Itane Gaiden

Jak již bylo řečeno v jiném příběhu, Itaneho matka – Uchiha Miya – odešla z Konohy rok po chlapcově narození. Od té doby vyrůstal pouze s otcem a strýcem, který sám ještě nebyl úplně zralého věku. Ovšem, nikdy nestrádal, dalo by se říct, že si ve společnosti těchto dvou nikdy nepřišel sám a radost, která u nich doma panovala, zaplňovala prázdné místo po matce. Všichni společně trpěli tatíkovým vařením, výchovou Kiby a návštěv Yume-nee. Itane si Hikumovu „kamarádku“ velmi oblíbil. O to hůř v budoucnu nesl její ztrátu.

A tak se přesuneme o pár let dál, do doby, kdy Itanemu bylo pět let. Akademii ještě nenavštěvoval, ale v tomto věku už si byl jistý, že chce být talentovaným ninjou. Už od mala měl rád historky o svých předchůdcích. Praděda Sasuke a babička Sarada byli pro něj hrdinové, kteří sloužili vesnici a klanu. Itane častokrát nutil otce, aby mu o nich vyprávěl stále dokola. Všechny tyhle vyprávění spojovala jedna věc. Měli Sharingan. Itane věděl, co je to Sharingan, taky mnohokrát trucoval, že ho stále neovládá, i když měl tu možnost. Akitoshi se vždycky jen zasmál a pronesl: „Sharingan není nic pro děti.“ Načež dal Itanemu ostré shurikeny, které samozřejmě taky nebyly pro děti, a poslal ho za Hikumem, že si spolu mají „hrát“ na ninji. Hikumo z toho nebyl nadšený, už možná proto, že prvním hozeným shurikenem ho Itane přišpendlil za kalhoty ke stromu. A to stál blonďák za Itanem, když to zkoušeli prvně. Inu, sranda musela být. „Itane, představ si, že ten terč je tátova včerejší večeře,“ pokoušel se Hikumo motivovat mladého Uchihu. Ten jen přikývl a trefil terč hned do středu. Bylo vidět, co si oba o včerejší večeři mysleli.

Samozřejmě, dětství je věk nestálosti, takže tréninky netrvaly nikdy příliš dlouho. Častokrát Itane utekl za dalšími dětmi z vesnice. Nara Shikao, Yamanaka Inoren a Akimichi Choumaru byli potomky několika generací Ino-Shika-Cho, takže bývali dost často společně. Ale přijímali do party i jiné. Itaneho, některé další budoucí spolužáky z Akademie a podobně. A tak jednou přišli se skvělým plánem. Co kdyby vyklouzli z vesnice a hráli si v přilehlých lesích na ninji? No, to by byla přeci paráda, být rebely, co neposlouchají rodiče a chovají se jako dospělí. Samozřejmě všichni tento plán schválili. „A jak projdeme kolem hlídky?“ zeptal se znuděně Shikao. „Snadno. Počkáme na poledne, u brány jsou lidi z mého klanu, určitě budou obědvat a nebudou dávat pozor,“ odpověděl Choumaru, zatímco chroupal už pátý pytlík brambůrků ten den.
Vyplížení bylo nakonec úspěšné, přeci jen, kdo by si všiml dětí, když mohl obědvat půlku prasete na vrátnici. Možná proto to tihle dva Akimichi nikdy nedotáhli dál jak na chuunina. A pak už se běželo do lesa, za dobrodružstvím.
Jo, děti s ostrými zbraněmi, sami v lese. Nebyl to zrovna nápad hodný génia. Taky jim ho vnukl nějaký Rintaro procházející okolo. Ze začátku to šlo dobře, děcka se držela ve skupině a hledala imaginární nepřátelské ninji, které následně sestřelovala shurikeny. Dobrá, Itane se tady trochu předváděl, protože už nějakou dobu cvičil shurikenjutsu. Ale na rozdíl od půlky svého klanu, toho jen nevyužíval, ale zároveň pomáhal svým kamarádům se zlepšit. Byla to sranda a navíc ho těšilo, že ho kamarádi poslouchají.

