Cesta za Spravedlností! - Rin

Rin se zastavil na takovém menším paloučku, předklonil se a chytil se za stehna. Hlasitě oddychoval. Byl to pořádný běh. Cítil, jak ho pálí plíce. Potřeboval si chvíli odpočinout.
Když konečně popadl dech, rozhlédl se po okolí. Vypadalo to tu jako pěkné místo na trénink. Škoda, že si sebou nevzal žádné pomůcky. Byl tu vlastně jen v tričku, teplácích a botách. Oběma rukama si prohrábl vlasy a sčesal je dozadu.
"Hm." Jo. Tohle bude stačit. Nepotřeboval vlastně nic k tomu, aby trénoval svoje dovednosti. Měl přece několik parťáků, se kterými mohl bojovat.
Složil pečeť. "Kage bunshin no jutsu!" Vyvolal několik klonů. Všichni věděli, co mají dělat.

A tak začal dlouho trénink. Rin se se svými klony bil, ničil je a vyvolával další. Stálo ho to hodně sil a chakry, ale musel svoje limity tlačit dál, pokud chtěl být skutečně silným ninjou.

Rin se rval a rval. Bylo to unavující, pochopitelně, dostal rány, rozdal rány. Až mu z toho skoro spadly ty trenky, co teď nosí na hlavě. Každopádně, byl unavený, zmlácený, po nějaké době už zase sám.. i když on tam byl tak nějak celou dobu sám.. jen on a jeho další on, a...no, raději o tom moc nepřemýšlet.
Tldr: byl unavený, ležel tam, všechno ho bolelo, byla tma, ale hej.. potrénoval docela hezky.

"Asi jsem to trochu přehnal." Řekl si tiše pro sebe. Ležel tam na zádech a sledoval noční oblohu plnou hvězd. Všechno ho bolelo. Byla to ale dobrá bolest. Rin věděl, že dneska něco dokázal. Nebylo to ale dost. Pokud chtěl skutečně zesílit, potřeboval trénovat každý den. Co se ale toho dnešního týkalo, stačilo to.

Doma řekl, že jde trénovat, ale neřekl, že se nevrátí. Sakra. Bolely ho nohy a nevěděl, jestli bude schopný vrátit se zpátky do vesnice. Bylo tu navíc celkem příjemně. Vlastně by se asi nebál té myšlenky přenocovat tu.

"Co teď děláš, Hitoshi?" zeptal se Rin hledíc na jednu z hvězd. Natáhl nahoru ruku a zatnul jí v pěst jako by chtěl hvězdu sevřít. Asi tomu dost pomohlo to, že dnes byli s Hidem právě v akademii. Vzpomínal si na to, jak na akademii začínal. Když poprvé viděl Hitoshiho, byli jen dva malí pitomí kluci. První věc, na kterou se ho Rin zeptal, bylo - proč jsi tak tmavý? Samozřejmě. Rin se uchechtl.
Hitoshi vypadal jinak než všichni ostatní. Děti jsou hloupé. Samozřejmě, že spousta z nich se mu proto stranila. Rin byl taky idiot, akorát jiný. Možná proto byl taky outsider a dokázali s Hitoshim najít něco společného. To bylo ještě před tím, než se spřátelili s ostatními.

"Nechals toho za sebou celkem dost, pitomče. Možná kdybys byl trochu otevřenější, mohli jsme to nějak vyřešit. Každej máme problémy víš." Položil ruku zase vedle sebe a povzdychl si. "Dlouho jsem se necítil sám uprostřed sraček, se kterýma si nejsem schopnej poradit."
Asi to vážně přehnal s tréninkem. Cítil se trochu víc sentimentální, než by chtěl. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Musel se soustředit na to, co bylo před ním. Ne na to, co by mohlo být.
A momentálně před ním byl důležitý úkol. Musel změnit to, jak fungovala tahle vesnice. Nevěděl, jak dlouho mu to bude trvat a co všechno ho to bude stát. Ale bylo to důležité.

Sarutobi Saru

"Myslím, že tropí problémy nějakým lidem," ozvala se odpověď od hvězdy na nebi. I když, vlastně ne. Nebyla to odpověď od někoho tak vysoko, ozvala se osoba, co seděla už nějakou chvíli ve větvích. Rin si ani nevšiml, kdy se tam sensei objevil. Nebo tam už byl, když Rin přišel? No, prostě opice ve větvích, no.

