Rikutova cesta do Kiri

Uzumaki Rikuto

Rikuto se rozhlížel a tak nějak vůbec nevnímal, že by tu mohlaněkde být nějaká past. Až dokud nenarazil na Kenshinovu ruku. S lehce naklonil hlavu a s poutavým pohledem koukal na Kenshina. Poté dostal do ruky šipku, kterou Rikuto samozřejmě nechtěl olíznout, tedy do doby, než mu to Kenshin zakázal. Rikuto koukal na šipku, najednou se ten hrot zdál takový chutný..proč mu to sakra musel zakázat?! Rikuto se musel zbavit svého pokušení a tak druhou rukou rychle vytáhnul tyčinku, co měl v kapse a dal se do jídla.

Oh, on se doopravdy ubránil a neoblíznul to. To bylo docela překvapení.. Kenshin už měl připravenou techniku, se kterou by jed z Rikutova těla dostal. Ale... bylo to milé překvapení.. pokud se tedy ještě nerozhodne oblíznout to až teď. To by bylo hodné jak facepalmu, tak té techniky... protože jinak by umřel. Byl to silný jed.
Každopádně, ruiny procházeli zatím bez problémů, a většinou na ně ještě svítilo slunce z rozbité střechy a všechno. Kenshin stihl ještě odzbrojit jednu past, než se zastavil. "Nic tady není." poznamenal trochu překvapeně, a bylo vidět, že se soustředí. Pak mu přeci jen poskočilo jedno obočí. "Áha.. jde to pod zem." pronesl, a ukázal na místo na zemi. Jestli se tam Rikuto vydal a zkoumal, zjistil, že jsou tam pod vrstvou bordelu padací dvířka.

Uzumaki Rikuto

Rikuto byl opravdu smutný, když mu senseiřekl, že zde nic není. Proto jakmile se objevila jen maličká naděje toho, že to někam pokračuje, tak už byl na onom místě a rukama odhazoval bordel. Srdce mu tlouklo, bude pod celýma ruinama ještě větší podzemní komplex, nebo zde bude pouze jedna místnost? Rikuto se nemohl dočkat, až dvířka otevře, ale když vzal za kovové očko, kterým měl podchod otevřít, tak se zastavil. Poté se s úsměvem podíval an Kenshina a usmál se.
No...možná radši až po vás..
Pravil a ukázal na dvířka, přeci jen nehodlal chytit šipku do zadku.

"Neříkej mi, že přemýšlíš.." pronesl pobaveně Kenshin, když ho Rikuto nechal otevřít ten poklop. To bylo taky docela příjemné překvapení. Jak procházel kolem mladého studenta, rozcuchal mu i s úsměvem vlasy, zase jednou. Jasné, že to bylo celé vtip.. takhle si dělal srandu z Rikuta pořád, a Rikuto si dělal srandu z něj. Kenshinovi to trochu připomínalo jeho vlastní dětství.. a období předtím, než se stal výborným shinobi. Bohužel, když jste výborný shinobi..nemáte moc času na to, být dobrým člověkem.
Každopádně, bez okolků poklop chytil a odklopil. Nic se nestalo... dovnitř vedl menší žebřík.. a dole byla tma. Kenshin mrkl dolů, pak na Rikuta. "Bezpečně..to vypadá.." dodal. No... byl to žebřík. Ten je bezpečný jen tak, jako s šikovností toho, co po něm má lézt, ale.. Rikuto byl fyzicky nešpatně nadaný. Takže.. žebřík by zdolat měl.

Uzumaki Rikuto

Rikuto si hrdě oprášil rameno, bral to od senseie jako lichotku. Poté ho sensei klasicky rozdrbal, což měl Rikuto už docela rád, navíc mu tím vždycky udělal vlasy boží. Rikuto nechával vlasy volně poházené tak jako na divoko, vypadalo to frajersky a Rikuto je přece frajer! Poté nechal tedy senseie zkontroloval poklop. Prý to bylo bezpečné.
Jste si jistej? Přeci jen, Konoha nemůže přijít o jejich nejsilnějšího gennina..!
Pravil se smíchem a bez rozmyšlení začal lézt dolu po žebříku. Bylo to trochu zvláštní v té tmě, ale postupně Rikuto vychytal mezery a věděl, kam přesně dávat nohy a ruce, takže to brzy byla hračka.

