Cesta rozporu! Hora osudu!

Kami Kamai

Jak tak pokračuju na jih, tak je všude jen písek, tentokrát nejsou žádné listy, žádní jeleni, jen písek, který pomalu začínal být červený a za ním byly hory. Jak tak jdu dále. 'Hmm, tentokrát žádná cesta,' řeknu si pro sebe.
Najednou se přede mnou z písku začnou vynořovat loutky, tak se zastavím a dívám se na ně. 'Zase další postava bez obličeje a teď ještě loutky,' řeknu si lehce smutně no spíše zmateně pro sebe. Najednou na mě promluví jedna loutka. Vypadala tak nějak jinak než ty ostatní.
„Co chci? Chci odtud zpět na nás svět, ze kterého pocházím, za svou rodinou, za svými přáteli. Co je tohle, proč jsem tady. Jsem spokojená se svou volbou? Hmm. Kdo ví. Ale asi nejspíše ano, prostě je to tak, jak je. Zavrhuješ dědictví? Ne, nezavrhuju dědictví. Prostě se v minulosti něco stalo, osoba, která si vybrala jinou cestu, tohle já už nezměním a většinou musíme přijmout věci, tak jak jsou. Nikdy nemůžeme změnit úplně vše nebo se snad pletu,“ řeknu a podívám se na loutku. 'Byla tato odpověď správná a nebo špatná,' řeknu si pro sebe.

Uzumaki Rikuto

Rikuto koukal na kostlivce, který najednou nabral lidský vzhled. Neznal ho, ale všiml si označení jeho čela, když četl knihy a svitky v knihovně, tak se psalo o tom, že je to označení pro klan Kaguya. A pokud byl poslední, znamená to že je to ten..Kimimaro? Rikuto polkl, ve svitku toho o něm nebylo příliš, ale několikrát se tam psalo, že měl být náhradní tělo pro Orochimara, jednoho z nejmocnějších shinobi.
Má..rodina? Žijí ještě někde?!
Vykřikl najednou Rikuto. Měl šanci najít ještě svojí pravou rodinu? Svojí rodinu Uzumaki miloval, ale jestli jeho pokrevní rodině hrozilo nebezpečí, tak je musel najít!
Řekni mi víc..prosím..!
Poslední slovo Rikuto opět zakřičel, velký podíl na tom stále měla bolest ze zranění na zádech, ale i to, že to byl zlomový okamžik v jeho životě a Rikuto neměl trpělivost, musel to vědět všechno a hned.

Hyuuga Hinami

Hinami si od Nejiho vzala slunečnici a pousmála se. Měla květiny ráda. Proto se ale neusmívala. Bylo to proto, že měl Neji se svým otcem takový pěkný vztah. No a pak jí položil otázku a Hinami úsměv zmizel. Dívala se na slunečnici ve svých rukách. "Jsem pro něj jen zklamáním..." odvětila mu.
Když pak řekl, že se klan Hyuuga opravdu změnil, Hinami přikývla. "Hlavní a vedlejší větev i prokletá pečeť jsou již minulostí." pronesla a pousmála se na něj. Jako někdo z vedlejší větve, za to musel být rád. Pak sledovala ten zvláštní výjev. Ptáčka letícího k měsíci  i moment z bitvy, kde Neji zemřel při ochraně své sestřenice a přítele. Bylo to smutné, že musel zemřít tak mladý.
A pak přišla další slova ohledně osudu. Její předci to slovo měli asi hodně rádi. "Myslím...myslím, že nikdo nikdy není na nic plně připraven. Věděla jsem, že stát se lékařským ninjou nebude snadné. Budu se ale snažit a tvrdě pracovat a jednou třeba toho i dosáhnu...Dává to aspoň trošku smysl?" pověděla a zadívala se na něj.