Rin vykulil oči a dost sebou hodil, když na něj promluvil sensei. Taky zapištěl jak malá holka. Přece jen. Byla noc, ležel tu uprostřed lesa. Rin byl sice shinobi, který by si určitě dokázal poradit s nějakým obyčejným banditou nebo nějakým jiným zločincem, co by uprostřed noci chtěl přepadávat děti uprostřed lesa, ale neznamenalo to, že se nemohl leknout.

"Sensei!" Oddechl si a posadil se. "Jsem se teda pořádně lekl." Vzdychl nahlas a začal Sarua hledat. Pořád ho ještě neviděl. Musel být někde ve stromech. Jak dlouho tu asi byl? Viděl jeho trénink nebo ho právě našel? Rin přemýšlel nad tím, jestli nahlas nevypustil nějakou poznámku, kterou by sensei asi slyšet neměl, ale byl si celkem jistý tím, že během tréninku nic takového neřekl.
"Problémy?" zeptal se. "Sensei. Vy víte, proč Hitoshi odešel?" zeptal se Rin rovnou.

Sarutobi Saru

Saru se zhoupl a objevil se na jedné spodní větvi stromu. Hlavou dolů, chakrou přichycený k větvi. "Je to Hitoshi, myslíš, že to s ním půjde bez problémů?" ušklíbl se trochu. Byla pravda, že poslední stopy o Hitoshim měl v Ame, kam se už ale jeho zvědové nedostali.
"Mám jistou představu..." odpověděl na Rinovu otázku velmi neurčitě.

Představu. To mu moc nepomohlo. Rin se rukama opřel za zády. Měsíc teď svítil tak, že v něm byl sensei krásně vidět. Rin se na něj zahleděl odhodlanýma očima.
"Sensei. Pokud něco víte, tak mi to prosím řekněte. Dost jsem o tom přemýšlel. Nejdřív jsem chtěl vyrazit za ním, najít ho a nabít mu hubu. Aby se uklidnil. Ale potom.." Nadechl se. "Myslím si, že jsem jeden z malá lidí, co Hitoshiho zná. Nikdy dřív jsem ho neviděl procházet si tím, čím si procházel. Nevím, co ho trápilo, ale vím, že tam něco bylo. I Tai si toho všiml. Nebudu se za ním honit v nadějích, že ho někde najdu a přivedu zpátky. Chci respektovat jeho rozhodnutí a dát mu čas. Jenom.. Jenom to chci pochopit. Nic víc."

Sarutobi Saru

Saru sledoval Rina. Vypadalo to, že byl opravdu odhodlaný. Tohle mu trochu připomínalo Mizukiho, možná proto mu dal svitek koček... ach, měl si držet víc odstup. "Rine, nemůžu ti říct všechny detaily. Hitoshi to neměl lehké už od narození a to vedlo k věcem, které ho donutili odejít. A možná je to tak pro něj lepší, jinak by dopadl hůř, kdyby zůstal," řekl Saru s rozvahou. Věděl, že Hitoshi nebyl v jádru špatný. Však ani Rin nebyl, i když to dost často nedával najevo. Pozoroval je už nějakou tu dobu, aby si o nich udělal jistý obrázek. "Co se týká jeho návratu zpět, nebudu ti to zakazovat. Ovšem, musíš si dát pozor, aby tě to nestálo život," dodal po delší odmlce. Bylo mu jasné, že Rin bude chtít více detailů, ale jestli mu je měl říct? Nebo spíš... byl na ně Rin připraven?

