Lesy kolem Konohy

[morio_jmeno]

Fungovali jako perfektně namazaný stroj. Morio svojí technikou nedával koní masce žádný prostor na další techniky, obří drak byl zpacifikován zbytkem bez toho, aby se musel kdokoliv další nějak angažovat a Rin s Hinami dodělali jejich hlavního nepřítele. Pěst dopadla přímo na držku obrněné konice a její brnění se roztříštilo na miliardu malých kousků. A nejen to. Upadla ji maska a ta praskla. Mohli tedy vidět pod ní skutečného člověka, který šířil ve světě tolik zla. Jenomže tohle byl jenom vrcholek ledovce.
Konici se to samozřejmě nelíbilo a hned začala vyhrožovat přímo Hinami. Klasické kecy poražených. Bohužel jediné co neměli v rukách byl její konečný osud. Mohli ji využít na zisk informací, pochopit složité fungování Senkokyuu, jenže vždy měli nějaká zadní dvířka. Morio skřípl zuby při pohledu na mizející ženu. Už mohl jednoduše poznat, kdo v tom měl prsty. Tygří maska. Ten stejný ninja, co porazil Sarutobiho a zabil Daimyoa. Mohl se však jen sebe tázat, bylo tohle vítězství podcenění Senkokyuu nebo měli prostě štěstí? Popravdě, bylo těžké si přesně představit, jak by on, Itane a Rin měli sami bojovat proti koní masce. Ale to, že je našla Ashi, Hinami a Rikuto s Hitoshim bylo něco osudového. Co zřejmě nedokázali předpovědět ani oni. Byla to tedy jejich první výhra. První krok k jejich cíli.
Jak dopadlo poslední zrnko prachu boje, začalo se to scházet. Všichni se víceméně znali. Morio tedy neznal pořádně Hinami, ale to mohl poděkovat Ashi, že je tak rychle seznámila. Avšak pociťoval, že tohle moc nebylo jeho dlouholeté setkání. Proto nechával prostor ostatním. Usmál se na všechny, jenže v tom momentě jakoby mu někdo podkopl nohy. Morio spadl na zem a nezvedal se. Jop, cítil to sám. Používal chakru od začátku. Nejprve křídla, potom rychlobotky, pár silných vzdušných dlaní a více méně konstantní užívání Fubuki. Nedalo se nic. Během chvilky upadl do spánku.

První společný boj byl vybojován. Bylo to sice vítězství, ale odrazila pouze to, co řekl Kokuryuu. Byl zachráněn kamínek, který měl spustit lavinu. Lavinu, která však nemohla vše pouze zničit, ale taky ochraňovat. A jelikož stále bojovali na území, které se nyní dalo považovat za nepřátelské, nebyl čas se úplně zastavovat. Takže nastal čas vyzvednout kebab, sebrat Moria, o což se postaral Itane, neboť v boji nevypotřeboval příliš chakry a pak se sborem vydat na úprk pryč.
Samozřejmě, bylo potřeba dořešit mnoho témat, mnoho starých křivd, předání informací a podobně, to šlo naštěstí mnoho způsoby. Buď po cestě nebo, když to vydrželo do teď, se prostě ještě chvíli počkalo.
Nyní nastal čas odhalit jedno ze sídel Akatsuki, na které dostal před lety Itane domácí úkol, cesta tedy vedla do Země Řek, což pro Hitoshiho a Rikuta byla taková nečekaná otočka, ale bylo to tak.
Během cesty pak Rin a Itane mohli všechny seznámit s plánem na obnovení a předělání Akatsuki. Dát jim novou podobu, která nebyla tak daleko vzdálená úplně původním Akatsuki. Samozřejmě, každý dostal možnost se vyjádřit, přidat svůj pohled na věc a souhlasit s tím, či oním. Neměla to být centrálně vedená organizace, ale společný projekt všech přítomných členů.
Jasnou věcí však bylo to, že nebyl čas ztrácet čas. Nepřítel o nich právě teď věděl. To mohlo uvést kola osudu do pohybu.
Tak jako tak, éra Akatsuki měla začít...

Domácí úkol napsal:

Akatsuki byla organizace, kterou z historie všichni určitě znají, ale nejspíše neznají všechny detaily. Původní Akatsuki vzniklo jako protiváha k problémům v Amegakure a až postupně se proměnilo vlivem nepřítele a zrady ve zločineckou organizaci.
My nyní potřebujeme symbol, který začne ve světě působit jako protiváha k Senkokyuu. Potřebujeme obrátit jejich vliv, ukázat, že nejsou ta spásná síla, ale že i oni jednají podle toho, co je nejlepší pro ně. V minulosti dokázalo Akatsuki velké věci, strašné, ale velké. My můžeme dát nyní Akatsuki novou tvář, nové cíle a začít tak působit ve světě, neboť se za nás momentálně žádná vesnice nepostaví.
Hlavním cílem je získat spojence, přátele a pomoci lidem. Všichni máme nějaké důvody, proč mít ze Senkokyuu nepřátele, ať to jsou ideologické rozpory, osobní problémy, padlé příbuzné, či přátele.
Momentálně jsme vyvrhelové, štvaná zvěř, kterou nekontroluje žádná vesnice. Proto kdo jiný než my může zakročit? Nebude to lehké, možná i nemožné, ale šanci máme. Za roky jsme si udělali nepřátele, ale i přátele. Můžeme začít budovat a vyrovnat se tak nepříteli.

