Cesta rozporu! Hora osudu!

Uzumaki Rikuto

Rikuto samotný nápad toho, že skočí do nižší chodby napadl ještě před tím, než ho o to požádala Kamai. Problém byl, že musel zvládnout zatarasit tuto chodbu a zároveň udělat díru, kterou by mohli proskočit. Rikuto vytáhl z kapsy pět výbušných lístků, problém byl, bude jim stačit jeden, aby se dostali do chodby níž? Už nebyl čas čekat, Kamai se pokusila svojí technikou zpomalit golema, Rikuto hodil kunai s čtyřmi lístky několik metrů před ně, do stropu.
Kai..!
Zařval Rikuto a lístky bouchly. Rikuto doufal, že svalí strop v tunelu a golem bude muset pěkně zamakat, aby se k nim dostal. Mezitím třeba budou mít čas dostat se oni dolů. Nebo se poštěstí a kameny ze stropu udělají díru do nižšího tunelu už za ně?

Hyuuga Hinami

Hinami se snažila a snažila, ale nedokázala to. Nedokázala Himuru zachránit. Po tvářích jí stekly slzy. Kdyby byla silnější, mohla ho zachránit. Kdyby nesahala na ty dveře...byla by s nimi Aiko. Takhle byli sami v nějaké jeskyni a Himuro...se mohl maximálně tak rozloučit s Kami. Vyčítala si tohle všechno. 
No a to už Rikuto udělal díru do země a zatarasil vchod. Když se tam Hinami podívala Byakuganem...uviděla zase tu chakru. "Vidím v té chodbě stejnou chakru jako byla ta, co nás sem vtáhla. Jen není tak silná." informovala své kolegy Hinami a otřela si z tváří slzy. Museli odtud.

Uzumaki Rikuto

A Rikutův plán překvapivě vyšel, opravdu udělal díru do země a zatarasil chodbu. Jenže, jak dlouho to toho golema udrží? Následně jako by se vše zpomalilo, Rikuto viděl Hinami, jak se slzami v očích prohrála svůj souboj. To už stál Rikuto u ní a pravou ruku ji jemně položil na rameno.
Vím, že si udělala všechno co si mohla, přišli jsme pozdě..
Pravil Rikuto vlídným hlasem bez náznaku slz. Musel být silný kvůli svým parťačkám. Riskovali všechno pro kluka z Konohy, kterého ani neznali. A bohužel se jim nepodařilo ho zachránit, ale Rikuto zde nehodlal nechat jeho těla, ohnul se a bezvládné tělo si hodil na záda. Zasloužil si řádný pohřeb.
Nenechám ho tu..
Pravil Rikuto a po čele mu stekla kapička potu. Taky měl dnes už docela dost, ale Rikuto bude bojovat dokud se udrží na nohou.
Jiná cesta není..
Pravil Rikuto a lehce poupravil Himurovo tělo, které měl přehozené přes záda. Rikuto ho musel držet oběma rukama, pokud je někdo přepadne, tak budou mít slušné problémy. Každopádně Rikuto tedy seskočil dolů do nižšího tunelu.
Kam teď, Hinami?
Zeptal se své kolegyně.

Kami Kamai

Ukázalo se, že zatarasení chodby opravdu pomohlo. Hned jsem složila svůj vějíř na záda, abych mohla utíkat.
Následně jsem uslyšela ten známý hlas, který patřil Himurovi. Otočila jsem se a přiběhla jsem k němu. „Budu spolehni se,“ snažila jsem se říct s úsměvem, ale nešlo to, přesto, že jsme spolu byli v týmu jen chvíli, tak to byl dobrý kamarád. Následně mi z očí začaly téct slzy.
Pak jsem se zvedla a podívala jsem se na Rikuta, který vzal Himuru,
Když pak Hinami i Rikuto seskočili dolů do tunelu, tak jsem se ještě podívala na zátaras, který nás dělil od onoho golema a zle jsem se podívala.
Pak už jsem seskočila za nimi dolů a čekala jsem, až Hinami rozhodne, kterým směrem se vydáme.

Uzumaki Rikuto

Rikuto se posadil na zadek a rozhlédl se kolem sebe. Nevěděl, proč ho hned napadlo, že ty bílé stromy vypadají, jako by byly z kostí. Vlastně to bylo docela cool, než uslyšel nějaké divné hlasy. Okamžitě zpozornil a vyskočil na nohy.
Kdo je tam..?!
Zakřičel Rikuto a pravou ruku přiložil k předloktí, ze kterého vytáhl kost ve tvaru dýky. Vytrhl ji trochu rychleji než plánoval, takže trochu sykl bolestí, zřejmě ještě neovládl plně svoje schopnosti a nezvládá kosti vytvářet tak rychle. Dýku držel v ruce a nakukoval do temnoty, ze které se ozval onen hlas. Udělal pár kroků blíže, jestli něco nespatří.

