Lesy kolem Konohy

Hyuuga Hinami

Hinami s nechtělo moc odpovídat na otázku Aiko. Vlastně ani o tom přemýšlet, ale ostatní by to asi nenapadlo. "Kdokoliv z nás může zemřít a přidat se ke jménům na tom kameni?" zkusila to. Byla u toho poměrně bledá. 
Nad další otázkou Aiko ani nemusela moc dlouho přemýšlet. "Důvěru. Lidi, kterým svěřuji svůj život a oni mně ten svůj." pronesla a podívala se při tom na Rikuta. "Důležitější je tým." odpověděla i na další otázku. Říkala jen to, jak to cítila ona.

Uzumaki Rikuto

A Aiko jim potom začínala dávat jednu otázku za druhou, navíc těžší a těžší. Naštěstí se zase jako první rozpovídala Hinami, i když tentokrát Rikutovi došlo, že nebude moct použít stejnou odpověď a taky bude muset popřemýšlet.
Mise.
Pravil Rikuto a poté přešel pohledem z Hinami na Aiko.
Pokud bych měl zemřít, ale naše mise by zachránila vesnici nebo spoustu dalších lidí, tak mile rád zemřu. Jsem shinobi, jsem tu abych bránil slabší i za cenu života. A myslím, že každý z nás by upřednostnil život desítek, stovek ba tisíce lidí před svým. Samozřejmě, že člověk musí myslet na svůj tým, ale pokud by někdo musel zdržet celý nepřátelský tým, aby zbytek týmu dokončil misi, šel bych tam. Ale tím bych vlastně ochránil i ten svůj tým takže. No, na této otázce prakticky leží celá naše vesnice, když otec Sedmého obětoval sebe a svojí ženu pro blaho vesnice. Hokage by riskoval život za každého z nás bez mrknutí oka a to samé bych udělal já pro něj na misi.
Pravil Rikuto. Problém je něco říct a něco udělat. Samozřejmě, že Rikuta na chvíli napadlo, že by takhle myslela i Hinami a Rikuto by měl obětovat její život za dokončení mise, což mu bylo hodně proti srsti a určitě by to nezvládl. Při této myšlence zatnul obě pěsti. Vlastně by neobětoval ani tu obryni, co tu měli necelý den. Takže to nakonec dopadlo tak, že by pro misi obětoval maximálně sebe.

Senju Aiko

"Kdyby dnešní mise byla naostro, tak tam jste všichni," povzdechla si Aiko a přejela po několika jménech na kameni pravou rukou. Pak kývla na slova Hinami. Pak se trochu zamračila nad slovy Rikuta. "Z tvého pohledu je to jako u všeho ostatního jedno velké Já! Ano, většina z nás by v takové situaci nabídla sebe sama, aby tvořila štít. Ale co když to nebudeš ty? Co když to bude chtít na sebe vzít někdo jiný? Jak ti to bude po chuti? Zamysli se nad tím a zkus to ještě jednou. Nebo by si Hinami nechala Rikuta jen tak umřít i kdyby to udělal pro dobro ostatních?" promluvila dost drsným hlasem. Doufala, že je Kenshin už tohle naučil. Pravda, někdo s tímto učením nesouhlasil, ale ona patřila k linii následující učení Třetího.

Uzumaki Rikuto

Rikuto si vyslechl Aiko. Samozřejmě, že byl jeho názor zase špatný. Rikuto se odhodlaně podíval na Hinami. Chvíli bez mrknutí koukal a poté přešel pohledem na Aiko.
Pokud by nebyla žádná jiná šance a bylo by to její přání. Má na rozhodnutí stejný právo jako já. Do konce života bych byl hrdý, že jsem byl s někým takovým v týmu. Jsme shinobi, život riskujeme na každé misi. Takže i když to bolí, tak si trvám na svým..
Pravil Rikuto odhodlaně směrem k Aiko. Neuhnul pohledem, prostě měl svůj názor založený na jeho vlastním přesvědčení. Možná to bylo i Rikutovým přesvědčení, že je pouze reprezentace pro klan Uzumaki, i když se k němu chovali jako k vlastnímu. Každý jsme nějaký.