[itane_jmeno]

Po boji Itane vycítil, že mu Hinami chtěla něco říct, to, že se na něj nebyla schopná podívat mluvilo za hodně, proto věděl, komu byla určena koní slova. Měl mnoho otázek, ale to muselo ještě chvíli počkat. [rec=itane]"Později, prosím,"[/rec] řekl pouze Hinami a momentálně se ani nehrnul do divokého zdravení se s ostatními. Realita se mu usadila v hlavě a ani přítomnost Shiromara, kterého už od předchozí  doby zbožňoval, nepomáhala. Soustředil se tedy na jiný cíl. Musel teď všechny dovést do bezpečí.

>>> Skrýš Akatsuki #1

[hinami_jmeno]

Ashi k Hinami přiběhla s velkým nadšením a chválou. Hinami se na ní usmála a věnovala headpat. [rec=hinami]"To vy taky. Viděla jsem, jak jste tou drakovi dali co proto."[/rec] pochválila i ona jí a opět stáhla ruku, aby tam Ashi neskončila opět celá v rozpacích jako posledně. Místo toho podrbala Shiromara, aby ho také pochválila za skvělou práci. No a ten pak následně někam unesl Ashi. Asi pro ten kebab který se tak těšil. Hinami doufala, že jí vyzvednou i ten její.
No a pak došla k ostatním, kde i jim věnovala pochvalu a poděkování za pomoc, než se obrátila na Rina a zeptala se na objetí. Ten se odmaskoval a šel jí naproti pro pořádný hug na uvítanou. [rec=hinami]"Jsem ráda, že jsi zpátky."[/rec] pověděla mu během objetí, než se pak odtáhly.  Měla radost, že jí rád viděl.
Kdo už jí ale v Hinaminých očích rád neviděl, byl Itane. I když kdo ví, protože do očí se mu neodvážila podívat. Už otevírala pusu, že ze sebe dostane tu tíživou zprávu a bude to mít za sebou...jenže místo toho promluvil Itane s tím, že si o tom promluví později. Jo, to Hinami znělo jako potvrzení toho, že jí nerad vidí. Muselo mu dojít, co se stalo. I tak ale Hinami měla informace, které mu musela říct. Pro teď to ale bude muset počkat, když o tom Itane teď mluvit nechtěl. Otázka byla, kdo by o něčem takovém kdy chtěl mluvit.
Tak jako tak se pak slova ujali Itane s Rinem a začali jim povídat o zakládání organizace nesoucí stejné jméno, jaké mívala skupina zločinců, co málem zničila svět. Chtěli novou tvář pro tuhle organizaci, která by v budoucnu měla na to postavit se Senkokyuu. Hinami měla trochu obavy z toho, aby si všichni při zmínce toho jména nevzpomněli jen na to špatné, co původní skupina provedla...aby je předem neodsoudili. Ale jinak nic proti založení takové organizace neměla. Sama měla se Senkokyuu nevyřízené účty a z první ruky viděla, čeho jsou schopní. Někdo je musel zastavit a jak tu dnes společnými silami předvedli...byla tu šance na lepší zítřky. Navíc...kdo by tuhle bandu jinak ošetřoval? Nemluvě o tom, že když už konečně po těch letech našla své přátele, nehodlala je opustit, dokud jí sami nepošlou pryč a že k tomu Itane možná neměl zrovna daleko.

[ashi_jmeno]

Slepá dievčina prekvapene zamrkala, keď ju Hinami pohladila po hlave. Začervenali sa jej líca, ale tentokrát nedostala mentálny breakdown ako minule. Zrejme si na to rýchlo zvykala, takže sa na Hinami len šťastne usmiala a položila si ruky na červené líca. [rec=ashi]"Vďaka, Hinami-chan! Preplesknem draka pre teba aj nabudúce."[/rec] Shiromaru na podrbanie odpovedal spokojným zavrčaním a viac sa k Hinami pritúlil, aby drbala viac.
Keď si potom prišli pre kebab, Shiromaru ho zblajzol jeho netrpezlivé čakanie sa vyplatilo. Ako sa vracali, tak Ashi postupne jedla ako sedela na Shiromarovom chrbte a sem-tam Shiromarovi dala kus mäsa. Následne ich Rin a Itane viedli do nejakej skrýše. Bola prekvapená, že tí zvyšní dvaja neznámi boli práve oni. Kebab a násilie proste spája ľudí. Jediného koho vôbec nepoznala bol Hitoshi, ale ten bol očividne tiež ich blízkym priateľom len ho nejak minula v minulosti. Každopádne, vypočuli si, čo mali chlapci na srdci a robilo na ňu dojem ako sa snažili celú skupinu zobrať do bezpečia, keďže sem sa mohli nahrnúť shinobi z Konohy. O bývalom Akatsuki vedela, ale poznala skôr jeho kriminálnu históriu, čiže u toho mala obavy, aby si naopak všetci nemysleli, že chcú tropiť väčšiu neplechu než maskovaná zoo. Keď im však osvetlili úplny pôvod Akatsuki, začala tomu viac rozumieť, ale všetci vo svete aj tak viac poznali tú negatívnu stránku. Keď sa zamyslela nad tým, či chce byť toho súčasťou alebo nie, došlo jej, že v momentálnej situácii by ani nemala na výber. Keby sa vrátila do Konohy, buď by šla ostro proti nim pod taktovkou zloduchov a tým by ničomu nepomohla. Tygria maska by jej vôbec neverila po úteku z Konohy a po dnešnom boji. Na druhú stranu mala obavy o svoju rodinu. Tak či onak, asi najrozumnejšia možnosť bola to skúsiť touto cestou a pridať sa ku skupine nech už mala obavy a pochybnosti akékoľvek. Tie si však nechávala pre seba a možno sa časom rozplynú bez následkov. S takými to vecami sa človek nestretával denne a potrebovala si to nejak uležať v žalúdku (ako kebab, hehe) a možno jej pomôže, keď uvidí aj nejaký reálny plán a nie len zbožné prianie napraviť zlo sveta.

