Ulice Konohy

Kageyama Rin

"Já taky, Taiyō!" Odpověděl a s úsměvem dívce zamával. "Děkuju za pomoc. Měj se a zase příště!" Rozloučil se a vydal se přímo za doktorem, který se snad postaral o všechna jeho zranění.

_______________________________________

Taiyō Kurama

Taiyō na rozloučenou také zamávala. Nechala si ošetřit ruku a pro dnešní den se vydala domů. Musela se připravit na nadcházející trénink.

---------------------------------------------

Hitoshi

Vracel jsem se pomalu domů, všechno mě bolelo, už jsem byl celkem dost dlouho vyčerpaný. Chakru jsem měl, ale moje fyzická schránka velmi strádala. Měl jsem také několik zranění od jehel, naneštěstí ne tak hluboké, abych musel do nemocnice nebo se nechat ošetřit. Hrál jsem tvrďáka, přestože mě to dost bolelo a při každém dalším kroku jsem syčel bolestí. Konečně jsem po pár minutách došel k naším dveřím. Byl to jeden z nejstarších domů v Konoze, velmi starý a už také dost poničený a zruinovaný. Otevřel jsem dveře a vstoupil do chodby, kde jsem s hlasitým "Jsem doma." ohlásil svůj příchod. Rodiče zrovna večeřeli u stolu a tak mě nenapadlo nic jiného, než si k nim rovnou přisednout. Čekal jsem hromadu dotěrných otázek ohledně zkoušky a mého výkonu, ostatně jako vždycky. Nenáviděl jsem společné večeře, vlastně jsem posledních pár let nenáviděl všechny ty věci, které jsem dělal s rodiči. Od doby, co jsem se stal ninjou a už jsem pro ně nebyl dítě, jsem si připadal jako nějaký hrůzostrašný nástroj, který je potřeba doma brousit, aby byl ostřejší než všechno ostatní.

Hitoshi family

Věční geninové, tak bylo známé tohle duo skoro důchodců. Byli tak špatní, že i syna měli v nejpozdějším možném věku. A ano, jakmile si Hitoshi přitáhl rozviklanou židli, spustila se vlna otázek: "Jak to šlo? Dostali jste se do druhého kola?" ptal se otec, pak se do toho přidala hned matka: "Synáčku, jsi zraněný, proč tě někdo neošetřil, počkej, skočím pro lékárničku!" Okamžitě se zvedla a málem se přerazila o nohu stolu. Možná proto byl Hitoshi někdy tak rozmrzelý. "Tak, než příjde, povídej, rychle, šlo vám to? Nebo jste zase dostali přes prsty?" ptal se otec, zatímco ti nandaval kus melounu a smažené kuře.

Hitoshi

Skřípal jsem zuby, sotva promluvili. Nesnášel jsem to, s jakou ironií mluvili a to, jak se rádoby zajímají o to, co se stalo na misi. Navíc to všechno podceňování a urážlivost celého tohohle přicházejícího výslechu ve mě vyvolávala ničím neřízený hněv, který jako kdyby se vrátil po zkoušce, kde jediné co jsem ve skutečnosti dělal bylo, že jsem měl zataženou pěst a neustále se díval na to, jak prohráváme. A tohle? Já nejsem oni, já neprohrávám, neutíkám při prvním kontaktu s nepřítelem, ani nejsem podělaný až na půdu, když slyším zvučné jméno. Prošli jsme, se štěstím... Hlesl jsem tak, že to nebylo téměř slyšet. V mém tónu již bylo znát, že v sobě něco dusím a stále to krotím. Museli si toho určitě všimnout, ale já jsem na to už nebral ohled. Ani tu debilní lékárničku jsem nechtěl, jsem ninja ne dítě.