Hyuuga Hinami

Hinami se pousmála nad Nejiho milými slovy. Byla vážně škoda, že už byl tak dlouho mrtví. Ráda by ho potkala, když byl ještě na živu. Tak nějak jí připomínal strýčka Kenshina. Byla pravda, že Hinami si už také zvolila. Zvolila si stát se medikem. To ještě žádný Hyuuga před ní nikdy neudělal. Asi. 
No a pak jí Neji předal svůj odkaz dalo by se říci. Měla dokončit to, co on začal. Hinami si upřímně myslela, že osud jejich rodu nese Hayato, ale i tak přikývla. "Dám do toho vše." pronesla. No a následně byla vyslána na další cestu. Dokonce dostala i rady. Očividně jí čekaly ještě dvě zastávky. A Pravděpodobně nebudou tak milé jako ty doposud.
Neji začal pomalu mizet. Hinami se mu zdvořile uklonila na rozloučenou. "Děkuju. Ráda jsem vás potkala, praprastrýčku." pronesla k němu a usmála se na něj, než zmizel úplně. Pak se zhluboka nadechl a vydala se dál po cestě.

Kami Kamai

Dívala jsem se na onu osobu, která tam stála a na loutku, která se ke mě blížila. Když najednou vtáhla katanu, na které bych jed, tak jsem jen nervózně polkla a dívala jsem se dále na loutku. Když řekla o rodině, tak jsem jen souhlasně kývla hlavou.
Poté co se mě začne ptát, tak se na ní podívám a pak začnu mluvit. „Já jsem Kami Kamai, moje prababička byla Temari ze Sunagakure no Sato a vy dva jste Sasori a Kankuro, můj praprastrejda,“ řeknu a následně si povzdychnu. „Proč jsem tady, byli jsme na misi a pak na nás někdo zaútočil a najednou jsme se objevili v nějaké chodbě, kde na nás útočil golem, pak jsme se dostali do další chodby a pak jsem se objevila tady,“ odpovím. „Co chci vědět. Hmm, asi proč jsem tady a jak se odtud dostat, ale myslím si, že ani vy to nevíte a nebo se snad pletu. To je asi jediné, co bych chtěla vědět myslím,“ řeknu a podívám se na onu loutku.
'Ach jo, trochu se bojím, co se bude dít dál, mám strach, že to nedopadne dobře a nebo že tady umřu, dneska už jsem viděla dost smrti,' řeknu si pro sebe a následně aniž bych chtěla mi z oka vyteče slza, bylo na mě vidět, že mám trochu strach, i když jsem se to snažila skrýt před nimi.

Uzumaki Rikuto

Všechno se událo strašně rychle, Rikuto nevěděl, čemu se divit prve a na co jako první věc reagovat. Nakonec zůstal stát na čtyřech a koukal na náhrobek, který měl přímo naproti sobě. Zhluboka vydechoval, následně poměrně dost hlasitě polkl a s námahou se postavil na nohy.
Zachráním moje obě rodiny. Rodinu Kaguya, i čest rodiny Uzumaki..
Odpověděl odhodlaně a pravačkou si třel levé zápěstí, které ho bolelo, jak byl namáčknutý na náhrobku.
Nedovolím nikomu ohrozit ani jednu mojí rodinu, zachráním zbývající členy klanu Kaguya..
Doplnil ještě Rikuto.

Kami Kamai

Poslouchala jsem, co ona loutka říká. 'Nějak mi to nedává smysl, jsme vše a zároveň nic, osud, co to zase je toto, už se v tom začínám ztrácet,' řeknu si pro sebe lehce zmateně a dívám se na onu loutku. 'Zase jít zpět, jinak přijde zhouba, phu, tady se člověk teda nachodí, než něco zjistí, tak fakt zase půjdu jinam,' pomyslím si lehce otráveně a na slova loutky jen kývnu hlavou.
Pak se rozejdu zpět trochu přidám do kroku, abych se z toho místa dostala co nejdříve pryč. Cestou se ani jednou neotočím, jak řekla ona loutka. Opět se cítím nějak divně, jako kdyby mě časem opouštěla síla nebo něco takového. 'Co se to děje, dostanu se odtud teď pryč, nebo budu muset zase někam jinam, kdy se to dozvím, co mě čeká dál, jestli se odtud vůbec někdy dostanu. Heh, co to říkal, dostat se pryč od sebe,' povzdechnu si.
Když se pak dostanu opět do středu, na kterém jsem se ocitla na začátku, tak si jen povzdychnu a zamyslím se.'Tak byla jsem už na severu a na jihu. Západ a nebo východ? Kam se mám vydat teď? Asi půjdu na východ,' řeknu si pro sebe a následně se rozejdu na východ s tím, že vůbec netuším, co mě teď bude čekat, mám se bát něčeho zlého a nebo to bude v pohodě.