[rikuto_jmeno]

Jako první se u něj objevil Hitoshi s otázkou na kebab. To fakt nečekal, od něčeho takového tady byl on, ale ani jeho nenapadlo teď myslet na kebab. A že ten kebab byl fakt dobrej, dokonce mu z toho zakručelo v břiše.
[rikuto_rec]Nechal jsem tvého klona ve frontě.[/rikuto_rec]
Odpověděl a furt přitom zíral nahoru a bylo vidět, že je myšlenkama furt dost jinde. Hitoshimu to ale muselo být jasné. No a pak se objevil i důvod jeho zmatení. Kageyama Rintaro. Jeho nejlepší kamarád, kterého před pár lety zabil při ochraně své kamarádky. Jaká ironie osudu, že zrovna tady uspěl, aby později selhal a Hoshi stejně ztratil. Hoshi.
[myslenky=rikuto]Tam se nevydávej..[/myslenky]
Napomenul sám sebe a otočil hlavu na Rina. Na jeho omluvu nic neříkal a pomalu se postavil na nohy, kdy pak nějakou tu vteřinu stál naproti Rinovi a prostě jen zíral.
[rikuto_rec]Blbče..[/rikuto_rec]
Na tváři se mu objevil lehký úsměv a hned vystartoval proti Rinovi, aby ho silně objal. A bylo to sakra silný a sakra dlouhý objetí. Když se odtáhl, tak ještě pravou pěstí lehce bouchl do Rinova ramene a znovu se nemohl ubránit úsměvu.
[rikuto_rec]Ale-..jak je to možný?[/rikuto_rec]
Začal dělat rukama zmatená gesta, kdy párkrát ukázal na Rina a na to, že tu prostě stojí.

Všichni se nějak sebrali a vydali se do úkrytu organizace Aaktsuki, o kterém věděl Itane. Ten táhl Moria. Normálně by se nabídl, že Moria vezme, přeci jen na to byl docela stavěnej, ale Itanemu to nabídnout nešel. Název Akatsuki slyšel poprvé, ale jako nápad mu to dávalo smysl. Senkokoti byli taky organizace, která ovlivnila už zajeté vesnice a možná dokonce celé země. Nemůžou je prostě jen porazit, potřebujou nějakou vlastní propagandu, za kterou bojovat. Propaganda byla asi špatné slovo, filozofii? Prostě musela za nimi být víc, než že jsou jen schopní bojovníci. K tomu by se hodilo využít lidi, kteří nejdou s maskáčema a v minulosti byli někým důležitým. A tak přemýšlel, koho zná a mohl by se k nim přidat. V tom ho píchlo u srdce při pomyšlence na jeho rodiče. Teď když věděl, že je nukenin a ukázal se dokonce konici, mohli je proti němu použít. A to jen v případě, že jsou ještě na živu. Kdy se jejich životy tak zkomplikovaly? Co byli sakra za generaci..

[hitoshi_jmeno]

Byl myšlenkama vážně u toho kebabu, přece jenom s Rikutem nějakou dobu cestovali a byl to fakt legální důvod pro riskování v obydlené části nepřátelského území. Hitoshi tím hlavně chtěl dostat Rikuta z nějakého pobliuznění, protože viděl, že není duchem přítomen. Pak se zjevil i Rin, kterého Hitoshi hrozně rád viděl, vlastně ani na sobě necítil žádné zmatení. Ale co by jste čekali od někoho, kdo je poslední x let nukenin a stále se mu něco mění. Jako kdyby to bylo ještě včera, co s Kabou utíkali před Raikagem a doma na něj čekal rozzuřenej vůdce Ame. Realita se měnila až moc často na to, aby byl překvapenej. [hitoshi_rec]Yo![/hitoshi_rec] Zazubil se na něj připraven pomoc zvednout Rikuta ze země jako pouličního bezďáka. Bylo fajn, že se zase všichni sešli, i když Hitoshi už přemýšlel nad tím, jaká je vůbec šance, že se něco takového stane.

Cestou jim pověděli o jejich nápadu postavit Akatsuki. Hitoshi něco málo znal a věděl, ale nebyl si úplně jistý v kramflecích. Přeci jenom to smrdělo nějakou ideologií a o tom on moc nevěděl. Chápal, že to byl odboj proti oficiálnímu vedení. Jenže tenhle svět měl momentálně ten problém, že byl na prahu zničení jistot. Vesnice tu byly extrémně dlouho a teď hrozilo, že jejich systém je u konce a na povrch se drala organizace, která rozhodně nezmýšlela nic dobrého. Už jenom to, že udělali z Taie bramboru říákalo mnohé. Hitoshi neměl žádnej cíl, prostě se tak nějak toulal světem, protože se toho dělo příliš mnoho. Když byl genin(což stále je lol), chtěl být nejsilnějším ninjou na světě. Dalo by se to vůbec nějak změřit? Už to pro něj nebylo důležitý. A jeho důvod proč se přidat k partě? Prostě zrovna neměl co na práci. Někdy v tu dobu, kdy se začali sbírat je doběhl hitoshiho klon se dvěma kebaby. Jeden dal Rikutovi a ten druhý naprosto vaporizoval, jakou rychlostí ho snědl.