Ovšem, jak tomu bývá, veškerá sranda někdy končí. Je hezké lovit imaginární ninji, ale když narazíte na skutečné, veškeré úsměvy vymizí i na tvářích dětí. Itane je zahlédl první, přece jen měl bystřejší zrak než ostatní. „To není znak Konohy,“ šeptl k Shikaovi, který to potvrdil a sdělil všem, že se jedná o znak Vesnice skryté v horkých pramenech. Kde tuto informaci vzal, se Itane neptal, ale nepřišlo mu to podstatné, obzvlášť v této chvilce. Byli čtyři, nedaleko Konohy a nevypadali zrovna přátelsky. Asi by nebylo dobré, kdyby si dětí všimli. Jenže, to by nebyl Choumaru, aby nežral brambůrky jak o život, když byl nervózní. Jen idiot by v tiché části lesa neslyšel šustění pytlíku. A než se naši čtyři šikulové nadáli, byli obklíčeni zkušenými shinobi.
„Ale, ale, co to tu máme? Děcka se nám vydala na výlet!“ zasmál se jeden, co měl zuby jako žralok a chybělo mu jedno oko.  Ostatní se taky pochechtávali. „Nechte nás nebo to na vás řekneme doma!“ Ozvala se Inoren. „Jó, tak doma… konožata chtějí žalovat,“ rozesmáli se zase ninjové. „Nic neřekneme, jen nás nechte jít,“ pronesl Itane naoko nebojácným hlasem. Ve skutečnosti měl srdce až někde v krku. Ruce se mu třásly, takže i kdyby stihl vytáhnout shurikeny, které měl v pouzdře na noze, tak by je nebyl schopný hodit. Začínal být zoufalý. Neměli sem vůbec chodit, měli zůstat v Konoze a poslouchat rodiče! „Hele, ten hrdina vypadá trochu jako ten všivej Uchiha, co zlikvidoval Haru-sama,“ ukázal ten žraločák na Itaneho. Itane polkl. „Jsem Uchiha Itane,“ odpověděl hrdě Itane, protože už jen to, že měl tričko, které mělo na zádech znak klanu Uchiha nahrávalo tomu, že tu asi pojde. „Pošleme ho jako vzkaz,“ rozhodl nejstarší z nich. Všem dětem bylo jasné, že to určitě neznamenalo nic dobrého, ale všichni se báli natolik, že nebyli schopni pohybu. K Itanemu se už jeden blížil s katanou.

„Katon: Hōsenka Tsumabeni!“ ozvalo se odnikud a dva ninji prošpikovaly hořící shurikeny. Nastalo ohlušující ticho, nával adrenalinu a malé světýlko naděje. Tedy pokud se dva hořící ninjové dali považovat za malé světýlko. Choumaru si zvětšil palec na pravé ruce a vrazil jím do dalšího ninji, Shikao a Inoren po něm pak skočili a svojí nepříliš velkou vahou ho strhli k zemi. Itane se díval na toho posledního. „Nikdy nepodceňujte Uchihy!“ ozvalo se ze stromu nad ním. Stála tam černovlasá dívka, tak o tři roky starší jak naše kvarteto průšvihářů. „Sharingan…“ hlesl Itane, když ji spatřil. Nebo spíš její červené oči se dvěma tomoe. Kolem krku měla čelenku Konohy. V tom se prudce zhoupla z větve a uštědřila poslednímu ninjovi kopačku do hlavy. Pak se na něj zadívala Sharinganem a on padl na zem. To samé udělala s tím, který byl zavalen Ino-Shika-Cho triem.
Itane stál celý v šoku. Kdo byla ta dívka? I trio na ní koukalo dost vykuleně. Když se dívka ujistila, že jsou ti čtyři z Horkých pramenů vyřazení, stoupla si před Itaneho a krásně se usmála. „Ahoj, já jsem Sora, Uchiha Sora…“

„Můžeš nám vysvětlit, co jste tam venku dělali?!“ řekl Akitoshi neobvykle zvýšeným hlasem. Vedle něj stál i Hikumo a oba se tvářili velmi vážně. Itane chudák stál před nimi s hlavou sklopenou, kající se za svoji akci s přáteli. A Sora? Ta se zubila za tenkou přepážkou mezi pokoji. Zřejmě z toho měla obrovskou srandu, i když Itanemu do smíchu rozhodně nebylo. Takhle se na něj otec nikdy nezlobil, bylo to poprvé, co ho takto zklamal. „Myslím, že za trest už nebudou žádné tréninky se shurikeny,“ řekl zničeho nic Hikumo. To nemohl myslet vážně! Nejmladší Uchiha v domě se skoro až rozbrečel. Naštěstí se mu to podařilo zadržet, jen sevřel ruce v pěst. Nic neříkal, jen probodával podlahu pohledem. Nastal dlouhý moment ticha. „Tak už ho nechte,“ ozvalo se z vedlejší místnosti. Byla to Sora, která přivedla kvarteto šikulů zpět do vesnice a ještě jako bonus každého doprovodila až k rodičům. A jelikož to byla ženská, i když tedy v dětském stádiu vývoje, tak všechno vyslepičila. Když promluvila, klekl si Hikumo k Itanemu a už mírně pobaveně zamumlal: „To tě musí bránit holka? To to nezvládneš sám?“ Jeho slova dodala mladíkovi už dostatek odvahy, aby promluvil: „Chtěli jsme být jako vy, tak jsme podnikli misi mimo území Konohy. Netušili jsme, že narazíme na nějaké ninji odjinud.“ Akitoshi byl zatím ticho, jen se přísně díval na svého syna. „Itane, Itane. Říkáme ti to pořád, musíš vydržet, pilně studovat a pak budeš moci chodit na mise. Ale chápu to, i my ostatní jsme byli děti, pro tentokrát to už necháme být. Měl bys být Soře vděčný za záchranu života,“ řekla hlava klanu Uchiha konečně. A tak byl Itane volný. „Byli to žáci Harua, že?“ slyšel ještě Itane Hikuma, když zavíral zašupovací dveře. „Ano, očividně se chtěli pomstít…“ dodal na to Akitoshi.