Hyuuga Hinami

Hinami oplácela Rikutovi pohled. Čekala na jeho odpověď Aiko. Celkem jí to překvapilo. Tak trochu chápala, kam tím Rikuto míří, ale i tak se jí ta odpověď moc nelíbila. Ještě chvíli na něj jenom tak koukala, než konečně Aiko odpověděla. "Nenechala. Pokusila bych se najít jiný způsob." pronesla a podívala se směrem na svou shishou.

Senju Aiko

No, byla ráda, že to chápala aspoň Hinami, co se tu snažila celou dobu říct. A Rikuto byl prostě... Rikuto, tam to jinak asi říct nešlo. Aiko už začala zjišťovat, že se o něco snažit je asi zbytečné, přestože se to snažila podat jak pro debily. Už chápala, proč ho nepovýšili na chuunina. "Vypadá to, že si ten způsob budeme muset umět najít," řekla už jen rezignovaně a přejela je ještě jednou pohledem. Pak se chystala ještě něco říct, ale vyrušilo jí mírné zakašlání a osoba, co náhle vyšla zpoza náhrobku...

"Učíte je pěkné věci, Aiko-hime, ale neměla jste se už před 4mi hodinami dostavit pro rozkazy pro váš tým?" ozval se vysoký muž, kterého minimálně Rikuto poznal hned. Uzumaki Kokuryuu. "Nemám ve zvyku docházet s rozkazy až pod nos," řekl ledovým hlasem, ze kterého všem musel běhat mráz po zádech. Díval se na vás dost s odstupem. Pak podal Aiko svitek. "Máš schválené tyhle dva, Juumai schválená nebyla, odejde teď semnou," řekl bez jakéhokoliv změnění tónu. "Opovaž se opět pošpinit jméno Uzumaki," zamračil se nad Rikutem a spolu s Juumai opět odešel.

Aiko jen polkla. Respektovala ho, ale neměla Kokuryuua ráda. Vždycky působil hrozně chladně. Naštěstí zase hned odešel a atmosféra se uklidnila.

Hyuuga Hinami

Shishou se očividně chystala něco říct, když se zpoza náhrobku vynořila pro Hinami děsivě vypadající starší pán. Hinami ho už párkrát viděla mluvit s jejím otcem. Pokud si správně vzpomínala, byl s jejím otcem v radě. Avšak nevěděla, kdo to je. Pamatovala si ho jen jako toho děsivého pana radního.
Mluvil k shishou nejprve zdvořile, pak jí však začal tykat. Tak jako tak jí z jeho tónu hlasu běhal mráz po zádech. Nemluvě o tom, že řekl Rikutovi ošklivou větu. Hinami se na Rikuta podívala pohledem plným pochopení a soucitu. Věděla totiž, jak se asi právě cítí.
Tak či onak podle všeho měli oni dva jít s Aiko-sensei na misi bez Juumai. Hinami dost litovala Juumai, že musí jít sama s tímhle děsivým pánem bůh ví kam.  
Hinami se podívala na Aiko a čekala, co jim k tomu všemu řekne.

Uzumaki Rikuto

Rikuto chtěl asi ještě něco dodat, ale zničehonic se zde objevil jistý muž. Rikuto moc dobře věděl, o koho jde. Otec ho vždy varoval, ať dělá jakékoliv lumpárny, ale ať nikdy neodříká, nebo nijak jinak neleze do cesty Uzumaki Kokuryuu. Rikuto s lehce sklopenou hlavou pohlédl na muže.
Ano pane..
Odpověděl potichu a pohlédl na Hinami, na kterou se jen lehce pousmál. Takový děkuji ti úsměv. Následně sklopil pohled k zemi a čekal, až Kokuryuu odejde. Rikuto vypadal poněkud zaraženě, což aspoň Aiko pomohlo k tomu, aby pokračovala ve svém výkladu, určitě momentálně neměl náladu ji nějak přerušovat.

