Ulice Konohy

Senju Aiko

Aiko šla samozřejmě takticky za Taichim. Kdyby někdy zradil, aby věděla, který barák zbourat jako první. Ale ne, jen jí to prostě zajímalo. Navíc, do lesa nemohli kvůli nějakým fluktuacím času v tamní atmosféře nebo tak něco.

Mizuko Taichi

A tak zanedlouho společně došli k nepříliš velkému staveníčku.
Bylo to tak na půli cesty mezi středem vesnice a jejím okrajem.
Domek mohl být za svého mládí pěkný, ale zub času s ním udělal své.
Ze všech stran ho obklopovala zahrada, na které se ale někdo pořádně vyřádil. Všechno co tam rostlo bylo důsledně zastřižené, tráva úhledně zarovnaná a druhů různých kvítek tam bylo opravdu hodně.
Se starým domem to tvořilo takové příjemné zátiší.
Obyvatelé evidentně nebyli žádní boháči, ale zase tady museli žít dlouho.
Tai jen mávl na Aiko, ať chvíli počká, otevřel netypickou branku a zapadl do domu.
Bylo slyšet nějaké to zvolání, nějaké to klábosení ale asi po pěti minutách Tai vyběhl ven, jen v novém čerstvém tričku a bez batohu.
Normálně by asi zkusil Aiko pozvat ať se seznámí, ale přeci jen museli jít na setkání do lesa, který je asi stále pod časovým zámkem.
"Tak tady bydlím," prohodil jen a s prohrábnutím vlasů se zazubil na Aiko.

Senju Aiko

Aiko dovnitř samozřejmě nešla, místo toho okukovala dům zvenku. Možná chtěl trochu přetřít fasádu, opravit nějaký ten nedostatek, ale jí se poměrně líbil. Co jí však zaujalo nejvíce, byla ta zahrada. Tam jí nakonec taky Taichi našel, dívala se, co jim tam roste. "Hm, Taichi, o tu zahradu pečuje někdo z rodiny?" zeptala se zvědavě. Vypadalo to, že si tam něco přeměřuje. "Udělal by sis prostor na menší medický plácek? Mohla bych ti donést nějaké bylinky, které se hodí mít vždy po ruce," vysvětlila mu její záměr a pak se zvedla od jedné květiny.
"Každopádně, měli bychom vyrazit, jinak nás Saru srovná do latě," zaculila se na Taichiho, který vypadal o něco čerstvěji a pak vyrazila volnou chůzí do lesa.

>>> Lesy kolem Konohy

Hitoshi

Už se dávno probral po souboji a Aiko mu ošetřila jeho naraženou ruku a drobné šrámy. Hitoshi měl plán, který chtěl uskutečnit bez ohledu na to, co se bude dít na turnaji. Tím, že vypadl v prvním kole, měl vlastně daleko větší šanci, než kdyby v turnaji musel pokračovat, protože by bylo divné, že se uprostřed kola někam vydá. Také by možná bylo divné, že se genin někam vydává s batohem takhle po zkoušce - proto batoh schoval dva kilometry za hradbami Konohy. V ruce měl mapu, věděl moc dobře jakou cestu zvolí a kam půjde. Slyšel, že se tam nebere ohledy na nukeniny a že se tam nachází - schovává hodně zdatných ninjů.

Aby byl upřímný, Konoha mu nikdy nepřirostla příliš k srdci, takže se nepotřeboval loučit. Plížil se ulicemi k hlavní bráně, bál se pouze toho, že ho bude hledat mistr. Ten jediný, by o něm mohl začít uvažovat a pokusit se ho hledat.

Sarutobi Saru - klon

Aiko Hitoshiho samozřejmě bez problémů propustila, přeci ho nebude držet na ošetřovně. I když, kdyby věděla jeho cíle, nejspíše by ho tam nechala. Hitoshimu pomohla souhra náhod. Už jen to, že půlka vesnice byla na zkouškách a veškeří strážci a hlídky se o nich živě bavili, tak vyklouzl z Konohy, aniž by ho někdo sledoval. No, skoro někdo.
Jakmile byl za hradbou a poodešel kousek dál, byť po cestě nebo lesem, zaslechl šramocení a pak přímo před něj dopadl sensei. Vypadalo to, že věděl, proč byl Hitoshi tady a ne ve vesnici, ale i tak se musel zeptat: "Vidím, že tě ta prohra trochu vzala, co? Ale, co si myslíš, že teď provedeš?" Bedlivě svého žáka sledoval.