Itane došel až na malé molo k jezírku, které bylo za hlavní budovou klanu. Sora už tam byla, doslova tančila po vodní hladině. To Itane neuměl, ale věděl, že to spousta ninjů umí. To nebylo fér, taky to chtěl umět! On došel až na konec mola a hluboce se uklonil. „Omlouvám se za způsobené problémy a děkuji za záchranu života,“ zvolal směrem k Soře. Ta se rozesmála a volným krokem došla k mladíkovi. „To je v pořádku. Udělala bych to pro každého člena Skryté listové,“ pronesla a upravila si čelenku, kterou měla kolem krku. „Ty jsi genin?“ zeptal se Itane zvědavě. Přikývla. „Každopádně, své provinění bys měl odčinit. Dlužíš mi oběd! Ale nic od tvého táty, ano?“ na to koukal Itane trochu vykuleně, ale nakonec přikývl zase on. Jen… kam jinam by ji měl vzít na jídlo než k nim domů? Na to se bude muset zeptat strejdy. Tátu by určitě ranilo, že nechtěla jíst s nimi. Problém byl, že ji by jeho jídlo ranilo taky. A tak, aniž by řekl něco víc, běžel zase hledat Hikuma. To, že jí nic víc neřekl, mu došlo až pěkný kousek od jezírka. „Sejdeme se tady zíííítraaaaa!“ zakřičel a pádil dál.

Hikumo zrovna vycházel z hlavní místnosti a vypadal zamyšleně. Tak zamyšleně, že si i přes všechen svůj trénink malého Itaneho nevšiml. Itane zaútočil svým speciálně propracovaným útokem, kdy se odrazil, roztáhl ruce, objal Hikuma kolem pasu a svojí vahou ho převrhl na zem. A u toho samozřejmě volal: „Strejdooooooo!“ Obvykle se blonďák vyhnul, takže to taková sranda nebyla. „Co chceš, prcku,“ řekl starší poloUchiha s úsměvem. „Hej!“ opáčil Itane a vyškrábal se na nohy. „Potřebuji pomoc! Sora chce jako poděkování vzít někam na jídlo… a já nevím kam. A ty s Yume-nee pořád chodíš někam jíst, aby si nemusel…“ opravdu hodně ztišil hlas, „…jíst tátovo jídlo.“ Blonďák se soucitně usmál. „No, co kdybych vás tedy zítra vzal do Ichiraku? Vaří tam dobře,“ navrhl s klidem. Itane začal rychle přikyvovat hlavou na souhlas. A bylo domluveno. Pak ještě přišel čas na obvyklé: „A naučíš mě něco?“ Načež byl ťuknut do čela se slovy „Teď nemám čas, možná příště.“ Takže si mladík zabalil své shurikeny a šel raději na večeři. Už se nemohl dočkat dalšího dne.

Druhého dne vyrazil Itane k jezírku už o půl šesté ráno, nemohl nějak dospat. Popravdě se na tenhle den těšil. Očekával, že bude u jezírka první, ale nebylo tomu tak. V ranním šeru bylo už z dálky vidět naoranžovělý svit plamenů. Někdo tam trénoval! Itane se zkušeně schoval do keře. Ne jednou sledoval tátu nebo Hikuma při tréninku. Naposledy kolem Akitoshiho zářilo něco červeného a bylo to fakt velké. Itanemu se to moc líbilo, ale nikdy mu neřekl, že to viděl. Jenže, teď to nebyl ani jeden z dospělých. Byla tam jen dívka s dlouhými černými vlasy – Sora. Vyfukovala obrovskou kouli ohně. „Wow.“ Uniklo Itanemu jen, a dál se krčil v keři. Když techniku ukončila, prudce se otočila. V ruce už měla připravené shurikeny a dívala se směrem do keře, kde byl Itane. Itane polkl, to byl tak snadno odhalen? Nikdy nebude dobrým ninjou… „Vylez nebo si pro tebe dojdu!“ ohradila se Sora. A tak z keře vykoukla dětská hlava. „Nenenene, to jsem jen já!“ zvolal klučina, aby neskončil probodán a zpopelněn, jako ti dva předchozího dne. Sora shurikeny samozřejmě nehodila, jen se usmála a pobídla ho, aby šel k ní. „Proč ses tam schovával?“ zeptala se pobaveně. „Je to moje místo,“ přiznal se Itane. Ona jen přikývla a postavila se na vodu u kraje mola. „Tohle já neumím…“ postěžoval si Itane. „Ne? A zkoušel jsi to?“ načež zavrtěl hlavou. Pobídla ho, aby to udělal a on to udělal. A pak bylo žbluňk a z Uchihy byla najednou ponorka. Trochu rozhořčeně vylezl zpět na molo. V duchu litoval, že ji poslechl. Sora se mezitím klátila smíchy, že jí na to skočil. „To není fér!“ stěžoval si zase, zatímco trucovitě seděl na molu. Měl štěstí, že bylo léto, jinak by už kejchal. „Jak to děláš?“ zeptal se jí, když už přestal trucovat. Sora mu pak začala vyprávět o chakře…
Už bylo skoro poledne a Hikumo nikde. Itane stihl už i uschnout a on furt nikde. „Tak kde je?“ stěžoval si už zase Itane. „Kde je kdo?“ ozvalo se přímo za ním, až málem vyskočil z kůže. Sora se opět rozesmála. Nejmladší Uchiha si tam už něco brblal, zatímco oni dva se pozdravili. Hikumo nebyl sám, byl s ním Kiba. S ním se Itane vždycky rád viděl, měl se aspoň s kým mazlit. Takový jeho plyšák, který no… to moc nemusel. Každopádně, když se všichni úspěšně sešli, mohli vyrazit na ten společný oběd. A kam jinam se ve světě Naruta chodí než do Ichiraku. Itane se po cestě vyptával, kde je Yume-nee a na další zvědavé otázky, na které Hikumo odpovídal s velkými pauzami. Soru to jen dohánělo k čím dál většímu smíchu. V Ichiraku si všichni objednali rámen a konečně padla první otázka na Soru. Byla od Hikuma: „Jak dlouho jsi v Konoze?“ „Ty nejsi z Konohy?“ zeptal se okamžitě Itane, zatímco na dívku valil oči jako puk. Sora na jeho otázku zavrtěla hlavou a klidně staršímu ninijovi odpověděla: „V Konoze jsem asi dva roky, poslala mě sem Miya-dono, když navštívila naší malou vesnici v horách.“ Hikumo na ni koukal dost vykuleně. A Itane naštěstí zrovna srkal nudle, takže mu asi nedošlo, že se mluví o jeho matce. Blonďák rychle zavrtěl hlavou, aby dívka už nepokračovala. Tohle bude muset nejdříve probrat s bratrem. Vypadalo to, že o své švagrové neví nic snad jen on a její syn. „Naučíte mě něco?“ zeptal se Itane, když vyluxoval poslední nudle a začal z misky upíjet. Oba starší Uchihové se rozesmáli. Klučina na ně jen nechápavě koukal a pak uraženě odvrátil hlavu.