Hitoshi family

Vypadalo to, že Hitoshiho tón naprosto přešli i jasný projev nasranosti z jeho strany. Maminka položila na stůl krabici a vytáhla dětské náplasti s kachýnkami, které se pokusila lepit na Hitoshiho rány. Samozřejmě naprosto neefektivně, protože zřejmě neuměla ani tohle. Ale uměla aspoň smažit kuře.
"Se štěstím? No vidíš to synku, aspoň něco v sobě z mámy a táty máš. Jsi náš uzlíček štěstí. A i když se ti to nepovede letos, můžeš to zkusit znovu zase za rok. A mezitím můžeš chodit na lehké mise a aspoň nějak podporovat rodinu," řekl prorocky Hitoshiho otec, který se mezitím nacpával. "A mimochodem, zase ti teče do pokoje, měl by sis to opravit," dodal ještě.

Hitoshi

Už jsem  to nevydržel a bouchlo to ve mě. Já ale neprohraju! Začal jsem řvát tak, že to muselo být slyšet i vedle v baráku. Já nejsem jako ty, ani jako ona! Zařval jsem a silným máchnutím jsem odehnal matku od sebe, načež spadly náplasti, které přinesla a snažila se je na mě lepit. Mám dost toho, jak mě pořád podceňuješ a nakazuješ mi dělat mise pro sráče. Proč jsme přišli do Konohy? Nemáme tady žádné přátele, dostali jste určitě ještě horší práci než odkud jsme přišli. Co si vlastně myslíte? Nebudu celý život vytírat hajzly a lízat hokagemu prdel. Rozčiloval jsem se, až jsem to nakonec nevydržel a se sklenicí vody v ruce jsem vstal a ustoupil k oknu, ze kterého jsem začal koukat ven na ulici. Proč jste takový? Proč je tenhle ubohý svět takový jaký je? Ubohý jste si ale udělali sami, svojí neschopností, ale víc už to nehodlám poslouchám. Hlesl jsem nakonec.

Hitoshi family

"Už zase ho to chytá, přines čaj na uklidnění," řekl otec matce, zatímco Hitoshi začal soptit. Otec ho pozoroval, zatímco se matka rozbrečela a došla ke kuchyňské lince. Otec taky brečel. Slabší než slaboši. "My... my..." začal otec. "Odešli jsme, protože jsme nesplňovali nároky naší rodiny. A tady nás přijali. I když jsme nezdědili nadání, které ty ano," drkotal skoro až zubama. Asi měli z Hitoshiho strach. "Navíc, náš život je takto lehký. Nic nás neohrožuje a tobě se taky nic nestane, když se nebudeš tolik snažit!" naléhal na tebe otec. Zřejmě nechápal, že Hitoshi nechtěl být jen flákač a budižkničemu. Matka ti zatím donesla šálek čaje, který hrozně smrděl.

Hitoshi

Jestli jsem předtím soptil, tak nyní jsem se dostal za mez svého ovládání. Takováhle slova byla jako kdyby někdo vzal pochodeň a zapálil s ní všech ten vztek, který byl uvnitř mě. Tohle neznamená být ninjou! Zařval jsem téměř nejhlasitěji jak jsem mohl, přičemž byla jasně
vidět obrovitánská žíla, která se mi nyní táhla po čele. Argumentoval jsem tam prudce, že jsem máchl agresivně rukou před sebou, načež vyletěl hrnek s čajem do vzduchu. Všechno se zdálo být nyní velmi pomalé, viděl jsem jak se hrneček ve vzduchu obrací a kapalina padá dolů a záhadně se blýskne a tvaruje. Bylo to neuvěřitelné, jako nějaký prapodivný film, ve kterém jsou kouzla normální. Kapalina se za hlasitého syčení formulovala do tuhých ostrých čar, které přímo přede mnou začaly padat rovnou na moji matku. Nemohl jsem nic dělat, bylo to velmi pomalé a já věděl, co se stane, ale nemohl jsem se pohnout. Jako kdyby vše již bylo napsané a já se na to musel pouze dívat. Za hlasitého výkřiku jehly popadaly z vrchu, jediné co jsem byl schopný udělat bylo, že jsem natáhl ruku. Bylo to celé pode mnou a já nevěděl, jestli je to pouze noční můra, nebo se koukám na nějaký druh vizuálního mučení. Bylo hrobové ticho, které vyrušily pouze kroky blížící se ke mně. Otec se blížil a moje hlava jako kdyby blouznila, nechtěla se odtrhnout od toho hrozného pohledu, který jsem vytvořil. Cítil jsem, že je už téměř u mě a pak se moje tělo samo pohnulo - cítil jsem jak skládám pečetě, nedokázal jsem to zastavit, bylo to instinktivní, i takové to bylo být ninjou. Suiton: Suirō no Jutsu Z ruky mi vytryskl proud vody, který ho přímo zasáhl, načež se vytvořila velmi jasně modrá sféra mého vodního vězení. Zase bylo ticho, kdyby spadl špendlík, nejspíš bychom ho slyšeli. Zůstal jsem jenom já a on, nevěřícně jsme na sebe koukali skrze zrcadlovou stěnu sféry. Má tvář byla velmi horká, cítil jsem, jak mi po ní ztékají studené kapky slz. Vše se rozmazávalo, cítil jsem bodavou bolest a pulzující bolest v hlavě, která každým dalším pulzem odpočítávala vteřiny.