Hitoshi

Díval se na mistrova klona, on sám poznával, že je to klon, protože necítil přítomnost mistra tak, jako obvykle. Byl přistižen při činu a i přestože ho dali rychle dohromady na ošetřovně a mohl mít tak polovinu chakry zpátky, byl si jistý, že neporazí ani tenhle klon. Ze všeho nejdřív, zničím tenhle klon. Zamumlal Hitoshi a z kapsy hodil po mistrovo klonu kouřovou bombu, rozeběhl se ke stromu, kde měl ukrytý batoh s jeho věcmi.

Sarutobi Saru - klon

Sensieův klon se pohnul a kouřovou bombu chytil ještě před explozí. Sensei byl rychlý i obvykle, ale tohle byla extra rychlost. "Nemyslím si. Každopádně, pochybuji, že je to jen tou prohrou. Navíc, ten batoh už máš připravený dopředu," pronesl Saruklon, zatímco běžel vedle Hitoshiho. "Je to kvůli tvým rodičům?" zeptal se ho vážně. "Myslíš si, že kdybych tě chtěl zastavit, tak, že tě nechám dojít až sem?" dodal ještě. Jak to tak vypadalo, už nějakou dobu Hitoshiho sledoval. I když, on si hlídal všechny své studenty.

Hitoshi

Z hluboka dýchal, bylo jasné, že ještě není v pořádku. Cítil, jak v něm všechno pulsuje. Nic nechápete... Sykl, když vyndaval batoh z úkrytu. Chvíli se díval na klon tváří v tvář, bylo jasné, že se musí něco stát. Zastavíte mě? Otázal se spíše ironickým hlasem, který značil to, že i kdyby ho přivedl zpět do vesnice, tak tam nezůstane dlouho.

Sarutobi Saru

"Myslím, že chápu dost. Kdysi jsem byl v podobné situaci," pronesl Saru a povzdechl si. "Zastavit tě? Pokud budeš chtít, uděláš to znovu, k čemu bych to dělal. Třeba ti to pomůže," řekl sensei docela nečekanou věc. Pak se však trochu zamračil. "Chci ovšem jednu věc. Slib mi, že už se nebude opakovat ta věc, co se stala u vás doma!" vyzval ho vážně. On to věděl. Věděl to už asi i během tréninku, aspoň po nějakou část. Ironie byla, že většinu života chytal zrovna takovéto vrahy a zrádce. U Hitoshiho však viděl, že ať by se snažil sebevíc, neudržel by ho. "Můžu ti poskytnout tak 5 dní, než lidé z vesnice zjistí, že jsi zmizel. Pak budeš nejspíš označen za nukenina, jsi si toho vědom?" položil mu tuto otázku, která by docela mohla zahýbat s jeho životními prioritami. Bude loven.

Hitoshi

Byl překvapený, připadalo mu to jako kdyby přimrzl k zemi(haha). Ruce zlověstně svíral v pěst a po čele mu tekl pot. Co se stane s týmem 9? Vyšlo z něj nakonec, přestože na to nemyslel v době, kdy přemýšlel nad tím, že opustí vesnici. Dokázal si představit, že tam někdo přibude místo něj, ale příjmou ho? Mohli by. Chvíli ještě přemýšlel, pak se jeho noha pohnula, udělala krok. Pak následovala druhá. Hitoshi najednou stál přímo naproti klonu. Sensei, nedokážu vám slíbit, že už se to nestane. Hlesl, na tváři měl ustaraný výraz. Pět dní bude stačit. Dokončil, přičemž položil ruku na senseiovo rameno. Okamžitě se mu začala od položené ruky linout modrá chakra, která se postupně přeměňovala na led, který postupoval a následně obkreslil mistrovo tělo. Z klonu byla ledová socha.

