Hikumo Gaiden

Předmět: Hikumo Gaiden Sat Jun 25, 2016 6:15 pm

1. část

Všechno to začalo jednoho pěkného slunečného dne, tak jako začíná většina příběhů. Čtrnáctiletý chlapec s dlouhými blonďatými vlasy ve volném culíku hozeném přes pravé rameno se jako každý den procházel po lese nedaleko domova a sbíral léčivé rostliny. Jeho matka, bylinkářka, z nich poté vyráběla různá léčiva, která následně prodávala, aby ona a její syn měli co jíst. Natrhal plný košík a vracel se domů.

Když byl jen kousek od domova, uslyšel hlas své matky. „Ne, prosím. Víc toho opravdu nemám.“ znělo to… jako by plakala. „Ale máš… svoje tělo…“ uslyšel jakýsi slizký mužský hlas. Klučina zahodil košík a rozeběhl se tím směrem. To, co spatřil, mu vyrazilo dech. Bandita. V každé ruce jeden kunai. Matka klečela na zemi o kus dál, ruce sepnuté, jak muže prosila. Srdce mu bušilo až někde v krku, jaký měl strach. Ani ne tak o sebe, jako o svou matku. Při tom cítil v očích zvláštní tlak, určitě se mu chtělo brečet. Avšak… proč viděl podivné modré světlo na těle toho muže a své matky? Bez rozmýšlení se rozeběhl ke své matce. Přesněji před ní. Roztáhl ruce, aby na ní muž nemohl. Třásl se strachem, ale věděl, že musí být silný, už kvůli ní. „N-nech jí!“ křikl na muže. Ten se zatvářil překvapeně. „Sharingan… zajímavé.“ pronesl a podle se ušklíbl. Mladík nechápal, o čem to ten chlap mluví. Nevěděl, že jeho oči komplet změnily barvu z černé na rudou s jednou černou podivnou tečkou zvanou tomoe. „Uhni spratku nebo si z tebe udělám jehelníček.“ zavrčel na něj bandita. „N-neuhnu! Nechte mou matku na pokoji!“ řekl odhodlaně i přes to, že se třásl. „Říkal sis o to.“ vrčel muž dál a hodil po chlapci kunai, který držel v ruce. Mladík zavřel oči. Vážně tady umře? Pak ale ucítil ruce, které ho odstrčily z cesty, až upadl na zem. Hned na to uslyšel výkřik své matky. Prudce otevřel oči a srdce se mu na okamžik zastavilo. Jeho matka se držela za krk oběma rukama, skrze které protékala krev. „Mami!“ vykřikl chlapec a vrhl se ke své matce. Utrhl si rukáv svého kimona a pevně jí ho přitiskl k ráně od kunaie. Svou matku držel v náručí. Ta se na něj dívala s uslzenýma hnědýma skoro až červenýma očima plnými něhy a lásky. „Vy-vypadáš přesně jako on.“ pronesla chraplavě a pohladila svého syna po tváři. „Cože? Ne. Neměla bys teď mluvit.“ řekl chlapec. „Jako… tvůj otec…. Uchiha… Tatsuya…“ pokračovala dál. „Ve stole… mám dopis… dones mu ho do… do Konohy… musíš…. musíš být silný…. Mi-lu-ji tě, Hi-kumo….“ vydala ze sebe z posledních sil, než zavřela oči a naposledy vydechla. Stejně tak i vyhaslo to modré světlo, které blonďatý mladík viděl. To už chlapec slzy neudržel a ona slaná voda mu začala téct z očí. „Mami! Mami!...“ opakoval a trochu s matkou zatřásl. Vydal ze sebe výkřik plný bolesti a žalu. „To bylo dojemné… mám ti podat kapesníček?“ ozval se výsměšný hlas toho chlapa. To chlapce naštvalo ještě více. Jemně položil svou matku na zem. Sáhl po kunaii, který jeho matku před tím zasáhl, a vstal ze země. Ve tváři byl jasně vidět hněv. S výkřikem se rozeběhl na toho chlapa. Věděl, že nemá moc šancí, ale musel svou matku pomstít. Muž se rozesmál chlapcově chabému pokusu o pomstu a ohnal se po něm i tím druhým kunaiem. Chlapec měl však pocit, že vidí letící kunai zpomaleně. Možná kvůli adrenalinu, říkal si. Nikdo si toho dne nevšiml, že se tomoe v chlapcových očích rozdvojilo a byly tam teď dvě. Vyhnul se mužově útoku a oběma rukama mu vrazil ten svůj do hrudi. Chlap vykulil oči a překvapeně se na mladíka díval, než padl na zem, mrtvý.
Chlapec vydýchával šok a všechny ostatní emoce. Podíval se na své roztřesené ruce potřísněné krví své matky i toho muže. Zabil ho. Zabil člověka. Udělalo se mu z toho zle. Nebo to bylo z té bolesti očí? Kdo ví. Po čtyřech se doplazil k tělu své matky. Nevěděl, co by měl dělat. Nechtěl nic dělat. Cítil spoustu různých emocí, které se draly na povrch. Hněv, smutek, bolest, prázdnotu… Jen tam tak klečel vedle své matky, objímal její mrtvé tělo a plakal. Při tom tiše opakoval, že jí má také rád, dokud neuslyšel z dálky cizí hlasy. Začal si rukou otírat oči. Položil jí opět jemně na zem.

Vstal ze země a odběhl do domu, ve kterém posledních skoro patnáct let žil. Naházel si do vaku těch pár věcí, co měl, včetně fotografie své matky, kterou kdysi dávno vyfotil jeden potulný fotograf a fotku mu věnoval. Poté mu pohled padl na stůl s jediným šuplíkem. Přešel k němu a s hlubokým nádechem šuplík otevřel. Zde si jeho matka schovávala své cennosti. Bylo tam jen pár cetek, které jí sám dal, prsten a dopis s nápisem ‚Uchiha Tatsuya‘. Vzal tedy dopis a prsten a vložil je do vaku k ostatním věcem. Poté se naposledy rozhlédl po té malé chatičce, ve které žili, a vyšel ven. Zde se naposledy podíval na svou matku a v duchu si slíbil, že určitě splní její poslední přání. Vydá se do Konohy a najde svého otce. A tak vyrazil na cestu…

Hikumova matka:

_________________

Hyūga Hinami

Kagami-Uchiha Hikumo

Hinami oblečení:

Předmět: Re: Hikumo Gaiden Sat Sep 10, 2016 9:59 pm

2. část

Ani nevěděl, jak nebo kdy přesně dorazil do Konohy. Celou cestu si v hlavě přehrával, co se událo. Brečel, dokud mu nevyschly oči. Příšerně ho bolela a motala se mu hlava, oči ho příšerně pálily, ale i tak šel dál, dokud nestanul před Konožskou branou. „Hej ty, kdo jsi a co tu pohledáváš? Čí je tak krev?“ ozval se hlas. Chlapec na zdroj toho hlasu zamžoural, ale nic pořádně neviděl. „Jsem Hikumo… hledám Uchihu Tatsuyu…“ zodpověděl na většinu otázek, avšak na otázku ohledně krve, od které měl zamazané kimono i ruce, nedokázal odpovědět. V krku měl obří knedlík a cítil, že mu po tváři stekla slza. Pevně stiskl zuby a zavřel oči. Stejně tak i sevřel ruce v pěsti. Oba hlídači se na sebe podívali a jeden pak odešel, což mladík neviděl. „Dobře. Počkej chvíli. Zatím si sedni sem.“ pronesl k němu ten, co se ho před tím vyptával a pomohl mu sednout si na židli, kterou tam jako hlídači brány měli. Nevěděl, jestli to udělal proto, aby mu pomohl nebo proto, aby jim nestrašil další návštěvníky vesnice, ale bylo mu to jedno. A tak seděl a čekal. Oči měl zavřené a hlavu v dlaních. Cítil se mizerně.

„To je on?“ uslyšel hlubší hlas. „Ano.“ odpověděl jiný. „Prý jsi se mnou chtěl mluvit, chlapče.“ pronesl ten hlubší hlas. Chlapec přikývl, zalovil ve svém vaku a vytáhl z něj dopis. Ruku s ním pak natáhl, aby si ho dotyčný mohl vzít. Při tom se snažil na něj zaostřit, ale nešlo to. Muž si od něj dopis vzal a na chvíli se zarazil. Poznával to písmo. Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Poté dopis otevřel a začal číst.

Drahý Tatsuyo,

vím, že bych ti neměla psát a také jsem se k tomu dlouho přemlouvala. Ani nevíš, kolikrát jsem za ty roky již tento dopis přepsala. Důvodem, proč ti píši je, že je tu něco, o čem bys měl vědět a já nemám žádné právo to před tebou tajit. Máme syna. Je ti neskutečně podobný. Nejen vzhledem, ale i svým dobrým a laskavým srdcem. Jmenuje se Hikumo, jako památka na den, kdy jsme se poprvé potkali. Tedy já potkala tebe tam v lese, když se slunce ukládalo ke spánku a při tom mraky barvilo do ruda.
Vím, že máš rodinu a já jí nechci ničit. To byl také důvod, proč jsem ti o něm neřekla už tehdy nebo alespoň dříve. Mnohokrát jsem myslela na to, že kdybych ti to řekla, možná bys zůstal s námi, avšak věděla jsem, že někdo jako já, kdo s tebou strávil jen pár měsíců, nemá právo brát tě tvé rodině. O mě tu však nejde. Důležitější je Hikumo. Oba máte plné právo vědět o tom druhém. Pokud bys ho chtěl poznat, můžeš, určitě by byl rád. Pokud ne, nebudu tě vinit. Jen jsem chtěla, abys o něm věděl.

S láskou,
Reina

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se Tatsuya, když dočetl onen dopis. „Kagami Hikumo.“ odpověděl chraptivě chlapec a znovu se zkusil na svého údajného otce podívat. Tentokrát mu to šlo mnohem lépe. Viděl delší černé trochu prošedivělé vlasy, černé oči a podobně tvarovaný obličej jako měl on sám. Tatsuya se na něj díval dost překvapeně a pak se mu oči zbarvily do ruda. „Co to máte s očima, pane?“ zeptal se ho Hikumo. „To samé, co ty.“ odpověděl mu, čímž hocha zmátl. „To proto vidím ta divná modrá světýlka?“ položil další otázku. „Říká se jim chakra, ale jinak máš pravdu. Vypni ho, chlapče.“ požádal ho Tatsuya. „Když já nevím jak.“ pronesl a zavřel oči. „To proto tě sem matka poslala? Sharingan velmi souvisí s emocemi, zkus pomyslet na něco hezkého. Co cítíš?“ poradil mu. „Já… nemůžu… teď opravdu ne… Cítím… smutek… bolest… vztek… únavu… prázdnotu a bezradnost… Opravdu teď… nedokážu myslet… na něco hezkého.“ vysoukal ze sebe chlapec a vypadalo to, že se zase rozbrečí, kdyby měl co. Teprve pak si Tatsuya všiml té spousty krve, co na sobě měl jeho nově nalezený syn, který celou dobu seděl za stolem a tak na něj pořádně neviděl. „Reina… je… je v pořádku?“ dostal ze sebe a Hikumo jen zavrtěl hlavou. Tatsuya se musel opřít o stůl, aby to rozdýchal. „Co se stalo?“ zeptal se chlapce. „Byl… byl tam bandita… chtěl jsem… chtěl jsem jí ochránit, ale… odstrčila mě a trefilo jí to…. zemřela… mi v náručí…“ vysoukal ze sebe odpověď a schoval si hlavu do dlaní. Vzlykal. „Co se stalo s tím banditou pak?“ skoro až zavrčel Tatsuya. „Z-zabil… jsem ho.“ Dostal ze sebe mezi vzlyky. Náhle ho objaly čísi ruce a hladily ho konejšivě po vlasech. Hikumo ani nevěděl kdy nebo jak se k němu Tatsuya tak rychle dostal. Nic neříkal, jen ho objímal. Za to mu byl chlapec vděčný. Cítil, jak se z něj všechny ty negativní emoce odplavují. Cítil, že není na světě sám, jak si ještě před chvílí připadal. Zároveň se také ulevilo jeho očím. Když se od něj Tatsuya odtáhl, usmál se. Hikumo se na něj díval. Oči ho sice pálily a pořád se mu motala hlava, ale vydržel to. Chtěl si ho lépe prohlédnout. Obzvlášť, když…“To modré světlo… je pryč.“ pronesl překvapeně. „Vidíš, že to můžeš vypnout.“ řekl mu Tatsuya. Poté podal Hikumovi ruku. „Pojď, půjdeme domů.“ pronesl a počkal, než se chlapec zvedne ze židle.

Celou cestu ho raději podpíral. Naštěstí to nebylo tak daleko a po cestě nebylo moc lidí, což bylo dobře vzhledem k tomu, že měl Hikumo zakrvácené kimono. Po nějaké době stanuli před hlavní budovou Uchiha klanu. Tatsuya zavedl chlapce dovnitř a jako první zastávku zvolil koupelnu. Po cestě dokonce někde sebral židli, aby to v koupelně s chlapcem neseklo. Poté vyšel ven a nechal ho, ať se převlékne a smyje ze sebe krev. „Ach, otče. Už jsi zpátky? Co bylo tak naléhavé, že si pro tebe přišel strážný až od brány?“ uslyšel zpoza dveří chlapec mužský hlas zrovna, když odsouval dveře, aby mohl vyjít ven jako nový člověk… umytý, převlečený a tak. Svýma tmavýma očima, které nepřestávaly slzet, jak ho pálily, se podíval na staršího muže... tedy staršího než on, jinak to byl celkem mladík, kterému mohlo být tak kolem pětadvaceti let. Mladík se překvapeně díval z chlapce na svého otce a zase zpátky. Tatsuya si povzdechl. „Akitoshi, tohle je Hikumo. Můj syn. Hikumo, tohle je Akitoshi. Můj syn.“ představil je, což oba dost překvapilo. „A-ahoj.“ řekli oba na stejno. To oba na okamžik zarazilo, ale pak si přeci jen podali ruce. Akitoshi se opět podíval na svého otce. Ale to už se ozval pro změnu ženský hlas. „Tak syn, jo?“ Tatsuya se pomalu a opatrně otočil, aby se pohledem setkal se svou ženou. Hikuma tón jejího hlasu celkem děsil. Zněla naštvaně a upřímně… Hikumo se jí nedivil. „Sarado… já to vysvětlím…“ začal opatrně Tatsuya. „No to doufám, protože jinak to z tebe vymlátím…“ odvětila jeho žena. „Pamatuješ, jak jsem před patnácti lety zmizel na misi? Stala se mi nehoda…“ „To vidím.“ skočila mu do řeči brýlatá černovlasá paní. „…vážně jsem si zranil hlavu a ztratil paměť. Našla mě místní bylinkářka. Jeho matka. Starala se o mě a já tam žil několik měsíců. Myslel jsem si, že už si nikdy nevzpomenu na to, kým jsem býval… ale vzpomněl a vrátil jsem se. Nevěděl jsem, že… že ze mě bude zase otec.“ vysvětlil. „Zjistil jsem to až dnes, když přišel do Konohy s dopisem.“ pokračoval dál. „S dopisem? Jak originální. Že s ním rovnou nepřišla sama…“ odsekla Sarada. Hikumo zatnul zuby a zavřel zase oči. Její slova ho bolela stejně jako jeho hlava. Jednou rukou si zakryl obličej. Náhle ho vzal Akitoshi za druhou ruku a naznačil, aby ho následoval. Hikumo šel. Nechtěl být poblíž té paní ani o minutu déle. Nechtěl znovu slyšet, co se stalo jeho matce. „Dnes ráno zemřela… ten chlapec došel sám celou cestu sem s aktivovaným sharinganem… na tři tomoe… sama moc dobře víš, co to znamená.“ pronesl Tatsuya celkem naštvaně. To bylo to poslední, co chlapec uslyšel, než se ztratili z doslechu.

