Ulice Konohy

Ranzi Shimura

Zaškrípala som zubami. Hovorme si tu o starých divných dedkov. "Ty mi povedz svoje starec! Sakra práca mám toho dosť!" Rozhodila som naštvane rukami. Ako sa už hovorilo. Keď nemôžeš bojovať, zdrhaj.. a ja som začala zdržať. S tou palicou to nevyzeralo tak, že by toho bol schopný on. Yep, aj keď asi budem blúdiť, stále som sa otočila k náprotivej strane mosta a len som sa rozbehla. "Trhni si palicou Jiji ! Bleeee!" Vyplázila som na neho ešte za behu jazyk, nezabudla som si potiahnuť spodným viečkom. Tscha! Taký ma určite nedobehne. A že som sa snažila. šprintovať niekam do teplých krajín. Pravdepodobne do Suny. V tvári odhodlanie, nafučanie.. ale odhodlanie.

Ranzi Shimura


Povedzte mi niekto znova, že to nie je genjutsu!! Drbla som päsťou do neviditeľnej bariéry, o ktorú som si natrela nos, až mi z neho tiekla krv. Keď na mňa začal zjapať že pred ním nemôžem utiecť no.. znelo to ako slová starého úchyla. Vôbec mu nepomohlo ani predstavenie a fakt, že si vynucoval úctu pfff.. to tak určite. Keď zodvihol svoju bakulu znova, nevedela som čo čakať. Bol celkom ďaleko. Podvihla som pochybovačne jedno obočie, no rovnako ako pred tým ma k zemi znova zrazil poryv vzduchu, resp vzdušná vlna.
"Ouch ouch ouch.." Pošúchala som si hlavu. Takže to predsa robil on.
"Ty... ty.. týýýý ! " Ukázala som na neho prstom, stále vyvalujúc sa na zemi.  "...jeden starý, pervérzny, negramotný kus storočnej fosílie!" Rozohnila som sa. No čo, určite ma neprekecá. "Aj keby si bol svätý rikudou sennin tak si strč tú palicu dááákam.. dákam do nosa!" Šermovala som prstami, ako keby som vytvárala nejaké vlastné ručné pečate, čo pochopiteľne nespravili nič. Možno som to robila od strachu, možno od rozčúlenia no určite nie z rešpektu a úcty. No tak či tak som sa nakoniec postavila, stále si hundrajúc popod nos niečo o jogurtoch po záruke a podobných prirovnaniach. "Ranzi Shimura -da!" Zakričala som na neho rozhodne a stále dosť... dosť naštvane.

Ranzi Shimura

Prišla som o hlas. Jasné v pohode, prečo nie.. čo bude nasledovať ďalej? Odnesie si to aj zdravý rozum? Hovorila som si v hlave. To že som ale nedokázala rozprávať neznamenalo, že som sa nedokázala vyjadrovať. A že som sa vyjadrovala.. tak unikátne gestá rukami a grimasy tvárou by si nevymyslel nikto, kto to mal v hlave v poriadku. Zakončila som to klasickým vztýčeným prostredníkom, na čo som si len založila ruky na hrudi a oduto som nacupala do ponúkanej miestnosti. Ak niečo skúsi.. asi ho kusnem.. yosh.. kusnem... Zvraštila som obočie. Čo to mal vôbec s tou rukou? Dostal kiahne?

Ranzi Shimura


Sadla som si na kreslo, stále pomerne dosť odutá. Moja pozornosť však bola kde tam v momente, keď som sa rozhliadla okolo. Začala som si všímať detaily miestnosti. Ani nie pre to, že by som bola nejaký veľmi schopný shinobi snažiaci sa nájsť únikové body alebo niečo, čo by som mohla pouźiť k mojej výhode.. skôr pre to, že som bola naozaj nepozorný fagan ktorého otázky a odpovede nanajvýš nezaujímali. No stále som ich vnímala a kupodivu som odpoveď na jeho otázky poznala. V chráme toho človek moc robiť nevedel. Keď ste celý život zavretý medzi stenami chrámu, môžete sa venovať len fyzickej aktivite, štúdiu a spaniu. Keďže som prežila časť života s istým záujmom o moju minulosť tak som vedela o klane Shimura pomerne dosť.
"No.. " začala som trocha otrávene. Vopchala som si malíček do nosa, kde som sa začala špárať.
"....som z klanu Shimura. Patrí k jedným z prvých klanov, ktorý sa pridali ku Konohagakure no sato po jej založení. Najväčší rozkvet, ako aj úpad klan zažil za nominácií Danza Shimuru na šiesteho Hokageho, krátko na čo však zomrel. Od vtedy to šlo dolu vodou.. dá sa povedať." Zazubila som sa. Vyprala som si z malíčka kus tuhého sopľa a frkla som ho ukazovákom k starcovi, ktorý ma tu spovedal. Možno ho aj trafím.