A...hračka to doopravdy nakonec byla. Rikuto dokázal porazit tohoto doopravdy zrádného soupeře zvaného žebřík.. a nakonec mu noha dopadla na pevnou, tvrdou zem. Dost tvrdou. A vlhkou.. a to si mohl Rikuto všimnout, že byly vlhké i nějaké příčky na žebříku, tím víc, čím víc se blížili dolů. A..taky tam byla zatracená tma.
Kenshin něco zamumlal, a objevil se oheň nad Kenshinovou rukou. Aby bylo světlo pro Rikuta. Vypadalo to, že sestoupili do nějaké jeskyně - nevypadala nějak moc upravovaní - prostě...kámen všude, kam se jeden podíval, a jedna dlouhá chodba dopředu.

Uzumaki Rikuto

A tak šli pomalu dolu, než došli do opravdu tmavé a vlhké jeskyně. Kdyby Rikuto věděl, že touha po poznání ho zavede na tak ošklivý místa, tak radši zůstal doma a dalsi nějakou baštu. Každopádně Kenshin rožnul a celé to tu hezky osvítil. Před nimi se objevila chodba.
Přímo za nosem?
Pravil Rikuto a s úsměvem se podíval na senseie. Ovšem že po něm chtěl, aby šel zase první.

Kenshin už chtěl poznamenat něco o tom, že se Rikuto snad bojí, aby ho trochu motivoval, a pak si uvědomil, že to by znamenalo, že by se kluk ještě pustil do plného sprintu a fakt by se mu něco stalo.. a ještě něco retardovaného, zakopnul by, nebo tak. To by se stát nemělo, a tak Kenshin s úsměvem přikývl a fakt vyšel první. Po chvilce chůze se Kenshin zastavil, pohlédl na Rikuta, před sebe, na Rikuta, před sebe... a trochu lehce pohals světlo, bylo mnohem méně vidět.
"Nedívej se na zeď." poznamenal, a dal se dál dopředu. Všude kolem Rikuta slyšel mladý shonobi divné klikavé jemné zvuky, a někde na krku ho začalo něco lechtat.

Uzumaki Rikuto

Rikuto pokračoval v klidu za senseiem, až když se sensei začal chovat divněji než obvykle a několikrát přešel pohled z Rikuta na zeď, tak trochu znervózněl.
Nedívat se na zeď? Proč?
Zeptal se a no..za chvíli ho začalo něco lechtat na krku. Rikuto se zastavil a pomalu naklonil hlavu a PRÁSK ho! Rukou plácnul to něco, nebo prostě to co měl na krku. Nevěděl co to je a nenapadlo ho, že by to mohlo být něco jedovatýho nebo tak. Prostě to bezhlavě zaplácl.

"Protože znám pár lidí, který by z toho zkolabovali, a nechci to tady jentak riskovat.." pronesl jakoby nic, a šel dál. Cokoli, co Rikuto zamáčkl, zapískalo to dost nepříjemným zvukem a spadlo to někam dolů. Bylo to chlupaté, velké, tlusté, a nekouslo ho to, což bylo velké plus.
"Tady je tma jak v p....latrýně." zamudroval Kenshin a šel dál. Mezitím Rikuto za ním už neměl problémy.. jen víc toho pískavého divného zvuku všude kolem.. a taky takovéto klikotání, co dělají nohy hmyzu.
"Bojíš se malých prostorů?" zeptal se Kenshin zničehonic, a zastavil se.

Uzumaki Rikuto

Rikuto právě zabil chluatého brouka. No, byl zvyklej na vytahovávání kostí z těla, takže mu něco takovýho moc nevadilo. Poté sensei trošku zaklel. Rikuto se zasmál.
Já vím, co jste chtěl říct!
Zakřičel a smál se. Poté se ho sensei zeptal, jestli se bojí malých prostorů. Rikuto si podepřel bradu a začal přemýšlet.
Hmm..nevím..
Odpověděl a lehce pokrčil ramena. Fakt to nevěděl, takže buď a nebo.

Oh ano, vždycky rychlý a všímavý Rikuto. Rychlý možná tak tělem, ale co se dalo dělat..alespoň mu Kenshin udělal radost, to se taky počítalo!
Každopádně, Kenshin ustoupil ke zdi a nechal Rikuta přejít dopředu. Chodba tam končila.. respektive nekončila. Byla zavalená. Byl tam ale průchod. Velmi, velmi stísněný průchod.
"Nevejdu se tam." konstatoval Kenshin jakoby oznamoval stav počasí. Jeden člověk z těch dvou se tam ale vejde. A protože to není Kenshin, ten, co bude pokračovat sám musí být....

