Hibikiho cesta po Kiri

A tak se pokračovala v cestě podzemím. Možná se to tu za celou dobu neřeklo, ale Akino tam furt byl. Jen se ukrýval,aby ho ti dva maníci neviděli a pak se rozhodně nechtěl motat do toho, co se dělo pak. Tak jako tak už byl zase po Hibikiho boku. "Cítím nějaký smrad. Skoro jako...rozkládající se maso. Fuj." pronesl Akino. Když pes řekne, že je něco fuj...musí to být fakt hodně fuj. 
Ještě párkrát odbočili a dostali se k velkým dvoukřídlým dveřím. Daiki se zastavil. "Jsou tam. Za těmi dveřmi." řekl to, co možná už bylo jasné. Teď to však chtělo plán. Možná by Hibiki mohl zazářit. "Odtamtud jde ten smrad." doplnil to ještě Akino.

Hatake Hibiki

No, znova se objevil Akino. Hibiki skoro zapomněl, že ho vůbec ještě neodvolal, když se tak dlouho nijak neprojevil, ale moc dobře dělal. Když i Hibiki zapomněl jeho prezenci, ti nepřátelé o něm nemohli mít nejmenší ponětí - takže velmi dobře dělal shinobi práci. Každopádně.. konečně došli. "Někam."
"Velký dveře na dně jeskyně, rozkládající se maso." shrnul poznámky potichu a podíval se před sebe. "Tak to doufám, že tu má svůj tajnej sklad místní masna, protože jinak to hezký nebude." poznamenal svojí sarkastickou poznámku, protentokrát ovšem jaksi..suše. Byl soustředěný na to, co tam bude a co se tam stane.

A tak Hibiki zazářil no...ale jinak...sarkasmem...opět. "Jedno vím jistě. Hezký to nebude." odvětil Daiki. Tohle asi nemělo cenu dál protahovat. "Snaž se neumřít." pronesl k Hibikimu a pak prostě pořádnou Mizurappou prorazil ty dveře a vlítnul dovnitř. U jedné stěny místnosti, tam na zemi klečela ŽENA u jakéhosi nehybného těla, které asi přikrývala svými opravdu širokými a dlouhými rukávy. Podívala se směrem na nově příchozí. V tom se odněkud svrchu ozvalo: "To byly moje oblíbený dveře. Gratuluji, zabil jste je." 
Zároveň celé atmosvéře moc nedodával fakt, že se tam celou dobu ozývaly zvuky podobné mlaskání a žvýkání.

Hatake Hibiki

No, Daiki se pustil do něžného otevírání, jak už bylo zvykem, a tak se začaly dít.. věci. Jak už se tak většinou dějí, když někdo prorazí dveře.. každopádně. Byla tam nějaká slečna/paní, nad někým, kdo nevypadal úplně živý. Něco kolem mlaskalo a žvýkalo. Moc dobře si Hibiki pamatoval informaci, co dostali ještě před vchodem o něčem, co rádo jedlo věci, takže i když to slyšel nerad, nebyl tím Hibiki překvapen. No.. a aby toho nebylo málo, někdo skočil přímo na Hibikiho notu a nahodil vlastní sarkastickou poznámku odněkud shora. Hibiki se tam přirozeně ohlédl.
"Vsadím se, že támhleten oblíbenější tělo než svoje taky neměl.." ukázal pochmurně na nehybnou postavu skrytou pod rukávy.

Tajemný hlas se uchechtl. "S tím, jak kouřil a chlastal, tak určitě." pronesl ten hlas a konečně i vyšel ze stínu, takže na něj Hibiki s Daikim konečně i viděli.  Byl to jakýsi maník s rudýma očima. Žádnej sharingan nic takovýho. Jen měl rudý oči. Jinak vypadal naprosto jako normální hnědovlasý týpek. "Takže...co vás přivádí do mého skromného příbytku?" zeptal se ten maník. "Unesli jste mi studenta, tak jsem přišel vyrovnat účty." odvětil Daiki s rukou připravenou na kataně. "Studenta? Budeš muset být přesnější, ať víme, kolik ten účet dělá." pronesl týpek. "Vystačím si s tvou hlavou." řekl klidně Daiki. "To by bylo nepříjemné. Mám svou hlavu rád."
Do toho tam furt zněly ty mlaskavé zvuky.