Akitoshi ho vedl dál sídlem. Hikumo nevěděl, kam jdou a bylo mu to jedno. Chtěl být prostě jen pryč. „Ach… Akitoshi... dávej pozor. A kdopak je tohle? Vypadá jak panenka.“ uslyšel jiný ženský hlas, milejší. „To je Hikumo. Můj malý bráška. Hikumo, to je Miya, moje žena.“ představil je. Hikumo se na ni podíval. Byla krásná, ne tolik jako jeho matka, ale krásná. „Dobrý den.“ pozdravil chlapec. „Ahoj, Hikumo. Ráda tě poznávám. Jestliže jsi Akitoshiho bratr, tak to znamená, že jsi zároveň můj švagr a také brzy strýček.“ řekla mu s úsměvem a pohladila si své větší těhotenské břicho. „Omluvíš nás na chvíli, Miyo? Pak ti to vše vysvětlím.“ pronesl k ní Akitoshi a jemně jí políbil na rty. Žena přikývla a poté se jen dívala, jak její manžel odvedl Hikuma někam dál do domu. Přesněji ho dovedl do kuchyně, kde ho posadil na židli a začal něco hledat. Hikumo by se zvědavě rozhlížel kolem, kdyby mohl. Místo toho se jen opřel zády o opěradlo a čekal se zavřenýma očima. Poté mu Akitoshi přitiskl něco studeného a mokrého na oči. Byl to hadr vymáchaný v nějakých bylinkách. „To je… heřmánek?“ zeptal se chlapec. „Ano, a ještě pár dalších bylin. Mělo by ti to pomoci od toho pálení a bolesti hlavy.“ odpověděl mu. „Jak to víš?“ vyhrkl překvapeně Hikumo. „Každý v tomhle domě si tím párkrát prošel. Nejsi zvyklý používat Sharingan. A teď odpočívej a nech to působit.“ vysvětlil mu. „Díky.“ poděkoval Akitoshimu. Náhle ho někdo vzal za ruku a něco mu do ní vložil. „Na, cucej to. Pomůže ti to.“ uslyšel hlas té děsivé paní. Trochu se bál, že se ho třeba pokouší otrávit nebo tak něco… nakonec si však řekl, že už nemá co víc ztratit a tak to přeci jen do pusy strčil. Byla to... kostka cukru s jakousi zvláštní příchutí.. cítil v tom levanduli. Okamžitě se mu trochu ulevilo. „Díky.“ poděkoval i jí a v klidu cucal cukrovou kostku. Při tom měl hlavu zakloněnou, aby mu nepadal hadr z očí. „Co teď budeš dělat?“ zeptala se po chvíli hlava klanu Uchiha, neboli ta děsivá brýlatá paní, která vlastně byla docela hodná. Hikumo zavrtěl hlavou. „Nevím.“ odpověděl popravdě. „Můžeš zůstat tady. Ale budeš pomáhat, zadarmo tě živit nebudeme.“ pronesla. To chlapce překvapilo. Nechápal, proč se o něj tak moc starají, vždyť k nim nepatřil. On tu byl vetřelcem. „Proč to pro mě všechno děláte?“ zeptal se jich. I když to neviděl, Akitoshi se svou matkou se na sebe podívali. „Jsme přeci rodina a ta si vzájemně pomáhá.“ odpověděl Akitoshi. Zpod hadru stekla chlapci po tváři slza. „Děkuji… za všechno.“ poděkoval. Bylo to poděkování za to, že ho berou jako rodinu, i když ho znali jen pár minut.

Poté už byl ticho. Akitoshi si povídal se svou matkou, která mezitím něco vařila a Hikumo odpočíval. Netrvalo moc dlouho a objevil se i Tatsuya. „Páni. Tady to voní, že jo, Hikumo?“ pronesl a podíval se na svého nově nalezeného syna. Ten mu však nijak neodpověděl, jelikož usnul. Tatsuya se nad tím musel pousmát. Už se chystal svého syna odnést, když ho zastavil jeho druhý syn. „Postarám se o něj, neměl by sis namáhat záda, už nejsi nejmladší.“ pronesl k němu. „Ale ani nejstarší…“ odseknul a nechal ho, ať tedy prohlubuje své nově nalezené bratrské pouto. Akitoshi si hodil Hikuma na záda. „Připravil jsem mu pokoj v pokoji pro hosty. V tom vedle tvého pokoje.“ řekl mu ještě Tatsuya. Akitoshi přikývl a odešel. Došel do pokoje, o kterém jeho otec mluvil a uložil svého bratříčka do již připraveného futonu. Když odcházel, ještě jednou se podíval na svého spícího bratra, pousmál se a zavřel dveře. Ani nevěděl, kde se v něm tenhle bratrský instinkt bere, ale líbil se mu. Líbil se mu pocit, že už není jedináček…

_________________

Hyūga Hinami

Kagami-Uchiha Hikumo

Hinami oblečení:

Předmět: Re: Hikumo Gaiden Sun Sep 11, 2016 4:43 pm

3. část

Bylo to již týden, co Hikumo dorazil do vesnice ukryté v listí. Momentálně seděl na verandě a prohlížel si prsten, který patřil jeho matce. Nikdy se jí nezeptal, kde k němu přišla. Třeba to bylo rodinné dědictví, nebo jen nějaká cetka… „Dal jsem ho tvé matce.“ ozval se náhle hlas Uchihy Tatsuyi, který si přisedl vedle svého nejmladšího syna. Chlapec vyvalil oči a podíval se na něj. „To znamená, že…?“ začal, ale Tatsuya zavrtěl hlavou. „Byl to jen dárek koupený u potulného prodejce. Nikdy by mě nenapadlo, že ho i po tolika letech stále bude mít.“ vysvětlil s lehkým úsměvem a v očích mu byla vidět nostalgie. „Pořád na Vás myslela. Milovala Vás. A vím určitě, že Vy jí taky.“ Vyhrkl Hikumo, čímž překvapil svého otce. „Kdyby ne, nebyl bys tu. A říkal jsem, abys mi nevykal…. A jak to vůbec víš tak jistě?“ zeptal se Tatsuya. „Z Vašich… tvých reakcí toho dne a toho, jak se vždy tvářít-š, když na ni vzpomínáš, třeba jako teď.“ vysvětlil pochod svých myšlenek. Tatsuya se usmál a rozcuchal chlapci vlasy. Nic na to neřekl, takže to určitě byla pravda. „Kvůli tomu jsem ale nepřišel. Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Přemýšlel jsi už, co bys chtěl v životě dělat?“ zeptal se ho. Hikumo se zamyslel a zadíval se někam do dáli. „Vždycky jsem myslel, že ze mě jednou bude bylinkář nebo něco na ten způsob, ale teď nevím. Tady v Konoze je víc možností, než u nás ve vesnici.“ odpověděl mu chlapec. „A nechtěl bys zkusit být ninjou? Talent na to podle mě máš a byla by škoda ho nevyužít.“ pronesl Tatsuya. Hikumo na něj koukal, jako by spadl z višně. „Já? Ninja? Talent? Na to jste přišel jak?“ zeptal se. „Někdo, kdo ušel celou tu cestu až sem s poprvé zapnutým sharinganem bez základního výcviku, musí mít talent. Minimálně základní trénink bys měl projít. Naučit se zacházet se sharinganem a tak podobně. Pak se můžeš rozhodnout, co dál. A tykej mi.“ odvětil Tatsuya. Hikumo si to musel promyslet. On a ninja… to mu nešlo dohromady. Ještě před pár dny byl jen obyčejný kluk z malé vesničky a teď by měl být ninja? Znělo to jak něco z příběhů, které občas od někoho zaslechl. Povzdychl si. „No dobře. Zkusit to můžu.“ souhlasil nakonec. Byla pravda, že by se měl naučit ovládat ty své divné oči. „Dobře. Zítra se setkáš se svým novým učitelem.“ řekl Tatsuya s úsměvem a pomalu vstával. Hikumo na něj nechápavě koukal. „Učitelem? Nebudete… nebudeš mě učit ty?“ zeptal se zmateně. Tatsuya zavrtěl hlavou. „Mám spoustu práce a neměl bych na tvůj trénink tolik času. To samé Sarada s Akitoshim. Ale neboj se. Bude tě učit jeden z nejlepších ninjů v Konoze. Přijď zítra v devět sem… měl by se tam s tebou potkat.“ vysvětlil mu s úsměvem a podával mu jednoduší mapku s vyznačeným křížkem. „No… dobře.“ řekl na to jen. Nějak nevěděl, co by mu na to měl říct jiného. To jeho otec už dopředu věděl, že bude souhlasit, či co? Dokonce měl i nakreslenou mapku. Připadal si trochu podveden. Tatsuya jen přikývl a odešel. Hikumo za ním ještě chvíli nechápavě koukal, než se za rohem objevila macecha Sarada s košem plným vypraného prádla. Vstal z verandy a šel jí s tím pomoci. Musel si přeci odpracovat, že tu bydlí, jak mu řekla první den.

Druhý den přesně v devět hodin ráno už blonďatý chlapec stepoval na louce poblíž řeky. Vyrazil raději o dvě hodiny dříve, kdyby se po cestě ztratil, jakože ztratil. Ta mapka, kterou mu otec dal, byla příšerná. Skoro to až vypadalo, jako by jí kreslilo dítě. Nakonec však dorazil na čas. Avšak… jeho učitel tu nebyl. Třeba se jen někde zdržel. pomyslel si Hikumo. Nebo jsem na úplně špatném místě. napadlo ho a ještě jednou zkontroloval mapku a zavzpomínal na rady kolemjdoucích. Mělo by to být tady. Tři kůly zaražené v zemi tu byly. Stejně tak jakýsi pomník. Přesně jako na obrázku. Došel k tomu pomníku a prohlédl si ho. Byla na něm jména. Spousta jmen. Hikumovi tak nějak došlo, že majitelé těchto jmen budou už mrtví. Postupně si je četl. Jména jako Uchiha Obito, Gekko Hayate, Sarutobi Hiruzen, Sarutobi Asuma, Jiraiya, Hyuuga Neji a spousta dalších. Žádné z nich mu nic neříkalo kromě těch jménem Uchiha, jenže i tam znal jen to příjmení. I tak ale k tomu zvláště tvarovanému kusu kamene z nějakého důvodu pociťoval úctu. Už četl poslední řádek a jeho učitel stále nedorazil. Říkal si, že až ta jména dočte, vzdá to a půjde domů. A přesně tak se chystal i udělat, dokud za sebou nezaslechl čísi hlas. „Jsou tu vytesána jména těch, kteří položili život za svou vesnici.“ Pronesl. „Jdete pozdě.“ otáčel se pomalu Hikumo, aby uviděl, že jeho nový učitel je asi osmdesátiletý stařík. Hikumo musel uznat, že na to, jak byl starý, vypadal celkem dobře. Nechodil shrbený a dokonce měl i zuby. Čas se na něm tolik nevyřádil jako na spoustě jiných lidí. No a Hikumo ho poznal… „He? Vy jste byl Hokage, že jo? Váš obličej je na té skále.“ zeptal se hned. Stařík se podrbal ze zadu na hlavě. „No, ano. Chvíli jsem jím byl. A jdu pozdě, protože jsem pomáhal jedné paní přes přechod.“ přiznal. „Páni… učitele mi bude dělat sám bývalý Hokage. To musíte být hrozně silný.“ pronesl poměrně zaujatý hoch a při tom si v duchu myslel, že spíš ta paní pomáhala jemu. „Ani ne. Přede mnou i po mně bylo mnoho lepších. Ale dost o mně. Řekni mi raději něco o sobě, ať vím, do čeho jdu.“ odvětil děda a čekal. „Dobře. Jmenuji se Kagami Hikumo. Bude mi patnáct let a pocházím z jedné maličké vesničky necelý den cesty na západ od Konohy. Teď bydlím u Uchihy Tatsuyi. Hm… vyznám se trochu v bylinách a baví mě číst. To je asi tak všechno…“ představil se. Jak to říkal nahlas, tak nějak mu došlo, že toho moc není a jak je jeho život vlastně zbytečný. „A co vy? Povíte mi něco o sobě?“ zeptal se ho, aby zahnal ty pesimistické myšlenky. Stařík se zamyslel. „Hm... Jmenuji se Hatake Kakashi. Je mi jednaosmdesát a jsem v důchodu. Je spousta věcí, které mám rád a spousta které ne. Stejně tak mám pár koníčků. Máš nějaký sen, Hikumo?“ představil se i chlapcův učitel. Hikumo zavrtěl hlavou. „Ještě před týdnem jsem chtěl být bylinkářem, ale teď… teď tápu.“ přiznal chlapec. „Teď se ti otevřely nové možnosti, o kterých jsi před tím mohl jenom snít. Navíc… Sarada říkala, že bys mohl mít talent na to být shinobi. Prý máš i sharingan.“ pronesl k němu Kakashi. „Sarada-san? Ne, Tatsuya-san?“ podivil se blonďák. „Ano. Učil jsem její rodiče, tak možná proto.“ odvětil stařík. „Vážně?“ divil se dál klučina. Děda přikývl. „Tak začneme, ne? Víš alespoň něco o základech?“ zeptal se poté Hikuma. Ten zavrtěl hlavou. Kakashi zaklonil hlavu a podíval se na nebe. To bude dlouhý trénink. Abych tu dřív nenatáhl bačkory. pomyslel si v duchu, nadechl se a opět se podíval na chlapce před sebou. „Tak tedy začneme od začátku. Každá živá bytost má v sobě energii, které se říká chakra…“ začal vysvětlovat. „To modré světlo, které vidím sharinganem, že jo?“ skočil mu do toho Hikumo. „No vidíš, že přeci jen něco víš.“ odvětil mu na to Kakashi.