Uzumaki Rikuto

A tak pokračovali dál, než se dostali k místu, kam se sensei prý nevešel. Rikuto nebyl žádný srábotka, takže prostě pokrčil ramena a došel k oné díře.
Ještě, že jsme dneska vynechali sváču..
Zasmál se a vlezl pomalu dovnitř. Pak se tedy postupnýma úkrokama dostával chodbou dále a dále. Bohužel Rikuto neměl žádnou baterku nebo něco, takže šel v absolutní tmě a no doufal, že tady žádná past nebude. Protože jestli ho tady trefí nějaká šipka a usne, tak se pro něj sensei asi těžko dostane.

To, že se plazil Rikuto - a ano, musel se plazit, protože víc místa tam prostě nebylo - po tmě nebyla tak úplně pravda. Ohnivé světlo pokračovalo před Rikutovým obličejem v bezpečné vzdálenosti, a svítilo Rikutovi na cestu.
Bylo to ale doopravdy, doopravdy těsné, a Rikuto cítil, jak ho sutiny svírají ze všech směrů a jak se to stává těžší a těžší proplazit. Rikuto to ale s pomocí všech sil dokázal... a nic ho nezastavovalo prvních pár metrů... až právě po nich..před obličejem se mu objevil hnusný, ošklivý, obrovský jako dlaň, hodně chlupatý pavouk. Přebíhal ze strany na stranu v díře a vypadal, jakože brání teritorium a že je připraven se prát. Rikuto ovšem nebyl.. neměl ani místa dost, aby máchal rukama, měl je obě prostě před sebou.

Uzumaki Rikuto

Rikuto byl tedy rád za světýlko, které ho následovalo. Zatím se necítil nějak špatně v těsném prostoru, dokud tedy nenarazil na pavouka, který se očividně chtěl bránit. Rikuto nahodil takový omluvný úsměv.
Pane pavoukůůů..já tu jen procházím..
Pravil posmutněle a začal vymýšlet plán jak přemoct pavouka bez pohybu. No a v tu chvíli si Rikuto uvědomil, že ho něco tlačí v kapse a vzpomněl si na kamínky od senseie. Blink, žárovička! Rikuto namířil na pavouka zápěstí, ze kterého mu začala pomalu růst kost. Když se dostala trochu blíže k pavoukovi, tak se kost zúžila a jako žihadlo vystřelila kupředu a bodla pavouka.

Pavouk byl odklizen. Byla to docela dobrá práce, mohl si Rikuto myslet, a takyže jo... už se určitě hýbat nebo otravně sem a tam běhat nebude. Problém bylo, že Rikuto zaslechl ten ošklivý klikotavý zvuk rychlé pavoučí chůze znovu. A byla toho spousta. A odvšudať..nad ním v sutinách, za ním, před ním.. znělo to naléhavě, naléhavěji, a on neměl volnou cestu, a jen jeden směr, kterým mohl jít - kupředu.

Uzumaki Rikuto

Rikuto asi nestihl vítězoslavně zakřičet a oslavit výhru, o které jednou bude psát ve své autobiografii, kterou vydá jako Cestu nejlepšího ninji! Poté však něco uslyšel a Rikutovi zřejmě nezbývalo nic jiného, než se plazit co nejrychleji směrem kupředu, protože se za ním hnala asi celá rodina pavouka, kterýho si právě na férovku vyndal!
Notááák..!
Zakňoural a zkusil ještě přidat na tempu. Byl to dost nepříjemný pocit, slyšet něco co ho dohání, ale nevidět jak daleko to vlastně je.

No, Rikuto uslyšel divný skřehot, a pavouci z ním už slyšet nebyli. Ty před ním navíc docela úspěšně pálila koule z ohně, co udělal Kenshin, takže... už to asi nebyla ani problém. Za chvilku koule doletěla do něčeho, co byl jasně konec téhle úzké uličky, a konečně už to bylo místo, kde byl prostor na normální chůzi, jako předtím.. když se Rikuto konečně vyškrábal ven, před sebou měl další chodbu dopředu. Chvilinku za ním vyletěl havran.. a měl v zobáku jednoho z těch pavouků. Postavil se v chodbě na kus sutě a zvědavě si Rikuta prohlížel.

Uzumaki Rikuto

Rikuto se tedy plazil tak rychle jak jen to šlo, i když pavouky už neslyšel. Naštěstí se bezpečně dostal ven do prostoru, kde opět mohl chodit. Podíval se zle na ohnivou kuličku.
To si nemohla spálit toho prvního?
Pravil a zakroutil oči. Poté si však i běžně nevšímavý shinobi všiml havrana, který na něj tak podivně koukal. Rikuto lehce naklonil hlavu a udělal pár pomalých krůčků směrem k havranovi.
Pane havran..jste místní?
Zeptal se opravdu zdvořilým tónem.