Hatake Hibiki

Inu, týpek vypadal ještě tak nějak docela normálně, až na ty svítivě červené oči. První člověk, kterého Hibikiho pochopitelně napadl, byl Itane a celá ta jeho šílená rodina, ale tenhle nevypadal na nic podobného.. jen měl asi málo pigmentu v očích. Určitě to byl právě mindrák, který si léčil unášením dětí..
"Musí pro něj mít nějakou citovou hodnotu, protože peněžně bych za ní moc nedal." pronesl o Daikim a hlavě toho maníka. Jako jo, červený oči jsou cool, ale měl docela normální barvu vlasů a vůbec.. ani na poličku by se moc nehodila. Možná pro nějaké divoké sběratele. Hibiki očima našel Akina. Zajímalo ho, jestli tam jen tak stojí, jestli se schoval, a nebo jestli je na stopě smradu či zvuku.

"Třeba se mu líbím." odvětil ten maník Hibikimu. Ta ženská tam jen zavrtěla hlavou a tvářila se, jakoby si právě povzdychla nad trapností toho druhého. "To určitě..." odfrkl si Daiki. Maník následně tlesknul. "Tak jako tak, když už jste tady, co se trochu pobavit. Vy jste dva, my jsme dva..." podíval se na tu ženskou, co se tvářila naprosto flegmaticky a otráveně. "A nebo taky ne...No to je jedno. Jen než začneme....má někdo z vás nějakou zvláštní schopnost? Miluju zvláštní schopnosti." žvanil dál ten maník a oba si důkladně prohlížel. 
Hibiki AKina našel stát hned vedle sebe. Dost nechápavě se zrovna díval na toho maníka.

Hatake Hibiki

Dělo se tam toho vlastně spousta, ale Hibiki si dal pořádný pozor, aby to celé stihl sledovat. Hlasitě se uchechtl, když mu žena dala ten pohled, co mu dala, když pronesl "My jsme dva." Ten dostal tak odmítnuto, že už ho ani nemuseli zabíjet, ten už se z tohohle stejně nikdy nevzpamatuje. A pak si naběhl na další blbou poznámku z Hibikiho dílny.
"Jednou, když jsem byl mladší, vysmrkal jsem se tak silně, že mi skoro vypadly oči." pronesl s lišáckým úsměvem na rtech, jakoby to myslel vážně. Kdyby každý souboj vypadal takhle, to by ho bavilo, ale bylo u jasné, že takhle hezké a vtipné to asi dlouho nevydrží.

Maník se uchechtl. "Pán se snaží být vtipný...to se mi líbí." vypadalo to, že on si z toho odmítnutí od té ženské nic nedělal. "Už mám odst téhle šaškárny." zabručel tiše Daiki, v rychlosti složil pár pečetí. "Suiton: Taihōdan!" a vypálil na maníka pořádnou vodní střelu. Ten na nic nečekal, složil taky nějaké pečetě a postavil si před sebou tlustou zemní zeď. Ženská se mezitím i s mrtvolou chystala opustit místnost.

Hatake Hibiki

"Hej, mně se to i daří." vypadlo z Hibikiho s drzým úsměvem. Jestli někde v Konoze existuje titul "savage", tak se ho určitě pokusí nějak získat. Hezky by se mu to vyjímalo na profilu.
Každopádně, Daiki už byl tired of their shit a rozhodl se ukončit soubor hloupých poznámek a raději začít ten souboj doopravdový. Hibiki odskočil. Všiml si té ženské, jak táhne mrtvolu.
"Mám ji zastavit, nebo?" zeptal se rychle Daikiho.

Daiki zrovna uskakoval kamenným bodcům podobným těm, které po nich před tím střílel ten maník, kterého Daiki poslal pod zem. Ty bodce vylétavaly z té kamenné stěny, kterou si nepřátelský sarkastický maník před sebou postavil. Teď začínala trochu vypadat jako ementál.
"Nenech jí utéct." odvětil Daiki Hibikimu zrovna, když uhýbal bodci. Jeden dokonce letěl na Hibikiho.
Ženská se mezitím dostala už dost blízko východu z místnosti.

Hatake Hibiki

"Mhm." odpověděl po tom, co se svižně vyhnul jednomu letícímu bodci. Týpek tam používal svojí obrannou techniku jako zdroj pro výkon té útočné. Muselo to být docela energeticky efektivní - šupák se určitě neunavil tak moc, jakoby se unavil, kdyby to bral jen tak ze země. Každopádně, když tedy tak učinil, Hibiki se rychle otočil ke vchodu za nimi, kam se svižně stěhovala ženská.
"Yamata no Orochi!" zahučel okamžitě techniku, která byla nepochybně trochu přehnaná na hlídání dveří, ale zase by mohla být poměrně efektivní. Už jen proto, že jednoduchý vodní štít by tam vytvořil bránu z vodní páry, kterou by asi ženská taky probíhat nechtěla.
A tak všude kolem dveří, nad nimi a hlavně ze země, jak už bylo u techniky zvykem, se objevily obrovští hadi z ohně, s jednoduchým úkolem - nepustit ženskou přes bránu. Ale oproti těm hodům už to teď byla jen branka.