Hyuuga Hinami

No a tak šla Hinami dál. Jenže tentokrát šla někam dolů. Přesněji na měsíc. Prostě cesta na měsíc. Hinami už to asi nepřekvapovalo. Celé tohle místo bylo divné. Ale byli tu milí lidé. Sice již mrtví lidé, ale pořád milí Její rodina. Takže to nebylo ta špatné. 
No a pak Hinami došla na povrch měsíce. Na měsíci ještě nikdy nebyla. Zvědavě se po cestě rozhlédla kolem. A pak svůj pohled zaměřila na toho zvláštního muže.Měl bílé vlasy a...růžky? Byl to snad démon nebo tak něco? V očích měl Byakugan stejně jako ti před ním i ona sama. Praprastrýček Neji jí radil mít k tomuto muži respekt. No...Hinami měla respekt snad ke každému, takže jí to problém nedělalo. Zdvořile se uklonila. "Zdravím." a slušně pozdravila. Muž jí označil za princeznu Byakuganu. Hinami naprosto nechápala, co tím myslí a jen se na muže zmateně dívala. 
"Bohužel, nevím kdo jste." odpověděla mu na otázku. Tohohle muže rozhodně na rodinných fotografiích neviděla.

Hyuuga Hinami

Ootsutsuki? Takže to nebyl Hyuuga? Možná proto vypadal tak, jak vypadal. "Těší mě." odvětila Hinami. No a pak se posadila na tu stoličku utvořenou z té zvláštní černé koule, jak jí Hamura vyzval.
Když řekl, že sem přišla, aby naplnila svůj osud, nechápavě se na něj zadívala a naklonila hlavu na stranu. Vážně tomu nerozuměla. Jaký osud? 
No a pak se jí zeptal na její oči. Prý, co o nich ví. "Je to Byakugan. Vidím s ním na velkou vzdálenost, dokonce i za sebe a také s ním vidím chakrový oběh a skrze věci..." pronesla Hinami. Připadala si hloupě. Něco jí totiž říkalo, že Hamura chtěl slyšet spíše něco jiného. Něco o čem Hinami ani nevěděla.

Kami Kamai

Vydala jsem se na východ, po nějaké době se písek začal barvit do zlata. 'To je ale divný písek,' řeknu si pro sebe a jdu dále. Po chvíli uvidím sochu z písku a prohlédnu si jí. Následně se podívám na osobu, která stojí pod sochou.
Najednou jsem neměla své oblečení a nějak se mi začala ztrácet paměť. 'Kdo jsem? Proč tady jsem? Jak se odtud dostat? Proč vlastně odtud odejít,' promítaly se mi hlavou tyto otázky.
„Jsem kdo jsem. Dokud na mě někdo myslí, tak nebudu zapomenuta, dokud je někdo, komu na mě záleží, tak mi pomůže, abych se zase našla a zjistila, kdo jsem,“ odpověděla jsem soše.
Následně jsem se podívala na onoho muže a opět na sochu. „Přicházím proto, abych našla odpověď na to, co se stalo, ale zatím jsem jí nenašla a nejsem si jistá, jestli jí tady najdu. Když jsem přišla ztracená a ztracená odejdu, tak se vydám jinudy, abych se opět našla, jen tam se sama sebe nevzdám,“ odpoví soše. Ano bylo pravdou, když už jsem se dostala tak daleko, tak jsem se nehodlala vzdát. Přijdu na to, co se to vlastně stalo a jak se odtud dostat. Můj smutný pohled zmizel a nahradil ho výraz odhodlání.