Senju Aiko

Aiko si trochu oddechla. "No, takže... to bychom měli," povzdechla si a raději otevřela svitek se zadáním mise. "Nic moc zajímavého, máme se jen vypravit na hranice a prověřit jednu oblast. Nechápu proč to sem musel donést osobně," pronesla a její pohled pak padl na Rikuta. "Nic si z toho nedělej. Je takový od nepaměti. Mě nemá rád kvůli mému otci, byl jeho sokem," uchechtla se trochu. Jak to vypadalo, odvěká rivalita mezi různými ninji byla stále aktuální a přenášela se dál a dál.
"Inu, je to jasné. Sbalte si vybavení a za hodinu sraz u brány. Já si ještě musím skočit do nemocnice," pokrčila rameny a odvolala Katsuyu. Vaše zranění byla pryč. A jelikož jste neměli moc času, tak jste měli asi trochu pospíšit.

Hyuuga Hinami

Hinami sledovala, jak ten děsivý pán odchází. Byla za to dost ráda. Po chvilce se podívala na Aiko, jak je psáno v minulém postu. Ta si viditelně oddechla a pustila se do mluvení. Hinami jí pozorně poslouchala. Takže jejich úkolem bude prověřit určitou oblast na hranicích. Nakonec dostali rozchod z tím, že si mají zabalit a za hodinu se dostavit k bráně. "Hai." pronesla Hinami na souhlas a pokud jí nikdo nezastavil, tak se vydala domů, aby si mohla sbalit. Po čemž se vypravila k bráně.

Uzumaki Rikuto

Rikuto se podíval s úsměvem na Aiko.
Jsem v pohodě. Jednou mu nakopu zadek, ale teď ještě nejsem dost silný. Počkám si, nechci dělat problémy rodině..
Pravil s klidem a pravou rukou založenou v pěsti se bouchl do dlaně levé ruky. Poté se Rikuto bez dalších slov vyběhl domů sbalit. Doma se o tom šupákovi vůbec nezmiňoval, jen že jde na misi a vrátí se, až se vrátí. Doma nic neřekli, popřáli mu štěstí a nechali ho jít. A tak se rozběhl směrem k bráně.

Inuzuka Ashi

Ešte v ten deň, čo úspešne absolvovala záverečnú skúšku sa rozhodla so Shiromarom trochu prevetrať a potrénovať. Väčšinou trénovali vonku, hlavne pod dozorom niekoho z rodiny. Tentokrát bola tak nadšená z toho, že sa dnešným dňom stala geninom, že sa rozhodla hneď prvý deň trénovať ako dlho bude vládať a hlavne sama. Bežala nadšene s Shiromarom po boku, ktorý si tiež chcel trochu ponaťahovať nohy a chceli sa dostať trochu ďalej od Konohy, aby mohli voľne a nerušene trénovať. Vďaka Shiromarovi nenarážala do stromov, nepotkla sa o žiadny kameň alebo koreň. Aspoň si takto natrénujú spoločnú komunikáciu a orientáciu v lese, ktorú trénovali skoro každý deň. Sem-tam sa Shiromaru trošku vzdialil, keby nastala taká situácia. To večné trénovanie sa vyplatilo, pretože nehody boli len minimálne.

Inuzuka Ashi

Niekedy sa jej darilo orientovať sa aj sama, to by je treba, keby boli náhodou od seba odtrhnutí. Zrazu sa však zastavila a otočila hlavu k Shiromarovi.
"Čo sa deje, Shiromaru?" ozvala sa a priskočila k nemu. Zrazu to ucítila. "Hum, hum, aj ja to cítim." povedala potichu a otočila sa tým smerom. Bola to ľudská krv, to bolo jasné. Možno tu niekto trénuje a prehnal to. Veď to sa stávalo aj jej, že to preháňala s tréningom až sa zranila. Lenže mala taký divný pocit. Otočila hlavu k Shiromarovi a potom otočila hlavu späť za pachom. "Určite to nie je nič vážne, ale pôjdeme sa tam pozrieť. Poď, Shiromaru." povedala mu nakoniec rozhodným tónom a vydala sa tým smerom. Dúfala, že ten jej pocit bol len klamný a nakoniec len narazí na trénujúceho ninju z Konohy. Predsa len, čo by sa tu mohlo stať? Veď Konoha nebola zas tak ďaleko. Alebo sa dostala ďalej než chcela?