Ranzi Shimura

Nebola by som si tým tak istá.. Pomyslela som si kyslo. Podoprela som si hlavu rukou a začala som vyklepávať po operadle stoličky jednoduchú melodiu. Nepáčilo sa mi, že sa zas vyhol. Čo to bol nejaký poloboh? Kto mohol čakať taký útok pff.. suchár starý. No to som na jazyku začala cítiť pálivý pocit, ktorý ma znepokojil. No po znepokojení prišla neutíchajúca túžba po spánku. Túžba, ktorá ma priam prinútila začať rýchlo mrkať. Chcela som s tým bojovať, no nemala som moc šancu. Nakoniec mi hlava odkvecla a ja som dobre že nezačala chrápať.

Ranzi Shimura

"Whuaaaaa!" Rozhodila som rukami, jak som sa zobúdzala na stoličke. Až mi do úst takmer vbehla mucha, no len takmer. Stihla som zacvaknúť zuby a začať statočne prskať, čím som ju samozrejme odohnala. Bola som strapatá, ako inak.. keď človek spí na lavičke. 
"Pfff... heh.. huh? Haa?" Rozhadzovala som rukami okolo seba. Tak nejak sa mi začal sen spájať s realitou a ja som sa zrazu divila, pre čo som vlastne na uliciach? a pre čo nie? Hlavne že som pripravená na útok! teda útek samozrejme. "Sakra práca, to bolo divné!" zahundrala som si nakoniec popod nos. Ruky som si založila na hruď a nafúkla som líca. Najhoršie na tom bolo to, že som sa nemala uraziť na koho. Do toho mi zaškvŕkalo brucho a prepadol hlad. S kyslím výrazom som si spomenula, že vlastne nemám žiadne peniaze.. možno by som mohla obrať nejaké deti v akadémii nie ? hehe.. hurá do akadémie! V Chráme mi hovorili, že to je taká tá učebňa pre budúcich shinobi. Určite tam mali kopec peňazí na obedy a podobne. To ešte nevedeli, že na tie moje!

[npc_name]Sanada Takahiro[/npc_name]
---> Třída

Ředitel akademie provázel Ranzi po vesnici. Říkal jí po cestě, kde co je. Takže Ranzi už věděla, kde je budova Hokageho, Ichiraku, nějaké obchody a tak podobně. 
Momentálně vysvětloval, že v ninja vesnicích běžně pracují ninjové v týmech po čtyřech, kdy jeden z nich je vůdcem týmu V případě geninských týmu vyšlých z akademie, je tímto vedoucím sensei, který se zároveň stará o jejich ninja výcvik. 
"Máš nějaké otázky? K čemukoliv." zeptal se jí pak. Ranzi se mohla zeptat, na co chtěla.

[ranzi_jmeno]


Dvaja geninovia. No to ma strelí šľak. Dúfala som, že boli aspoň tak starý ako ja, a nie žiadne decká pod desať. Nemala som rada takých malých držgrošov. Vôbec sa nevedeli správať! A nebolo zdravé keď boli v skupine viacerý, ako ja. To naozaj nie. No vyrazila som za mojim novým sprievodcom do ulíc, kde som si už čo to prežila a pomaly som sa na to ani nepamätala. Ďakujem ti dedo Shimura. 
[rec=ranzi]"Ja viem.." [/rec]Šepla som prvý krát.. a zopakovala som to minimálne pri každej bežnej znalosti o Konohe. Ubíjalo ma to. Cítila som sa ako na jednej prednáške z  chrámu. 
[rec=ranzi]"Môžete byť už prosím ticho?"[/rec] Spýtala som sa ho na jeho otázku o mojich otázkach. Pozrela som sa na neho naozaj zúfalo. Dokázal ma úplne zdeptať zo života. Bolo vidieť, že to je učiteľ. Doslova zo mňa vysal energiu a chuť pokračovať ďalej.

[npc_name=takahiro]Sanada Takahiro[/npc_name]

No...co si budeme...Ranzi asi nebude happy, až potká své teammaty. Tak jako tak se zeptala Takahira, jestli může být už ticho. Dokonce řekla prosím. Hmm... Když tak hezky prosí. 
[rec=takahiro]"Měl jsem tě seznámit s tím, jak to v Konoze funguje...ale když nechceš, nutit tě nebudu..."[/rec]
odvětil a pokračoval v cestě mlčky.
Došli až k jednomu....dalo by se říct obchodu. Ranzi si mohla všimnout nápisu "Fotografie" na plachtě obchodu. Takahiro pokynul Ranzi, aby vešla dovnitř.