Postupně mu vysvětlil základy. Co je přesně chakra, co se s ní dá dělat, jak se dělí schopnosti ninji a dokonce začali i základy ovládání chakry. Pozdě odpoledne, kdy už se slunce sklánělo za obzor, se na místě jejich tréninku objevil jakýsi mladík s čelenkou Konohy na čele. Mohlo mu být asi tolik, co Akitoshimu. „Hoj, dědo! Přišel jsem tě vyzvednout.“ zavolal už dálky s úsměvem. „Oh… Tamuro, to už je tolik hodin? Jak bylo na misi?“ zeptal se děda přicházejícího mladíka. „Žádný problém. To je on? Ten tvůj nový student?“ zeptal se mladík jménem Tamura a zvědavě si blonďáka prohlížel. „Ano. Tohle je Kagami Hikumo. Hikumo, tohle je můj vnuk Hatake Tamura.“ představil ty dva. Tamura s úsměvem natáhl ruku směrem k Hikumovi a ten ji přijal. „Budeme pokračovat zítra. Ve stejnou dobu na stejném místě.“ informoval chlapce ještě jeho Sensei, než se za doprovodu svého vnuka vydal zpátky. Po pár krocích se otočil zpět. „Jdeš?“ zeptal se ho a čekal, jestli půjde s nimi. Hikuma to trochu překvapilo. Pak se ale usmál a rozeběhl se za nimi.

Hikumo trénoval několik týdnů, než byl schopný zvládnout základní techniky z akademie a celkem slušně zacházet s Sharinganem. Teď ho dokázal kdykoliv zapnout a zase vypnout. Dokonce se mu z toho už ani nedělalo tolik špatně. Naučil se zacházet se zbraněmi typu kunai a shuriken a pochytil i základy drátů. Během těchto dnů si Hikumo uvědomil, že jeho učitel se asi nikdy nenaučí chodit včas a že by mu měl asi pořídit hodinky nebo tak něco. Míval o něj poměrně strach. Přeci jen byl už starý. Co kdyby se mu něco stalo. Hikumo by tu na něj čekal a jeho učitel by zatím umřel někde ve škarpě. Vždy se mu proto ulevilo, když se objevil s jednou ze svých hloupých historek.

Jednoho dne se Kakashi-sensei ukázal na tréninku spolu s docela velkým svitkem. Hikumo na něj zvědavě hleděl. „Co to je?“ zeptal se po chvíli ticha. „Svitek.“ odpověděl prostě. „To vidím, ale co umí? Je to nějaký zvláštní svitek? Co je v něm napsané?“ ptal se na spoustu otázek. „Ano, je to zvláštní svitek a uvnitř něj jsou napsaná jména. A co umí, uvidíš za chvíli.“ odpověděl a chlapce tím akorát více zmátl. Mezitím svitek rozbalil a Hikumo tak opravdu viděl jména. Byly jen dvě. Ookami Ryouko a Inuzuka Goro. Pod jejich jmény byly červené otisky prstů… že by krev? Nechápavě se podíval na svého mistra. „Získal jsem ho od Inuzuka klanu. Válel se jim desítky let ve skladu. Nevěděli, co s ním, tak jsem si řekl, že ti ho vezmu.“ osvětlil, kde k onomu svitku přišel. „Nejprve se na ten svitek musíš podepsat svou krví a udělat otisky prstů.“ dodal. „To je nějaká smlouva s Ďáblem či co?“ zeptal se podezíravě blonďák. „Kdo ví, co je na druhé straně. Třeba to budou růžový motýlci…“ pronesl Kakashi-sensei na oko zcela vážně. „To mě asi děsí ještě víc.“ přiznal klučina a pak tedy udělal, jak mu mistr radil. Řízl se kunaiem do ruky a sykl. Pálilo to. Poté svou vlastní krví napsal na svitek své jméno vedle těch dvou, která tam již byla. Nakonec udělal otisk prstů své pravé ruky a podíval se na svého učitele, cože se jako bude dít dál. „Dobře. Teď slož tyhle pečetě…“ pokračoval ve vysvětlování a začal pomalu skládat pečetě. Hikumo ho při tom sledoval Sharinganem. „…a plácni do země tou rukou, kterou jsi obtiskl. Nezapomeň při tom vypustit z dlaně chakru. Dívej se.“ řekl, kousl se do prstu, složil pečetě a plácl. V obláčku kouře se objevil mopslík s modrou vestičkou a čelenkou Konohy. Hikumo na to zůstal zírat s otevřenou pusou. „Kakashi? Proč na mě tak zírá?“ zeptal se pes staříka. Ten však jen s úsměvem schovaným za maskou pokrčil rameny. „To jsi ještě nikdy neviděl ninkena s úžasně hebkýma tlapkama? Klidně si sáhni, nestyď se.“ promluvil na chlapce a nastavoval mu svou přední tlapku, aby si mohl sáhnout na jeho růžovoučké polštářky. Chlapec zíral ještě více a skoro až zapomněl dýchat. „Ten… ten pes mluví?!“ podivil se. Jak tohle bylo možné? Psi přeci nemluví. „Jsem Pakkun a ano, mluvím. Co je na tom divného? Ty přeci taky mluvíš.“ odvětil pejsek. „Většina summonů umí mluvit. Já to však naučil Pakkuna a ostatní sám.“ vložil se do toho Kakashi. No... Hikumo nestačil zírat. Naučit psa mluvit? To bylo šílené. Jak se mu to mohlo povést? A proč s tím už dávno nevystupuje někde v cirkusu? Nezmohl se však na jediné slovo. „Tak to teď zkus ty, ať vidíme, čeho to je svitek. Mám takové tušení.“ Vyzval chlapce jeho učitel. Hikumo se vzpamatoval a začal tedy skládat pečetě a hromadit chakru. Poté plácl do země. Objevil se obláček dýmu a v něm… jen pár černých chlupů. „No... myslím, že pokud to není svitek chlupů… tak je prázdný…“ poznamenal blonďák. „Na první pokus dopadne většina lidí takhle. Zkoušej to dál a dej do toho víc chakry.“ poradil mu Kakashi. Hikumo to tedy zkusil znovu, avšak dopadl obdobně jako před tím. Takhle to zkoušel několik hodin plných chlupů, dokud se v obláčku dýmu neobjevilo... „To je… štěně?“ pronesl překvapeně a také poměrně zadýchaně hoch. „Ne tak úplně. Tohle je vlk.“ odvětil stařík. Přesně tak, na místě, kam Hikumo naposledy plácl, se objevilo vlče. Tiše zavylo… nebo se o to alespoň pokoušelo. „Co s ním teď? Neměl bych ho nějak vrátit nebo tak něco?“ zeptal se chlapec a zvědavě si tvorečka prohlížel stejně jako vlče jeho. „Asi ano. Tenhle je ještě malý. Zkus přivolat jeho matku nebo prostě jen něco většího.“ navrhl Kakashi. Vlče opět zavylo. „Nechci vám to kazit, ale ten mrňous právě říká, že žádnou nemá.“ ozval se Pakkun, který tam stále byl. Hikumo s Kakashim se na sebe vzájemně podívali. Stařík vypadal, že přemýšlí. „Tak já se o něj postarám.“ prohlásil rozhodně Hikumo a vzal vlče do náruče. „Budu mu říkat Kiba.“ doplnil s úsměvem. „To je velké rozhodnutí plné zodpovědnosti.“ varoval ho mistr. „Nikoho jiného nemá, jen mě. To já ho vyvolal, takže bych za něj měl převzít zodpovědnost. A navíc ho ani neumím vrátit, takže… vlastně spíš nechci. Vím, jak mu teď musí být.“ stál si za svým chlapec a pošimral vlčka na břiše. Ten po něm na oplátku cvakl zuby. Hikumo se nebál. Nechal se kousnout, aby vlčeti ukázal, že před ním necouvne. Jediné, z čeho měl teď trochu strach, bylo… co na to řekne tatíček Tatsuya a macecha Sarada. Kakashi nakonec rezignoval, avšak dal Hikumovi podmínku. „Můžeš si ho nechat. Ale pokud to nebudeš zvládat, vrátíš ho zpátky.“ S tím Hikumo souhlasil. Jen o chvíli později si svého dědu přišel vyzvednout Tamura-san a tak se všichni vydali ke svým domovům.

Sarada se netvářila zrovna nadšeně, že si její nevlastní syn přivedl domů čtyřnohého mazlíčka. Tatsuya se také nejprve trochu zarazil, ale nechal si to vysvětlit. Později se i Sarada nechala obměkčit pohledem na to malé roztomilé stvoření. Dokud jim tedy v domě neudělalo první loužičku…

_________________

Hyūga Hinami

Kagami-Uchiha Hikumo

Hinami oblečení:

Předmět: Re: Hikumo Gaiden Mon Sep 12, 2016 12:18 am

4. část

Uplynulo již pár týdnů od doby, kdy Hikumo přivedl domů malé vlče jménem Kiba. Tenhle malý tvoreček mohl v sídle Uchiha klanu zůstat jen pod několika podmínkami ze strany Sarady. Kiba nesměl do domu a Hikumo byl ten, co se o něj musel starat a uklízet po něm. Chlapci se moc nelíbila první podmínka, ale musel se s tím smířit nebo si najít jiné bydlení, což bez stálého příjmu a vzhledem k jeho nezletilosti šlo těžko. Za těch několik týdnů se Hikumo naučil spoustu dalších nových věcí ohledně toho, jak být správným ninjou. To obnášelo i několik nových technik. Postupně se učil od všeho něco. Trochu z taijutsu, trochu z genjutsu i z ninjutsu. Chtěl být jednoduše univerzálním ninjou, který si poradí v každé situaci. No a z nějakého zvláštního důvodu mu to i šlo. Mezitím ve volných chvílích zkoušel trénovat Kibu… to už bylo horší. Ta malá chlupatá koule odmítala poslouchat. Kakashiho-sensei ano… Hikuma přímo ignoroval, pokud pro něj neměl nic k jídlu nebo se Kibovi nezachtělo pozornosti. Mistr chlapci radil, že si musí získat Kibův respekt a důvěru. Jenže to se lépe řeklo, než udělalo.

Jednoho dne odpoledne, když měl zrovna Hikumo volno, jelikož měl Kakashi něco jiného na práci, zkoušel v parku naučit Kibu sednout si na povel. Vlče ho jako obvykle ignorovalo a raději honilo modrého motýla, co si zrovna poletoval kolem. Na Hikumovy prosby, aby se k němu vrátil, naprosto nereagoval. Náhle se ozvalo hlasité písknutí, na které se Kiba zastavil a podíval Hikumovým směrem. Chlapec však nevěděl, odkud písknutí přišlo, proto se rozhlížel kolem. Vlče mezitím k němu přiběhlo a sedlo si před ním. To chlapce zmátlo. Pak si ale všiml, že se zvíře dívá někam nad něj. Zaklonil hlavu a překvapeně zůstal zírat. Na větvi stromu stála… holka. Byla přibližně v jeho věku. Dlouhé rudé vlasy jí padaly na záda. Na čele čelenku Konohy. Na každé tváři jakási rudá čára. Veselýma zelenýma očima se na něj dívala. Vedle ní na té samé větvi stál pes… přesněji šedo-hnědo-černo-bílá Border Kolie s modrýma očima. No… Hikumo na tu holku zůstal zírat s úžasem. Úplně ho očarovala. Dokonce začínal cítit, jak mu trošku rudnou tváře, ale ignoroval to. „Musíš mu ukázat, že ti může důvěřovat a že ho respektuješ, ale ty jsi tu alfa.“ poradila mu. Málem by jí odignoroval a dál na ni zíral, ale naštěstí se vzpamatoval a zapřemýšlel, jak to asi myslela. „A jak to mám udělat?“ zeptal se jí. Holka se usmála, při čemž se Hikumo cítil, jako by se mu na nehorázně dlouhý okamžik zastavilo srdce. Ta holka byla zatraceně roztomilá. Chlapec netušil, co se s ním děje. Proč se cítí tak divně. Byl z toho zmatený. „Dívej se mu upřeně do očí. Nemrkej ani neodvracej pohled.“ poradila mu. K Hikumovi došla slova o chvilku později, protože ho zaměstnávalo zírání na tu překrásnou rudovlásku. Poté zavrtěl hlavou, aby se trochu vzpamatoval a raději se podíval na svého vlčího přítele. Sedl si před něj do tureckého sedu a upřeně se mu díval do očí. Vlče k němu sklonilo pohled, který do teď upíralo také nahoru do větví. Zkoumavě se na blonďáka dívalo a ani nemrkalo. Takhle tam na sebe nějakou dobu zírali, dokud Kiba nesklopil uši i hlavu. „Výborně. Zvládl jsi to.“ pronesla ta holka. „Kdo jsi?“ zeptal se jí Hikumo, když se na ní otočil. Rudovláska se opět usmála. „Inuzuka Yume. A tohle je Tsume.“ představila sebe i fenu vedle sebe. „Kagami Hikumo a tohle je Kiba.“ odvětil chlapec. Yume se uchechtla. „Kiba se jmenoval můj děda.“ pronesla. „Jestli chceš, můžu tě naučit pár triků. Se psy to umím.“ navrhla mu. Blonďák se široce usmál. „To by bylo fajn. Sice je to vlk, ale to bude podobný.“ přijal její nabídku Hikumo. A tak si blonďatý chlapec z neznámé vesničky našel v Konoze první kamarádku.