Hitoshi family-mother

Hitoshiho matka ani nestačila vykřiknout a padla na hubu. Naprosto mrtvá. Kusy ledu jí probodaly hlavu. RIP. Otec se začal zvedat ze židle a hned byl chycen do vodní bubliny. "Hyouton... opravdu... jsi ho zdědil," dokázal mluvit i když se vlastně topil. Divné, ale aspoň trochu skillu v něm třeba bylo. Nebo to prostě bylo nedokonalým použití Hitoshiho techniky. I tak špatný ninja jako byl Hitootec věděl, že mu vyprchává čas. "Chtěli jsme... pro tebe vždy to nejlepší! Ale měl jsi zůstat v bezpečí! Ne riskovat bláhovou cestu k povýšení. Umřeš, tak jako my teď..." mumlal a topil se zároveň. "Ale je to tvá volba, od mala jsem se vzdával. Ty jsi třeba jiný, budu ti věřit. Tvoje rodina z Kumo by asi byla pyšná," řekl ještě a pak... no, zcela nehrdinsky skapal. Smutné.

Hitoshi

Nedokázal ani pořádně držet tok chakry jak moc ho bolela hlava. Slzy se neustále valily ven jedna za druhou, rád by si utřel oči, aby něco viděl, ale nešlo to. Nedokázal se ani pohnout, věděl, že mu dochází čas a že jestli nezasáhne, jeho otec se utopí. Bylo to všechno tak strašně rychlé, nedokázal ani mluvit. Viděl jak přímo předním padá otec do bezvědomí, pořád to nechápal. Chvíli koukal, jak se jeho nehybné tělo vznáší ve sféře vody. Pak techniku konečně zrušil. Nepřemýšlel, přiběhl k tělu otce, jako kdyby ho na poslední chvíli chtěl zachránit. Otočil ho tak, aby mu mohl dát dýchání z úst do úst, ale zároveň při měření tepu už pochopil, jaká je pravda. Nechtěl být monstrum, ale stal se jím. Stále nevěřícně hleděl na mrtvá těla. Tohle se nesmí nikdo nikdy dovědět, problesklo mu hlavou. Na stole ještě stále hořela svíčka a jemu došlo co musí udělat. Došel k troubě, za kterou byl schovaný uzávěr plynu, okamžitě ho otočil na maximum a na troubě zapnul všechny plotýnky na maximum. Věděl že má jenom pár chvil, než to tu všechno vyletí do povětří. Naposledy se se slzami v očích povídal na své rodiče. Věděl, že je to naposledy, zbudou pouze vzpomínky. Vyšel ven, zavřel dveře, jako kdyby normálně odcházel z domu. Za rohem se potom dal během rovnou do nemocnice, kde si nechával ošetřit zranění jako alibi. Následně běžel na dohodnuté míst, kde měl být sensei.

Uzumaki Rikuto

A tak si se spokojeným výrazem vykračoval ulicemi Konohy. Na čele měl pěkně nablejskanou čelenku, připadal si teď fakt dobře. Ruce měl jako správný frajer založené za hlavou, mířil směrem k Ichiraku. Samozřejmě všechny cestou s velkým úsměvem zdravil, musel si zlepšit reputaci, aby mu na zkoušce všichni fandili!