Hyuuga Hinami

Skočili dolů do díry a...no omotala je ta divná chakra a pak byla tma. Hinami se během toho zdálo, jakoby Katsuyu-sama trochu povyrostla. Co na tom ale bylo pravdy, nevěděla, protože odpadla. 
No a pak se probudila. Zmateně se rozhlížela kolem. Byakugan nefungoval, tak to musela dělat postaru. A...bylo jí z toho docela šoufl. Bylo to tam nějaké modré a aby toho nebylo málo...na nebi byla louka a Hinami sama seděla na nebi, které bylo zemí. Dokonce viděla i měsíc. Tohle bylo jak výlet do drogového doupěte. 
Bylo tam ticho a Hinami tam byla sama. Nikde nikoho neviděla. Podívala se, jestli má u sebe pořád Katsuyu-sama.
No a taky jí došlo, že takovéhle divné místo přeci nemůže existovat a že to bude pravděpodobně genjutsu. Pokusila se soustředit svou chakru a pak jí naráz vypustit ze všech bodů, aby to genjutsu rozptýlila.

Kami Kamai

Poslední věc, kterou si pamatuju byla, že jsem skočila dolů do chodby pod námi a pak nebylo nic. 'Kde to jsem, co se to stalo, kde je Hinami a Rikuto. Pamatuju si, že jsme skočili do té chodby, která byla pod námi a pak už nic. Sakra,' řeknu si pro sebe a následně se zvednu ze země. 'Písek,' řeknu si pro sebe a následně se začnu rozhlížet okolo. Všimla jsem si nápisu 'proč'. 'Co se stalo, o co tady sakra jde,' řeknu si pro sebe zmateně. Pak si ještě všimnu stop, které vedou na různé světové strany. 'Kudy mám jít,' řeknu si pro sebe a vyrazím na sever.

Uzumaki Rikuto

Rikuto lehce uskočil, když mu dýka vyletěla z ruky a zmizela v zemi. Následně docela dost nahlas polkl. Když tu bude déle, sežere to takhle i jeho?! Poté začaly opět ty hlasy, Rikuto se lehce pokrčil v kolenou, protože očekával nějaký útok. Nic se ale nestalo, pouze se před ním vytvořila nějaká cesta. Vypadalo to jako jasná past, plná nebezpečí a končící smrtí. No, Rikuto se prostě vydal po cestě. Následně začala pršet krev, kterou měl brzy až po kotníky. Samotná krev mu tolik nevadila, jako fakt, že bude muset vyhodit všechno oblečení. Naštěstí měl jídlo v batohu vždycky v boxech, kam se voda, tudíž ani krev, nedostanou! Vždycky si najdi něco pozitivního.

Hyuuga Hinami

No a Hinami byla furt tam, kde byla. Povzdychla si. Co jen měla dělat. Byla tu sama. Na nějakém divném místě divnějším jak svět z Alenky v říši divů. Furt nevěděla, jestli tam Katsuyu je nebo není.
Za to uslyšela, jak za ní někdo něco zabodl do země. Hinami se prudce otočila a při tom vyskočila na nohy. Byl tam nějaký muž. Byl oblečený jak její děda a dokonce i vypadal Hyuugovitě. Opíral se tam o hůl asi dvacet metrů od ní. 
Hinami se tvářila docela polekaně, jak jen se dívka na neznámém zdrogovaném místě sama s cizím mužem tvářit dokáže. 
"K-kdo jste?" zeptala se ho Hinami.

Uzumaki Rikuto

No a najednou panika, žádné jídlo! To že neměl oblečení a žádnou výbavu ho netrápilo, ale jídlo? Co když na tomhle místě bude až do zítra, co bude dělat? Z toho všeho ho dostal až divný, kostěný oltář. Navíc vedle vylezl náhrobek s jeho jménem, což bylo sakra creepy. A divné hlasy chtěli po Rikutovi, aby napsal své příjmení. Podle toho co slyšel si byl docela jistý, jaké příjmení by měl napsat. Ale co pro něj znamenalo jméno klanu, který nikdy neviděl? Nikdo z toho klanu ho nevychoval, prostě se ho vzdali. Někde ho pohodili. Vlastně, se nikdy nezeptal, kde k němu přišli. Rikuto namočil prst do krve a na férovku napsal za Rikuto - Uzumaki.