S Yume a Tsume se scházel skoro vždy, když měl volno. Dokonce se domluvil s Kakashim-senseiem, aby zkrátili své tréninky, aby mohl jít trénovat Kibu. Jednoho dne však veškerý trénink odložil, kvůli nečekané události. Tedy pro něj nečekané. Miya jistě čekala, že v nejbližších dnech bude rodit. A tak byl i mladý začínající shinobi jako on zapojen do té velké akce s názvem porod. Měl sehnat lavor s horkou vodou. Akitoshi totiž nemohl, musel držet svou ženu za ruku. Ta ruka, kterou Miya pevně svírala, upřímně vypadala, že až tohle celé skončí, bude si muset Akitoshi vystačit jen s jednou. Když Hikumo dorazil i s lavorem celý vyjukaný z toho, co se děje, málem ve dveřích vrazil do blonďaté holky v jeho věku. Vlasy měla ve dvou volných culících. Neznal jí. „Ach, tady je ta voda… Polož to támhle.“ řekla mu a ukázala na místo na zemi. Hikumo položil lavor, tam kam ukázala. Poté sebou trhl, jelikož Miya zakřičela bolestí. Chtěl se z té místnosti dostat co nejdříve. Moc dobře věděl, že tu bude hodně krve a křiku a tak podobně. To nebylo pro něj. A tak se trochu vyklepaně vydal k odchodu. Když byl mezi dveřmi, ta blonďatá holka na něj zavolala. „Neboj, za chvíli z tebe bude onii-chan.“ Hikumo se na ní nechápavě podíval. „Onii-chan? Sarada-san je taky těhotná?“ vyjekl překvapeně. O tom neměl ponětí. „Cože? Ne. Tedy alespoň o tom nevím. Počkat. Ty nejsi syn Akitoshiho-san?... jo… to vlastně dává smysl.“ odvětila holka a postupně se její slova měnila v mumlání si pro sebe. Asi jí právě došlo, že Hikumovi je tak patnáct a Akitoshi by dítě v deseti letech měl asi těžko. Sám Hikumo jen zavrtěl hlavou. Akitoshi z toho měl legraci a dokonce i Miya se na okamžik usmála, než znovu zakřičela. „Ne. Hikumo je můj malý bráška.“ vložil se do toho i již zmíněný Akitoshi. „Ach… nevěděla jsem, že Tatsuya-san má ještě jednoho syna… jsem Senju Aiko. Lékařský ninja trénovaný samotnou Haruno Sakurou a členka ANBU.“ představila se mu. „Sice nemám ponětí, co to znamená, ale těší mě. Kagami Hikumo. Učím se základům od Kakashi-senseie.“ představil se i on. Tím blondýnku trochu vyvedl z míry. „Nechci být drzý nebo tak něco... ale neměla bys mi rodit synovce nebo neteř?“ připomněl jí. On totiž na rozdíl od ní pořád vnímal křik své švagrové. Aiko se okamžitě vrhla do práce ještě s jednou medičkou, kterou měla po ruce. Toho Hikumo využil a utekl z místnosti ven. Tam se opřel zády o trám a oddechl si. „Jak to tam jde?“ ozval se těsně vedle něj jeho otec, čím chlapce trochu vylekal. „Je tam spousta křiku…“ odpověděl mu. Pak se na něj zkoumavě podíval. „Co je to ANBU a kdo je Haruno Sakura?“ zeptal se ho. Tatsuya se na okamžik zamyslel. Potřeboval si zformulovat odpověď tak, aby to pochopil i Hikumo. „Haruno Sakura, později Uchiha Sakura, byla Saradina matka. A ANBU je organizace ninjů, kteří slouží přímo Hokagemu za účelem ochrany vesnice. Plní ty nejtěžší úkoly a dělají i špinavou práci, aby ochránili Hokageho, vesnici i lidi v ní. Nosí masky, aby uchovali svou identitu. Asi jsi mluvil s Aiko, že?“ odpověděl mu. Hikumo přikývl. Při tom přemýšlel, že ANBU jsou vlastně něco jako hrdinové. Přemýšlel nad tím docela dlouho. Dokud se neotevřely dveře a nevyšla Aiko s úsměvem na tváři a otírajíc si čelo jim neoznámila. „Je to kluk. Gratuluju. Můžete dovnitř.“ Tatsuya se vydal do místnosti jako první. Hikumo opatrně nakoukl za ním. „Jen pojď dál, Hikumo. Pojď se podívat na svého synovce.“ promluvil k němu hlas Miyi. Chlapec se tedy odvážil vejít a blíže se podívat na mimino, které Miya držela v náručí. „Ten je maličký.“ Poznamenal Hikumo. „Jmenuje se Itane. Chceš si ho pochovat?“ zeptala se Miya chlapce. Ten na ní vyvalil oči. „Ne, ne… nikdy jsem dítě nedržel, ještě bych mu ublížil…“ začal namítat a než se nadál, držel v náručí toho mrňouska, co měl být jeho synovcem. Lehce vyjukaně se na něj díval. Spal. Asi byl unavený z toho, jak se dral na svět. Po chvíli se podíval na svého bratra. „Na. Taky by sis ho měl pochovat, je to tvoje dítě.“ Pronesl k němu a než Akitoshi stihl namítat, jakože nechtěl, měl svého syna v náručí. A po něm i děda Tatsuya a babička Sarada. Nakonec se kruh uzavřel a dítě skončilo v náručí své matky. A tak měl Hikumo dalšího příbuzného…

Yume a Tsume:

_________________

Hyūga Hinami

Kagami-Uchiha Hikumo

Hinami oblečení:

Předmět: Re: Hikumo Gaiden Thu Sep 15, 2016 12:19 am

5. část

Od narození Itaneho uběhlo několik měsíců, během kterých se Hikumo nějakým zázračným způsobem stal geninem a při tom se ani moc nevyspal. To dítě bylo strašně ukřičené, obzvlášť v noci. Během dne trénoval s Kakashim-senseiem a odpoledne zase s Yume a Tsume a občas i jejich kamarády z akademie. Poznal tak třeba Naru Shikari, Yamanaku Inorua, Aburame Shiki nebo Hyuugu Hiroshiho. Toho posledního moc v lásce neměl, jelikož mu přišlo, že se snaží sebrat mu Yume. Ona sice nebyla jeho… zatím… ale co nebylo, mohlo být a mladý Hyuuga, co vypadal spíš jako holka, tomu moc nepomáhal. Večer pak chodil domů naprosto vyřízený a unavený. No a do toho to dítě. Jakmile měl volnou chvíli, dostal to dětsko na hlídání, protože jeho vzorní rodičové a prarodičové byli ninjové, co měli spoustu práce, na rozdíl od něj pouhého genina, co více trénoval, než chodil na mise. Během jedné z nich se však stalo něco nečekaného. Něco, co otřáslo celým klanem Uchiha. Dokonce i Hikumem.

Macecha Sarada spolu s Akitoshim a ještě několika ninji z vesnice vyrazili na misi. Šlo o odvrácení hrozby ze strany jakési skupiny silných nukeninů. Avšak… Sarada a několik dalších se zpět již nevrátili. Akitoshi byl sice mezi přeživšími, ale to, co se tam stalo, ho poznamenalo. Nemohl spát, nemohl jíst. Po sídle se potuloval jako tělo bez duše. Dokonce začal po nocích popíjet saké po flaškách, aby zahnal svůj žal. Miya tou dobou byla také na misi, takže ta ho utišit nemohla a otec… tomu se to nedařilo.

Třetí den večer, když se Akitoshi chystal pustit do první flašky saké, přisedl si k němu jeho bratr a položil před něj hrnek s čajem. Nic neříkal, jen tam tak seděl, díval se na Akitoshiho a pil si svůj čaj. Hikumo byl vlastně jediný, který mu nepopřál upřímnou soustrast. Ne kvůli tomu, že by mu to nebylo líto, ale protože moc dobře znal, jaké to je přijít o matku a jak moc člověku všechny ty kondolence lezou krkem. Akitoshi chvíli zíral na ten čaj, než se mu trochu rozšířily oči, když poznal tu vůni. Stejný čaj mu vždy dělávala Sarada, když se trápil nebo byl smutný. Hikumo to věděl, jelikož i jemu ho vařila. Obzvlášť ze začátku, když k nim přišel. Ten čaj měl neskutečné uklidňující účinky. Díky tomu byl schopný první noci spát alespoň pár hodin bez toho, aby se propadl do deprese. „Vypadni…“ zamumlal Akitoshi a upřeně zíral na svůj hrnek. „Ne.“ odsekl Hikumo. „Přišel sis ze mě utahovat? Vypadni!“ zvýšil na něj hlas. „Ne. Přišel jsem s tebou uctít její památku jejím oblíbeným čajem. Vím, jak se…“ mluvil na něj. „Nevíš, jak se cítím! Byl jsem tam. Měl jsem jí nějak ochránit. Místo toho ochránila ona mě a teď je mrtvá! A můžu za to já. Její krev je na mých rukách, chápeš?!“ křičel na něj a začaly mu téct slzy, které celé ty dny zadržoval. „Chápu. Prošel jsem si přesně tím samým. Chtěl jsem ochránit svou matku, ale místo toho, ochránila ona mě za cenu vlastního života. Zemřela mi v náručí. Tak prosím neříkej, že nevím, jaké to je.“ pronesl s klidem Hikumo a vstal. Přešel ke svému bratrovi a sedl si vedle něho. „Chtěl jsem ti ještě říct, že na to nejsi sám. Máš otce, Miyu až se vrátí, Itaneho… a máš i mě, někoho, kdo přesně chápe, čím si procházíš.“ řekl mu konejšivě a položil mu ruku na rameno. Akitoshimu celou dobu tekly slzy a v půlce Hikumova vyprávění k němu zvedl oči. Když mu položil ruku na rameno, překvapeně se na něj díval. Následně Akitoshiho jeho bratr objal stejně, jako ho objal jeho otec, když přišel do Konohy. Akitoshi svého bratra také objal a nechal všechny své emoce vyplavit záplavou slz. Hikumo ho při tom jemně hladil po hlavě jako malé dítě a nechal ho, se vybrečet. Při tom si všiml, že škvírou ve dveřích je sleduje jejich otec se spícím Itanem v náručí. Chápavě a zároveň smutně se na Hikuma usmál. Bylo z něj znát, že je mu za to vděčný a celkově za to, že je členem jejich rodiny. Zároveň také to, že sám truchlí nad ztrátou své ženy. Hned na to je tam nechal o samotě a šel uložit Itaneho do postele. Když se jeho bratr vybrečel, donutil ho vypít čaj a jít spát.

Další den měl Hikumo sraz s Yume. Říkala, že ho chce něco naučit a že na to už s Kibou podle ní mají. Blonďák to moc nechápal, ale třeba se to dozví na místě. Měli se sejít na cvičišti vedle hřbitova. Ještě, než se tam ale vydal, ho zastavil Tatsuya. Podával mu velký svitek. Hikumo už podobný viděl. Byl to svitek na Kuchiyose. Nechápavě se na svého otce podíval. „Sarada ti ho odkázala.“ pronesl Tatsuya. To Hikumo nechápal ještě více. „Proč zrovna mně?“ zeptal se. „Možná proto, že už tě brala jako vlastního. Nebo proto, že Akitoshi už má svitky dva. Kdo ví, co za tím bylo.“ Odvětil. Chlapec si od něj svitek s úctou převzal. „Sarada ho zdědila po svém otci.“ Informoval ho Tatsuya. „A je opravdu v pořádku, abych ho používal já?“ zeptal se blonďák. Tatsuya se pousmál a přikývl. „Kdyby ne, neodkázala by ti ho.“ pronesl. Hikumo přikývl a svitek rozbalil. Spatřil na něm dvě jména. Uchiha Sasuke a Uchiha Sarada. Hikumo se zhluboka nadechl a řízl se do ruky. Svou krví poté napsal své jméno vedle jména své macechy a pod něj obtiskl otisky prstů levé ruky. Tímto byl kontrakt zpečetěn. Zbývalo ho už jen vyzkoušet. Ruku od krve již stejně měl. A tak složil potřebné pečetě a plácl levačkou do země. „Kuchiyose no Jutsu.“ Vyřkl a zmizel v obláčku kouře. I když… spíš než obláček to byl pořádný oblak. Rozkašlalo ho to. Náhle se zvedl vítr až to Hikuma srazilo na zadek. Za to to však rozfoukalo onen oblak dýmu. Hikumo zůstal překvapeně zírat na to, co přivolal. Kousek před ním stál opravdu hodně velký jestřáb. „Hikumo, tohle je Garuda. Garudo, tohle je Hikumo, můj syn. Sarada mu odkázala váš svitek.“ Představil svého syna tomu obřímu ptákovi. „Ahoj.“ Zmohl se Hikumo na pozdrav a lehce na Garudu mávl rukou. Pták si ho zkoumavě prohlížel. Netvářil se z něj zrovna nadšeně. Hold... Hikumo nebyl Sarada ani Sasuke. „Užívej nás s rozvahou, chlapče.“ pronesl Garuda a následně v dalším masivním oblaku kouře zmizel. „Páni. Tak to bylo cool.“ neodpustil si Hikumo poznámku. Tatsuya se jen pobaveně usmíval a Kiba na to nechápavě koukal. „Nechtěl jsi náhodou někam jít?“ připomněl mladíkovi jeho otec. Hikumo okamžitě vyskočil na nohy. „Aaa… máš pravdu. Uvidíme se večer!“ vyhrkl a rozeběhl se pryč. Jen o pár sekund později se vrátil, vzal ten velký svitek, v rychlosti ho odnesl do pokoje a poté už opravdu spolu s Kibou utíkali na setkání s Yume.

Když Hikumo s Kibou dorazili na místo srazu, Yume už tam byla a vedle ní se v trávě spokojeně válela Tsume. Ta zastříhala ušima a vzhlédla, když si jich všimla. „Ahoooj!“ volala na něj už z dálky energeticky Yume. „Ahoj, Yume. Tak co jsi mi to chtěla ukázat?“ zeptal se jí. „Taky se mám dobře, díky za optání.“ zamrmlala a nafoukla na oko uraženě tváře. „Promiň, Yume. Jak se dnes máš, Yume?“ pronesl k ní s úsměvem. Yume mu úsměv oplatila. „Mám se dobře. Co ty, Hikumo-kun?“ odvětila. „Neztěžuju si. A copak je ta věc, kterou jsi mi chtěla ukázat, Yume?“ zkusil znovu onu otázku. „Jo. Stoupni si sem a dívej se. Těma druhýma očima, jasné? Můžeme, Tsume?“ řekla a podívala se na fenu. Ta souhlasně štěkla a postavila se. Pak se stalo něco, co Hikumo nečekal. Yume narostly drápy a tesáky… a Tsume… Tsume se změnila na Yume s drápy a tesáky. Hikumo to celé sledoval svým sharinganem. Stejně tak i to, jak se ty dvě Yume roztočily a utvořily… něco jako dvě řízená tornáda. Co to sakra bylo za techniku? Když skončili a z Tsume byla zase Tsume a Yume neměla ty tesáky, ještě chvíli na ně překvapeně hleděl, stejně tak na ně zíral i Kiba. „Co to sakra bylo?“ zeptal se jich. Yume se uchechtla. „Gatsūga. Myslela jsem, že byste se to s Kibou mohli naučit. Je to sice naše klanová technika… Je to sice kombinace tří našich klanových technik… ale nevadí. Jako první se Kiba musí naučit Jūjin Bunshin, neboli přeměnu na tebe. A ty zase Shikyaku no Jutsu. To je to, jak mi narostly drápy a tesáky. Chcete to zkusit?“ zeptala se jak Hikuma, tak Kiby. Oba se na sebe podívali a pak přikývli. A tak se několik příštích dnů Kiba učil od Tsume a Hikumo od Yume. A že Yume byla tvrdá učitelka. Nakonec se jim povedlo je to naučit. Teď zbýval poslední krok. To tornádo. Yume s Tsume znovu předvedli, jak se to dělá. Hikumo to celé sledoval sharinganem. Zkoušel si to zapamatovat a pochopit. Kolik kam má dát chakry, jak se roztočil a tak. Pak už nezbývalo, než to zkusit. Hikumo se postavil na všechny čtyři, narostly mu tesáky a drápy. Kiba se proměnil na Hikumovu kopii. Pak oba vystartovali a roztočili se. Na první pokus to vypadalo až moc dobře. Yume nestačila zírat. Bylo by to dokonalé, kdyby… kdyby se ti dva nesrazili a nespadli na zem. Blonďatý mladík si pěkně namlel zadek. Kibovi se nějak povedlo dopadnout na všechny čtyři jako kočka. „Jsi v pořádku?“ přispěchala k chlapci ustaraně Yume. „Jo, jsem. Jen jsem si namlel zadek. Ale to přejde.“ odpověděl jí. „To bylo neskutečný. Do téhle fáze jsem se dostala asi až po pár dnech tréninku a ty jsi to zvládl napoprvé. Pojď, pomůžu ti vstát.“ řekla mu a natáhla k němu ruku. On se po ní natáhl a chystal se chytit, když rukou uhnula a on zase dopadl na zadek. Při tom na něj vyplázla jazyk. Ano, Yume ráda provokovala. Pak se ale zasmála a už vážně mu tu ruku podala. Jenže nepočítala s tím, že Hikumo si to líbit nenechá. Vzal jí za ruku a než se nadála, stáhl jí k sobě na zem tak, že spadla na něj. V obličeji celá zrudla a sranda šla stranou. Dívala se Hikumovi do očí z minimální vzdálenosti. Hikumo se toho chystal využít a přiblížil svůj obličej ještě blíže. Chtěl jí políbit. Ona se také trošku přiblížila trhaným pohybem, jako by si to rozmýšlela a zároveň konala. Už se skoro dotýkali rty, když v tom se Yume prudce zvedla, odcouvala od Hikuma totálně rudá a začala koktat. „Já… já… už musím jít!“ konec věty doslova vyjekla a pak prostě utekla. Tsume utíkala za ní. Hikumo jen zůstal sedět jako opařený. Právě dostal košem. Doslova cítil, jak se mu do srdce zabodlo něco ostrého… dýka tvořená odmítnutím. Ani neskončil ve friendzone… byl vůbec ještě její kamarád nebo ho totálně škrtla a už ho nechce vidět? Cítil se z toho mizerně. Teprve až Kiba, který do něj šťouchl čumákem, ho přiměl vrátit se do reality a odloudat se domů.