Když Hibiki vyvolal své monstrózní ohnivé hady a zatarasil tak ženské dveře, ženská se zastavila. Dívala se upřeně na Hibikiho. Z jejích očí ani výrazu nedokázal vyčíst na co asi myslí. Pustila mrtvolu na zem. Vypadalo to, že se vzdala. Tedy jen na chvíli. Pak jí z rukávu vyrazilo něco děsivého. Vypadalo to nějak TAKHLE, jen to tedy bylo černé. Nemířilo to ale na Hibikiho, nýbrž na tu mrtvolu na zemi. Chňaplo jí to a vcelku spolklo jako had.

Hatake Hibiki

Hibiki nečekal, že by se ženský vzdala tak rychle, na to byl až moc velký cynik už párkrát zklamán, takže se připravil na pořádný shitstorm. Místo toho se tedy objevila doopravdová nátura té ženské.. nebo spíš jejích dlouhých rukávů. Hibiki se na to trochu překvapeně podíval. "Kuchi." pronesl jen, chvilku zaseknutý, mezitímco ta věc sežrala chudinku mrtvolu. Bude těžké zjistit, kdo to byl.
Rychle se probudil ze zaseknutí. "To je kekkei genkai, nebo nějakej parazit?" zeptal se, mezitímco v hlavě probíhala velká spousta velmi namáhavého, rychlého přemýšlení. Tohle bude potřebovat nějakou silnou improvizaci.

Ženská se zatvářila trochu překvapeně, když Hibiki zmínil jméno Kuchi. Nic na to však neříkala, jen mírně přikývla. Pak se Hibiki zeptal na její podivnou příšeru v rukávu. "Experiment." pronesla úplně první slova, která od ní Hibiki slyšel. Její hlas byl trochu chraplavý,jako u člověka, co dlouho nemluvil. Při tom, co to říkala, zvedla trochu a z toho samého rukávu vykoukla ta věc. Momentálně však ta věc vypadala spíše jako úplně černý had bez očí.

Hatake Hibiki

Experiment. No, Hibiki moc nepočítal s tím, že by to byl experiment genetického původu započatý již před lety, a tak to spíš bral jako doopravdy parazita, než jako KG. Každopádně to musel být nějaký pěkně fucked up ošklivý experiment, který určitě nepodléhal nějakým bezpečnostním regulacím, když to dopadlo takhle. Hibiki se zamračil.
"A jste jedna mysl, a nebo ještě pořád dvě?" zeptal se. Podle hlasu předpokládal, že tomu Kuchi vládne úplně, ale to ještě mohlo pořád znamenat, že tam pod tím dole ještě ta slečna je. Což bylo trochu hrozivé na pomyšlení, ale..

Ona slečna se zatvářila dosti nechápavě, když se jí Hibiki zeptal zrovna na tohle. Jakoby neměla ponětí, o čem to Hibiki mluví. "Je to moc...hloupé, aby mě to...ovládlo." pronesla Kuchi stále tím divným hlasem. To asi Hibikimu dalo odpověď, kterou nečekal. Ta ženská tu věc ovládala, ne naopak. I tak to ale muselo být dost nepříjemné. Co kdyby se chtěla podrbat na nose? Asi má na to nějaký systém.

Hatake Hibiki

Hibiki tuhle odpověď nečekal. Ale byla pravda, že se prostě stalo, že ne vždy si uvědomil, jací někteří lidé dokážou být. Ne každý byl Hinami, nebo Hikumo.. byli tu i sobci, co víc než cokoli chtěli sílu.
"Takže je to spíš jako symbióza. Necháváš ho nažrat, a za to využíváš jeho sílu..?" zeptal se tedy ještě na jednu otázku. I tak by to mohlo dávat smysl. Bylo trochu zvláštní mít takovýhle existenciální rozhovor před..nebo uprostřed.. boje, ale tak.. Hibiki nebyl standardní člověk, trochu zvláštních věcí si dovoloval často..

