Hibikiho cesta po Kiri

Ryo spěchal s Hibikim. Oba byli hyped jak nevím co. No a nakonec dorazili na smluvené místo. Daiki už tam byl. Seděl na zemi s natáhnutýma nohama. Z toho jedna byla v sádře. O strom, o který se zády opíral, měl opřené i berle. Oběma chlapcům mávl na pozdrav.

Hatake Hibiki

No, netrvalo to dlouho a chlapci se dostali na místo, kde se zády o strom opíral samotný šupák. Pochopitelně se zlomenou nohou se neopíral jen tak ze srandy, měl jí i v sádře. Hibikiho to mrzelo, ale co se dalo dělat. Mávl na ně, a tak udělal i Hibiki.
"Yo, Daiki-sensei." pozdravil vesele, když doběhl na místo. Hibiki normálně Daikiho svým senseiem nenazýval - tohle místo už měl Hikumo - ale pro tenhle moment se rozhodl, že užije takovýhle... bližší titul. "Tak co, lepší se to?" zeptal se, myslejíc pochopitelně tu nohu. Inu, muselo, když už mohl jít taky ven, ale stejně.

Daiki počkal, až k němu oba mladí ninjové doběhnou. Se měli, mohli běhat. "Zdravím, kluci." pozdravil je. Když se Hibiki zeptal na jeho nohu, podíval se na ni a pak zase na Hibikiho. "Není to tak hrozné, jak to vypadá. Sice s ní nemůžu hýbat a občas to nehorázně svědí, ale je to lepší než před pár dny." odpověděl mu. To, že se s tím i blbě koupe raději nezmiňoval.
"No ale teď k věci. Přišli jste trénovat ne?" zeptal se jich a na oba se dlouze zadíval. "Ryo, ty víš, co máš dělat. Pokus se svou vodu zhustit tak, že se od ní dokáže odrazit i shuriken." pronesl ke svému studentovi. Který jen zasalutoval a šel strnou, kde si začal vyvolávat různé patvary a tvary z vody. Pak se Daiki podíval na Hibikiho. "Jak daleko jsi na tom s fuutonem?" zeptal se ho.

Hatake Hibiki

Spokojeně přikývl, když slyšel o stavu Daikiho nohy. Bylo hlavně důležité, že se to lepšilo, že. Teda alespoň pro Hibikiho - tím více, když věděl, že to bylo způsobeno Hibikiho šupáctvím. I když někdy bylo mrzuté, jak některým lidem stačí jedna technika a celý repertoár jiných lidí absolutně vynuluje. Někdy boj byl mrzutý.
Každopádně, měli se dát do tréninku. Hibiki se na něj těšil, ale protože trénoval celou dobu i doteď... bylo to takové to standardní těšení. "No.. dokážu tím tak proříznout list. Snažil jsem se to co nejlíp kontrolovat, ale není to tak jednoduchý jako s ohněm." odpověděl pravdivě Daikimu. Zajímalo ho, jak s proříznutím listu bude chudák pracovat.

Kimura Daiki


"Ovládat vítr není nejjednodušší, to je pravda. Ale není to nemožné." pronesl Daiki. "Říkal ti Ookami, že si máš svou chakru představit jako dvě vrstvy, které se třou o sebe a jakmile se obě vrstvy vybrousí do tenka a ostra jako ostří, znovu je spojíš dohromady, že ano?" zeptal se Hibikiho. Mezitím vstal ze země a vzal si své berle. "Trochu se přesuneme, Ryo." informoval druhého chlapce a vydal sena cestu. Šli asi tak pět až deset minut, než došli k menšímu vodopádu. Byl asi dva metry široký a deset metrů vysoký. Voda z něj padala do jakéhosi jezera. Těsně před padající vodou vodopádu byl velký balvan.
"Zkus vypouštěním větrné chakry ze svých dlaní rozpůlit ten vodopád." zadal Hibikimu jeho dnešní úkol Daiki.