[rintaro_jmeno]

Nechal se náležitě přivítat Rikutem a dal mu prostor vyjádřit všechny emoce, které potřeboval. Když ho takhle bělovlas držel, Rin se podíval na Hitoshiho a mrkl na něj. Mohl se vynořit kdekoliv, ale místo toho si vybral místo vedle Rikuta v momentě, kdy potřeboval nějakou podporu. Oceňoval to.
Po ráně do ramene potom přišla otázka, na kterou čekal. Po hlubokém nádechu přišlo povzdychnutí a rozhození rukama do stran. [rec=rintaro]"Podváděl jsem."[/rec] Přiznal barvu.
[rec=rintaro]"Vytvořil jsem techniku, která mi v podstatě dovoluje existovat na dvou místech najednou,"[/rec] začal s vysvětlováním a v jeho tváři bylo nejdříve takové malé nadšení, že o tom konečně může mluvit a pochlubit se. Poté to ale nabralo jakousi negativní notu, když si Rin vybavil, čím si musel projít. [rec=rintaro]"Není to ale tak skvělé, jak jsem si původně myslel. Přemýšlím, jak to vysvětlit,"[/rec]  promnul si bradu. [rec=rintaro]"Oba dva najednou víme, co si myslí ten druhý a v podstatě vidíme to stejný, takže je hrozně náročný se na to soustředit. A jak asi tušíš, oba cítíme to stejný."[/rec] Odmlčel se a dlouze se nadechl, aby se konečně dostal k tomu nejhoršímu. [rec=rintaro]"Náš boj. Všechno jsem to zažil a když se stalo, co se stalo, složil jsem se. Řekl bych, že můj mozek nedokázal pochopit, co se děje a celý moje tělo se v podstatě vypnulo. Měsíc jsem neviděl, nemohl jsem se hýbat. Potom se to trochu zlepšilo, ale celkově jsem byl mimo celej rok a Yoko..."[/rec] zasekl se. Citlivé téma. [rec=rintaro]"Moje kamarádka Yoko se o mě musela starat. Bez ni bych tu nebyl."[/rec] Byl rád, že všechny tyhle věci konečně mohl říct. [rec=rintaro]"Chtěl jsem tě najít, ale slehla se po tobě zem."[/rec] Na moment uhnul pohledem do strany.
[rec=rintaro]"Rikuto, umřeli mi rodiče. Ta holčina v tom zřejmě měla prsty, ale teď už vím, že ne schválně. Byla to nehoda, jenže slepice mi to podala jinak. Viděl jsem rudě a nedokázal jsem se kontrolovat."[/rec] Heavy shit, ale teď už to bylo lepší. Ne nadarmo se říká, že čas je nejlepším lékem na hluboké rány na duši.

Co se Rina a jeho názoru na Akatsuki týkalo, tak všechno víceméně řekl už v konverzaci s Itanem. Potřebovali se stát něčím, čeho se budou Senkokyuu bát. Neměli konkurenci a neexistoval nikdo, kdo by mohl zhatit jejich plány. Všichni přítomní byli nějakým způsobem postiženi činy maskované organizace a znali jejich skutečnou tvář (obrazně), takže byli ideálními kandidáty na to, aby tuhle pozici zastoupili.
A ano, jméno Akatsuki v minulosti zasévalo strach v srdcích obyčejných lidí, ale to bylo dávno a neznamenalo to, že tímhle strachem nemůžou zaměřit pouze srdce členů Senkokyuu. Jejich činy budou rozhodovat o tom, jakým způsobem bude Akatsuki vnímáno. A Rin kolem sebe viděl skupinu dobrých lidí. A ano, myslel tím i Hitoshiho. Věděl, co v minulosti udělal, ale byl to jeho kamarád a byl tu teď s nimi. Měl v něj víru a nehodlal na něj zanevřít. Chyby se daly odčinit.

[rikuto_jmeno]