Ohnivá koule na Rikuta nijak nezareagovala, protože..inu, byla to ohnivá koule, koneckonců. Každopádně, havran si s Rikutem taky moc asi povídat nechtěl. Byl to havran, koneckonců. I on trochu natočil hlavu, když ho viděl.. ale po ptáci dělají... pořádně si ho prohlédl, pak vzletěl a dal se dopředu do chodby. Tam, kudy by měl koneckonců jít i Rikuto.... ne proto, že mu to říkám, ale protože to byla jediná cesta tam... kromě té uličky zpátky.

Uzumaki Rikuto

No a tak Rikuto na kuličku jen mávnul rukou, když se nechtěla bavit. Podíval se na chodbu, u které opět nebylo vidět, kde končí. Poté se podíval zpátky odkud vylezl. Přeci jen, už byl asi docela daleko od senseie.
Dobře, tak jdeme..!
Namotivoval sám sebe a vypravil se tedy tou jedinou cestou, která mu zbývala, pokud by se tedy nechtěl vracet. Což nechtěl!

No, koule si naštěstí nevšímala toho, jak na ní chudinku byl Rikuto zlej, protože koneckonců to pořád byla jen ohnivá koule, a tak mu svítila dál na cestu. Všude po stěnách byla různá zvířata, většinou pavouci, Rikuto ale mohl slyšet i nějaké netopýry někde dál. Pokud se ale jeden zadíval na stěny nějak blíž, mohl tam vidět různé výjevy z historie nakreslené. Nějaké války, nějací lidé... pravděpodobně to mělo co dělat s historií Kaguyů. Nešlo to moc dobře vidět, jak byli zdi popraskané a pod pavučinami a tak, ale ta koule letěla kousek od zdi, tak alespoň něco určitě vidět bylo.
No, a za nějakou chvíli chodba končila a na jejich konci nějaké dveře. Vypadaly, že jednou byly dost zdobné a majestátní, i když teď taky těžce trpěly na to, že se o ně nikdo nestaral.

Uzumaki Rikuto

Rikuto opatrně našlapoval a rozhlížel se po stěnách. Všiml si, že na stěnách byly nějaké malby, ale veškerou pozornost si momentálně získaly ony dveře. Vypadaly docela těžký. A kdysi dávno musely být asi hezky zdobený a bůh ví co všechno. Každopádně Rikuta zajímalo, co se nachází za dveřmi. Odhalí konečně Rikuto něco o svém klanu? Najde tam nějaký super svitek plný technik? Kdo ví! Každopádně Rikuto opatrně přistoupil, prokřupal si klouby na ruce a s úsměvem se opřel do dveří.

Zaskřípalo to jako u šílených, a těmi prázdnými stěnami se to rozložilo ještě mnohem víc a hůř, až se i havran zvědavě podíval ke dveřím. Šlo to ztěžka, ale Rikuto nebyl žádný šupák, koneckonců trénoval docela často, a dveře nakonec povolily a Rikuto mohl pohlédnout dovnitř.
Tedy, nemohl, byla tam tma, ale hned tam vletěla ta ohnivá koule, a pak už mohl. A stejně neviděl všechno.. byla to totiž místnost obrovská. Svit nestačil.
Každopádně, koule zamířila doprostřed, a tam taky bylo, co tam bylo. Nějaké svitky, založené v docela zářícím stojanu. Mezitímco všechno jinak bylo zaprášené a plné pavučin, jakoby tenhle stojan odolal jakémukoli náporu času, kterému podlehlo vše ostatní. Havran zvědavě koukal po místnosti.

Uzumaki Rikuto

Rikuto nebyl žádná máčka a dveře "snadno" otevřel. Vešel dovnitř a samozřejmě hned spatřil ten naleštěný stojan s několika svitky. Rikuto si dal k sobě ruce a začal si je šibalsky mnout. Už se viděl, jak bude trénovat super silný techniky! Ovšem, Rikuto nebyl hlupák a vždycky mu to strašně pálilo, což musí vědět úplně každý v Konoze! Dával si pozor na pasti, přeci jen by bylo divné, aby se sem dostal tak snadno. A tak tedy pomalu šel směrem ke stojanu, byl ovšem na špičkách a pořádně v pozoru, aby mohl kdykoliv uskočit. Na toho havrana už úplně zapomněl, i když nejspíš bude důležitý.