Hyuuga Hinami

Hinami z toho muže přejel mráz po zádech, když uviděla jeho oči neoči. Bylo to děsivé. Hodně děsivé. Navíc tam začal povídat něco o osudu. Hinamino srdíčko tlučelo jak o závod. Bylo to jak z hororu. 
Ten pán měl dokonce na čele prokletou pečeť jejich klanu. Hinami o ní věděla. Nikdy jí osobně neviděla na nikom. Ale věděla z vyprávění, že bratranec její prababičky takovou měl. Také věděla že je to něco, čeho se její klan před dávnou dobou vzdal. Jinak by měl přeci jednu i její strýček a Hinami si byla zcela jistá že žádnou nemá. Jako malá mu hodněkrát sundala čelenku.
"Ne. Osud si volíme sami." odpověděla Hinami tomu muži. A to i přes to, že jí ten nezdvořák neřekl ani své jméno.

Kami Kamai

Pomalu jsem šla na sever a přemýšlela no spíše jsem se snažila vzpomenout, co vše se stalo. 'Poslední co si pamatuju je, že na nás chtěl zaútočit ten golem a tak jsme se dostali do té chodby, která byla pod námi, seskočili jsme tam, ale co bylo potom to nevím, teda až do doby, než jsem se probudila tady,' řeknu si pro sebe, abych si utřídila co vše vím.
Jak tak jdu dále, tak se dívám okolo. 'Všechno je nějaké divné tady, vůbec nic tady nehraje, jak jsou na tom asi ti dva, taky jsou v něčem takovém divném, nebo kde jsou,' řeknu si pro sebe zamyšleně.
Pokračuju v cestě a najednou si všimnu jelenů a dalších divných věcí okolo mě. Když se jednou přede mnou objeví místo písku a listí, které tady byly doposud, černá cesta, tak jdu dále, aniž bych na moment zaváhala. Když si všimnu postavy, která je přede mnou, tak si ho z dálky prohlédnu a následně se za ním rozejdu. [i]'Kdo ví, kdo to je, možná mi řekne, kde to jsem a co se to vlastně stalo,' řeknu si pro sebe. Po chvíli se zastavím asi 5 metrů od něj. „Kdo jste a kdo to jsme,“ řeknu, spíše se jednalo o takovou zbytečnou otázku, protože to vypadalo, jako by ona postava stejně nemohla odpovědět. Najednou se mi v hlavě objevila další otázka, je tady v okolí ještě někdo?

Kami Kamai

Onen muž místo odpovědi, jen pokrčil rameny. 'Hmm, co jsem se toho opravdu dozvěděla,' řekla jsem si pro sebe, no najednou onen muž položil ruku na zem. Najedou jsem se začala propadat a tak jsem jen nervózně polkla. 'Co se to sakra děje, o co tady jde, proč s sebou nemám své věci,' řeknu si pro sebe. „Odmítnuté dědictví, cože,“ přečetla jsem potichu a pak mi to došlo. „Toužíš po životě,“ přečetla jsem opět potichu, spíše pro sebe. 'Co je zase tohle, co je to za otázku, přece všichni chtějí žít, smrti se přece bojí všichni, i když já teda ne, ale nechci umřít,' řeknu si pro sebe. „Žít přece chtějí všichni, takže odpověď na tuto otázku je samozřejmě ano, a jak vlastně můžu za to, co se stalo v minulosti, když ani pořádně nevím, co se stalo, něco vím, ale zřejmě ne vše,“ řeknu a pomalu se začínám bát, co se stane. Tohle místo je opravdu zvláštní, no teda spíše divné.

Uzumaki Rikuto

No a stalo se to co Rikuto čekal, opravdu napsal pro ty hlasy špatné příjmení. Najednou se před Rikutem začal formovat nějaký vylepšený kostlivec. Rikuto nelelkoval a okamžitě udělal pečeť.
Doton: Domu..!
Pravil a ruce mu pokryl hliněný štít, onen štít ještě obrostl kostmi. Jestli tedy v tomto světě vůbec fungovala charka a jestli mu kosti ihned zase neodpadly.
Co pro mě znamená rodina, která mě nechala někde válet? Klan Uzumaki mě vychoval, nebýt nich, tak tu nejsem. Je rozdíl mezi krví a rodinou a klan Uzumaki, je moje rodina!
Zakřičel Rikuto odhodlaně během toho, co se bránil před kostlivcem.