Pečlivě poslouchal, co mu sensei říkal. Rin si z toho dokázal vydedukovat, že Hitoshi asi udělal něco špatného. Nechtěl tomu moc věřit. Ale na druhou stranu. Pamatoval si sice Hitoshiho, se kterým se přátelili od dětství, ale taky si pamatoval na Hitoshiho, který mu strčil ruku do zranění, když se dozvěděl, že budou bojovat proti sobě v chuninské zkoušce. Musel si procházet něčím hodně těžkým. Jinak se to vysvětlit nedalo. Stejně jako sensei věřil tomu, že Hitoshi není zlý. Ne, on to věděl.
Podíval se na zem před sebe. Na chvíli přemýšlel nad tím, co senseiovi řekne.
"Dobře." Řekl a zaklonil hlavu dozadu. Zase se podíval na nebe. Tvářil se jako znechucený puberťák. Takový ten Rinův typický výraz na pěst. Sensei ale musel vědět, že je to přetvářka. V Rinově hlase bylo slyšet pochopení. "Kdybych to tu z vás páčil, byl bych student akorát tak na hovno. A co si budem povídat. Zatím jsem takovej byl. Ale víte co?" Podíval se na senseie a jeho výraz se změnil. Vyzývavě se usmál. "Řeknete mi to, až si budete jistej tím, že jsem připravenej! Do té doby budeme makat tak, abychom mohli fungovat jako tým i bez Hitoshiho." Řekl a nastavil před sebe pěst. Jako by si se senseiem chtěl přiťuknout.
Nejzvláštnější na tom všem bylo to, že se Rin cítil dobře. Saru-sensei byl hokageho příbuzný. Určitě byl na jeho straně a souhlasil se vším, co hokage dělal. Stál jako pevná zeď v Rinově cestě. Ale i tak si teď nepřál nic jiného, než aby mu oplatil jeho gesto a plácli si. Na chvíli se zase necítil ztracený uprostřed velkého zmatku.

Sarutobi Saru

Jo, za tenhle výraz puberťáka by mu nejraději Saru odstřelil hubu rasenganem, ale to by bylo asi příliš kruté, takže to neudělal. Ale překvapilo ho, s jakým postojem to Rin vzal. Trochu se pak i usmál. Moc rád slyšel tu část o týmu. "Určitě budeme, až se Tai vrátí," odsouhlasil to Saru a seskočil ze stromu. Rin si mohl všimnout, že měl na sobě opět svojí ANBU uniformu. Pomalu pak došel k němu a ťukl si s ním pěstí. Vypadalo to, že se smiloval a dal mu ještě šanci.
"Mimochodem, jak co tvůj nový učitel? Pořád do tebe hustí nové techniky, které mohou zabíjet?" zeptal se po pár minutách odmlčení. Zaprvé na tohle potřeboval odpověď a zadruhé třeba tak zjistí něco o Kohakovi. Ale v jedné věci se Rin pletl... ne vždy souhlasil se svým bratrancem.

"Asi mluvíte o rasenganu, co?" zeptal se spíš řečnicky. Když teď sensei stál vedle něj, postavil se a protáhl si všechny končetiny. "Nenapadlo mě, že je to technika, která by mohla zabíjet. Ale hádám, že když to dělá takový díry do skal, tak mě to asi mohlo napadnout." Zachechtal se výmluvně. "Nikomu s tím ubližovat nehodlám, nebojte se. Jen když mi to rozkážete nebo to situace bude vyžadovat!" Řekl bojovně jako nějaký poslušný voják. Ten tón byl samozřejmě jen vtip.
"Nic dalšího mě ale zatím nenaučil." Odpověděl konečně na senseiovu otázku. "Nic dalšího jsem zatím nechtěl ani nepotřeboval. Myslím si, že se nejdřív budu soustředit na to co umím. Pořádně to vypilovat, než se naučím něco nového. Rozumíte mi? Vím, že hodně lidí se učí nové techniky, ale ve výsledku nemusí být tak silné. Rád bych udělal opak. Chtěl bych, aby ty moje byly strašidelně silné. I když jich nebude moc. Naučit se s nimi pracovat tak, aby měli víc využití. Což mě přivádí k otázce, na kterou se vás chci zeptat." Zadíval se na Sarua zvědavě. "O rasenganu něco vědět musíte. Jinak byste se mě na to neptal. Myslíte si, že je možné ho hodit?" zeptal se. Nechtěl mu zatím říkat, že se mu to už ve vzteku povedlo, když se dozvěděl, že Hitoshi odešel z vesnice. Potřeboval vědět, co si o tom Saru myslí.