[ranzi_jmeno]

Prevrátila som očami, no ďalej som mu nič nehovorila. Normálne som si užívala kľud a pokoj, štebotanie tých malých satanov čo sa tu hrali na ulici s loptou a tie staré strigy, ktoré boli spoľahlivejšie než kamery Anbu jednotiek. Krásna to dedina. Po chvíľke ticha som nahodila znova ten optimistický úsmev a moja baterka energie sa na slniečku opäť začala nabíjať, takmer do plna. Ešte chvíľku a zas začnem štebotať o úplne nepodstatných a pravdepodobne vymyslených veciach. Keď sme došli až k obchodu kde som sa mala asi dať vyfotografovať, nemohla som si nepovzdychnúť. Ďalšia otrava. Poriadne na tej fotke vyplazím jazyk fakt že hej! A tak som vstúpila dovnútra a presne takú fotku som si aj spravila. Nebola som nijak nafarbená, no jedným prstom som si stiahla spodné viečko na pravom oku a jazyk som predsa len vytrčila. Možno ma tak raz identifikujú, podľa jazyka...

[npc_name=takahiro]Sanada Takahiro[/npc_name]

Takahiro vešel dovnitř za Ranzi. Chlapík za pultem byl nadšený z nových zákazníků. 
No a pak se šla Ranzi fotit. Její ksicht fotografa pobavil, takže se tam pochechtával. Za to Takahiro nehnul ani brvou. Asi byl na takovéhle šaškárny zvyklý. 
[rec=takahiro]"Neodejdeme, dokud se nebudeš na fotce tvářit jako normální člověk."[/rec] pronesl zcela vážně.  Stál tam tak se založenýma rukama a nezaujatě Ranzi sledoval. Fotograf čekal, až bude Ranzi připravena na další fotku.

[ranzi_jmeno]

Vykukla som s kabínky a zamračene som sa na toho môjho vrchného senseia pozrela. Aj by som mu niečo povedala, ale jeden moderáto.. ehm sensei to už vzdal a nechcela som riskovať, že si budem musieť zas hľadať ďalšieho. S povzdychom som sa odfotila "normálne", v rámci možností teda. Žiadny vyplazený úsmev. Len som teraz pripomínala ľadovú kráľovnú. Nepohla som ani prvou, zamračila som sa aspoň tým okom, ktorým to šlo a ako keby som cez foťák chcela chudáka fotografa podpáliť.

[npc_name=takahiro]Sanada Takahiro[/npc_name]

Ranzi se konečně nechala vyfotit nějak normálně. Takahiro nad tím spokojeně pokýval hlavou a vzal ty fotky dvě. Tu vyplazenou fotograf podal s úsměvem Ranzi. "Nech si jí." řekl jí. 
No a Takahiro se vydal dál. Bylo asi potřeba zařídit ještě nějaké věci. A tak se zase pokračovalo v cestě. A to až k velké budově s nápisem Nemocnice. 


---> Nemocnice

[hibiki_jmeno]

Hibiki si jen tak chilloval po Ulicích, a koukal kolem, jak normálně běžel život ostatním. Jako klasicky děti běhaly po ulicích, lidi chodili v zájmu něco sehnat, koupit si nebo zařídit, a stromy pořád stály, takže všechno bylo v naprostém pořádku. Hibiki u toho sledování okolí pochopitelně přemýšlel, aneb šel sem právě proto, aby se do svých myšlenek mohl ponořit. Koneckonců, netušil, co dalšího ho teďka čeká, když 'zvládli' tu jejich misi. Po ní si pochopitelně dal pořádný čas na odpočinek, protože toho měl ke konci vskutku dost.
Teď si dovolil chvilku klidu, než se zase pustí do vřavy. V jeho hlavě se obzvlášť promítala jedna jednoduchá věta, kterou slyšel v těch předchozích dobrodružstvích. 'Musíš najít a obnovit dědictví naší rodiny.' Well. A pak ta druhá a třetí. 'Já ti jen povím, že to bylo ostří. Zapátrej po něm v historii.' Hibiki nad nimi přemýšlel, když se tedy jen tak bezcílně procházel po ulici.

[hibiki_jmeno]

Hibiki si vrány nevšiml až do doby, dokud mi duslova nepřistála na rameni. Takže s sebou trochu ucukl, když ho tenhle hmatový vjem dostal zase zpátky do reality. [rec=hibiki]"Těžká ani ne. Spíš jen nějaký neuspořádaný myšlenky."[/rec] odpověděl. Normálně si s vránami nepovídal, ale tak nějak předpokládal, že tohle bude summon, takže si z toho nic moc nedělal. [rec=hibiki]"Jsem někde potřeba?"[/rec] zeptal se potom.  Většinou za ním vrány nelétaly si pokecat, a tak předpokládal, že má někde být nebo něco dělat a ani o tom nevěděl.

[hibiki_jmeno]

Hibiki se podíval trochu překvapeně na vránu.[rec=hibiki] "To už tam máme jít tak brzy... maj pro nás snad nějakej další úkol?"[/rec] zeptal se vrány, ale vůbec nečekal, že by odpověděla. Byly to pouze řečnické otázky, upřímně řečeno. No, každopádně, Hibiki neměl co lepšího na práci a znělo to vcelku důležitě, takže se prostě vydal hned tím směrem.

>> Sídlo Uchiha klanu