Inuzuka Ashi

Tú krv cítila čoraz výraznejšie. Zastavila sa, kde začínala tá stopa. Čupla si na zem a opatrně prešla po krvi prstami.
"Je ešte čerstvá. Ale nejaký boj či tréning by som z tejto vzdailenosti už počula." povedala si skôr tak pre seba a počula ako Shiromaru pokračoval ďalej. Rozbehla se teda za ním. Aj keď cítila, kade sa tá krv tiahne, vždy prvý musel chodiť Shiromaru v týchto prípadoch. Je dosť rýchly a obratný na to, aby sa prípadnému prvému útoku vyhol. Shiromaru sa zastavil a ona tiež. Ucítila jeho pach. Poznala, kde sa ten pach nachádzal a pamätala si to. Boli zase u tých skál. Necítila však nikde nikoho, len tú krv. Prípadné pasce by mala cítiť vďaka tomu, že tam ostane pach, ak teda pasca nebola už stará. Lenže zrazu započula Shiromarové vrčanie, čo sa jej nepáčilo. Ešte nikdy tak nezavrčal. Urobila úplne začiatočnickú chybu, že sa k nemu rozbehla, aj keď sa učila, že to tak nemá robiť. Nuž, chybami sa človek učí, ak ho teda nezabijú. "Shiromaru, čo-" Ani to nestihla dopovedať, pretože zrazu necítila pôdu pod nohami. V tom momente si spomenula na tréning, kde jej bolo striktne zakazované, aby bežala niekam dopredu bez Shiromara, keď na to nie je ešte dostatočne trénovaná. Nedalo sa nič robiť, spadla do tej diery s menším vykríknutím.

Inuzuka Ashi

Nie, ona proste musela spadnúť, musela urobiť už ako genin takúto chybu. Pomaly sa posadila a pohladila si miesta na tele, kde narazila na úzkych stranách schodov, ale necitíla, že by jej niečo bolo okrem toho, že bola trošku pomlátená. A na takéto veci bola úplne zvyknutá, stávalo sa jej, že sem tam spadla zo schodov, ale našťastie sa celá nepolámala. Ako sedela, tak k nej prišiel Shiromaru a vyzvedal, či je v poriadku. Ona nič nehovorila, len sa naňho usmiala a pohladila ho po hlave. Otočila hlavu k chodbe a pomaly sa postavila. Mmm, takže vraj tma. povedala si v mysli. Psy síce zas tak dobre v tme nevidia ako kočky, pretože sa dokážu ideálnejšie pohybovať v šere, ale nemalo by to vadiť. Predsa len Inuzuka psi sú iní od normálnych psov. Toto boli skôr len jej základné znalosti o obyčajných psoch, ktoré jej stále vrtali hlavou. Ako ninja z klanu Inuzuka nemala myslieť len na seba, ale musela premýšľať nad prežitím svojho spoločníka. Teraz si už dá pozor. Ona sa tmy nebála, žije v nej celý život a preto by mala proti niekomu takému, kto nevidí v tme, výhodu. Trápila ju skutočnosť, že tu nikto dlhú dobu nebol. Prečo až teraz? A kto to vôbec je?

Inuzuka Ashi

Pomaly kráčala chodbou. Musela byť opatrná. Už vedela, že toto nemohla byť náhoda, žiaden tréning, ani žiadna sranda. Cítila tú krv a tú zatuchlinu, pre jej čuch to bol strašný smrad a možno preto necítila nikoho ďalšieho. Tieto dva neznesiteľné pachy v takej, síce dlhej, ale úzkej chodbe, boli dosť silné. Zrazu sa zastavila, pretože narazila na dvere. Siahla na kľúčku a chvíľku zostala stáť. Ten pach bol teraz silnejší. Pár kvapiek potu jej stiekli po čele. Trošku sa začala chvieť. Na sucho prehltla a potiahla za kľúčku. Opatrne dvere pootvorila a zľakla sa, keď zavrzali dvere. Viac sa zľakla tých hlasov. Zdalo sa však, že ju asi nezaregistrovali. Síce mala skvelý sluch, ale aj tak trošku sklonila hlavu k dverám, aby lepšie počula. Počúvala ako rozprával jeden. Nerozpráva sa sám. Takže dvaja? pomyslela si a potom ju zrazu zamrazilo. Taký hlas v živote nepočula. Cítila ako viac kvapiek potu jej stekali po tele. Musela sa však sústrediť a pozorne počúvať. Niečo šušťalo? Čo to bolo? Papier? Nedokázala presne určiť, čo pretože ju zo sústredenia vytrhol kňučajúci Shiromaru. Len si tak pre seba prikývla. Chcela odísť a upozorniť niekoho z Konohy o tomto mieste a o týchto ľuďoch. Lenže zrazu započula nepríjemný zvuk. Možno pre normálneho človeka to nebolo tak hlasité, ale pre ňu so zvýšenými zmyslami sluchu, čuchu a dotykom áno. Cítila ako sa jej prudko rozbušilo srdce a ako strnula na mieste.