Sarutobi Saru

Saru se ušklíbl. Kdyby jen díry... Pak Rin řekl velmi zvláštní věc. "To není věc, kterou by ti měl někdo rozkazovat. Musíš sám přijít na okamžik, kdy je vhodné použít takto ničivou sílu, jako je Rasengan. Vždy pamatuj na to, že se má používat na ochranu blízkých a vesnice. Proto ho 4tý Hokage stvořil," pronesl Saru pedantsky.
Jestli Saru o Rasenganu něco věděl? Musel se zasmát. "S tím, co umíš teď?" pronesl a zvedl pravou ruku. Během okamžiku vytvořil perfektní rasengan. "S tím, co umíš teď se dá pracovat a rozvíjet. Co se týká hození..." trochu si povzdechl a zamyslel se. Rasengan zatím zmizel. "To, co ti teď ukážu je tajemství, ano?" požádal svého studenta a trochu poodstoupil. Dal ruce dál od sebe a zavřel oči. Jeho kruhy pod očima zcela zmizely a mezi dlaněmi se mu objevila velká modrá bublina. Chvíli se nic nedělo a pak... jeden rasengan, druhý a třetí, které začali samovolně rotovat v bublině. Pro představu. Saru se pak nadechl a švihl rukami vpřed. Bublina vyrazila vpřed a razila si cestu jedním stromem za druhým. Pak se rozpadla a jednotlivé rasengany pobouraly ještě další stromy za nimi. Vytvořilo to takové Včko v prostoru před Saruem. Ten se přitom vcelku zapotil a vypadal i unaveně. "Je to ještě nedokončené," vydechl na vysvětlenou a narovnal se. Už zase vypadal relativně v pořádku.

Rin na to čuměl s vykulenýma očima. Vyvolalo to v něm hned několik reakcí. První byla něco jako takové velké what the fuck. Pokud sensei uměl takovou techniku, musel být opravdu hodně silný. Jak by někoho takového vůbec někdy dokázal porazit? Navíc to nebylo dokončené. Nedokázal si ani představit, jak to asi bude vypadat, až to dokončí. Nechtěl by být trefený něčím takovým.
No, z jeho výrazu bylo poznat, že to na něj docela dost zapůsobilo. Navíc sensei řekl, že s tím, co Rin umí, se dá pracovat a rozvíjet to. Což bylo celkem motivující. Rozhodl se, že mu zatím nebude říkat o tom, že se mu rasengan jednou podařilo hodit. Možná by mu s tím mohl pomoct, možná ne. Nešlo ani o to, že by nechtěl, aby to Saru-sensei věděl. Bylo to spíš takové osobní přesvědčení. Tohle bylo něco, co Rin musel zvládnout sám. Pokud chtěl někdy zesílit dost na to, aby se mohl rovnat s lidmi jako byl právě Saru-sensei nebo Kohaku, musel se naučit věřit svým vlastním schopnostem.
No, konečně se vzpamatoval a otočil se na senseie. "Tohle bylo hodně hustý. Vypadá to ale docela náročně, ne? Jste v pořádku?" zeptal se. Sensei se ale zdál v celkem v pohodě. Kolik tam těch rasenganů vlastně bylo? Rin to snad ani nestihl spočítat a už to letělo někam do pryč. On sám byl rád, když udělal dva rasengany, než ho to dost zničilo. "Můžu se na něco zeptat?" Zvedl obočí. "Jak funguje tohle vaše-" začal si ukazovat pod oči, kde měl Saru normálně kruhy, které mu před bojem vždycky zmizely.

Sarutobi Saru

Saru se pousmál, vypadalo to, že svého žáka navnadil k troše pozornosti. Vypadalo to, že když se Rin o něco opravdu zajímal, tak se dokázal oprostit od všech svých drzých narážek a podobně. To se Saruovi zamlouvalo už o něco víc.
"V pořádku jsem, jen jsem pár dní nespal," přiznal se sensei. Taky, kdo by spal, když má noční můry. Raději se věnoval jiným povinnostem. "Tahle technika se rozhodně kategorizuje jako S-rank, bere si dost chakry a vyžaduje si ohromnou kontrolu chakry," vysvětlil krátce Saru, přičemž nedoplnil, jak těžké to je ještě zkombinovat s elementární podstatou. "Ale je možné, že jednou něco takového taky zvládneš, kdo ví," nadhodil upřímně.
Pak se zeptal na zvláštní věc. Saru se pousmál. "No, nejdřív to mělo jen vizuální funkci, aby to vypadalo, že jsem snadný cíl, který se sotva drží na nohou. Teď to používám částečně k uzavření mé vlastní chakry kvůli regulaci. Nepřepálím to pak tolik, abych odpadl v půlce boje," byla to trochu taková jeho slabina. Neměl chakry jak Naruto nebo jiní. Kvantitou nikdy nevyhrával. Jako jo, dokázal spamovat lehké techniky, ale tohle už bylo trochu drsnější. "Trochu se to podobá technice Aiko," dodal, protože původní myšlenka přišla od ní a jejích předchůdkyň.