Několik dalších týdnů Yume neviděl. Vlastně ani nechodil na místo, kde se běžně scházeli. To odmítnutí stále bolelo. Zvoral to. Myslel si, že ho třeba má také ráda…ale očividně se spletl, jinak by přeci neutekla, ne? A utekla určitě proto, že už ho nechce vidět.

Jednoho dne měl za úkol vyrazit do Konoflaundu nakoupit věci na večeři. Po cestě zpět narazil na někoho, koho nečekal. Yume. Ona si ho také všimla. Zastavila ho, když chtěl prostě jen tiše projít kolem ní. „Já…“ začala. „..promiň, jak jsem utekla…překvapil jsi mě..a já..nevěděla co mám dělat a prostě zpanikařila. Není to tak, že bych…tě neměla…ráda nebo tak…“ pronesla a zadívala se na své boty, jelikož cítila, jak zrudla. Hikumo na ní překvapeně hleděl. „Takže to není tak, že bys mě nesnášela a nechtěla vidět nebo tak něco?“ zeptal se jí. Yume prudce zavrtěla hlavou. „Já... byla jsem smutná, když ses neukázal na našem místě... myslela jsem, že už nechceš vidět ty mě. Že mě možná nesnášíš.“ odvětila. Oba na sebe ještě chvilku koukali, než se oba rozesmáli. Následně se domluvili, že se zítra sejdou a když Yume odcházela, dala Hikumovi letmou pusu na tvář. On se za ní ještě chvíli díval a rukou si držel překvapeně místo, kam ho políbila. Musel se u toho usmívat jak idiot, ale bylo mu to jedno... byl to šťastný idiot.
Další den se měli sejít u Yume doma…tudíž v sídle klanu Inuzuka. Hikumo tam před tím ještě nebyl. Vlastně… nikdy nebyl u žádné dívky doma. Obzvlášť ne u té, která se mu tajně líbí. Přišel tam, ještě si trošku upravil vlasy a chystal se zaklepat, ale nestihl to… Jak už natahoval ruku, že zaklepe, otevřela dveře Yume. „Ahoj. Pojď dozadu.“ pronesla energeticky jako vždycky, popadla ho za ruku a vtáhla do domu. Hikumo se celou cestu trochu červenal. Držela ho za ruku! Wee!!! Yume ho dovedla až dozadu na dvorek. Bylo tam poměrně dost psů. Ti hned přišli blíže a dožadovali se pozornosti Yume. Ta je všechny podrbala a dala jim nažrat s čímž jí Hikumo rád pomohl. „A vida... máme návštěvu.“ ozval se mužský hlas. Když se Hikumo za ním otočil, uviděl asi dvacetiletého mladíka s rozcuchanými kratšími hnědými vlasy a stejnýma rudýma čárama na tvářích jako měla Yume. „To je Kagami Hikumo-kun. A tohle je můj bratr, Inuzuka Seishiro.“ představila je Yume. „Těší mě.“ pronesl Hikumo a zdvořile se poklonil. „Taky taky. Dávej mi dobrý pozor na sestřičku, ano?“ usmál se Seishiro a následně odešel s vědoucným úsměvem na tváři pryč. Když ten den Hikumo odcházel domů, znal už jména všech psů, co rodina Yume chovala na dvorku a že jich nebylo málo. Mezi dveřmi, když se loučili, se pak stalo něco, co Hikumo naprosto nečekal a vyrazilo mu to dech. Yume mu z ničeho nic dala pusu. Tentokrát ale ne takovou tu dětskou na tvář, ale opravdovou na rty. Hikumo si jí k sobě přitáhl blíže a polibek jí oplatil. Pak se od sebe odtrhli, popřáli si dobrou noc a každý si šel po svých. Div si po cestě domů neskákal a nekřičel radostí… no dobře.. párkrát si poskočil a culil se jak idiot. Naštěstí ale byla už poměrně tma a tak ho nikdo neviděl. Momentálně se cítil jako nejšťastnější člověk na světě… dokud tedy nedorazil domů.

Tam už u stolu seděli Akitoshi s Miyou. Oba skleslí. Obzvlášť Akitoshi. Miya seděla vedle něj a objímala ho. „Co se stalo?“ zeptal se jich. Všechna ta dobrá nálada z něj vyprchala. Obzvlášť, když mu odpověděli. „Otec se pohřešuje.“ odpověděl Akitoshi. „Cože? Jak jako pohřešuje?“ nechápal Hikumo. „Šel na misi a nevrátil se. Nikdo o něm nic neví. Do cíle své mise prý nedorazil a po cestě se nenašli žádné stopy. Dokonce poslali i speciální pátrací tým, ale nic.“ vysvětlila Miya. „Je to přesně jako před šestnácti lety.“ Zamumlal Akitoshi. Hikumovi došlo, kam tím naráží. Na dobu, kdy Tatsuya potkal jeho matku. Když se nad tím zamyslel… třeba se Tatsuya za nějakou dobu vrátí a pár let po něm další jejich sourozenec… nebylo by to poprvé. Ne, nemohl o tom žertovat. Ve skutečnosti, měl o něj strach. Co když se mu stalo něco vážného. Hikumo si k těm dvěma přisedl. Začala na něj dopadat tvrdá pravda, že se mu už zase rozpadá rodina přímo pod rukama. Nejprve Sarada, teď otec… kdo bude další? Akitoshi? Hikuma by nikdy nenapadlo, jak blízko a zároveň daleko od skutečnosti byl.

Jen několik měsíců na to, během kterých se Uchiha Tatsuya stále nenašel, Hikumo se rozptyloval svou přítelkyní a nějakým záhadným způsobem prošel chuuninskými zkouškami, jejich rodina přišla o dalšího člena. Bylo to jen pár dní po Itaneho prvních narozeninách, když se Hikumo probudil a našel v kuchyni skleslého Akitoshiho. Připravoval snídani…už to bylo podezřelé. „Dneska je to na tobě? Muselo se stát něco vážného, když to Miya nechala na tobě…“ zažertoval nad tím. Myslel si, že jí třeba chtěl jen překvapit snídaní do postele a je jen nevyspalý. Ale pletl se. „Miya je pryč.“ řekl Akitoshi. Hikumo se zarazil v tom, co dělal. Naléval si něco k pití. „Počkat.. co?“ zeptal se překvapeně. „Je pryč. Odešla. Přelil jsi to.“ odpověděl mu. „Co? Jak jako odešla? A proč si tak zatraceně klidný?“ ptal se dál mladší z bratrů a odložil lahev, ze které si naléval a která už byla prázdná, jelikož se její obsah rozléval po desce stolu. Vzal nějaký hadr a začal to utírat. „Uprostřed noci se sbalila a prostě odešla. A rozhodně nejsem klidný. Nemůžu se ale složit jako tehdy, když mi zemřela matka. Itane mě potřebuje a ty taky.“ odvětil a vzdychl. Vypadal unaveně. Hikumo na něj zaraženě hleděl. „Jdi si sednout. Dodělám to. Nebo víš co... běž se mi postarat o synovce. Já tohle zatím vyhodím a udělám něco jedlého, protože tohle je na uhel.“ pronesl rozhodně blonďák a doslova vyhnal svého bratra z kuchyně. Po chvíli se Akitoshi vrátil do kuchyně i s malým Itanem. Usadili se a Hikumo na stůl položil talíř lívanců. Bylo poměrně legrační, jak se Akitoshi s Hikumem střídali v krmení Itaneho malými kousky těch lívanců. Nasmáli se u toho. Obzvlášť když v jednu chvíli chtěl lívance jen od Hikuma, který na něj dělal vtipné obličeje. Když to však zkusil i Akitoshi, mohl ho krmit také. A tak jejich domácnost čítala momentálně jen dva a půl chlapa.

O rok později se Hikumo rozhodl pro zásadní krok. Dostal se do fáze, kdy začal myslet na svou budoucnost. Na to, co by chtěl dělat se svým životem. Už jen proto, že mu zemřel sensei. Hikuma to hrozně vzalo. Cítil se nějakou dobu opravdu mizerně, ale díky podpoře svého bratra a Yume to zvládl. Byl to infarkt. Přeci jen mu už bylo 84 let. Hikumo se o své budoucnosti rozhodl naprosto nečekaně. „Chceš vstoupit do ANBU?“ zeptal se překvapeně Akitoshi svého bratra. Ten přikývl. „Ano. Hokage-sama mi to nabídl. Může za to ale Kakashi-sensei. Prý podával Hokagemu zprávy o mém pokroku a Hokageho to zaujalo.“ odvětil mladší z bratrů. „Chtěl bych pomáhat téhle vesnici. Chránit lidi v ní a zajistit tak budoucnost mladší generaci. Itanemu a dalším dětem. Také mě napadlo, že bych se tam mohl dozvědět něco o otci… nebo třeba o Miye.“ pronesl. Akitoshi si povzdychl. Věděl, že svého bratra nezastaví. Položil mu ruku na rameno a usmál se. „Když tě nezastavím… tak tě alespoň budu podporovat. Je to tvé rozhodnutí.“ Řekl mu a bratrsky ho objal.

Druhý den ráno Hikumovi přišel balíček. Uvnitř něj našel dopis a svitek. Neměl ponětí od koho to je, dokud dopis neotevřel.

Hikumo,

Pokud tento dopis čteš, jsem pravděpodobně mrtvý. Vím, že se neznáme natolik dobře, abych něco takového mohl po tobě žádat. Jakožto poslední a jediný žijící student mého dědečka, si však myslím, že na to jsi právě ty ten pravý. Postarej se prosím o dědečkovi ninkeny, dokud nebude Hibiki dostatečně starý na to, abys mu je mohl předat. Žádám tě o to, jelikož vím, že u tebe budou v dobrých rukách.

Sbohem a děkuji
Hatake Tamura

Po přečtení dopisu mu došlo, co je to za svitek. Také mu došlo, že i s tímhle má momentálně tři. Bral to však jako poctu. Zároveň ho však překvapilo, že Tamura zemřel. Byla pravda, že u shinobiho člověk nikdy nevěděl, ale i tak. Přišlo mu líto malého Hibikiho, kterého Hikumo viděl jednou v životě ještě jako mimino, když se s ním Kakashi-sensei chlubil na tréninku. Vzpomněl si i na to, že je teď vlastně Tamurův syn úplně sám. Co s ním asi bylo teď? Kdo se o něj stará? Hikumovi to vrtalo hlavou tak dlouho, dokud nezjistil, že se o posledního Hatakeho stará klan Sarutobi, za což byl rád. Dokonce chvíli přemýšlel, že by se o něj postaral sám… pak mu však došlo, že jako sedmnáctiletý mladík a pravděpodobně budoucí ANBU, by se o tříleté dítě jen těžko postaral sám a hodit ho Akitoshimu na krk… tak jako tak, bylo dítě v dobrých rukách a to bylo jedině dobře.

O pár dní později se Hikumo přidal k ANBU a spolu s ním i Yume a jejich přátelé. Nejprve působili jako obyčejní členové, byli různě rozmístění a jen občas se střetávali. Dokonce se tak i znovu setkal s Aiko a poznal i její tým. Takhle to šlo až do jednoho dne. Sám Hokage si nechal Hikuma předvolat. „Tvůj velitel a já jsme se rozhodli, že ti dáme vlastní tým.“ pronesl Hokage. „Vlastní tým?“ podivil se. Hokage přikývl. „A můžu si ho vybrat?“ zeptal se. Nad tím se musel Hokage zamyslet. „Podle toho, koho si zvolíš.“ rozhodl se nakonec. Hikumo nad tím moc dlouho nepřemýšlel. „Yamanaka Inori, Nara Shikari, Aburame Shiki, Hyuuga Hiroshi…“ nad Hyuugovým jménem se trošku zašklebil, pořád ho bral jako rivala, jelikož se pořád kolem Yume ochomýtal. „…a Inuzuka Yume.“ dořekl i poslední jméno. „To vypadá čistě na pátrací a průzkumný tým…dobře tedy. Zní to zajímavě.“ povolil Hokage utvoření Hikumova týmu, díky čemuž si Hikumo oddychl. A tak vznikl tým Ookami…

_________________

Hyūga Hinami

Kagami-Uchiha Hikumo

Hinami oblečení:

Předmět: Re: Hikumo Gaiden Fri Sep 16, 2016 2:06 am

5.5 část

Byl to první den týmu Ookami a zároveň také den, kdy dostali své nové ANBU masky, které si nechali vyrobit. Hikumo s Hiroshim a Inoruem se právě nacházeli v jedné z šaten na velitelství ANBU. Zrovna se dopřevlékli do uniforem, když se ozvalo zaklepání. „Můžeme dál?“ ozval se hlas Shikari. „Jasně.“ houkl jim v odpověď Inoru a trojice dívek vešla. Hikumo si je všechny tři prohlédl. Zajímali ho hlavně jejich masky. Yume měla masku psa s červenými znaky, pěkné. Shiki na své masce měla fialového brouka… nečekaně. Pak se pohledem zastavil na masce Shikari. „A ty jsi co? Kraví ninja?“ zeptal se jí s úšklebkem. „To je jelen.“ odvětila Shikari s povzdychnutím. Určitě si myslela, jaká je to otrava dohadovat se o vzhledu její masky. „Tohle není jelen. Tohle je rozhodně kráva. Nevidíš ty rohy?“ pokračoval Hikumo. „Říkám ti, že to je jelen.“ pronesla a bylo na ní vidět, že jí začíná naskakovat žilka. „Jasně… kraví kunoichi.“ Provokoval jí dál. Ostatní se do toho raději nemontovali. Byli na tohle pošťuchování už zvyklí. Shikariin pohled, který nebyl zrovna přátelský, padl pro změnu na Hikumovu masku. „Říká ten s kočičí maskou!“ křikla na něj podrážděně. „To je vlk…“ namítl Hikumo. „He? To jsi ten sharingan používal tak moc, že blbě vidíš, či co? To je jasná kočka!“ rozčilovala se mladá členka Nara klanu. „Řekla ta s kraví maskou… tohle je vlk.“ zakroutil nad tím Hikumo hlavou. „Jen naprostej idiot by si mohl myslet, že je to vlk!“ křikla na něj. Hikumo na ní vykulil oči a následně se podíval směrem k Yume. Ta na první pohled vypadala jako obvykle s úsměvem na tváři, ale postupně bylo vidět, že jí začíná cukat koutek a slzit oči. „Ona to tak nemyslela, Yume…“ vyhrkl Hikumo ve snaze jí utěšit. Shikari se nechápavě podívala na Yume a pak na Hikuma. Ten si dal ruku k puse a zašeptal směrem k ní: „To ona udělala návrh mojí masky…“ Shikari také vykulila oči jako před tím Hikumo. To už si Yume začala rukou otírat oči. „Vidíte! Rozbrečeli jste jí! Šupáci!“ pokáral je oba blonďatý mladík s maskou, co měla být prasetem, alias Inoru. „Promiň, Yume. Já to tak nemyslela. Jen jsem ho chtěla naštvat… však nás znáš… Ta maska je moc pěkná.“ snažila se to vyžehlit Shikari, které trochu cukal koutek. „Vážně?“ zeptala se lehce ublíženě Yume. K té mezitím došel Hikumo a objal ji kolem ramen dřív, než se o to stihl pokusit Hiroshi, Hyuuga s ptačí maskou. Shikari souhlasně přikývla. „Jasně. Ta nejlepší.“ Potvrdil to Hikumo a usmál se na rudovlásku. Ta se také konečně usmála a přestala fňukat. Přesně v tu dobu si Nara s polovičním Uchihou oddychli. Následně se tak mohli věnovat naplno plánování mise.