Uzumaki Rikuto

Rikuto tomu jen mlčky přihlížel. Chtěl se hned začít obhajovat, když mu řekli, že je slaboch. Nakonec se však udržel, asi by to nebyla zrovna nejlepší příležitost k tomu tady řvát. Nakonec všichni zmizeli, zůstal jen Rikuto, náhrobek a...
Dýka..!
Zakřičel Rikuto a okamžitě k ní přiskočil. No a jak bylo jeho zvykem, bez přemýšlení jí vzal do ruky. Až teď si uvědomil, že má vlastně jinou barvu a že to vůbec nemusí být jeho dýka, i když vypadala tvarově úplně stejně.

Kami Kamai

Dívala jsem na onu osobu, která stála přede mnou. Najednou se mu začal objevovat obličej. Jednalo se o Gaaru, Kazekageho, druhý z bratrů mé prababičky. Když na mě pak promluvil, tak jsem se na něj podívala. Poté co dokončil svá slova, tak jsem je souhlasně kývla hlavou.
Následně jsem se otočila a pomalu jsem se rozešla zpět. 'Neuhni z cesty a přijmi svůj osud,' řekla jsem si pro sebe. Opět jsem cítila, jak moje chakra ubyla a pomalu se mi začaly otupovat smysly. 'Co mě čeká teď,' řeknu si pro sebe lehce nezduše a následně projdu kolem nápisu, který byl na místě, kde se všechny čtyři cesty spojovaly a jdu na západ, na poslední cestu, která mi zbyla.

Hyuuga Hinami

Hinami pozorně poslouchala Hamurovo povídání. Upřímně tomu moc nerozuměla. Nevěděla co to je Tenseigan, jen, že to bude asi nějaký lepší Byakugan. Nevěděla ani, co myslel tím, že je v ní víc, ale prý na to jednou přijde. Jednou no. Ani nerozuměla tomu strážení měsíce. Jak se jeden dostane na měsíc? A jak se na takovém měsíci žije? Vždyť tady ani nic nerostlo. A proč by vlastně měsíc potřeboval strážit? Možná proto se Hinami tvářila dost zmateně. 
Tak jako tak se dozvěděla, jak vlastně vznikl její klan. Viděla svou předkyni. První Hyuugu. Hinami nebyla nijak malicherná nebo tak...ale v určitých ohledech jí to připadalo jako dívat se do zrcadla. Zvláštní. "Jak se jmenovala?" zeptala se Hamury. Zajímalo jí to. Bylo divné říkat jí předkyně.
Také jí dost překvapilo, že její prapratetu a prababičku chtěli využít nějací šupáci, co jsou s nimi nějak vzdáleně příbuzní. 
A pak dostala nějaké ty rady do života. Nedovolit, jí někdo využil pro získání Tenseiganu. Najít správnou cestu...cože? A najít Hyuugu v údolí stínů až bude připravená...ještě jednou cože? A aby toho nebylo málo, tak hned jak to ze sebe vysypal, tak začal mizet. 
Hinami měla hromadu otázek. "Co to vůbec znamená ta princezna Byakuganu? Jak poznám, že jsem připravená a kde je vůbec to údolí stínů?" zeptala se Hinami.

Uzumaki Rikuto

A sakra, zdá se, že Rikuto prostě potřeboval pud sebezáchovy jménem Hinami. Opět skočil do nějaké pasti, protože najednou nebyl schopný ovládat svoje tělo a rudou dýku si začal tlačit do předloktí, což bolelo přímo strašně. Chvílemi si až myslel, že omdlí. Z očí mu tekly slzy a docela dost nahlas křičel. Pak se ale ozval ten hlas, který ho vždycky podporoval. Zatnul zuby a zkusil získat sílu nad svým tělem. Pokud to Rikuto dobře chápal, tak ta dýka byla ona síla, o které ty hlasy mluvily. Přestal domu vzdorovat, i přes všechnu tu bolest se snažil dýku přijmout.