Hyuuga Hinami

Muž se na ní usmál. Očividně řekla to, co chtěl slyšet. Správnou odpověď. Najednou tam vyčaroval kamenou cestičku někam dál a vyzval jí, aby po ní šla dál. Hinami se mu zdvořile uklonila na rozloučenou a vydala se tedy po té cestičce stále zmatená. Kdo byl ten pán? Pochybovala ale, že by jí to řekl, když jí to neřekl, když se prve ptala. 
No a jak kráčela po té cestičce, stále nic v dohledu kromě nekonečné louky na nebi a nebe na zemi. Najednou zahlédla u cesty dalšího muže. Tentokrát mladšího. Tak na třicet. Skoro jako strýček Kenshin. Psal tam nějaký dopis. Hinami k němu kráčela, protože...no mohla akorát tam a nebo zpátky. A od toho muže se třeba dozví něco. 
Muž jí vyzval, aby k němu přišla blíže a ubezpečoval jí, že jí neublíží. Vypadal mile a dokonce měl i oči. To byl pokrok. Hinami k němu tedy došla blíž. Připadal jí hodně povědomí. Určitě ho už někdy viděla. Na nějaké staré fotce. Třeba to byl nějaký její praprastrejda nebo tak něco. Přeci jen měl na čele tu pečeť a to žádný přímý předek neměl. No a i tenhle se začal ptát na věci ohledně osudu. Dokonce se jí i ptal, jestli je šťastná. 
"Úděl mojí rodiny? Mého osudu? Nevím o ničem takovém." odvětila Hinami popravdě. Neměla ponětí, o čem to ten pán mluví.

Kami Kamai

Najednou mě začaly obklopovat stíny. 'Co se to děje,' řeknu si pro sebe a dívám se na stíny. Najednou se ale zastaví. Tohle mi přišlo ještě zvláštnější. Poté co jsem se objevila opět na povrchu, odkud mě předtím stín vzal, jsem jen překvapeně zamrkala. „Tato cesta je uzavřená a nikdy se již neotevře,“ přečetla jsem nápis na kameni. Když onen muž ukázal zpět, odkud jsem přišla, tak jsem se lehce uklonila a poté jsem se rozešla zpět. Cítila jsem jako by úlevu, ale kdo ví, co mě čeká dál.
Po chvíli jsem došla opět na rozcestí. 'Kudy se mám vydat teď,' pomyslela jsem si a povzdechla jsem si. Následně jsem se rozešla na jih, abych zjistila, co mě bude čekat pro změnu tam.

Hyuuga Hinami

No...jak se zdálo, nevědomost byla tentokrát správnou odpovědí. To Hinami překvapilo. Ten muž dokonce plakal a pohladil jí po tváři. Bylo to příjemné. I když trochu divné. Byl to cizí muž a při tom velmi blízký. Rodina. Vzdálená proudem času, ale rodina. Prý měla někoho pozdravovat. Ale koho? Než se na to Hinami stihla zeptat, muž zmizel. A Hinami se zase nedozvěděla, kdo to byl. 
A tak šla dál. Tohle byla zvláštní cesta. Vidět své dávné teď již mrtvé příbuzné. No a najednou před sebou uviděla kluka. Staršího jen o pár let než byla ona sama. Hinami byl povědomí. Víc jak ten muž před tím. Stál u hrobu a držel slunečnici. Hinami by přísahala, že na jeho čele viděla prokletou pečeť. Ale, když se došla blíž, zmizela. Dívala se na něj a on zase na ní. Akorát on měl v očích aktivní Byakugan. Překvapeně zamrkala, když řekl, že je podobná Hanabi, ale povahou zase Hinatě. "Hanabi byla moje prababička..." pronesla Hinami a sledovala, jak otírá náhrobek. Díky tomu zahlédla jméno na něm. Hyuuga Neji. Bratranec její prababičky. Její praprastrýc víceméně. 
No a Hinami už začínalo docházet, kdo byl ten muž před tím. "Mám vyřídit pozdrav od Vašeho otce." pověděla mu.

Uzumaki Rikuto

Tak tohle Rikutovi nevyšlo. Dostal docela slušnou nakládačku a navíc teď nemohl nic dělat. Ležel na zemi, ruce mu držely u náhrobku a ještě mu kostlivec bodl dvě kosti do zad, což bylo trochu ironické, když někdo útočil kostmi na Rikuta. Ale zrovna teď mu nebylo do smíchu, naopak trochu zavrčel bolestí.
Nic nevím? Tak mě pouč..!
Zařval Rikuto naštvaně a trochu z bolesti. Neměl odsud žádné jiné východisko, už nemohl bojovat, bez rukou ne. Navíc když nemůže používat svojí schopnost. To že není sám byla pravda, protože měl stále v srdci svojí rodinu, UZUMAKI!