Po doplánování posledních detailů byl čas vyrazit. Společně dorazili až k sídlu feudálního pána. Jejich úkolem bylo jeho spolu s jeho dcerou bezpečně dopravit do Konohy na nadcházející finále chuuninských zkoušek. Hikumo jakožto velitel týmu vše potřebné vyjednal a mohlo se vyrazit. Feudální pán se svou dcerou se v pohodlí vezli ve svém nosítku, které neslo několik statných mužů. Hikumo jim nezáviděl. Byl rád, že jeho prací je jít vedle a dávat pozor na okolí. Ostatní na tom byli stejně. Největší roli však měli Hiroshi se svým Byakuganem, Yume s Tsume a jejich čichem a Shiki se svými brouky. Z nosítka náhle vykoukla šestiletá holčička, dcera feudálního pána. „Paní? Haló paní!“ zavolala. Shikari, která šla poblíž, se na děvčátko podívala. „Ano?“ zeptala se jí. Děvče se na kunoichi s maskou, která měla představovat jelena, nechápavě podívalo. „Mluvím tady s tou paní…“ poznamenala a ukázala prstíkem před sebe. „He?“ podivil se Hiroshi, na nějž právě onen prst směroval. Hikumo, který šel před Hiroshim, se okamžitě začal smát. Holčička se podívala jeho směrem stejně nechápavě jako před tím na Shikari. Poté se podívala jak na Shikari, tak na Hiroshiho. „Čemu se ta blonďatá paní směje?“ zeptala se jich zcela vážně a to už i zbytek týmu propukl v smích. Dokonce i Hiroshi vyprskl smíchy, než se zase uklidnil. Přeci jen to byl ledově klidný Hyuuga. Jen Hikumo se tvářil dotčeně, avšak to pod maskou nebylo vidět. „Já nejsem paní, ale pán.“ opravil děvčátko Hyuuga s dlouhými vlasy. „A ta blonďatá paní je taky pán.“ dodal k tomu. Děvče se zatvářilo zmateně. „A ta červenovlasá paní je taky pán?“ zeptala se zvědavě. Yume, která byla z druhé strany nosítek, se zarazila. V tom si však všimla, že se na ni omluvně dívá feudální pán, který z nosítek také maličko vykoukl. Yume na něj kývla a pousmála se. To však zpod její masky nikdo neviděl. „Ne, to je opravdu paní.“ vysvětlil Hikumo. „Ahá…“ odvětila princezna a zase zalezla dovnitř, aniž by řekla Hiroshimu to, co původně chtěla. Zbytek cesty do Konohy se již nic zvláštního nepřihodilo.

Hikumova maska:

Yume:

Shiki:

Hiroshi:

Inoru:

Shikari:

_________________

Hyūga Hinami

Kagami-Uchiha Hikumo

Hinami oblečení:

Předmět: Re: Hikumo Gaiden Sat Sep 17, 2016 1:31 am

6. část

Od založení týmu Ookami uběhly již čtyři roky. Nebyly to moc důležité roky. Tatsuya se stále nenašel, Itane dál rostl a začal chodit na akademii, Akitoshi se pořád pokoušel vařit a dokonce již zvládal jakžtakž rámen. Hikumo s Yume si užívali mládí a jeden druhého. Také se společně starali o Kakashiho ninja psi. Jediné dvě věci, které trochu stojí za zmínku, je fakt, že se Hikumo na několik hodin občas vypařil, aby mohl po ninjovsku zkontrolovat, jak se daří pravnukovi jeho senseie. Dalo by se říci, že z povzdálí dával na malého Hatakeho pozor, při čemž ho občas Saru načapal, když se jim motal na území jejich klanu. Hikumovi to však bylo jedno. Věřil, že by za to Kakashi-sensei i Tamura byli rádi, kdyby věděli, že dohlíží na jejich potomka. Druhou věcí bylo, že se Hikumo odstěhoval z klanu Uchiha do bytu hned vedle jejich čtvrti, aby měl více soukromí a mohl si tam brát Yume, aniž by je rušil malý Itane. Zároveň jim tak byl i stále po ruce. Yume sice bydlela ještě v klanu Inuzuka, ale většinu nocí trávila právě zde. Již mnohokrát přemýšlela, že by se odstěhovala, ale vždy si našla nějaký důvod proč ne. Den, kdy si myslela, že konečně doopravdy došla k názoru, že je čas, ale nebyl výjimkou. Nesla spoustu prázdných krabic směrem k sídlu Inuzuka klanu. Hikumo kráčel vedle ní s ještě více krabicemi a Tsume jí kráčela po druhém boku. Sám pořádně nechápal, na co Yume potřebuje tolik krabic. Tolik věcí se jim do bytu nemohlo přeci vejít. Hikumo ale moc dobře věděl, že buď to tam někam stejně narve, nebo na to přijde sama a nějaké věci zase vrátí zpět.

V Inuzuka klanu bylo nezvykle ticho. Dokonce ani psi neštěkali. Hikumovi s Yume to přišlo zvláštní, ale nijak to neřešili. Dokud na chodbě nenarazili na otce Yume. Měl zachmuřený pohled a vypadal, že má co dělat, aby vydržel být silný. Něco bylo špatně. To došlo oběma naráz. „Tati?“ promluvila na svého otce Yume, která začínala mít strach, co se stalo. Dokonce jí i všechny ty krabice, které nesla, spadly. „Yume…“ šeptl a než se jeho dcera stačila nadát, pevně jí objímal. Plakal. „Tati? Co se stalo?“ zeptala se ho Yume. „Seishiro… on…“ začal ze sebe soukat. Oči Yume se zvětšily následkem šoku a stejně tak i Hikumovy oči. „Co je s bráškou?“ také již měla na krajíčku. „On… on… mise se zvrtla a on… zemřel…“ dostal to ze sebe nakonec a to již nebrečel jen on sám, ale i jeho dcera. Yume se podlomila kolena a spolu se svým otcem skončila na zemi, kde v objetí vypouštěli svůj žal nad ztrátou milovaného syna a bratra. Hikumo neplakal. Byl v šoku z toho, co slyšel, dokonce ho i bolelo vidět Yume takhle, ale Seishiro mu nebyl natolik blízko, aby pro něj ronil slzy. I tak se k těm dvěma ale skrčil a oba je objal. A tak se Yume opět neodstěhovala. Její rodina jí potřebovala více, než kdy jindy.

Uběhlo několik měsíců od oné události se Seishirem, když si Hikumo, který zrovna připravoval večeři, všiml, že se Yume chová divně. Seděla u stolu a vypadala nervózně. Poťukávala si prsty o desku stolu a dívala se přesně do té samé desky, při čemž si kousala spodní ret. Jakožto správně vycvičený ninja poznal, že chce něco říct a neví jak. Utřel si ruce do zástěry s nápisem I am the chef a obrázkem pandy s šéfkuchařskou čepicí a nožem, kterou při vaření nosíval, a sedl si na židli naproti ní. „Yume? Děje se něco?“ zeptal se jí jemně a položil svou ruku na tu její, kterou klepala do stolu. Yume sebou lehce škubla, když postřehla, že na ni promluvil, a zvedla k němu pohled. „Ne, nic… já jen…“ začala a podívala se stranou. „Přemýšlím… přemýšlím, že skončím v ANBU… po zítřejší misi.“ pronesla. Hikuma tato zpráva překvapila. Něžně se na ni usmál. „Pokud to tak chceš. Aspoň budu klidnější a nebudu se o tebe muset tolik bát.“ řekl a musel se nad tím uchechtnout. „Děláš, jako by ses o mě musel bát. Obvykle se já musím bát o tebe. Pálí se ti to.“ Vrátila mu to už v bojovnější náladě a zamračila se na něj. Hikumo se jen pobaveně ušklíbl. Pak se ale zarazil, jelikož mu došlo znění té poslední věty. Vystřelil ze židle a běžel se pokusit zachránit jejich dnešní večeři. Bohužel je nakonec muselo zachránit Ichiraku.

Druhého dne se tým Ookami vydal na misi. Byla to typická průzkumná mise. Měli najít a sledovat jakousi podezřelou skupinu ninjů. Rozdělili se na dvě skupiny. Hikumo, Shikari a Inoru a Yume, Hiroshi a Shiki. Jedna skupina hlídala úkryt téhle skupiny zleva a druhá zprava. I přes to, že s sebou měli Hiroshiho Byakugan a štěnice, které Shikiini brouci nanesli do onoho úkrytu, nevšimli si, že o nich nepřítel již ví. Proto je také překvapilo, když se zpoza obou skupin neuvěřitelně rychle blížila posila té skupiny v úkrytu. Zároveň s nimi z úkrytu vyrazila i ona skupina. A tak naše šestice cvičených ANBU byla v pasti a vrhnuta do víru nelítostného boje. Na každého z nich jich bylo přibližně pět. Zdá se to jako málo pro elitního ninju, ale to ti nepřátelé byli očividně také. Hikumo byl nucen používat svůj sharingan, aby stíhal reagovat. Už jen to naznačuje, že ostatní snad jen kromě Hiroshiho na tom byli asi hůře. I ti se ale bili statečně. Shikari s Inoruem jakožto správní členové Nara a Yamanaka klanu spolupracovali a dařilo se jim poměrně obstojně. Shikiiny nepřátele začínali kousat brouci a požírat jim chakru, i tak tam ale měla nepřítele, který její hmyzí společníky odháněl katonem. A pak tam byly Yume s Tsume. Ne, že by se jim nějak zvlášť nedařilo, ale vypadalo to, že mají největší problémy. Jeden z jejích nepřátel se vyhýbal jejich Gatsūze. Když pak Yume musela techniku konečně ukončit, využil toho a zaútočil na Yume v letu pěstí posilněnou chakrou. Yume ani nestačila pořádně postřehnout, co se děje a schytala pořádnou ránu do břicha. Měla pocit, že jí to roztrhá orgány a z následného nárazu zády o zem, že si asi něco zlomila. A pak už neměla pocit žádný, jelikož upadla do bezvědomí. Tsume mezitím onoho nepřítele zakousla a následně bránila svou partnerku před případnými nepřáteli. To už se k nim dostal i bledý Hikumo. Viděl, co se stalo. Zkontroloval Yume puls. Dýchala. To bylo dobře. Jenže mohla mít poškozené orgány, vnitřní krvácení a tak podobně. Okamžitě jí museli dostat do Konohy. Stejně jako ostatní. Shiki měla popálenou ruku, Inoru s Shikari nějaké ty šrámy, Hiroshi z nich vypadal nejlépe, ten byl jen vyčerpaný. No a Hikumo měl sečnou ránu na boku právě z chvíle, kdy si všiml, co se stalo Yume a nedával tak pozor. Složil pečeť pro Kuchiyose a přivolal pár větších opeřenců, na kterých se dostali zpět.

Ošetřený Hikumo seděl v čekárně ve speciálním oddělení Konožské nemocnice a čekal na zprávy ohledně stavu Yume. Právě tady se ošetřovali zranění ANBU, aby se předešlo prozrazení jejich identity. Mladík měl hlavu schovanou v dlaních. Připadal si, že se z toho nekonečného čekání zblázní. Nakonec se přeci jen objevila Aiko a Hikumo viděl, jak do jednoho z pokojů zrovna přiváží Yume ze sálu. Aiko měla na tváři zachmuřený výraz, ze kterého Hikumo poznal, že je něco špatně. Úleva, kterou pocítil, když viděl, že Yume žije, vystřídala úzkost z toho, jak se Aiko tvářila. Hikumo k ní vystřelil. „Jak je na tom? Bude v pořádku?“ ptal se jí. Aiko mu ale neodpověděla a spolu s Yume zmizela v jednom z pokojů. „Aiko!“ zakřičel za ní. „Ticho, pane! Tady jste v nemocnici!“okřikla ho jedna ze sestřiček, momentálně recepční či co to bylo. Dávala tu pozor na to, kdo přichází a odchází. Po nějaké době vyšlo pár zdravotníků, kteří Yume na pokoj dovezli. Aiko mezi nimi nebyla. Hikumo si jednoho z nich odtáhl stranou a chytil ho pod krkem. „Co se děje? Bude v pořádku? Mluv!“ zavrčel na něj. Chlapík na něj vyděšeně koukal a nakonec opatrně přikývl. Byl to takový ten klasický šprt. Žádné svaly, ulízané vlasy, kulaté brejličky… vlastně… vypadal trochu jako Harry Potter, když mu bylo jedenáct. „Tak, co se stalo?“ položil mu další otázku. Muž odvrátil pohled. „Mluv!“ zvýšil na něj hlas. „Aiko-san nám o tom zakázala mluvit. Prý… prý Vám to řekne sama.“ vysoukal ze sebe vyplašeně. „Pusť Kasaie, Hikumo. A přestaň tady tak hulákat.“ ozval se hlas Aiko, která konečně vyšla z pokoje Yume. Hikumo tedy pustil toho brejlatého chlapíka a přešel blíž k Aiko. Díval se na ni a čekal, až mu konečně řekne, co se děje. „Yume by měla být v pořádku. Měla lehce potrhané některé orgány, zlomených pár žeber a vnitřní krvácení, ale to se nám povedlo vyléčit. Pár dní si tu ale poleží.…“ pronesla Aiko a zase se zachmuřila. Nebylo to všechno. „Ale...?“ pobídl jí netrpělivě Hikumo. Ze všech to tu lezlo jak z chlupatých dek. Co mu tajili? „Ale dítě to nezvládlo. Je mi to líto.“ dokončila Aiko. Hikumo na ní nejprve párkrát zaraženě a nechápavě zamrkal. Nechápal, co to tu povídá. „Počkat… dítě?“ zeptal se a vyvalil oči v šoku a musel si sednout. Najednou mu to dávalo smysl. Proč chtěla Yume odejít z ANBU. Proč byla tak nervózní... ale… proč mu to sakra neřekla? Kdyby to věděl, nikdy by jí na misi nepustil… Aiko se na něj překvapeně podívala. “Tys o tom nevěděl?“ zeptala se ho a on se jen zmohl na zavrtění hlavou. „Ty snad jo?“ zeptal se jí a Aiko přikývla. „Kdo myslíš, že to řekl Yume? Nikdy by mě ale nenapadlo, že ti to neřekne.“ odvětila. Hikumovi bylo jasné, že to určitě ví i Saru. Jen on zase nic nevěděl.