Už nevěřil, že je dnešek genjutsu, protože hned co Rina objal, věděl, že je všechno správně. A situace byla ještě lepší v moment, co přišel Hitoshiho klon a dal Rikutovi kebab. Byla to sice jen jedna porce, ze které by se přežral skoro každej, ale Rikuto už přemýšlel nad zákuskem a druhým oběděm.
[rikuto_rec]Díky![/rikuto_rec]
Poděkoval Hitoshimu, pak se s chutí zakousl do kebabu a poslouchal Rina. Ta technika zněla opravdu zajímavě a s hodně tréninkem, kdy se člověk zvládne lépe soustředit na každé tělo zvlášť, může být sakra užitečná. Nikdy se nemohli ale obě těla dostat do konfliktu zaráz, jakmile zabiješ jedno a druhé se zhroutí, je konec. Rikuto neměl následky z žádné techniky, zrak mu sloužil, ale ve finále si prošel něčím dost podobným. I Rina musela zachránit kamarádka, Yoko. Byl rád, že tam měl aspoň nějakou kamarádku.
[rikuto_rec]Na dlouho jsem se zhroutil. Hoshi se o mě starala, než jsem byl schopnej zase aspoň trochu fungovat. Na nějakej ten rok jsem se vzdal svého snu a pomáhal v lese přežívat hrstce uprchlíků, ke kterým jsme se dostali přes revolucionářskou skupinu, která působila ve tvojí a sousední zemi.[/rikuto_rec]
O smrti jeho rodičů věděl. Během souboje si to nebyl moc schopnej dát dohromady, protože to přeci jen byl sakra intenzivní souboj a víc se soustředil na to aby Rina zastavil a sám přežil. Nějakej ten rok pak ale žil s Hoshi a všechno mu vysvětlila, přeci jen měla narozdíl od něj více informací, které si mohla spojit.
[rikuto_rec]Hoshi mi řekla o tvých rodičích, hrozně mě to mrzí. Byli pro mě jako skutečnej strejda s tetou, ale Hoshi by opravdu nikdy neudělala něco takového úmyslně. Její bratranec byl ten rybák z prvních zkoušek, co mě málem zabil, ale její první myšlenka byla vždy jak někomu pomoct. Ani nepřítele nebyla pořádně schopná praštit. Byla obětí hry Konice a dalších maskounů, stejně jako my všichni.[/rikuto_rec]
Obhájil před Rinem Hoshi. Necítil z jeho tónu žádnou zášť vůči ní, ale stejně se chtěl přesvědčit, že tomu tak opravdu bude. Bylo to pro něj důležité. Pravou ruku přiložil na jednu ze svých kapes, aby se ujistil, že tam nahmatá Hoshi nožík se žlutou šňůrkou, kterou nosila kolem pasu. Nemohl k její rodině dostat celé tělo, ale minimálně zprávu jim musí předat a nějaký hmatatelný důkaz, se bude hodit. Nebyl schopnej ostatním říct, že jí zklamal a proto tu teď není s nimi. Kdyby byl silnější a šel si furt za svým snem, dokázal by jí ochránit. Už nikdy něco takového nedovolí.
[rikuto_rec]Yoko. Budu jí muset moc poděkovat, až vymyslíme, jak jí odsud dostaneme.[/rikuto_rec]
Pokusil se odvést pozornost od Hoshi a zároveň trochu potěšit Rina, protože se zasekl při jménu svojí kamarádky. Musela mu chybět, přeci jen tam s ní byl několik let. Jooo, netušil do jaké rány to právě dloubl..

[hinami_jmeno]

Hinami byla ponořená ve svých temných myšlenkách ohledně Itaneho a toho, co mu musela říct. Toho, jak bude reagovat. Utekla jí tak většina toho, o čem se tam Rikuto s Rinem bavili. Možná to bylo také tím, že tomu stejnak ani pořádně nerozuměla. Netušila, co se mezi nimi kdysi stalo, ale znělo to, že se poprali. Hodně poprali.
Pořádně do reality jí vrátila až zmínka o Rinových rodičích. Další smrt blízkých jejich přátel, za kterou cítila, že by se měla omluvit. Proč to neudělat obojí ve stejný den.
Hinami tak došla blíž k nim.[rec=hinami] "Rikuto-kun má pravdu. Omlouvám se, že jsme nedokázali najít lék dřív. Byli jsme tak blízko a Hoshi-chan nám nesla i pomoc k nalezení léku...jenže ta žena s koní maskou to sabotovala a celý proces tak oddálila. Jen díky Hoshi jsme pak byli schopní nalézt lék. Malém to stálo život mě i mou Shishou, do tváře mi vybuchlo srdce malé holčičky....Spousta lidí kvůli tomu zemřela, bohužel včetně tvých rodičů. Moc mě to mrzí..." [/rec]pronesla Hinami smutně a omluvné se Rinovi uklonila. Bylo na ní vidět, že jí celé trápí i po těch letech. A teď navíc nedokázala ani dorazit toho, kdo to celé způsobil.

[rintaro_jmeno]

Vyslechl si, jak to bylo s Rikutem po jejich souboji a hned to všechno dávalo smysl. Byl v Zemi Světla, pod střechou dlouhověkých rivalů klanu Yami, odkud se informace sháněly těžko. Možná to bylo dobře, protože kdyby zůstal v jeho zemi, Kinko by se ho dopátrala a kdo víc, jak by to s Rikutem potom bylo. Rin si jednu dobu myslel, že přišel na to, jak žena s maskou kohouta přemýšlí, ale jak se později ukázalo, tak si s Rinem od začátku hrála. Měla ho omotaného kolem pařátu a celou dobu tam byl na její milost. Proč žil? Pravděpodobně se jí hodil do karet. Rikuto by se jí nejspíš nehodil.
[rec=rintaro]"Co se s ní stalo? S Hoshi?"[/rec] položil Rikutovi poměrně zřejmou otázku. Přece jen tu Hoshi nikde nebyla a způsob, jakým o ní mluvil v sobě nesl těžkost. Navíc hovořil v minulém čase, což nutně nemuselo znamenat to nejhorší, ale Rin měl tak trochu pocit, že v tomhle případě to tak bylo.
Sám k Hoshi už žádnou zášť nechoval, protože jak řekl Rikuto, celé to bylo schéma někoho jiného a Hoshi byla obětí stejně jako jeho rodiče. Nejhorší na tom bylo, že to dost možná věděl už ten den, kdy se to dozvěděl. Vztek mu ale totálně vypnul veškeré logické přemýšlení.
Do konverzace se poté vložila Hinami, která přidala svoji vlastní perspektivu na to, co se vlastně stalo v Konoze. [rec=rintaro]"Všichni jsme doteď hráli jejich hru, Hinami. Nemáš se za co omlouvat. Navíc by se na mě rodiče zlobili, kdybych se držel špatně mířený zášti. Mrzí mě, čím sis musela projít."[/rec] Znělo to hrozně tragicky a možná i právě tohle hrálo roli v tom, proč Hinami nebyla tak nevinná. [rec=rintaro]"Nikdo by neměl zažít takovej horor,"[/rec] sklopil při té představě hlavu. [rec=rintaro]"S jejich hrou už jsme ale skončili. Teď budou hrát naši hru, jo?"[/rec] Pokusil se Hinami nakonec trochu povzbudit.
[rec=rintaro]"Obávám se, že to už nebude možné,"[/rec] odpověděl Rikutovi na jeho vděčná slova o Yoko. [rec=rintaro]"Je pryč. Kinko-- Senkokyuu s maskou kohouta jí zabila."[/rec] S posledními slovy se v jeho tváři prohnala řada negativních emocí. Bylo vidět, že pro něj Yoko hodně znamenala a pořád to byla hodně čerstvá rána.
[rec=rintaro]"Nikoho jsem tam na druhý straně neměl. Byla moje jediná kamarádka. Všichni ostatní mě viděli jako pána země, ale nevěřili mi, protože tam celou dobu předtím vládla slepice a měli se s ní dobře. Víš co, byl jsem moc mladej a nezkušenej. Yoko ve mě ale věřila a nemusel jsem jí vůbec nic dokazovat. Prostě tam vždycky byla se mnou, když jsem ji potřeboval."[/rec] Teď toho už bylo moc, takže trochu zalapal po dechu a pokusil se uklidnit. [rec=rintaro]"Byla hrozně naivní,"[/rec] pokusil se smutek skrýt za pobavený smích nad vzpomínkou. [rec=rintaro]"Všichni ji hrozně podceňovali a pořád ji označovali za obyčejnou služku, ale naučil jsem ji používat rasengan."[/rec] Byla to taková malá spoušť hodně náhodných informací, ale byly to ty, které se Rinovi hnaly hlavou. Pro teď ale skončil. Ze zaslzenýma očima a slabým úsměvem na tváři.