Hatake Hibiki

Hibiki přikyvoval, i když nevěděl nic. Jeho odpověď byla lehce kysleá a sarkastická, takže Daikimu muselo být tak nějak jasné, jak to doopravdy bylo. "Kdybych to doteď nevěděl, tak teď už to vím." pronesl s lehce pobaveným úsměvem. Každopádně, znělo to zajímavě, a Hibiki to určitě zkusí hned při dalším úkolu.
A další úkol přišel rychle. Stáli u velmi pohledné a malebné krajiny s vodopádem. Hibiki dostal svůj další úkol, a soustředěně se zadíval. To vůbec nebude jednoduché, něco úplně jiného, než předtím sekání listu. Každopádně, po chvilce soustředění dal tedy dlaně před sebe. Představil si tak nějak ty dvě vrstvy, jak mu poradil Daiki, a pak se pokusil poprvé. měl dost energie a ještě více enthuziazmu se konečně zase někam posunout.

Hibiki věděl, jen na to za tu dobu zapomněl jak já na počítání diferenciálních rovnic. Tak jako tak Daiki nevěděl, co si o tom myslet. Ale bylo to jedno, protože do Hibiki uslyšel podruhé a snad to i nějak pochopil. Ještěže to ten Daiki rovnou zopakoval. 
U jezírka se tedy Hibiki začal pokoušet rozpůlit vodopád. No...vůbec to nešlo. Na to měl Daiki jednoduchou odpověď. "Zkus si vlízt na ten balvan, takhle na dálku ti to ještě dlouhou dobu nepůjde." poradil mu.

Hatake Hibiki

No, Hibikimu nezbývalo, než přikývnout. Takhle na dálku mu to totiž doopravdy vůbec nešlo.. i když by to bylo dosti cool, kdyby to dokázal. A taky by pro to konečně našel i nějaké uplatnění.. takové řezání listů totiž v boji pro nic moc není. A tak si Hibiki povzdychl a šel lézt na balvan.
Vzhledem k tomu, že v kontrole chakry byl dobrý, nebál se této schopnosti využít, aby se na balvan dostal rychleji a hlavně bezpečeněji.. takže s lezením by snad neměl mít větší problém. No, a když už tam byl, tak se tedy pustil do pokusu rozseknout ten vodopád takhle zblízka.

A tak Hibiki stál na balvanu s rukama na vodopádů a snažil se rozpůlit tekoucí vodu. A nešlo mu to. Jeho ruce vždy pouze zajely do vody. To nebylo pozitivní. Už to zkoušel hodinu a začala mu docházet chakra. Asi by nebylo od věci dát si pauzu.

Hatake Hibiki

Pořád mu to nešlo úplně stejně, jako mu to nešlo předtím, akorát protentokrát si u toho ještě máčel ruce. Zkusil to naposledy ještě jednou předtím, než si dá přestávku.. a pak zakýval prudce hlavou, nenápadně lehce zanadával, otočil se a sedl si na balvan.
Vzhledem k tomu, že to bylo u vodopádu, určitě tam bylo hezky. Tak se Hibiki alespoň na chvilku začal kochat tím, co tam bylo. Chtěl se na tom alespoň tedy uklidnit, když už nic jiného, než se pustí do dalšího zkoušení.

Hibikiho poslední pokus vypadal slušněji. Mladý Hatake měl pocit, že se voda rozestoupila o něco více, než když do ní normálně vrazil ruce.Ale třeba se mu to jen zdálo. Tak jako tak teď byl čas na přestávku. Sedl si na ten balvan a kochal se krajinou. No...byl tam kolem les. Z většiny zamlžený les, takže toho moc vidět nebylo. 
Daiki tam seděl pod stromem a sledoval Hibikiho.

Hatake Hibiki

Když se takhle trochu uklidnil, bylo to tam docela fajn. Hibiki se celou dobu tak soustředil na ten zatracený vodopád, a úplně zapomněl, že je v novém kraji. Zhluboka se nadechl, aby nasál trochu té atmosféry.
"Daiki? Jaká je Kiri? Vždycky jsem slyšel příběhy o tom, jak je to tu jiné, jak lidi jsou jiní.. a přitom potkám tebe s Ryem, od Konohy bych vás pořádně nepoznal." pronesl, zadíval se do dálky. "Bylo by to o tolik jednodušší, kdyby všichni padouši prostě byli z jednoho místa. Tak dobře by se to hlídalo." zasněl se, pořád koukajíc do dálky. "A místo toho si pořád musíme krýt záda." dodal, když konečně pohled namířil na Daikiho. Nemyslel tím nic konkrétního. Byla to prostě jen myšlenka, která ho napadla.