Kami Kamai

Vydala jsem se tedy posledním směrem. Tentokrát jsem šla pomalu, připadala jsem si nějak bez sebe. Tak nějak jako kdybych to ani nebyla já, no píše celé mé vědomí. Všimla jsem si, že jdu po pěkné cestě, že nejdu jen po obyčejném písku. Taky jsem si nějak všimla, že okolo mě poletují listy, ale nějak moc jsem to nevnímala.
Najednou jsem si všimla, že proti mě letí tornádo. No než jsem stihla nějak zareagovat, tak už bylo moc blízko. Bylo tak silné oproti technikám, které jsem uměla já a to ani u sebe nemám svůj vějíř. Lehce nepřítomně jsem pokrčila rameny a šla jsem dál, ani nevím proč, že bych už byla tak moc mimo?

Hyuuga Hinami


"Hitomi...jako matka." vydechla Hinami a lehkým úsměvem na tváři. 
Z odpovědí na její další otázky moc moudrá nebyla. Zase něco o osudu její rodiny. A taky, že až ta doba přijde, pozná to a údolí stínů bude muset najít sama, možná s nějakou pomocí...pomoc od něj to ale očividně nebyla. 
"Já Vás také." odvětila na to, že jí rád poznal a pa zmizel úplně. Hned na to se Hinami asi udělalo trochu špatně, jelikož se vše přetočilo a ona začala klouzat zpět. Viděla opět Nejiho hrob a to místo u cesty, kde potkala Hizashiho. No a nakonec se zastavila na louce kde se před tím probudila. A viděla modře. Zase. To tu dlouho nebylo. Také viděla zase toho dědu bez očí...jenže...tentokrát oči měl. A byly divné. Modré se stříbrnýma žilkama. No a svým Byakuganem viděla, že v těch očí je obrovsky silná chakra. Bylo to až děsivé. 
"Upřímně...jsem z toho všeho spíše zmatená." odpověděla mu na otázku.

Uzumaki Rikuto

Rikuto byl potřísněn krví, která byla svým způsobem docela příjemné ochlazení. Každopádně Rikuto se v bolestech složil na zem. Fakt miloval, když mu lidé nebyli schopný říct něco na rovinu a dostával jen debilní hádanky, které vždycky pochopil přesně naopak! Rikuto se svíjel na zemi v bolestné křeči.
Co jste mi to dali..?!
Zakřičel a pevně uchopil kost, která se mu snažila dostat hlouběji do ruky. Nevytahoval jí, ale ani jí nehodlal přijmout, prostě jí držel vší silou na jednom místě, třeba se dozví něco nového a podle toho se rozhodne co dál.

Kami Kamai

Poté co jsem vešla do tornáda, tak zmizelo. 'Co to bylo,' řeknu si pro sebe celkem zaskočeně. Najednou se tam objeví další osoba a lasička, která na mě začne mluvit. Jen překvapivě zamrkám a dívám se na ní.
„Kdo mě má přijmout,“ zeptám se a dívám se na lasičku. „Proč jsem vlastně tady? Co bylo cílem tohohle všeho, proč si skoro nic nepamatuju,“ řeknu a podívám se na onu lasičku a pak na ženu bez obličeje, někoho mi připomíná, znám jí z fotek, které byly u nás doma, ale jak jen se jmenuje. „Vy jste Te-te-temari,“ řeknu, ale v mém hlase je slyšet, že se spíše ptám.
„Po čem má srdce touží,“ zopakuju po lasičce. „Asi po tom, vrátit se zpět odkud jsem přišla,“ řeknu a dívám se na ně.

Hyuuga Hinami

Hinami se zatvářila překvapeně. Takže to on byl ten Hyuuga, kterého měla najít v tom údolí, kam nesvítí měsíc? Takže nebyl mrtvý? Neměl každý tady být mrtvý? Cože? Taky nechápala, na co by její oči měly být připravené? No a pal začal mizet chodníkček i měsíc. Pak jí děda řekl, že má následovat své srdce a bojovat. Cože? Jak a s čím měla bojovat? Hned na to se cítila stejně, jako když při jednom tréninku dostala juukenem. Jenže jí nikdo nepraštil. Navíc začalo všechno kolem pohlcovat tma a v mysli jí znělo, že není připravená. Začala mizet i ona. Hinami naprosto nechápala, co se to tu děje, ale věděla jedno. Měla strach a nevěděla, co má dělat. Jen se upřeně a poměrně vyděšeně dívala na dědu.