[rikuto_jmeno]

A přidala se k nim Hinami, která potvrdila jeho slova. Věděl, že Hinami s Hoshi si toho spolu zažili docela dost a proto by bylo fér, kdyby jí řekl o jejím osudu. Chtěl si to nechat na nějakej soukromej rozhovor později, ale Rin se na to přímo zeptal. Ve finále to pro Rikuta bylo mnohem lehčí než kdyby o tom měl začínat sám.
[rikuto_rec]No, jak jsem říkal. Postarali jsme se o tvoje tělo a pak mě měsíce držela naživu. Bez problému kývla na mojí blbost s tím, že moje schopnosti jsou prokletí a dokážou jen ubližovat. Vykašlali jsme se teda na naše schopnosti, já jsem pomáhal s fyzickými pracemi a Hoshi zdokonalila své léčitelské schopnosti za pomocí různých bylinek. Žili jsme tak víc jak rok v klidu, ale nakonec nás taky našli a..za tu dobu naše schopnosti, nedokážu to vysvětlit. Nebyl jsem schopnej použít svoje kosti. Nechápal jsem to, přece nemusím přes rok plavat a stejně se neutopím.[/rikuto_rec]
Opět u toho dost gestikuloval zmateně rukama. Kvůli jeho výmyslu si neuvědomili, že ani neměli možnost chakru použít. Vyčítal to tedy jejich běžnému životu bez schopností.
[rikuto_rec]Nedokázal jsem ji ochránit a během přepadení Hoshi smrtelně zranili..[/rikuto_rec]
Chtěl dodat, že jí zklamal. Ale tohle si nechal jenom pro sebe. Potom co se za něj postavila v jeskyni a nenechala Itaneho ho jen tak odtáhnout, jí venku slíbil, že jí ochrání. Uvědomoval si, že jí vystavil nebezpečí tím, že se oddělili od skupiny. To byl ještě dost naivní, myslel si jak je silnej..kdyby tak šla spousty rozhodnutí vrátit. Ale to nejde. Musí dělat všechno pro to, aby nic z toho nebylo zbytečné. Rin mu oznámil, že Yoko potkal stejný osud jako Hoshi. Zatnul pěsti rukou, které mu volně visely podél těla a na jeho tváři se objevil dost naštvanej výraz.
[rikuto_rec]Tygr, Konice, Slepice...musíme je zastavit. Ne, zastavíme je! Dnešek byl jenom začátek, ukázali jsme jim, že už nejsme jen nějaký děcka, se kterýma si můžou hrát. Všichni jim hodně dlužíme.[/rikuto_rec]
Cítil emoce z Rinových slov a dokázal si z toho představit, jak moc pro něj Yoko znamenala. Očividně byla to jediné, co ho v cizí zemi drželo nad vodou. Na zmínku o rasenganu uznaně párkrát přikývl s překvapeným výrazem. To byla velká věc. Objal svého kamaráda rukou kolem ramen, přitáhl si ho k sobě a dlaní druhé ruky mu dvakrát lehce bouchl na hrudník, zhruba na místo, kde se nachází srdce. Pak ho propustil a nic neříkal, bylo to jen takové utěšující gesto, které mělo mluvit samo za sebe.