A tak šel čas. K dvoum a půl chlapa se nyní dost často přidávala i půl ženy v podobě Sory. Vždycky, když teď nebyla na nějaké misi, byla častým hostem u hlavy klanu Uchiha. Dokázala totiž Itaneho zabavit natolik, že ostatní členové klanu měli i čas na svojí práci. Mladík byl starší dívkou uchvácen. Ovládala sharingan už v osmi, zvládala katonové techniky a dokonce uměla zacházet s katanou. A co se týkalo shurikenů, byla taky lepší než on. Často mu teď přišlo, že Hikumo více pomáhal s tréninkem jí. A Akitoshi taky. Vypadalo to skoro, jako kdyby ji adoptovali. Ono to ani nebylo ve skutečnosti moc daleko od pravdy, Sora už bližší rodinu neměla a tak jí zbýval pouze klan a vesnice, přičemž ji obojí přijalo velmi vlídně.
Uplynuly dva roky, Sora se se svým týmem zrovna chystala na poslední misi před chuuninskými zkouškami, když se k nim přiřítil, tou dobou sedmiletý, Itane v plné polní. „Soro, Soro, Soro, táta mi to dovolil, můžu jít dneska s vámi!“ Sora se nevěřícně otočila na senseie a ten kývl, že je to pravda…

Sořin tým nebyl složen z nějakých velkých klanových es. Byla tam ona, coby zástupce klanu Uchiha, pak nějaký kluk jménem Todo Hajime a Inuzuka Mori. Sensei byl Watanabe Keiji, nepříliš známý a znalý jounin. A dnes se k nim přidal další Uchiha, který ještě ani pořádně nechodil do akademie. Trochu fail. Sora byla stále překvapená. Pak k ní však přistoupil sensei a podal jí dlouhou katanu. „Tohle ti posílá tvá teta,“ pronesl Keiji a pak se podíval na Itaneho. Tomu prozměnu podal píšťalku. „Kdyby se něco dělo, tak pískej, my si tě najdeme,“ načež to Itane odkýval a raději drbal za ušima huskyho, který byl kolega Moriho. Itane měl rád psy a vlky. Navíc si byl jistý, že píšťalku nebude potřebovat. Bylo mu sedm! což znamenalo, že byl nesmrtelný jak legenda jednoho tuřínu v budoucí době.
„Ty máš tetu?“ zeptal se Itane překvapeně, když tým vyrazil vpřed, směrem za dobrodružstvím. „Ano, to mám,“ odpověděla dívka krátce. Nikdy se s Itanem nechtěla bavit o svých zesnulých rodičích a širší rodinu nezmiňovala už vůbec. To bylo zvláštní. Mladý Uchiha kvůli tomu nejednou trucoval a nebavil se s ní. Obzvlášť, když on sám jí bral jako nevlastní sestru.