Sarutobi Saru - klon

"To se ještě uvidí," odpověděl mu Saru neutrálně, protože sám to nevěděl. Co teď asi bude s jeho týmem? Těžká otázka. "Ale snaž se toho držet, jinak tě to zničí," varoval ho Saru než se z něj začal stávat rampouch. "Hyouton, impozantní. Dej si pozor, svět není tak klidný jako naše vesnice," pronesl ještě a pak zamrzl. Nebránil se. I jako klon by tohle lehko prolomil, ale neudělal to. Ještě chvilku se díval na odcházejícího Hitoshiho a bylo mu jasné, že se ještě uvidí. Pak pufnul a zmizel.

Kageyama Rin

Společně s Taiyō konečně prošli bránou zpět do vesnice. Dneska tu nebylo tak živo, protože většina lidí byla zkouškách. Hlídači samozřejmě seděli ve své budce jako obvykle. Nejspíš bylo v okolí mnohem víc ninjů. Během zkoušek je vesnice přece jen snadnějším cílem na útok. Nicméně ty Rin neviděl. A nejspíš ho ani nenapadlo, že tam můžou být.
"Dneska je pěkně." Řekl tu nejhloupější věc, která ho napadla. Ale potřeboval prolomit to ticho. Pak se na Taiyō podíval, zrudl na tvářích a začal se smát. Smích přešel v příjemný úsměv. Jediné, co mu to kazilo, byla ta bolavá ruka. Neměl ten strom mlátit. Bylo to hloupé a nic to nevyřešilo. Poučení pro příště.

Taiyō Kurama

"Ano je pěkně." přikývla Taiyō s úsměvem. Ale přeci jenom to byla už delší štreka a noha začala bolet víc a víc. "Rine. Počkej na chvíli prosím." požádala Taiyō o oddech. A pokud ještě držela Rina za ruku, tak i rukou naznačila zastavení. Mezitím co Taiyō oddechovala a nabírala zase síly na další chůzi, se zeptala: "Co vlastně teď po zkouškách plánuješ? Tedy, kromě bazénu." Tak trochu jí zajímalo, jestli vůbec bude mít čas, třeba .... no řekněme na nějakou procházku, která neskončí v nemocnici. No a na které budou sami.

Kageyama Rin

Rin samozřejmě zastavil. Co vlastně plánoval po zkouškách? Hledat Hitoshiho nejspíš nemělo smysl. Navíc to vypadalo, že ani sensei se ho nepokoušel zastavit, takže i kdyby se k Rinovi přidal Tai, budou na to jen dva a jít proti senseiovi by teď nebylo chytré.
Nejdřív jen pokrčil rameny. Upřímně nevěděl. "Možná nějaký trénink? Lhal bych, kdybych řekl, že to mám naplánované. Proč se ptáš?"
Byl si jistý asi jen jednou věcí. Rozhodně chtěl vyhledat Kohaku-senseie. Potřeboval se ho na něco zeptat. Ale do toho Taiyō nechtěl zatahovat. Možná časem. Až si to všechno srovná v hlavě sám.

Taiyō Kurama

"Aaale, jen tak. Abych věděla." pokrčila rameny a přitom se šibalky usmála. To že při tom byla rudá, snad ani nemusím psát. Taiyō se cítila unaveně, ale nakonec si řekla, že těch pár metrů do nemocnice ještě dojde. Snažila se, aby na ní vyčerpání nebylo poznat, takže to zase schovávala za masku úsměvu. "Víš, že ten poslední měsíc a kousek, mi ukázal úplně jiný možnosti života? Před tím jsem jen přežívala, ale teď se mi zdá, že konečně žiji. Poznala jsem nové kamarády. A to že jsem potkala tebe.......to jenom víc zlepšuje." snažila se vyjádřit své vnitřní pocity.

Kageyama Rin

Rin maličko vykulil oči a zamrkal. Nevěděl, jak přesně by měl reagovat v takové situaci. Ještě nikdy v podobné nebyl. "Em." Dostal ze sebe nejdřív. Pak se maličko přihlouple uchechtl. Trochu se styděl. Z nějakého důvodu v hlavě slyšel hlas svého otce, jak na něj křičí - Jdi na to, Rintaro, ty bejku! Musel zatřepat hlavou, aby se toho zbavil.
Svou zraněnou rukou se začal hrabat ve vlasech a přitom koukal všude jen na Taiyō ne. "Promiň, já nevím, co na to říct!" Řekl a připlácl si ruku, kterou se hrabal ve vlasech, na obličej. Když s ní sjel trochu dolů, na Taiyō vykoukly Rinovy oči. "Proč jsi jen přežívala?" zeptal se nakonec tak vážně, jak to jen dokázal.