[hinami_jmeno]

Hinami jim a především pak Rinovi vylíčila, co přesně se v Konoze stalo následky čehož přišel o své rodiče. A omluvila se, že jim nedokázala pomoci včas. Pamatovala si, jak jí zasáhlo, když četla ten dlouhý seznam jmen lidí, kteří na následky epidemie zemřeli, i na to, jak jí nejvíce zasáhla právě jména Rinových rodičů. Rin se však na ni nijak nezlobil a ujistil jí, že se nemá za co omlouvat, protože za vše mohli Senkokyuu. Jeho slova ulevila jejímu srdci a na jeho povzbuzování tak mohla s odhodlaným výrazem přikývnout.
Poté se Rikuto rozpovídal o Hoshi a jejich společném životě během doby, kdy o nich Hinami neměla žádné zprávy. Trochu jí zmátlo spojení slov 'postarali jsme se o tvoje tělo' a 'držela mě měsíce naživu'. Co se to jen dělo tam, kde byli? Cítila však ale, že není na místě, aby se na něco takového ptala. Alespoň ne teď. Znělo to ale, že Hoshi byla pro Rikuta světlem v temném období. Pak však z Rikuta vypadlo, že je Hoshi po smrti. Hinami šokovaně vykulila oči, zatímco se její srdce sevřelo. Neznala Hoshi sice moc dlouho, než stejně jako ostatní někam zmizela. Ale i za tu krátkou chvíli, kdy spolu cestovali do Tetsuryuu a Hinami jí učila používat chakra skalpel, se stihli sblížit. Pamatovala si ten její úsměv i milou mírumilovnou povahu. Popravdě se v ní i částečně viděla, jak toho měli hodně společného. Proto tahle zpráva Hinami zabolela. Věděla však, že Rikuta to celé bolí jistě mnohem více. A tak Hinami na nic nečekala a Rikuta objala. Cítila, že objetí potřeboval...a popravdě ona ho potřebovala momentálně taky. [rec=hinami]"Není to tvoje vina..."[/rec] pověděla mu, jak ho tak objímala. On nebyl ten, kdo Hoshi zranil.
Když se pak odtáhla už s klidnějším srdcem, přešla řeč na Yoko. Hinami to jméno znala. Znala i tvář, ke kterému patřilo. I to, co pro Rina tato dívka znamenala, i přes to, že nevěděla, co spolu všechno prožili. Tedy dokud jim to Rin sám neřekl. Yoko byla světlem v Rinově temnotě při pobytu u Senkokyuu stejně jako v Konoze byli Hinaminým světlem Ashi nebo třeba Shishou. A o tohle světlo kvůli Senkokyuu přišel. Viděla na něm i slyšela v jeho hlase, že má co dělat, aby se smutkem nezhroutil na místě. To, jak se pokoušel smát a povídal jim naprosto náhodné informace o ní. Hinami tak nemohla jinak, než i po něm skočit a pevně ho obejmout, aby mu dodala oporu a trochu empatické útěchy. [rec=hinami]"Když jsi na mě použil tu svou techniku, cítila jsem ve tvé vzpomínce, jak moc pro tebe znamenala a cítím to i teď z tvých slov. Je mi to moc líto..."[/rec] pověděla mu, jak ho tak objímala. To se k nim přidal i Rikuto s odhodlaným prohlášením, který vzal Rina kolem ramen. Hinami se odtáhla, aby jim dala více prostoru.

[rintaro_jmeno]

Takže domněnka byla bohužel správná. Bylo mu to líto. Hoshi vůbec neznal a jeho jediná vzpomínka na ní byla spjata s jejím vyděšeným výrazem, spoustou křiku a Rinovým nezastavitelným vztekem. A nic z toho by se nestalo, pokud by neexistovali Senkokyuu. Jejich manipulace, jejich lži... Nenáviděl je. Nenáviděl je tak strašně moc, že jen myšlenka na ně mu rozbušila srdce a poslala jeho tělo do stavu nepohodlí. Necítil se dobře, když tu jen tak stál a myslel na ně. Potřeboval s nimi něco udělat.
[rec=rintaro]"Je mi to líto, Rikuto,"[/rec] dostal ze sebe, ale mimo to nedokázal najít vhodná slova. Rikuto s Hoshi si museli projít hodně těžkým obdobím, které ani pro jednoho z nich nemělo dobrý konec. A jen jeden z nich se dožil dalšího dne, ve kterém uviděl alespoň malý náznak světla z dalšího dne.
Všichni někoho ztratili. Rikuto Hoshi, Rin Yoko. Hinami se pokusili zlomit a těžko říct, do jaké míry se jim to povedlo. Srdce měla pořád na správném místě, ale kdo ví, kolik fragmentovaných kousků slepeno k sobě to bylo. Ale o tom byl celý tento svět, že ano? Rin odjakživa věděl, že je plný trápení a bolesti, ale sám si to pořádně zažil až v posledních letech.
[rec=rintaro]"To je bohužel vedlejší účinek, promiň, Hinami."[/rec] Nechtěl na ní takhle tlačit svoje vzpomínky. Nikdy navíc nemohl vybrat, co dotyčný uvidí.
Na bojovná slova Rikuta přikývl, ale bylo na něm vidět, že začíná prohrávat boj se svými emocemi. Když ho pak Rikuto chytil a Hinami se na něj vrhla, tak ten souboj kompletně prohrál. Oba dva silně zmáčkl a přimáčkl je k sobě. Bylo to objetí, které potřeboval už dlouhou dobu. Víc už o věcech z nedávné minulosti mluvit nedokázal.