Jak se tak říká, hlídkovací mise v průběhu míru bývají nudné. Dávalo to ovšem spoustu prostoru natrénovat si týmové techniky a strategie. Itane byl naprosto nadšený, když byl do toho zasvěcen. Sice se měl tedy vždycky držet u senseie a v případu ostrého boje někam zmizet, ale byl v centru dění. Bylo to pro něj něco nového, něco, co si chtěl už léta zkusit. Cítil se jako někdo, kdo konečně mohl dosáhnout úrovně svých předků. A taky nechtěl udělat ostudu tátovi. Díky Yume-nee znal pár technik klanu Inuzuka, takže se zvědavě vyptával, co už Husky jménem Totomaru a jeho kolega Inuzuka Mori zvládají. Hajime se zase chlubil, že umí přivolávat medvědy. Když tedy jednoho přivolal, byl to takový roztomilý medvídek, ale o to víc happy Itane byl. Měl tu huskyho a medvídka na hraní, ostatní na povídání a byl mimo Konohu. Viděl toho hodně, třeba… lesy, cesty, cestující a další doplňky cestování. Ale nikde žádné nebezpečí. Prvního večera, když se utábořili, očekával, že všude kolem vyrobí pasti z drátu a rozdělí si hlídky. Watanabe-sensei řekl, že je to zbytečné a jen postavil na hlídku medvídka a Totomara. To Itaneho zklamalo a co hůř, bylo mu zvířecích společníků líto. Měli si taky odpočinout a ne celou noc koukat po okolí. Proto si k nim trucovitě sedl, přitáhl si je k sobě a zahalil je do své deky, aby jim nebyla zima. Pak spolu s nimi usnul.

Další dny probíhaly podobně, až čtvrtý se dostali na dohled nějakému většímu městu. „Co je to za město?“ zeptal se Itane na naprosto stejném místě, jako to udělá o 6 let později. „To je město Otofuku. Mají tu naprosto dokonalý krámek se sladkostmi!“ vykřikla Sora s úsměvem. Vypadalo to, že tu už někdy byla. „Máte hodinku rozchod, pak se sejdeme na louce za městem, teče tam menší říčka a po louce jsou rozházené balvany z dob válek,“ oznámil jim sensei a vydal se sám do města. Mori a Hajime se tam rozeběhli také a tak na Itaneho zůstala Sora. „Chtěla by si nějaké sladkosti?“ zeptal se jí Itane mile. Dívka nadšeně přikývla. Mladý Uchiha jí pak chytil za ruku a energeticky se rozeběhl do města. Neměl sice ponětí, kam to vlastně měl jít, ale to nevadilo. Chvilku mohli být zase dětmi. A taky naposledy…

Itane se Sorou se trochu opozdili, přeci jen zbácat tolik cukrovinek za tátovi peníze dá chvilku zabrat. U toho si zase povídali o různých věcech. Sora toho poslední dobou měla hodně, takže jí Itane moc nevídal. Dozvěděl se, že se jí líbí nějaký Hyuuga. Nějaký Hayato, který byl ještě starší jak ona = fosil. Itane se prý měl potkávat s jeho sestřičkou v akademii. To bylo možné, ale Itane raději trénoval s Hikumem a ostatními než aby docházel do akademie. Sora mu však teď vyprávěla o tom, že je v akademii spousta srandy a to ho možná přimělo zauvažovat nad změnou názoru. Slíbil jí, že tam začne chodit pravidelně. Každopádně, opustili hranice města a blížili se k místu setkání. Po cestě se k nim přidal Totomaru, nejspíše celou dobu obíhal město, protože podle toho, co říkal Mori, tak neměl rád velké přelidněné místa. A tak už šli ve třech.

Náhle husky zastavil a začal vrčet. Nedaleko od nich se totiž zvedl obrovský vodní drak a udeřil do jiného místa na zemi. „Za naše bratry!“ ozval se křik z daleka. „Mori, pozor!“ ozval se hlas patřící Keijimu. Trojce vyrazila vpřed, Totomaru byl v čele a hlasitě štěkal. Jakmile se Itane se Sorou dostali na horizont, spatřili, že v menším údolí, právě u té říčky, bojuje několik ninjů. Mori, Hajime a Watanabe-sensei proti skupině osmi ninjů. Všichni vypadali velmi drsně a halekali nehezké poznámky na adresu konožských ninjů. Často byla zmíněná pomsta, krveprolití a podobně. „Musíme jim pomoci,“ hlesl Itane. „Ne, ty se pěkně schováš, já tam půjdu,“ přikázala mu Sora a ukázala na nejbližší balvan. Mladík, leč neochotně, za něj zalezl. Ale stále vykukoval, aby viděl, co se tam děje. Sora zatím plynule vytasila katanu a skočila jednomu z ninjů na záda. Nohami ho skopla na zem a do krku mu zarazila katanu. Pak se ozvalo puf a místo ninji tam byl špalek. Kawarimi! Blesklo Itanemu hlavou a už málem vyběhl ze svého úkrytu. Nedokázal snést, že se tu měl takto schovávat. Keijimu už tekla krev z ruky, byl sám na čtyři. Mori se točil jako káča v útoku a Hajime měl velkou ránu na boku. Údolíčko najednou přehlušilo dlouhé zavití a pak se ozvalo kňučení. Itane se podíval více doprava a uviděl, že nějaká doton technika probodala Totomara. Klučina začal brečet. To se nemohlo stát! Vždyť to ještě ani nebyl dospělý pes! Mori vykřikl a rozeběhl se ke svému společníkovi. V ten okamžik dostal sprchu shurikenů a padl do hlíny. Sora vyjekla, ale nemohla k němu běžet. Točila se mezi dvěma protivníky a odrážela jejích útoky. Na tváři již měla dlouhý otevřený šrám. Itaneho svět se pomalu začínal hroutit, svíral kámen, který měl být jeho úkrytem a brečel. Chtěl se tam rozběhnout, když v tom uslyšel v mysli hlas Watanabeho: „Uteč!“ Chtěl už poslechnout, když v tom Soře vyrazili katanu z rukou, jeden z protivníků jí chytl a probodl jí v oblasti pod hrudní kostí. V ten samý okamžik tělo Hajimeho explodovalo spolu s jedním z ninjou, co na něj útočil. Watanabe-sensei srazil k zemi dalšího, ale nemohl se odtrhnout. Sora klesla na kolena…