"Jiní lidé, jiný kraj, jak se říká. Stejně jako tady najdeš lidi, které bys od Konožanů nerozpoznal, tak i v Konoze určitě najdeš lidi, které bys nerozeznal od těch z Kiri." pronesl Daiki. "Jinak bych řekl, že Kiri má tvrdší trénink, nežli Konoha. Trénujeme v téhle mlze kolem. Učíme se brát jí jako svou přirozenost, jako spojence. Učíme se v ní lovit, využívat jí v náš prospěch. Bývali časy, kdy naše zkouška na genina znamenala boj na život a na smrt. Ale to je naštěstí už dávná minulost..." pověděl Daiki ještě.
"V tom máš pravdu, ale něco takového není možné." odvětil ohledně místa s padouchy.

Hatake Hibiki

"O tom sjem slyšel. To muselo být hrozný.. a hrozně neefektivní." ohodnotil ten jejich boj na život a na smrt. Bylo to hrozné z humánního hlediska, a nejen to. Pokud byl nějaký shinobi, co se mohl stát silnějším později, ale měl pomalejší rozjezd.. inu, nestal se jím, protože umřel hned na začátku. Hlavně to byla ale hrozná zbytečnost, ještě, že se to zrušilo.
"Jasně, že to není možné... ale pěkný by to bylo." pronesl zasněně a s úsměvem ze svého balvanu.

Daiki nad tím pokrčil rameny. Byla to historie. Něco, z čeho by se lidi měli poučit a zároveň něco s čím už nic nenadělají. "Mysleli si, že by stejně na první pořádné misi, zemřeli a chtěli tím ty ostatní učit, že zabíjení k životu ninji patří. Mělo to předcházet možným selháním misí....tedy alespoň tak to odůvodňovali..." pronesl ještě ohledně toho.
"Zase si řekni, co by se stalo, kdyby se všichni ti padouši spojili...Bylo by to jako vést válku proti celé zemi místo bojování proti jedincům a skupinám..." vnesl do toho Hibikiho snu trochu reality.

Hatake Hibiki

Hibiki se nad tím zamyslel. Bylo to pořád celé hrozně hloupé. No, taky to už nepraktikovali, to bylo jen dobře. Shinobi aliance by to stejně nepovolila, pravděpodobně by to byla výtka už u vstupu.... i tak to bylo ale zvláštní, pomyslet na to, že to tu tak bylo. Hibikimu z toho přeběhl mráz po zádech.
"Nespojili by se." řekl jednoduše, a zakoukal se zase někamdo přírody. "Sen většiny z nich je nadvláda nad světem. A to ne nadvláda skupiny, ale jenom jejich. Nakonec by se vyžrali zevnitř." dodal k tomu svojí teorii, a zamyšleně si pod bradu vložil svojí ruku, aby si jí měl na čem opřít.

Daiki zavrtěl hlavou. "To nemůžeš vědět. Mohou dočasně uzavřít spojenectví, aby se nás zbavili a pak se porvat mezi sebou o moc. Nebylo by to poprvé ani naposledy." pronesl Daiki. 
Jak tak Hibiki koukal do přírody, viděl tam velkou masu vody, která měnila svůj tvar. Pravděpodobně tam trénoval Ryo.

Hatake Hibiki

"Hmm. Nevím." okomentoval tedy jen tak Hibiki. Všiml si, že se v dálce mění velká spousta vody do růvných tvarů. Předpokládal tak nějak, že to bude Ryova práce. Měl koneckonců taky trénovat. Hibiki už seděl dost dlouho, ale i tak měl jednu otázku, která ho zajímala. I když neměla s tématem nic společného.
"Kdybys mi měl doporučit suvenýr z téhle země, co bys řekl, že bude tak nejlepší?" zeptal se, jakoby nic.