Kageyama Rin

Rin se s rukama v kapsách procházel ulicemi vesnice. Sice otci řekl, že ještě někde musí být, ale lhal. Chtěl si akorát pročistit hlavu a přemýšlet nad tím, co bude. V tu chvíli se Rinovo rameno zastavilo o něco tvrdého a narazilo do něj. Rin zvedl hlavu, aby se podíval, co to bylo. To tvrdé bylo taky rameno. A nepatřilo nikomu jinému, než Uzumaki Rikutovi. Rin se začal šklebit -KLIK . "Ty?!" zvedl ukazovák a namířil s ním na Rikuta. "Kam čumíš?" zeptal se do-koho-děláš-chceš-po-držce hlasem.

Uzumaki Rikuto

A najednou se Rikuto s někým srazil. Chtěl se otočit a začít se omlouvat, ale všiml si, že je to ten uřvanej šupák! A ještě obvinil Rikuta, že se nekouká na cestu. Rikuto na něj okamžitě začal ukazovat a začal křičet, protože tak řešil většinu problémů. Obrázek pro lepší vžití do situace!
Já kam čumím? To vaše rodina je známá zakopáváním a bouráním do věcí!
Začal řvát na celou ulici, jak bylo Rikutovým zvykem. Takže na ně brzy koukala asi celá ulice.

Kageyama Rin

Rin už ve svých myšlenkách tvořil klony a chystal rasengan, nicméně ve skutečnosti se ovládl. Místo toho, aby pokračoval se najednou uklidnil a složil ruce na prsou. V obličeji se pořád tvářil docela nepřátelsky, ale aspoň už nekřičel. "Hej." Řekl jako by se nic z toho, co se událo před několika sekundami, nestalo. "Ty budeš bojovat proti ninjovi z Mlžný, že jo?" zeptal se.

Uzumaki Rikuto

A Rin se podezřele rychle uklidnil. To Rikutovi nějak nesedělo. Založil si ruce na prosu a nahodil pdezíravý pohled.
Jo...děje se snad ohledně toho něco?
Zeptal se a lehce zvedl pravé obočí. Rin se choval divně. Na něj..

Kageyama Rin

Rin vzdychl a znovu schoval ruce do kapes. "Měl bys odstoupit." Řekl zcela vážným hlasem. Upřeně se přitom díval Rikutovi do očí. "Tihle jsou úplně jiná liga. Potkal jsem je. Viděl jsem co dokážou. Na zkouškách zabili dva geniny z Konohy." Řekl Rikutovi. Tak nějak očekával, že jeho reakce bude naprosto od věci. Nejspíš začne křičet. No, kdyby byly role obrácené, Rin by zřejmě křičel.

Uzumaki Rikuto

Rikuto vykulil oči. Tohle orpavdu od Rina nečekal, vlastně by spíš čekal, že se bude smát,až budou Rikuta odnášet na nosítkách. Rikuto se však pouze usmál.
Heh..nevím co bys udělal ty. Ale já mám pouze jediný plán...a to nakopat tomu šupákovi zadek. Jak si říkal, zabil dva geniny z konohy a nejspíš ho to i učinilo šťastným. Já nebudu další v řadě, takovou radost mu neudělám. Trénoval jsem, abych byl schopný ho porazit. Musím ho porazit, jako že se Uzumaki jmenuju!
Pravil s velkým úsměvem. Během této řeči na sebe ukazoval palcem pravé ruky.

Kageyama Rin

"Myslel jsem si." Řekl Rin a vzdychl. "Kromě toho, že jeden z nich je senzační debil senzibil toho moc nevím. Rozhodně byli rychlí a jenom jejich přítomnost byla hrozně děsivá. Používají zvláštní meče. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby byly nějak speciální. Jakože měly nějaký schopnosti. Pokud jsou to takoví šermíři, o kterých mi vyprávěl táta, tak budou. Nedoporučoval bych se přibližovat. Ale jak tě znám, tak na něj budeš nalepenej jak moucha na hovně." Rin se k Rikutovi otočil zády. "Kdybys ještě potřeboval nějaký bojový zkušenosti, tak bych o někom věděl." Natočil hlavu tak, aby na Rikuta viděl. "Stejně si potřebuje zkusit svou novou techniku v praxi."