[rikuto_jmeno]

[rikuto_rec]Mně taky, byla úžasnej člověk. Zachránila nespočet životů, mně ruku..[/rikuto_rec]
Při těch slovech si rukou chytl rameno, do kterého ho trefil před třemi lety Morio jeho speciálním šípem. Ještě teď si dokázal vybavit tu bolest, nikdy ho nic nebolelo víc.
[rikuto_rec]..jak šlo o její kamarády, měla odvahu za nás všechny.[/rikuto_rec]
Vzpomněl si na to, jak se kvůli němu postavila vlastně dokonce kamarádům. Všichni se s Hoshi znali v ten moment jen chvíli, ale stejně pro něj udělala neuvěřitelnou věc. A Itane si neuvědomuje, jak moc tehdy udělala zrovna pro něj. Jen ona je důvod, proč s ním teď zvládl jít ve skupině. Lehce se usmál na slova Hinami, že to není jeho vina. Chtěl tím ale hlavně uklidnit Hinami, on se stále vinil.
[rikuto_rec]Díky Hoshi jsem měl pocit, že je část tebe vždycky se mnou. Zachránila mě, a to nemluvím o jejich neuvěřitelných léčitelských schopnostech.[/rikuto_rec]
Až když ho Hinami objala, tak mu došlo jak hrozně moc jí zazdil, přes ten vír emocí a nových informací. Však zmínila explodující srdce v obličeji, ještě k tomu malého dítěte. Po objetí se na ní s vážným pohledem podíval.
[rikuto_rec]Omlouvám se, že jsem tě takhle opustil Hinami. Bylo to ode mě nechutně sobecký. Hokage mi zakázal jít pátrat po Rinovi a já nedokázal myslet. Teď když jsem měl to štěstí a našel tě, tak už určitě stejnou chybu neudělám. Slibuju.[/rikuto_rec]
Na tváři měl furt vážný výraz. Při slově slibuju ještě kývl hlavou, aby přidal slovu ještě víc na váze. On tomu v případě Rikuta přidával dost na váze už jen jeho pohled. Měl ještě další důležitou otázku pro Hinami, ale rozhodl se jí nechat na nějaký moment, kdy budou sami. Minimálně před Rinem o tom teď nechtěl mluvit.

[hinami_jmeno]

Rikuto Hinami řekl, že mít s sebou Hoshi bylo jako mát s sebou část jí. Hinami se jemně pousmála. [rec=hinami]"Měli jsme toho hodně společného..."[/rec] pověděla k tomu Hinami. Dokonce i jejich starší bratři měli stejné jméno. Bylo to skoro jako osud...nebo jako dívat se do zrcadla. Avšak odraz v zrcadle byl už navždy pryč. Hinami věděla, že její slova nemůžou vymazat vinu, kterou Rikuto cítil. Mohla jí zmírnit, to ano. Avšak Rikuto byl paličatý zmetek a tak neměla její slova možná vůbec žádný účinek.
No a pak se jí Rikuto omluvil, že ji opustil a slíbil jí, že už ji nikdy neopustí. Hinami z toho byla popravdě celkem zmatená. [rec=hinami]"Neomlouvej se, Rikuto-kun. Ani nevíš, jak moc jsem vás chtěla jít taky hledat, ale prakticky jsem nesměla ani vyjít z vesnice. A odvahu na to odejít i tak, jsem neměla. Nejvíc by mě naštvalo, kdyby jsi odešel bez rozloučení a dostal se do tolika problémů, když jsi šel zachránit svého přítele, jen abys toho nakonec litoval."[/rec] odvětila mu Hinami, jak to cítila.
Poté přišla objímačka s Rinem, kde Hinami vyjádřila, jak chápe, co pro něj Yoko znamenala a jak jí mrzí, že jí ztratil. Na Rinova slova zavrtěla jemně hlavou. [rec=hinami]"Jsem za to ráda. Takhle jsem tam mohla alespoň částečně být s tebou, když už jsem nemohla fyzicky."[/rec] pronesla na jeho omluvu.
A když pak přišel i Rikuto svého nejlepšího přítele skoro bratra povzbudit a Hinami se chystala odtáhnout, aby jim dala prostor...nebylo jí to umožněno, jelikož si jak jí, tak Rikuta Rin přitáhl k sobě ještě blíž. A tak Hinami dál objetí oplácela tak dlouho, jak jen Rin potřeboval.

[rec=hinami]>>> Vchod a okolí Skrýše Akatsuki #1[/rec]

[rikuto_jmeno]

Jenže on toho litoval, zachoval se unáhleně. Rozloučit se stihl jenom s rodiči a to dopisem a ještě ze sebe svým útěkem hned udělal nukenina. Nemyslel tehdy ani na to, jak jeho odchod ovlivní je, natož že to mohlo nějak ovlivnit i Hinami. Jenže vrátit to nemohl, mohl udělat jenom maximum pro to, aby to Hinami nějak vynahradil. Už jen kvůli tomu, že byl její týmovej parťák, tam pro ní měl být. Usmál se po jejím proslovu k němu a podíval se prostě někam před sebe.
[rikuto_rec]Nah, dlužil jsem ti omluvu a hodlám ti to vynahradit.[/rikuto_rec]
Trval si na svém a potom i on mlčel. Užíval si toho momentu. Nevěřil, že něco takového bude ještě někdy možné. Dneska toho hodně získal. Když došli před jejich nový úkryt, tak chytil Hinami za ruku, aby si získal její pozornost a pohledem jí naznačil, aby zůstala. Její ruku hned na to pustil. Nechali tedy tak všechny zajít do úkrytu, udělal ještě pár kroků od vchodu. Nervózně přešlapoval na místě a koukal všude kolem sebe, jen ne na Hinami. Jako by byl nervózní, s čím na Hinami přijde?
[rikuto_rec]Já se omlouvám, ale musím se zeptat. Hinami, nevíš prosím něco o mých rodičích?[/rikuto_rec]
Podíval se konečně na Hinami se zoufalým výrazem a očima doufající v zázrak.