Saruova slova Rina povzbudila. Bylo to snad poprvé, co sensei sám od sebe řekl, že je možné, že Rin v budoucnosti něco takového dokáže. "Zní to ale trochu nebezpečně. Pokud je to opravdu tak náročné na vaše tělo, tak by asi nebylo moc rozumné používat to ve skutečném boji. Kdybyste se náhodou třeba netrefil, přišel byste o hodně sil a postavil se tak do velké nevýhody. Jak byste řešil takovou situaci?" zeptal se zvědavě na senseiovu rasenganovou techniku. A
Ačkoliv Rin neznal techniku Aiko, tak celkem tomu rozuměl. Tomu s tou chakrou. Nebo aspoň doufal, že chápe, jak to sensei myslí. Bylo to dost chytré. Ono bylo dost chytré i to zmatení vzhledem. Trošku podlé, ale na to se ve světě shinobi nehraje. Pokud můžete obrátit boj k vašemu prospěchu za použití lsti, prostě to uděláte.
"Počkat!" Najednou mu to došlo. "Ty kruhy a ty rasengany! Jasně. Proto neodpadnete! Že jo?!"

Sarutobi Saru

"No, dobré je, že tady se jen těžko netrefíš. Navíc, mám techniky, které mi dovolí si udržet protivníka na místě," ubezpečil Rina. Ale vypadalo to, že aspoň trochu začal zapojovat mozek. I když pravda, to už trochu předvedl na zkouškách a docela mu to vycházelo. "Každopádně, takovou situaci bych řešil snadno. V případě velkých problémů bych na protivníka posadil velkou gorilu," usmál se Saru na Rina.
"Správně, proto neodpadnu," odsouhlasil Rinův postřeh. Stále měl dost chakry, aby mohl fungovat. "Vytvoř rasengan," vyzval ho z ničeho nic.

Sensei Rina vyzval k tomu, aby vytvořil rasengan, což ho docela zaskočilo. Hlavně proto, že tu strávil několik hodin dost intenzivním tréninkem. Musel se na chvíli zamyslet nad tím, jestli na to měl ještě dost sil. Pravděpodobně ne, ale jak už jsem řekl, Rin byl připraven překračovat svoje vlastní limity a posouvat je dál. Navíc, za pokus nic nedá. Přikývl tedy a složil pečeť na vyvolání klonů. "Kage bunshin no jutsu!" řekl. Vedle Rina se objevily dva jeho klony. Jeden z nich spadl na pravé koleno. Nebyl dost silný, ale se zatnutými zuby se zvedl. Rin před sebe natáhl ruku a společně s klony se dal do práce. Trvalo to trochu déle než normálně, ale nakonec se to podařilo. Rin ale cítil, jak se mu třepou nohy a jeho klony okamžitě zmizely.

Sarutobi Saru

Saru sledoval způsob, jakým Rin vytvářel rasengan. Práce přes klony. "Hmm... přijď sem zítra, zkusíme na tom zapracovat," řekl nakonec Saru z ničeho nic. Přeci jen, nemohl s Rinem trénovat, když už ani nezvládal vytvořit pořádné klony. Pak dal svojí ruku pod Rinovu a zavřel oči. Rinův rasengan se začal trochu zvětšovat a zvýšil rotaci ještě víc. Dokonce teď fungoval i jako zářivka, takže osvětloval okolí.