„Kdy k ní budu moct?“ zeptal se najednou. „Klidně hned. Právě se tu zprávu ale dozvěděla, tak na ní buď hodný nebo si mě nepřej.“ odvětila a zamračila se na něj. Hikumo na nic nečekal a vydal se dovnitř. Pohled, který se mu naskytl, mu trhal srdce. Yume seděla na posteli a zírala do prázdna. Tváře měla mokré od slz. Jindy tak energetická Yume teď vypadala jako prázdná schránka bez duše. Hikumo udělal krok blíže. „Jdi pryč…“ pronesla Yume zlomeně. Hikumo ale udělal další krok. „Odejdi…“ znovu se ho pokusila vyhodit, ale marně. Další krok. „Vypadni!“ zakřičela na něj a mrskla po něm polštářem. Znovu jí začaly téct slzy. Hikumo jen polštář chytil a díval se na ni soucitným pohledem. Udělal další a zároveň poslední krok. Vrátil polštář za ní a sedl si na kraj postele, kde si Yume přitáhl blíže k sobě a pevně ji objal. Ta se ho pevně chytila za triko a s hlavou zabořenou v jeho hrudi se rozbrečela naplno. Hikumo nic neříkal. Nechal jí, ať se vybrečí. Samotného ho to však sžíralo zaživa. Musel teď zůstat silný, už jen kvůli Yume. Chtěl ji být oporou. „Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se jí opatrně, když se konečně uklidnila. „Kdybych… kdybych ti to řekla, nepustil bys mě na misi… a já… chtěla jsem tam být naposledy s vámi… byla to blbost… neměla jsem tam chodit… pak by se tohle nestalo… je to všechno moje vina…“ pronesla a zase začala popotahovat a otírat si rukama slzy. Hikumo jednu z těch rukou odtáhl a vzal její tvář do své dlaně. Palcem jí otřel slzy a zadíval se na ní. „Není to tvoje chyba. Nikdo nemohl tušit, že se to takhle semele. Měl jsem být blíž. Poznat, co se s tebou děje nebo se alespoň ptát… ale já to jen hloupě připsal tomu, co se stalo Seishirovi…“ vyzpovídal se i on. Zbytek návštěvních hodin strávili ve vzájemném objetí a obviňováním sami sebe.

Když toho dne došel Hikumo domů, nevěděl, co by měl dělat. Naštvaně praštil do zdi, až si sousedka odvedle přišla stěžovat. Když ho ale viděla, raději zase odešla. Celé to na něj náhle dopadlo a on se tak jen zády svezl po zdi a dal průchod svému žalu, který v sobě dusil kvůli Yume. Přemýšlel nad tím, co se stalo a co mohli udělat jinak. Přemýšlel nad tím, jak mohl vypadat jejich budoucí život. O tom, jakým mohl být otcem. A také nad tím prstenem po jeho matce, který měl v kapse a kterým po téhle zatracené misi, chtěl Yume překvapit. Moc dobře ale věděl, že na to není ta správná doba. Utápěl se v myšlenkách na minulost, přítomnost i budoucnost. Proklínal všechno a všechny. Dokonce se přistihl i při tom, jak je naštvaný na Yume, že mu nic neřekla. Hned to ale zase zapudil, jelikož moc dobře chápal její pocity. Nakonec ze všech těch myšlenek a pláče vyčerpáním usnul.

_________________

Hyūga Hinami

Kagami-Uchiha Hikumo

Hinami oblečení:

Předmět: Re: Hikumo Gaiden Sun Sep 18, 2016 1:08 am

7. část

Po té velké ztrátě, která potkala Hikuma s Yume, kolem sebe ti dva nějakou dobu jen tak kroužili. Yume trávila většinu času u sebe doma a Hikumo ze sebe chtěl pravděpodobně udělat alkoholika, jelikož se utápěl ve flaškách s levným saké. Až do dne, kdy ho v tomhle stavu našel jeho bratr. S tím, jak byl Hikumo nalitý, nedalo Akitoshimu ani moc práce dostat z něj, co se stalo. Upřímně… čekal snad cokoliv, jen ne to, co se dozvěděl. Dokonce viděl něco, co již dlouho ne… viděl plakat svého mladšího bratra. A co by to bylo za staršího bratra, kdyby svému mladšímu sourozenci nepomohl. Ze všeho nejdříve dostal Hikumo ledovou sprchu, aby trochu vystřízlivěl a následně mu Akitoshi uvařil pořádně silný čaj. Chtěl mu uvařit i něco k jídlu, ale Hikumo si i v tomhle stavu odmítal nechat podpálit kuchyň. Nakonec to byl právě Akitoshi, kdo mu pomohl se přes tohle všechno dostat a dát to s Yume zase do pořádku.

Od oněch událostí uplynulo půl roku, během kterého Yume odešla od ANBU a začala trénovat tým geninů. Hikumo u ANBU zůstal a dál vedl svůj tým, i když teď už jen pětičlenný. Momentálně však Hikumo připravoval večeři. Takovou poměrně slavnostní. Yume se dnes měla vrátit z mise a on jí chtěl překvapit. Dokonce měl na stole přichystané svíčky. Snažil se. Přeci jen dnes měli devítileté výročí. Zrovna vypnul sporák, když se ozvalo naléhavé zabušení na dveře. Hikumo si otřel ruce a šel otevřít. Ve dveřích stál Saru. To Hikuma překvapilo. Avšak spíš než to ho vyděsil jeho výraz. „Saru?“ pronesl překvapeně a vyplašeně zároveň. „Musíš hned do nemocnice… jde o Yume. Aiko mi řekla, že tě mám sehnat.“ odvětil Saru. Víc ani říkat nemusel. Vlastně ani neměl komu, jelikož Hikumo už tam nebyl.

Když dorazil do nemocnice, už tam na něj čekala nějaká sestřička. „Kagami-san?“ ověřovala si, že je to on. „Co se stalo? Kde je Yume? Je v pořádku?“ ptal se jí na milion otázek. Sestřička jen stačila přikývnout, než z jedněch dveří uslyšel výkřik Yume. Poznal její hlas. Vyděsilo ho to. Nevěděl, proč křičela „Nee“. Zároveň v tom slyšel i spoustu bolesti a žalu. Co se sakra stalo? Měla jen se svými geniny doprovázet takového málo důležitého chlapíka do země čaje. Hikumo se i přes protesty sestřičky vydal k těm dveřím. Zrovna, když sahal po klice, otevřela mu Aiko s pohledem, který neviděl od toho dne před půl rokem. Hikumovi úplně ztuhla krev v žilách. Obzvlášť poté, co přes její rameno uviděl zafačovanou Yume. I ona měla podobný výraz jako před půl rokem. Jenže… bylo v něm ještě více bolesti a žalu než tehdy. Plakala snad ještě víc, než když zemřel Seishiro. Obličej měla schovaný v dlaních a vrtěla hlavou. Hikumo se zděšeně podíval na Aiko. Ta mu pohled oplatila a uvolnila mu cestu. Nechala je o samotě. Cítila se bezradná. Ani nedokáže utěšit kamarádku a jen jí nosí špatné zprávy.

Hikumo došel k Yume a pokoušel se jí utěšit. Držel jí v objetí a šeptal jí něžně, aby mu řekla, co se stalo. Jinak jí totiž pomoci nemohl. Yume však jen dál vrtěla hlavou a hlasitě plakala. Hikumo si připadal bezradný. Bolelo ho vidět jí takhle. Mohl jen pokračovat v tom, co dělal. „No tak… pověz mi, co se stalo…bolí mě vidět tě takhle a nevědět, jak ti pomoct…“ mluvil k ní. Yume se nakonec trochu rozpovídala… „Tsume… ona… ona… bránila Jira… a ten hajzl… on jí… a mé studenty…“ vysoukala ze sebe, než se jí zlomil hlas a ona přes vzlyky nemohla pokračovat. Hikumovi to začalo docházet. „Bude pořádku... uvidíš… je to silná holka… a ty děti taky nejsou nejhorší…“ snažil se jí utěšovat. „Nebudou... je pozdě…“ po těchto slovech se rozplakala ještě víc, i když to vypadalo, že víc už to nejde. Jestli si Hikumo myslel, že mu to začalo před tím docházet… očividně nedošlo. Došlo mu to až teď. A byl z toho v šoku. Dokonce i jemu ukáplo několik slz. Měl toho psa rád. Nebyla pro něj jen psem, ale členem rodiny. Navíc zemřely i tři děti očividně. Sevřel v náručí Yume o dost pevněji. „Kdo to byl?“ zeptal se jí vážně. Začínal pociťovat zlost. Vypadal, že by byl schopný se teď zvednout, jít najít toho hajzla, co to udělal a zabít ho dlouhou krutou bolestivou smrtí. „Já... já nevím… měl dlouhý modrý… vlasy… a… a masku…“ vysoukala ze sebe další informace. „Masku? Jakou masku.“ Zeptal se. „Králíka…“ odvětila mezi vzlyky. Trvalo ještě asi hodinu, než Yume vyčerpáním usnula. A nebo jí zabraly léky na uklidnění, které do ní Aiko před tím napumpovala.

Hikumo vyšel na chodbu, kde čekala Aiko a dokonce tam byl i Saru. Oba na něm viděli, že je naštvaný a unavený a upřímně se mu ani nedivili. „Zjistil jsi něco?“ zeptala se Aiko. Hikumo přikývl. „Nejprve si chci ale něco ujasnit…přežil někdo kromě Yume? A jak se sem dostala?“ položil otázku. Aiko zavrtěla hlavou. „Náš tým je našel, když jsme se vraceli z mise.“ Odpověděl na druhou část otázky Saru. Blonďák zatnul pěsti. „Králík. Ten hajzl, co tohle udělal, měl prý masku králíka a dlouhý modrý vlasy.“ Oznámil jim. Ti dva se na sebe vzájemně podívali. Bylo na nich vidět, že jim to nic neříká. Saru si vzal na starost informovat o této situaci Hokageho. Aiko zase ošetřovat Yume a Hikumo… ten se od Yume ani nehnul. Seděl tam na židli vedle jejího lůžka a mezi prsty si prohazoval prsten po své matce. Začínal přemýšlet, jestli není nějak prokletý. Po druhé se odhodlal, že ji požádá o ruku. Po druhé ještě před tím, než k tomu mělo dojít, Yume skončila v nemocnici. A po druhé někdo pro Yume důležitý zemřel. Hikumo si povzdychl. V tom se začala probouzet Yume. Blonďák schoval prsten zpět do kapsy a chytil Yume něžně za ruku.

O několik dní později byla Yume stále v nemocnici a nebyla na tom pořád psychicky dobře. Hikuma ovšem už z té nemocnice dávno vykopli, aby se šel domů umýt, najíst a vyspat, aby neskončil na lůžku hned vedle. Vlastně ho vykopla Aiko, které se Hikumo neodvážil moc odporovat. No a jako každý den se náš blonďatý ninja vypravil navštívit svou milovanou. To, co ovšem v jejím pokoji našel, opravdu nečekal. Zaklepal a vešel jako obvykle. Yume seděla na své posteli a… usmívala se. To Hikuma překvapilo. Ještě víc ho ale překvapilo, na koho se to usmívala a při tom jí po tváři tekly slzy. A nebyl to on. „Seishiro?“ oslovil hnědovlasého muže, který seděl na židli hned vedle Yume. Muž se na Hikuma usmál. „Hikumo! Bráška se vrátil…“ řekla Yume a hřbetem ruky si otírala slzy pravděpodobně štěstí. „No tak… přestaň už bulet. Jsem tu… živý a zdravý. Tak nač ten pláč?“ Promluvil k ní Seishiro s úsměvem. „Ale… ale jak? Prý jsi zemřel.“ Zeptal se ho nechápavě Hikumo. „Je pravda, že jsem tam málem umřel. Dokonce to tak i vypadalo. Naštěstí mě ale našla taková menší skupinka a zachránili mě. Vrátil bych se dřív, ale zotavoval jsem se dlouho. Ještě mám jizvy, vidíš.“ Odvětil a ukázal si na krk a na ruce, kde opravdu měl několik jizev. Některé vypadaly opravdu ošklivě. Hikumo to pořád moc nechápal. Ale na druhou stranu… v téhle vesnici to nebyl první, koho v téhle vesnici považovali za mrtvého a nakonec se zase záhadně objevil. Navíc Yume vypadala opět šťastná a na tom záleželo teď nejvíc.

_________________

Hyūga Hinami

Kagami-Uchiha Hikumo

Hinami oblečení:

Předmět: Re: Hikumo Gaiden Mon Sep 19, 2016 12:47 am

8. část

Od zániku týmu 2 a návratu Seishira uplynul přibližně rok. Yume se díky Seishirovu návratu a podpory Hikuma dokázala jakžtakž přenést přes smrt svých studentů a své nejbližší přítelkyně. Do ninja služby se ovšem již nevrátila. Přineslo jí to až moc bolesti na to, aby dokázala pokračovat. Říkávala, že bez Tsume je stejně k ničemu ninja. Hikumo stále plnil ANBU mise s týmem Ookami. To se Yume moc nelíbilo, jelikož se bála, že ztratí i jeho. On si to však nenechal rozmluvit. Bral to jako službu své vesnici a způsob, jak udržet ji, její obyvatele, své milované a budoucí generaci v bezpečí.

Jednoho dne si Hikuma nechal zavolat Hokage. Saru byl v kanceláři také. Hokage podal Hikumovi jakousi složku v níž byla fotka muže s dlouhými modrými vlasy. „Tohle je Sakai Noboru. Nukenin z Kirigakure no Sato. Máme podezření, že to on je Králík.“ vysvětlil Hokage. Hikumovy klouby na rukách zbělaly, jak sevřel pěsti. Div tu složku nezmuchlal. Pak si na té fotce něčeho všiml. „Počkat… tohle jsou sochy Hokagů… chcete mi říct, že ten hajzl je v Konoze? Jak dlouho tu je?“ zeptal se jich. „Dnes odpoledne to vyfotil jeden z geninů. Poznal ho z Bingo knihy a tak to nahlásil. Od té doby se po něm ovšem slehla zem.“ oznámil Saru. „Víme, po čem jde? Nechce doufám dokončit, co před rokem začal…“ pronesl a na tváři měl vražedný výraz. „Po mně.“ ozval se Hokage. „Podívej se na tu fotku pořádně, Hikumo.“ upozornil ho jeho kolega s kruhy pod očima. Blonďák se tedy zadíval pozorněji. „Koukni se na jeho ruku.“ napověděl mu opičí muž. A opravdu. Noboru na té fotce sice vypadal, jakoby jen kontroloval, zda neprší, a že jen čirou náhodou má na dlani hlavu toho samého Hokage, který seděl právě naproti Hikumovi, ale každému by to připadalo dost okaté. „Může to sice být jen náhoda. Ale pochybuji, že by si někdo jako Sakai Noboru nevšiml, že ho fotí pouhý genin. Pro jistotu ale necháme Yume hlídat.“ pronesl Hokage. „Dobře. A co tedy budeme dělat s tím, že jde po vás?“ položil další otázku. „Vymysleli jsme se Saruem plán.“ odvětil a pustil se do vysvětlování.