Uzumaki Rikuto

Rikuto tam dál stál s rukama založenýma na prsou. Senzační debil? O jednom senzačním debilovi by věděl, ale tam nebude z Kiri. A slovo senzibil samozřejmě Rikutovi vůbec nic neříkalo.
Budu u něj tak blízko, že ucítí můj novej parfém..navíc k němu musím být blízko, abych mu mohl vrazit nohu do zadku!
Odpověděl s úsměvem a zaťatou pěstí. Pak Rin zřejmě něco naznačil. Je vůbec tak inteligentní, aby takto naznačoval, nebo..?
Ty by si se mnou chtěl trénovat?
Zeptal se dost podezřelým tónem a zvednutým obočím samozřejmě!

Kageyama Rin

"Nechci s tebou trénovat!" Zabručel a zase se od něj otočil. "Ale klidně ti nakopu prdel, jestli chceš." Pokrčil rameny. "Tak chceš nebo ne?" zeptal se tak trochu s nedočkavým rozčílením. Doufám, že to Rikuto nevezme moc vážně a nezačne se s Rinem mlátit uprostřed vesnice. Jakože i hloupost má svoje hranice. Rin se ale rozhodl, že Rikuta v tomhle nebude podceňovat. Přece jen, byla to jediná kategorie, ve které skoro neměl soupeře.

Uzumaki Rikuto

Rikuto nahodil odhodlaný výraz. Věděl, že pokud bude bojovat s Rinem, tak nemůže použít prakticky žádnou techniku co umí, ale bude zajímavé poměřit své taijutsu s jeho.
No to bych docela rád viděl..
Odpověděl s velkým úsměvem a lehce si prokřupal krk.
Tak kam půjdeme? Hádám, že bys nechtěl dostat na prdel před všema těma lidma tady..
Pravil a rukama ukázal kolem sebe na lidi v ulici.

Kageyama Rin

"To bych nechtěl." Řekl a vyrazil někam mimo vesnici. Co bylo vlastně jeho plánem? Proč chtěl Rikuta vyzvat na souboj. Však se neměli rádi. Rin vzdychl. Nejspíš někde hodně hluboko nechtěl, aby Rikuto dostal přes hubu od toho mlžňáka. Fakt mu chtěl pomoct? To bylo k smíchu. Možná že ho chtěl zmlátit tak moc, aby ho vyřadil ze zkoušek. To by se ale mohlo dost lehce odrazit zpátky na Rina, pokud by se o tom začalo mluvit. No, zabíjet ho nehodlal. Nejspíš na to ani neměl. Rikuto byl tupej, ale vždycky když ho někdo položil na zem, tak se hned zvedl.

Senju Aiko

Cesta z jejích tréninkového plácku teď byla trochu snadnější, protože se nemuseli trmácet do takového šíleného kopce. Dolů šel prostě snadněji seskákat a ulehčit si to. Proto jim to nezabralo zase tolik času a už je vítala hlavní brána do vesnice. "A jsme doma," pronesla Aiko, když mávla na vrátné, kteří pozdrav opětovali.
"No, jak to vidíš. Chceš si nejdřív odnést věci dom nebo rovnou vyrazíme do lesa?" zeptala se zvědavě. Takticky toho chtěla samozřejmě využít a zjistit, kde to vlastně Tai bydlí.

Mizuko Taichi

Do vesnice dorazil v celkem dobrém rozmaru.
Cesta uběhla dobře, po měsíci těžké dřiny. A zítra byl den D.
"Hmmm" zambručel když se ho Aiko zeptala.
"Asi bych si zašel hodit věci domů a pozdravit," rozhodl nakonec.
Nevěděl, jestli chce jít Aiko s ním, ale nějak tak sám stočil směr jejich cesty a namířil si to přímo k domu.