„Neeeeeeeeee!“ vykřikl Itane z poza balvanu a rozeběhl se dolů. Hned na to zakopl a začal se kutálet. Ninjové u Sory se smáli a kopali do ní. „Zasraní Uchihové, to je odplata,“ křičeli na ní. Pak jí jeden chytil za její dlouhé černé vlasy a vytáhl jí do vzduchu. Druhou rukou jí vytrhl jedno oko. „Slavný sharingan, co s ním asi uděláme?“ chechtal se. V tom mu ztuhl úsměv. Krkem mu proletěl kunai. Nedaleko od nich stál Itane. Z očí mu tekly slzy a odkapávala krev. „Sharingan…“ zalapala Sora z posledních sil, když klučinu viděla. Bylo to, jako když se setkali poprvé. Jen naopak. Itaneho oči se změnily. Byly rudé a točili se v nich dvě tomoe. Tohle šílenství probudilo jeho kekkei genkai. Ale měl teď proti sobě dva zkušené protivníky. A on byl dítě, dítě bez jediné pořádné techniky. Začal proto metat jeden shuriken za druhým. Ninjové se ušklíbli a po zásahu se z nich stali jen špalky. Toho Itane využil a rozeběhl se k Soře. Velmi neuvážený krok, ale nezkušenost bylo právě to, čeho měl Itane dostatek. A jak se dalo čekat, nepřátelé mu chtěli odvděčit stejnou mincí a tak proti němu hned letěli shurikeny. Zasáhli ho… puf! „On… to zkopíroval?“ vydechl jeden ninja. Místo něj tam totiž ležel jen špalek. On se už dostal k Soře. „Vem…si…to…“ hlesla Sora a podala mu zkrvavenou katanu, kterou nechali ležet vedle ní. „Žíj!“ přikázala mu ještě, což byl jediný geass, který mu teď mohla dát. Mladík si vzal její zbraň a zvedl se. Kolem katany se ozvalo cvrdlikání Raitonu. Sora teď pochopila, proč Itaneho nikdy nedokázala naučit Goukakyu… neměl na to ten správný vrozený talent. Mladík se dostal velkou rychlostí k jednomu z nepřátel a sekl ho přes hruď. Perfektní ostří zesílené raitonem prošlo skrz vestu a muže na místě zabilo. Itaneho pocákala krev, ale to ignoroval. Nával adrenalinu ho vedl k nemožnému, musel bojovat. Ne o svůj život, ale o ten Sořin! Moc mu na ní záleželo. V dálce mezitím padl Watanabe-sensei. Itane se chystal zaútočit na svého dalšího protivníka, využívajíc sharingan k tomu, aby se vyhnul útokům. Jenže, nebyl to byakugan. Útok do zad nemohl vykrýt, takže najednou pocítil, jak ho něco, sice povrchově, ale i přes to, seklo přes záda. Padl čelem k zemi, hledíc na tělo Sory. Tohle byl nejspíše konec? Když v tom se ozvalo zakrákání…