"Když má hlad...kouše to." pronesla Kuchi a skoro jako na důkaz jejích slov, ukázala ta věc zuby. Neotevřela hubu jako předtím, jen se prostě zazubila. Měla fakt hodně zubů...ostrých a špičatých. "Neprosila...jsem se o to." dodala ještě. Zpoza Hibikiho náhle na Kuchi letěla další kamenná střela. Zvedla tu věc, co měla místo ruky a ta ten šutr rozdrtila svými zuby a sežrala.

Hatake Hibiki

"Ale že byste se styděla to používat, to by se taky říct nedalo, co?" zeptal se Hibiki trochu.. smutně. Doufal, že třeba půjde zachránit ženská, pomocí slov, možná pomocí trochy nějakého toho ohně, ale.. jestli ona byla ta, co to ovládala, možná nebude chtít svoji sílu zatratit. Hibiki to na jednu stranu chápal. Kdyby se měl stát velmi silným, možná by to zahodit nechtěl. On by si ale vzpomněl na Hinami. Nemohl by ji ani chytit za ruku.
Setřásl z hlavy tyhle myšlenky. Co se dalo dělat.

"Nic jiného mi...nezbývá." odpověděla Hibikimu. "Přestal bys...používat ruku...být na tom stejně?....Usekl bys jí?" zeptala se ho zvědavě. Opravdu bylo divné si tu takhle povídat s nepřítelem. S někým, kdo před chvíli spolkl celou mrtvolu a kdo měl monstrózní ruku.

Hatake Hibiki

"Určitě bych se jí pokusil zbavit." zamyslel se nad tím upřímně Hibiki. Pokračoval v přemýšlení. "Kdyby jiná cesta nebyla... asi bych si jí usekl. Jsou věci, za které se vyplatí udělat oběti.." odpověděl konečně na tu doopravdovou otázku, a znova si musel vzpomenout na Hinami. Jasně, bez ruky by jí taky za ruku nedržel, ale alespoň by se nebál vyhrnout rukáv. "A taky bych to nechtěl krmit, vzhledem k tomu, co to jí." dodal k tomu ještě další pointu, která mu přišla ještě důležitější, než to, že to byla jeho ruka. Kdyby se jeho ruka sama snažila žrát lidi kolem, i kdyby to byla nejhezčí ruka na světě, určitě by se jí snažil zbavit.

"Žere to...víc věcí...nejen lidi." pronesla Kuchi, čímž se Hibiki opět dozvěděl zajímavou věc. I když je fakt, že už to viděl sežrat kamenní. Asi tomu bylo jedno, co to žere.
"A co kdyby...dorostla zpět?" zeptala se na další otázku. Její podivná ruka jen tak čmuchala ve vzduchu jako pes.

Hatake Hibiki

Hibiki se na paní ošklivě podíval. "Takže nechat to žrát lidi v doupěti druhořadého neřáda s hodně špatným smyslem pro humor a nechat se jím využívat pro strach je jenom vaše volba?" nahodil otázku, která sice nebyla ta nejmilejší, ale to nebyl ani Hibiki sám a tohle doopravdy nechápal. Byla to hrozná věc, ale i ta se dala využít pro nějaké dobro.
"Zkusil to vypálit. Kdyby to nefungovalo, zmrazit. Kdyby to nefungovalo, hledal bych jádro. Odkud to roste. Hledal bych cestu." pronesl pak tvrdohlavě.

Kuchi se uchechtla. "Lidé mě...zavrhli, že jsem...monstrum. Když ho ze mě tak moc...chtějí, tak jim ho dám." pronesla Kuchi. Být tohle anime, už tu vidíme flashbaky na malou Kuchi, jak jí z rukávu kouká malá ta hadí věc a jak se na ní lidé dívají jako se dívali na Gaaru a Naruta a nadávají jí do zrůd a tak podobně, dokud se neobjevil někdo kdo to tak neviděl. Možná by tam byly i nějaké pokusy o její zabití ať už ze strany lidí nebo jí samotné. Fakt srdceryvný flashback by to byl. Avšak tohle není anime a mě se to psát nechce, aspoň ne teď.
"Jen díky...Senkokyuu mám místo...kam mohu patřit...Kde mě nevidí jen jako...monstrum. A jestli to znamená...že ta věc bude...žrát mrtvoly...je mi to jedno." řekla zcela vážně a odhodlaně se zadívala na Hibikiho. Ten poté řekl, že by tu věc zkusil upálit a tak podobně. Kuchi nad tím zavrtěla hlavou. "Jsi velmi...naivní chlapec. Sdílíme...srdce, to odtamtud...to roste." odvětila.