Budiž světlo. Rin na zvětšený rasengan hleděl s vykulenýma očima. Nerozuměl sice tomu, proč to sensei udělal, ale nestěžoval si. Byl to příjemný pocit držet v ruce zesílený rasengan. Rin nechtěl předbíhat, ale zdálo se, že mu chce sensei pomoct s tréninkem. Bylo to docela motivující. Souhlasně tedy přikývl. Kdyby tu netrénoval takovou dobu sám, nejspíš by ani nikam nešel a nutil senseie, aby mu s tréninkem pomohl hned. Jenže byl opravdu unavený. Měl pocit, že pokud by se ještě chvíli namáhal, jeho tělo by vypovědělo a jen by tu ležel a nemohl nic. A dobrý spánek byl přece součástí každého úspěšného tréninku!
"Co s tím mám dělat teď?" zeptal se a podíval se na rasengan.

Sarutobi Saru

Saru se pousmál a pak prostě řekl: "Zkus to hodit." Mírně se u toho šklebil pobavením. Byl zvědav jestli se Rin hecne a fakt to zkusí nebo bude mít strach, že je to tu oba rozjebne na kousky.

No. Už se mu to jednou povedlo. Tak proč to nezkusit znovu? Podíval se na rasengan a trochu se zamračil. Problém byl, že pokud by se mu to teď povedlo, byla by to z velké části senseiova zásluha a to se mu moc nelíbilo. Chtěl se to naučit sám. No, mohl to být první krok k tomu, aby to dokázal ne? Nehodlal nad tím dál přemýšlet. To si nechá na zítra. Pravou nohou udělal krok dozadu, napřáhl se a pak vší silou hodil s rukou, ve které držel rasengan, před sebe.

Rin začal otevírat oči. "To už je den..?" Řekl a zmateně se rozhlížel po pokoji. Chytil se za hlavu a snažil se vzpomenout si na poslední věc, co si pamatoval ze včera, ale měl to nějaké rozmlžené. Pamatoval si na to, jak mu sensei pomohl vytvořit větší rasengan, a pak mu řekl ať ho hodí, ale tam nějak končil. Možná že to jeho tělo fakt nezvládlo a prostě upadl. Sensei ho musel donést domů.
Postavil se na nohy a protáhl se. Bolely ho snad všechny svaly v těle. "V kolik říkal, že se máme sejít?" Mrmlal a mnul si u toho oči.
Pomalu se belhal ke dveřím, když šlápl na něco tvrdého. Nečekal to a zabolelo to, takže spadl na zadek. "Huh." Sponka od Taiyo. Musela mu vypadnout z kapsy. Vzal jí do ruky a podíval se na ní. "Kde teď asi je?" Pomyslel si, vstal a položil jí na noční stolek vedle postele. Bylo to na nic. Akorát si tím připomněl, že všichni jsou pryč. Nejen Hitoshi a Taiyo. Ale i Tai. Ani se s ním sám nerozloučil. Rin se to dozvěděl až od mámy. Rikuto byl taky někde mimo.
Mrzelo ho to, protože mu chybělo nějaké blbnutí. Měl náladu zajít si do Ichiraku, přežrat se ramenu, a pak jít dělat nějaké kokotiny. Hrát fotbal, jít si zaběhat nebo někde posprejovat zdi. Nahlas si povzdychl. Na druhou stranu ho nic nebude rozptylovat. Může se naplno soustředit na svůj trénink a na to, co je před ním.
Zašel si do koupelny umýt obličej, vyčistit zuby, napil se, pak se oblékl, zaběhl dolů za rodiči a společně se s nimi nasnídal. Hned jak mohl, vyrazil na místo, kde včera v noci potkal Saru-senseie.

Skočil dolů ze stromu a zabrzdil to těsně před kráterem. Asi si dokážete představit překvapení v jeho očích, když viděl obrovskou díru v zemi. "To..Jsem udělal já?" Rozhlížel se. Moc tomu nerozuměl. Byla ta technika snad tak silná? Však byl skoro bez chakry. Sensei tomu musel přidat fakt něco extra. Aspoň to vysvětlovalo, proč upadl do bezvědomí.
Rin se zazubil a práskl o sebe rukama. Nevěděl, jestli jeho vlastní síla měla takový potenciál, ale i tak se teď cítil dost motivovaný. Třásl se nadšením.
Kráter ho upoutal natolik, že si skoro nevšiml toho chrápání, které se ozývalo z nedalekého stromu. "Huh?" Vyrazil svižně ke zdroji zvuku.