Inuzuka Ashi

Nič sa nestalo, ale tak či tak jej pripadala tá doba, ktorá travila tu dole, ako celé hodiny. Z tej hroznej paniky ju dostal zvuk pretáčania stránok a opätovného rozprávania. Chvela sa od strachu, ale ďalej sa snažila počúvať. Orochimaru? zopakovala si v mysli. Nevedela si to meno zaradiť, ale zatiaľ si ho bude pamätať. Lenže potom prišiel znovu ten istý zvuk. Zarazila sa. Došlo jej to. Otočila hlavu tým smerom. Ako ona toto neznášala. Proste sa niekto zjaví zčista jasna za ňou, ale tento bol ďalej. Lenže ona nemala kam ujsť. T-To nie. Č-Čo mám robiť? zahučali jej vlastné myšlienky v hlave a cítila ako jej tlčie srdce až niekde v hrdle. Dvere boli len pootvorené, ale keby ich otvorila viac, tak hrozne zavržú a hneď na seba upozorní - a zase na druhú stranu ísť nemôže, lebo tade ide niekto ďalší. Shiromaru ju neupozornil na svetlo, takže ten dotyčný šiel po tme. Bola to jediná výhoda, ktorú má, ale proti trom je táto výhoda k ničomu. Jej myšlienky a jej rôzne plány jej krúžili v hlave, tak jej to prišlo ako hodina a pritom na to mala len niekoľko sekúnd. Nemala inú možnosť. Zobrala opatrne Shiromara a druhú ruku položila na dvere. Teraz alebo nikdy. Ale ak do niečoho narazím, je po nás. pomyslela si. Urobila predtým chybu. Mala nechať Shiromara, aby sa pozrel cez dvere, aby jej povedal ako tá miestnosť vyzerá. Teraz záleží na tom, či bude mať šťastie alebo nie. Jej otec a sestra jej dobre vynadajú, ak sa dozvedia o týchto chybách, ktorých sa dopustila. Teraz však nebol čas na ľútosť a nadávanie si. Musela prežiť. Pootvorila dvere a skrčená sa snažila čo najtichšie dostať dovnútra a podĺž steny sa najlepšie za niečo skryť.

Inuzuka Ashi

Len, čo vošla do miestnosti, prišlo jej strašne zle. Síce zle z tých nervov jej bolo už nejakú chvílku, ale teraz ucítila ten strašný smrad priamo. Mala, čo robiť, aby sa nepovrcala. Do tej miestnosti s mrtvolami ani nepáchne, ale knižnica bola rovnako zlý nápad. Rozhodla sa schovať za tie káde, o ktorých jej Shiromaru zakňučal. Cítila jeho strach, nedivila sa mu. Jej stačilo cítiť a počuť a už jej z tohto miesta bolo zle. Jemne ho pohladila a oprela sa o stenu. Hneď ako ten chlapík prejde, tak sa pokusí utiecť. Nechce Shiromara traumatizovať viac než doteraz. Aj tak nespraví s tými tromi nič a keďže nič nevidí, tak nájsť nejakú knížku alebo dopisy, ktoré si tam čítali, by bolo zložité. Určite tam, kde sa nachádzajú, toho budú mať viac. Ostala teda v tej menšej miestnosti, schovaná, dúfajúc, že sa jej podarí odtiaľ utiecť, čo najskôr.