Itane ležel v louži krve. Většina z ní však nebyla jeho vlastní, ale ninji, který k němu stál nejblíže. Ve chvíli, kdy se mladíkovi chystal zasadit finální ránu, zastavilo čepel nepřítele několik vran. A pak se rozpoutalo to pravé peklo. Na bojiště vběhl velký vlk s ninjou na hřbetě. Před Itanem se zhmotnil další. Byl zahalen v černém plášti a kolem něj poletovalo několik vran. „To je on!“ vykřikli ninjové. Itane si konečně všiml čelenek, byli z Vesnice v horkých pramenech… zase? Náhoda? Nikoliv. „Za Haru-sama!“ křičel zbytek nepřátelských ninjů a vrhli se proti Akitoshimu. Ten zformoval několik pečetí a okolí zaplavila masivní ohnivá vlna. Ninja na vlkovi nebyl nikdo jiný než Hikumo, který právě probodl jednoho ninju za pomoci Chidori. A tak během chvilky zbyl poslední ninja. Ten se v zoufalství rozeběhl k Soře. Vypadalo to, že jí chtěl použít jako rukojmí. Hikumo se k němu blížil, ale Akitoshi byl rychlejší. A tím se vyplnila ninjova největší noční můra. „Tsukuyomi!“ zahřímala hlava klanu Uchiha a jeho sharingan se rázem změnil. Ninja padl na záda a přestal dýchat. Ale ještě předtím si ve své mysli prošel milionkrát svojí smrt. Akitoshi si otřel krev od oka. „Bratře, co to bylo?“ zeptal se Hikumo skoro až vyděšeně, když došel k bratrovi. Popravdě, nikdy ho neviděl tak rozzuřeného. Ale chápal to, i v Hikumovi to vřelo. „Musíme jednat rychle, Sora je na tom vážně,“ řekl blonďák v zápětí, když se sehnul k dívce. Druhý dospělý Uchiha kývl a složil několik pečetí. „Kuchiyose no Jutsu!“ dodal k tomu a objevil se u něj velký modrý had. „Akitoshi-sama,“ pozdravil a rozhlížel se po okolí. „Dones jí k ní. Bude potřebovat okamžitou pomoc. A pak jí odnes z vesnice,“ vydal stručné rozkazy, které na tom místě pochopil asi jen ten had. Ten otevřel tlamu a polkl Soru. Hikumo zatím zkontroloval ostatní. „Tenhle ještě žije!“ křikl u Moriho, načež had sebral i jeho a zmizel. Akitoshi deaktivoval sharingan a sehl se k Itanemu. Jeho zranění bylo jen povrchové, ani příliš nekrvácelo. Co však otcovi dělalo starosti, bylo to, že jeho syn pevně svíral katanu, jeho sharingan byl stále aktivní a brečel. Normálně se měl už dávno deaktivovat. „Zachvíli dorazí má jednotka, postarají se tu o to. Jak je mu?“ došel k nim Hikumo, otírajíc si krev z ruky po použití Chidori. „Je jako ty, když jsme se viděli poprvé,“ pronesl Akitoshi smutně a vzal si Itaneho na záda. „Vem to,“ požádal pak ještě bratra a ukázal na katanu, která byla celá od krve. „Je to jediná památka, co mu zbude po jeho sestřenici…“ Po poslední větě se Hikumo nezmohl na slovo. Sora byla… Itaneho sestřenice? Proč to nikdy neřekli? „Jakto?“ zeptal se blonďák. „Je z Miyiny rodové linie, přesněji dcera jejího zesnulého bratra. Nechtěl jsem, aby se před Itanem moc mluvilo o jeho matce, tak jsem jí požádal, ať to nikomu neříká,“ vysvětlil Akitoshi, zatímco natáhl k bratrovi ruku. Jakmile se spolu chytli, oba na místě zmizeli.

Během chvíle se objevili v Konoze, přesněji v podzemní části klanu Uchiha. „Kde to jsme?“ zeptal se Hikumo zmateně. Tady v té části nikdy nebyl, alespoň, co si pamatoval. „Sklepení pod hlavní budovou. Je stíněno několikati vrstvami barier. Mám sem přístup pouze já,“ oznámil mu Akitoshi a položil Itaneho do středu něčeho, co vypadalo jako napsaná pečeť na zemi. „Itane, slyšíš mě?“ zeptal se ho. Mladý Uchiha však nevnímal, byl úplně mimo. Stále brečel a mumlal Sořino jméno. „Musíme mu pomoci!“ hlesl Hikumo, který nesmírně těžko nesl, to co se stalo jeho synovci. Až příliš mu to připomínalo jeho dětství. I když u něj se to nestalo tak brzy. „Hikumo, to, co se chystám udělat je to nejhorší, co jsem kdy udělal. Zapečetím Itaneho vzpomínky,“ hlesl Akitoshi tiše. Vypadalo to, že momentálně vedl vlastní vnitřní boj, jestli je to správné nebo ne. „To dokážeš?“ řekl Hikumo překvapeně. Vypadalo to, že pro něj měl jeho bratr ten den samé překvapení. Akitoshi kývl. „A nevezme mu to jen paměť, zapomene i na to, že kdy ovládl sharingan a to všechno. Nejspíš mu to způsobí v budoucnu potíže, ale je tu řešení. Ty a já. Budeme klíč k jeho vzpomínkám,“ vysvětlil Hikumovi, zatímco položil Itanemu dlaň na čelo. Pak aktivoval svůj mangenkyou sharingan, odtáhl ruku a podíval se Itanemu přímo do očí. „Tsukuyomi Fuin!“ Hned na to se jeho i Itaneho sharingany roztočily. Itaneho se deaktivoval, od Akitoshiho levého oka začala téct krev. Pak se ještě podíval Hikumovi do očí a klepl ho dvěma prsty do čela. V Hikumově levém oku se objevil jeho klasický sharingan. „Nastaveno. Odnes prosím Itaneho do jeho pokoje,“ požádal ho Akitoshi a sám si sedl na zem. Vypadal vyčerpaně a zničeně…