Taiyō Kurama

Taiyō tak nevině pokrčila rameny. Očividně se jí podařilo rozhodit i Rina. Začínala na to být expert. Na Yumiko stačí objetí a na Rina pár vřelých slov. "To je jednoduché. Rodina ze mě chce mít silnou bojovnici, abych pak mohla vést klan. To znamenalo cvičit a cvičit. No a vždy to dopadlo nemocnicí." odpověděla Taiyō jen tak krátce, protože jí přišlo, že je to samo o sobě dosti výmluvné. "Ale to je teď jedno." máchla hned nad tím rukou. Nechtěla tím nikoho zatěžovat a už vůbec ne Rina. "Myslím, že už zase můžeme pokračovat. Už jsem si odpočinula." řekla nakonec a znovu se kulhavě vydala do kroku.

Kageyama Rin

Rin se konečně uklidnil. Sice se mu teď podařilo změnit téma, ale nejspíš to nebude fungovat pořád. Jednou určitě přijde chvíle, kdy se k tomu bude muset postavit jako chlap! Tohle všechno pro něj bylo totálně nové. Nikdy předtím se v ničí přítomnosti necítil tak jako s Taiyō. Asi věděl proč, ale potřeboval se na to připravit. Navíc teď bylo docela blbé období. A musel se srovnat s Hitoshim. Nechtěl, aby to vypadalo, že v Taiyō jen hledá útěchu. Jen je tu důležité slovo. Protože útěchu v ní najít dokázal, kdykoliv se jí podíval do očí a ona se na něj usmála. Ale nebylo to jen tohle. Bylo to víc. A Rin si přál, aby byl vidět i ten zbytek.
"Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč rodiče nutí makat svoje děti, aby se z nich stali tihle super silní vůdci klanů. Chápu, že se snaží přežít a zachovat svůj odkaz. Ale proč kvůli tomu trápit někoho, kdo by pro ně měl být tím nejdůležitějším na světě? Rodiče mě nikdy do ničeho nenutili. Pomáhali mě a podporovali. Myslím, že by to tak mělo být všude." Vyjádřil svůj názor na věc. Celou dobu Taiyō nepustil, takže se o něj mohla opírat i nadále. "Jestli potřebuješ, tak tě můžu nést." Řekl, začervenal se na tvářích a očima se zahleděl někam na odpaďák vedle lavičky, na které spal nějaký opilý dědek. Znělo to trochu pitomě, ale myslel to vážně.

Kageyama Rin

Pomalým tempem se procházel ulicemi vesnice. Přemýšlel nad vším, co se dnes stalo. Možná že byl rád, že se nestal chuninem. Jako genin na sebe nebude poutat tolik pozornosti. To teď bylo důležité. Ačkoliv se se svým novým týmem spravedlnosti - jak ho Kohaku nazval, shodli na určitých plánech, Rin si jimi nebyl moc jistý. Nevěřil lidem. Kohaku možná ano, ale stačilo málo a mohlo by se to všechno obrátit proti nim. A to Rin nechtěl. Tohle prostě muselo vyjít.
Ačkoliv to možná znělo hodně krutě a zle, možná by nejlepší způsob byl začít od začátku. Se vším. Zničit a obnovit. Nechtěl si to ale ani představit. Nedokázal by ublížit svým blízkým. A nejspíš by byli právě na druhé straně.
Oběma rukama se za hlavou chytil za čelenku a rozvázal jí. Levou rukou jí pustil a tu pravou natáhl před sebe. Znak Konohy. Pro spoustu lidí to byl symbol naděje. Rin jím ale opovrhoval. Hlasitě vzdychl a zastrčil čelenku do tašky s výbavou. Nechtěl jí nosit. Aspoň chvíli ne. Poslední dobou se kazilo, co se mohlo.