Ono ani nemělo cenu se o tom nějak víc bavit. Stejně se nic takového nikdy nestane a oni se jen mohli dohadovat, jak by to vypadalo. 
Pak se ho Hibiki zeptal na zajímavou a zcela od věci otázku. Suvenýr? Hm. Daiki se zamyslel. 
"A pro koho ho chceš? Abych ti neporadil něco pro děvče a tys to chtěl pro kluka. Nebo pro dospělého a ty bys to chtěl pro dítě..." zeptal se ho Daiki.

Hatake Hibiki

Hibiki se zachechtal. Pro koho indeed.
"Děvče, stejně staré jako já, mnohem chytřejší a z neporovnatelně většího a důlěžitějšího klanu." pronesl Hibiki s kyselým úsměvem. Když na ní pomyslel, skoro začal Daikimu povídat víc o tom jak vypadá, ale rychle se zastavil. Víc Daiki snad ani vědět nemusel.. ať už o Hibikiho pocitech, a nebo o tom, jak úžasná vlastně je. Slíbil jí ale, že jí něco přiveze.. nezapomněl.

Daiki se lehce pousmál. Moc dobře věděl, kam tím Hibiki nechtěně míří. Avšak nebyl to šupák jako Hikumo, aby do něj za to rýpal.
Místo toho se zamyslel a asi po minutě vypadal, že ho něco napadlo. Podíval se na Hibikiho. "Slyšel jsi někdy o duhových slzách? Dají se najít jen tady v Zemi vody a jsou moc pěkné. Vyrábějí se z nich šperky." pověděl a zvědavě se na Hibikiho díval, jestli mu to něco říká nebo ne.

Hatake Hibiki

"Hmm? Ne, to mi nic moc neříká.." poznamenal zamyšleně. Znělo to jako něco fancy a pěkné a taky jako něco poměrně cenného. Docela vhodný dárek pro Hinami... pokud to ovšem bylo tak pěkné, jak to znělo. No.. jestli je to jenom najitelné tady, byl by to takový ideální suvenýr.
"Zní to dobře. Kde se dá sehnat něco takového..?" zeptal se se zvědavým kukučem na Daikiho.

Daiki se pousmál, když Hibiki řekl, že mu to nic neříká. "Jsou to takové průhledné krystaly ve tvaru slzy. Podle toho, jak na ně dopadá světlo, mění barvu." vysvětlil Daiki, cože to ty duhové slzy jsou.
"Ve vesnici je spousta obchodů, kde je prodávají." odpověděl mu. Asi nebylo těžké někde nějaký takový obchod najít.

Hatake Hibiki

"Mhm. Díky, Daiki-sensei." pronesl spokojeně a s úsměvem.. zdálo se to být fakt dobré. Snad to nebude stát moc... Hibiki měl sice našetříno ve své kasičce něco, ale zase na to, aby koupil cokoli doopravdy neměl. Inu.. on nějak cestu najde.
Teď se postavil. "Asi bych se měl vrátit k práci." vysvětlil, protáhl se, a otočil se k vodopádu. Bylo načase se ho znovu pokusit rozpůlit!

Hibiki byl očividně spokojený s jeho odpovědí. "Potom ti klidně nějaký ten obchod ukážu." pronesl ještě Daiki ohledně Hibikiho nákupu suvenýrů. 
Na to že by se měl vrátit k práci, Daiki chápavě přikývl a sledoval ho. 
No a tak se Hibiki zase postavil před ten fucking vodopád, natáhl před sebe ruce a zkoušel ho rozpůlit. 
A zkoušel to několik hodin, během nichž měl i několik přestávek. Sem tam to dokonce vypadalo na pokrok.
Trochu to však zkrátíme. Řekněme, že mu to trvalo týden, než se mu ten fucking vodopád povedlo kompletně hezky rozpůlit a než si začal s větrem připadat jako s novým kamarádem. Jo a společně pak koupili onen suvenýr v podobě přívěsku na krk. Sám Hibiki také jeden přívěsek dostal, avšak na klíče, od Daikiho jako poděkování za pomoc při hledání Ryoa.
Dalšího dne se měl znovu setkat s Daikim a Ryoem na místě tréninku.