Itane se probral druhý den. Posledních několik dní si vůbec nevybavoval. „Já půjdu na misi, já půjdu na misi,“ notoval si vesele. „Kam, že to půjdeš mladý muži?“ zeptal se najednou Hikumo. Seděl u něho celou noc. Itane měl na sobě pyžamo s psi, co mu darovala Yume k posledním narozeninám, byl čistý a tak. Hikumo nadruhou stranu vypadal dost vyčerpaně. Měl na sobě černé kimono. „Em… chtěl jsem říct…“ zasekl se Itane. „Neměl jsi být s tátou na misi?“ pokusil se obrátit řeč. „Už jsme zpátky. Tak, vysvětlíš mi to?“ „Nooo… já měl takový plán… na akademii jsme se učili henge a Sora mi pomáhala a tak. No a já v henge podobě dokázal přemluvit jejího senseie, aby mě vzal s nimi na misi,“ řekl Itane. Hikumo ho probodl pohledem. Ta dětská nerozvážnost… obyčejně by mu vynadal, ale teď nemohl. Itane si nic nepamatoval a nesměl se to dozvědět, ne teď.  „Sora je pryč… musela odejít na jinou misi, je jí to moc líto a říká, že tě má moc ráda. Tohle… tohle ti tu nechala na památku,“ hlesl Hikumo a položil Itanemu na postel vyčištěnou katanu. „Pryč?“ ptal se nechápavě Itane. „Ano, pryč,“ zopakoval Hikumo a dalo mu velkou snahu, aby se mu nezlomil hlas. Pak se zvedl k odchodu. „Naučíš mě s ní?“ „Ano, ale až jindy,“ pronesl Hikumo a otočil se k synovcovi. Itane už očekával, že ho ťukne do čela, ale blonďák udělal něco jiného… objal ho a pak bezeslova odešel. Mladík pak zůstal sám. Díval se smutně na katanu po Soře a po tvářích mu tekly slzy. A netušil proč. Ale zato Hikumo… ten došel na molo za domem, kde často se Sorou trénovali. Sedl si tam a rozbrečel se. Ne příliš, žádný hysterák, ale i přesto ho to hodně vzalo…

Od oněch událostí uplynula dlouhá doba, zhruba dva roky. Itanemu táhlo na deset let. Už poslušně chodil na akademii, studoval základní ninjutsu techniky a tak podobně. Často podnikal akce s Ino-Shika-Cho triem a dalšími spolužáky. Prostě, život byl zase podobný tomu, jaký byl předtím než se Sora objevila. Jen Akitoshiho několikrát Itane přistihl, jak si prochází nějaké staré fotky a tvářil se u toho velmi smutně. Nikdy je však mladému Uchihovi neukázal, takže netušil, co na nich bylo. Jednou je bude muset šlohnout a prohlédnout si je. A pak přišly desáté narozeniny a velmi špatný rok pro jejích rodinu. Hikuma Itane už nějakou dobu neviděl, určitě dělal zase nějaké nedůstojnosti s Yume-nee nebo jak se tomu říkalo. To takhle Itane přišel jednou z akademie a Akitoshi mu sdělil, že se musí zastavit u Hikuma. A tak se šlo. Itane už nebyl ve věku, aby se stále vyptával na to, proč co a jak, takže tentokrát to byla spíše tichá cesta. Došli až k domu, kde blonďák s Yume bydleli. Uvnitř bylo tedy dost zatuchlo, strejda evidentně zapomněl větrat. A uvnitř nepanovala ani ta obvyklá veselá nálada. Co se dělo? „Kde je Yume-nee?“ zeptal se Itane. „Je pryč,“ dostalo se mu odpovědi. Pryč… Itane zamrkal. Pocítil zvláštní tlak v očích a podvědomě cítil, že podobný pocit už zažil. Pak byl poslán do koupelny, aby si umyl ruce. A jak si je umýval, všiml si, že v očích má sharingan s jednou tomoe. Normálně by asi skákal radostí, ale vzhledem k náladě, co tu byla… nechtěl starším přidělávat starosti a raději se šel Hikumovi přehrabovat v mangách, kde našel onen dopis…

Nebo takhle jednou, když u nich byl Hikumo…

Z Hikumo Gaiden:

Krom toho si byl Hikumo zcela jistý, že Itane tu techniku ovládne rychle, však už jí uměl, jen si to nepamatoval. A měl pravdu. Představit si Raiton nebyl pro Itaneho žádný problém. Už viděl několik technik založených na bleskové podstatě, a když už věděl, díky nějakému papírku, že jí ovládal, tak si byl stoprocentně jistý, že to zvládne. A tak během chvíle mohl po strejdovi metat jiskřivé kunaie a shurikeny.

Zkoušky za nimi! Co více si přát! Itane dorazil do třídy mezi prvními. Docela se těšil na to, že povýší. Akademie už mu neměla, co nabídnout a hlavně, Geninské mise mu mohli otevřít svět! Nečekal tedy nic moc velkého, přeci jen... on a jeho spolužáci byli neskuteční šupáci, co uměli kulový, ale i tak, byli mladí, plni ideálů a energie.
Snad jejích sensei nebude nějaký magor, to by nedělalo dobrotu nebo tak. Každopádně, zamířil naposledy na svoje místo, kde vždycky sedával. Pěkně u okna. Občas se tak dalo rychle zdrhat, když byla třeba samovýuka. Ach, z tohohle budou brzy jen vzpomínky. Teď tu byla otázka... kdo bude v jeho trojici?
Tímto postem započal jeho příběh a vyvíjí se dál…