Taiyō Kurama

Taiyō se pomalu courala domu. Nemusela spěchat. Svou rodinu zahlédla v aréně, takže už vědí, že je Chuunin. Nechala je, až si to v klidu oslaví sami. Taiyō se do oslav zapojit nechtěla. Stačilo jí, že prozatím splnila svou povinnost. No a jak se tak courala, pohled zabořený do země, protože nakopávala kamínky, no tak málem narazila do Rina. Včas se však zastavila. "Ohhh.... Ahoj." pozdravila ho, ale bála se, že vůbec nedostane odpověď. Kde má čelenku? napadlo hned Taiyō, jak si tak Rina prohlížela.

Kageyama Rin

Z jeho myšlenek ho vyrušilo to, když do něj málem narazila Taiyō. Rin se zastavil. Nejdřív se na Taiyō jen podíval. "Ahoj." Odpověděl jí nakonec. Když se jí konečně podíval do očí, Taiyō v nich viděla něco, co tam předtím nebylo. Něco zlého. Rin ale hned uhnul pohledem, takže to nemohla nijak hlouběji zkoumat.
Pak se podíval na zlatou kytici, kterou Taiyō držela. Dost ho z toho píchlo u srdce. Z jeho pohledu bylo zřejmé, že ho to trápí. "Gratuluju." Řekl, a pak Taiyō obešel. Nějaká jeho část se chtěla otočit a zůstat tu s Taiyō. Ta druhá ho nutila jít dál. Byla silnější.

Taiyō Kurama

Odpověděl! začala v duchu jásat Taiyō, ale dostala studenou sprchu. Rinům pohled jí uzemnil zpátky. Snad poprvé v životě se neusmívala. Pak si všimla, že se Rin kouká na zlatou růži, tak jí honem schovala za sebe. Což už stejně nijak nepomůže, ale prostě to udělala. "Děkuji." slušně poděkovala, ale než to stačila pořádně doříct, tak už Rin odcházel. Taiyō rychle schovala květinu do kapsy a otočila se za odcházejícím Rinem. "Rine, počkej!.........Co se stalo? vyhrkla na něho. Bylo to spíše takové naléhání. Proč se najedou většina lidí změnila? ptala se sama sebe. "Hodnost, nebo ne. Pořád jsme přátele." dodala. Bylo to spíš takové dotazování, než jasná věta. "Nebo ne?"

Kageyama Rin

Rin se zastavil. "Na tom, jestli jsi nebo nejsi chunin mi vůbec nezáleží." Odpověděl. "Chceš vědět, co se stalo?" zeptal se docela nepříjemným hlasem. Pak se konečně otočil. "Nikomu tady nezáleží na tom, jestli umřeme nebo ne. Kdyby zítra našli tvoje nebo moje tělo, nejspíš by nad tím jen mávli rukou. Hlavně dokud to není jeden z Uchihů nebo Hyuugů." Hlasitě si povzdychl. "Všechno je špatně."
Na nějakou dobu se odmlčel, ale nikam zatím nešel. Pohledem ale uhnul. "A aby toho nebylo málo, tak to vypadá, že sis našla zalíbení v jednom z těch vrahů." Nadšený z toho nebyl. Jak by taky mohl?

Taiyō Kurama

Taiyō nevěřila tomu, co tu Rin říkal. Nebo hlavně spíš nechtěla tomu věřit. A hlavně jak to říkal. Tak i tak musela jako každý podepsat papír ohledně její možné smrti při zkouškách, i když se jí to zprvu nelíbilo. Při zkoušce měla dokonce o svůj život velký strach, ale ne tak velký jako o své přátele. Tam teprve zjistila, že stojí za každých okolností bojovat za své přátele. "Hyuuga? Uchiha? Kdyby to tak bylo, nikdo by jim nezkřivil během zkoušek ani vlásek, ale třeba ta slečna Hyuuga měla zranění, tam v lese. Všimla jsem si obvazu." snažila se je aspoň trochu obhájit. Ale možná měl Rin pravdu. Taiyō to bez dalších informací nemohla posoudit. Pak však Rin zmínil Gina. Povzdechla si. "Ani nevíme, který z nich je mohl zabít. A Gin...." začala, ale potřebovala odmlku, aby si pořádně promyslela slova. ......mi po souboji vyléčil nohu a pomohl mi. Nehodlám ho za to nenávidět." řekla nakonec.