Po skončení meetingu s Hokagem a Saruem se Hikumo vrátil domů, kde už na něj čekala Yume. Vysvětlil jí, že jde večer na misi. Tvářila se divně. Hikumo to neuměl správně rozlišit. Připadalo mu, jako by byla nervózní ale bylo v tom ještě něco. „Děje se něco?“ zeptal se jí. „Ne… nic… jen… buď opatrný.“ Hikumo se na ní zkoumavě zadíval. „Vidím na tobě, že to není nic. Víš, že mi můžeš říct cokoliv…“ pronesl a vzal ji něžně za ruku. Yume si povzdychla. „Chtěla bych… abys skončil v ANBU.“ řekla a odvrátila pohled. To si zase povzdychl Hikumo. „Vždyť už jsme se o tom bavili několikrát…“ odvětil lehce otráveně. „Já vím. Taky jsem věděla, jak budeš reagovat. Ale ty jsi to chtěl slyšet.“ vpálila mu do obličeje Yume a vlastně měla pravdu. „Pravda. Víš co… když tě to tak moc trápí… popřemýšlím o tom, až se vrátím z mise. Nemůžu jí teď odříct.“ řekl nakonec poraženě. Nerad se s Yume hádal a stejně tak jí nerad viděl smutnou. Yume se na něj překvapeně podívala. „Co se na mě tak díváš?“ zeptal se jí pobaven její reakcí. „Překvapil jsi mě. Vždycky sis prosadil svou.“ odvětila. Hikumo se usmál a políbil jí. „Miluju tě a nechci, aby ses trápila. A navíc… neřekl jsem, že končím, jen že si to promyslím.“ pronesl rýpavě a usmál se na ní. Tou poslední větou si vysloužil menší zamračení ze strany Yume. Nesnášela, když si hrál se slovy. Poté se Hikumo převlékl do svého ANBU úboru. Naposledy políbil Yume, vyměnil si s ní pár vět o tom, jak se milují a že mu přeje hodně štěstí a pak zmizel do tmy.

Hokage seděl za svým stolem v kanceláři Hokage a procházel jakési spisy. Snažil se nedívat z okna, aby si ověřil, jestli jsou všichni na svých místech. Zatím to vypadalo na nudný večer. Hodiny ubíhaly a papírů neubývalo. V tom se naproti stolu objevil oblak kouře, ze kterého na Hokageho vyletělo něco ostrého. Přesněji drápy. Hokage se vyhnul a překvapeně zíral na útočníka. Byl oblečen jako ANBU s psí maskou. „Yume?“ pronesl překvapeně. Rudovláska sebou cukla, když uslyšela své jméno. To se z dýmu vyřítil útočník číslo dva. Tenhle měl přes hlavu kápi. Zaútočil katanou. Hokage se ale nenechal zastrašit a zpod stolu vytáhl také jednu, kterou útok odrazil. To už ale opět útočila Yume. „Co to děláš, Yume?“ ptal se Hokage, když odrážel její drápy a vyhýbal se jejím kopům. Zároveň bylo Hokagemu divné, kde jsou ti, co ho měli chránit. „Zničil jsi mi celý život!“ zakřičela na něj Yume plná hněvu. Hokage tak na chvíli nedával pozor a dostal kopanec do břicha. Zastavil se až zády o zeď. Udělalo to puf. Místo Hokageho tam stál Hikumo se svou černou maskou na obličeji. Yume se zastavila a s vykulenýma očima si sundala masku. Po tváři jí tekly slzy. Začala tam vrtět hlavou a opakovat si slovo ne. Druhého z útočníků to ale nezastavilo a znovu zaútočil. Hikumo jeho útok zablokoval a odrazil ho. Pak po něm vystartoval on. Když už byla čepel Hikumovy katany jen kousíček od postavy v kápi, zahalenec se uchechtl a složil pečeť. Byl pryč a na jeho místě stál někdo jiný. Hikumo nestačil zastavit a probodl tu osobu.

„Yume!“ zakřičel zděšením, když mu došlo, kým to jeho meč prošel. Pomalu a opatrně jí pokládal na zem. Při tom jí držel jednou rukou v náruči. Druhou rukou se jí následně snažil léčit ránu. Yume otočila zděšeně hlavu na zahalence, který si právě sundal kápi. „Proč… Nii-chan?“ vysoukala ze sebe a po tvářích jí tekly slzy. Seishiro se ušklíbl. „Ach Yume… přeci jen ti to nedošlo. Vybral jsem si dobře…“ pronesl a uchechtl se. Hikumo s Yume překvapeně vykulily oči. Už před nimi nestál Seishiro. „Sakai… Noboru…“ zavrčel Hikumo na modrovlasého chlapa stojícího u okna. Zpod pláště vytáhl něco, co Yume nečekala na rozdíl od Hikuma. Černou králičí masku. „Ty… to nemůže… ne…“ soukala ze sebe Yume nevěřícně. Odmítala si připustit, že osoba, která jí připravila o studenty a Tsume, tu stojí před ní a málem kvůli ní zabila Hikuma nebo Hokageho. Navíc jí došlo, že je její bratr mrtvý… opět. Následně se zakuckala a vykašlala trochu krve. Meč jí propíchl plíci. Proto ho Hikumo ani nemohl vyndat, jinak by mu tam vykrvácela. Jediné, co mohl, bylo čekat na pomoc. Kde byli ti tři, co ho měli hlídat? „Jestli čekáš na posily… nepřijdou. Ty tři jsme tady s Yume poslali do hajan. Musím ale říct… ten rok s vámi byl fajn. Zabít a nahradit Seishira byl opravdu dobrý nápad… teď se ale s vámi musím rozloučit. Mám schůzku s Hokagem. Bye bye.“ pronesl úlisně, zamával jim a vyskočil oknem. Hikumo by vyrazil okamžitě za ním, ale musel teď zůstat s Yume. Po tvářích mu pod maskou tekly slzy a snažil se jí udržovat při životě, dokud nedorazí pomoc. „Běž… běž za ním… a pomsti je za mě…“ pronesla Yume. Natáhla ruku k jeho tváři a sundala mu masku, aby ho něžně pohladila po tváři. Chtěla ještě jednou vidět jeho obličej. Hikumo zavrtěl hlavou. „Ne. Nejprve se postarám o tebe. Teprve pak o toho hajzla.“ odvětil. „Pro mě… už je stejně… pozdě...“ vysoukala ze sebe a zase se rozkašlala. Hikumo odmítavě zavrtěl hlavou. „Takhle nemluv, Yume… Aiko tu bude každou chvílí. Hlídala s Hiroshim a Asukou náš byt…“ řekl. „Já vím… utekla… jsem oknem… v koupelně…“ pronesla a usmála se. „Poslouchej mě… Hikumo… i když už... tu nebudu…“ znovu vykašlala trochu krve. „…chci… chci abys byl šťastný… chci… aby ses znovu zamiloval… měl rodinu… a kupu dětí… to… co ti já dát už nemohu…“ další kašel. „Nemůžu…“ Hikumo dál odmítavě vrtěl hlavou. Pořád si opakoval, že Aiko brzy dorazí. „Neříkám abys… na mě zapomněl… ale nesmíš… se utápět… v žalu… musíš žít a… být silný… pro sebe… pro mě… pro lidi... kterým na tobě... záleží… slíbíš mi to..?“ zeptala se a opět se usmála. „Nemůžu...“ zavrtěl opět hlavou a zlomil se mu při tom hlas. „...políbíš mne alespoň?“ Yume stekla po tváři další slza. Hikumo přikývl a něžně jí krátce políbil na rty. „Miluji... tě… Hikumo…“ vysoukala ze sebe, když se odtrhli. V tu chvíli, než Hikumo stihl nějak zareagovat, z posledních sil, které jí zbývaly, vytáhla za čepel katanu ze svého těla. „Neee!!“ zakřičel Hikumo, ale už bylo pozdě. Yume se rozkašlala víc, než před tím. Nakonec se na Hikuma jen usmála a zavřela oči. Již nadobro. Po tváři jí stekla poslední slza. Z Hikumových očí ale ne. Plakal. Křičel. Prosil boha. Prosil Yume, aby otevřela oči. A při tom všem ji pevně držel v náručí. Jen asi o pět minut později dorazila Aiko s ostatními. Když viděla tu scénu, ztuhla jí krev v žilách. I tak se ale jako správný lékařský ninja chtěla pokusit pomoci. I ona ale poznala, že na pomoc je už pozdě. Hikumo tou dobou přestal i plakat. „Postarej se o ni.“ řekl Aiko krátce a předal jí tělo Yume. Na Aiko se ani nepodíval. Sebral meč, který jeho životní lásku připravil o život a vstal. To už mu Aiko do tváře viděla. Takhle naštvaného ho ještě nikdy neviděla. Došel k oknu a bez jediného dalšího slova z něj vyskočil a zmizel ve tmě.

Hikumo skákal po střechách směrem k tajnému úkrytu Hokageho. Neměl strach, že by Noboru zabil Hokageho. Přeci jen ho hlídali Saru, jeden člen jeho týmu a Shikari s Inoruem. Ne. Pospíchal, jelikož chtěl Noborua zabít vlastníma rukama. Chtěl pomstu. Pomstu za to vše, co Noboru Yume udělal. Celý svět mu teď připadal jako zpomalený. Když se konečně dostal na místo, uviděl skrze střešní okno něco, co ho překvapilo. Viděl sám sebe povídat si s Hokagem. Hned na to viděl, jak Shikari s Inoruem a Mizukim odběhli z místnosti. Hikumo tam dole se za nimi díval. Hikumova hladina vzteku ještě vzrostla. Ten parchant si dovolil, vydávat se za něj. Ustoupil o kus dál a následně tím oknem proskočil. To nikdo v místnosti nečekal. Ani druhý Hikumo, který se otočil zpět a dostal zásah mečem do ramene. „Tohle je za ty děti.“ zavrčel Hikumo, který právě prolétl oknem. Následně se oba Hikumové svalili na zem. Ten nově příchozí Hikumo byl nahoře a pevně v rukou svíral svou katanu. Ten druhý ale odmítl být přišpendlený na zemi a šikovným chvatem ho ze sebe shodil. Pak se převalil a vytáhl si z ramene meč. I náš pravý Hikumo se překulil. Teď však neměl meč, tak vytáhl alespoň kunai. Saru chtěl zakročit. Ale zaprvé nevěděl, který Hikumo je pravý, za druhé ho na tom jednom Hikumovi něco zarazilo a za třetí…“Tohle je můj boj, Saru. Nepleť se do toho.“ zavrčel ten s kunaiem. „Co to děláš, Saru? Pomoz mi!“ zavolal pro změnu ten druhý. Saru si jen stoupl před Hokageho a řekl: „Hikumo by nikdy neprosil o pomoc.“ Na to si ten s katanou odfrkl a jeho vzhled se změnil. Místo Hikuma číslo dvě tam stál Sakai Noboru s králičí maskou na ksichtě. Následně vyrazil proti Hikumovi. Hikumo zase vyrazil proti němu. Když byl Noboru těsně před Hikumem, vypálil proti němu z pusy proud ohně. „Katon: Karyūdan!“ Jenže Hikumo viděl Noboruovi pohyby zpomaleně a tak věděl, že se zrovna o tohle Noboru pokusí. Proto mu odpověděl Mizurappou. To v místnosti vyvolalo oblak páry. Hikumo však svým sharinganem stále viděl chakru svého soupeře. Náhle se z té páry vynořilo několik kunaiů a shurikenů. Hikumo je však nemusel ani odrážet. Udělal to za něj jakýsi obal z chakry kolem něj. Vypadalo to…jako velký hrudní koš a on byl srdcem. Hikuma to sice překvapilo, ale neměl na něco takového zrovna čas ani náladu. „Fūton: Taifūikka!“ zabručel blonďák a odvál tak všechnu páru. To odhalilo Noborua blížícího se k Hokagemu shora. Hikumo probodl Noborua doslova nasraným pohledem. Náhle Noboru vzplál plamenem. Plamenem černým jako noc. Vykřikl a spadl na zem, kde se snažil válením plamenů zbavit. Dokonce se pokusil do vzduchu nad sebe vypálit Mizurappu a uhasit se, ale marně. Mohl se jen bezbranně kroutit na zemi a křičet bolestí, zatímco se jeho kůže a maso pod ní škvařily. Hikumo sice nechápal, co se děje, ani proč mu z oka teče krev, ale bylo mu to jedno. „To bylo za Tsume.“ pronesl a oběma dlaněmi se dotkl země pod sebou. „Doton: Doryūsō“ zvolal a Noboruovy nohy pravé rameno, neboli to druhé než, do kterého se před tím Hikumo trefil, byly probodnuty ostrými hroty. Několik dalších hrotů bylo kolem něj. S tím jak se ale kroutil, ho netrefily. Noboru vykřikl další bolestí. Pomalu už i přestával vnímat, co se děje. Jeho tělo se dostávalo do šoku způsobeného velkými bolestmi. Hikumo k němu pomalu došel. Díval se na něj z vrchu pohledem boha smrti. „To bylo za Seishira.“ řekl a napřáhl se svou katanou. „Senkokyuu vás za tohle všechny dostane!!!“ zakřičel najednou Noboru a snažil se dál kroutit bolestí. Snažil se odtamtud nějak dostat. Bylo to však marné. Byl přišpendlený k zemi a nemohl se skoro hýbat. Nedokázal by už složit ani jednoduchou jednoruční pečeť. Hikumovi bylo naprosto jedno, co Noboru říkal. Neslyšel ani Hokageho, který říkal, aby přestal, že z něj mohou získat informace. Všechno mu už bylo jedno kromě jedné věci. „A tohle je za Yume!“ řekl a vrazil Noboruovi svůj meč do krku. Ten něco zasýpal s očima vykulenýma hrůzou. Ještě žil. To však Hikumo neměl v plánu připustit. Otočil mečem a prudce jím trhl do strany. Kapky Noboruovy krve dopadly o kus dál následkem toho švihu a v jeho očích zbyla jen prázdnota. Hikumo nevnímal nikoho v místnosti. Otočil se k nim zády. Zabodl meč do země vedle sebe a při tom řekl jen jediné slovo, než z místnosti odešel. „Končím.“

Sakai Noboru:

Hikumův Mangekyou:

_________________

Hyūga Hinami

Kagami-Uchiha Hikumo

Hinami oblečení:

Předmět: Re: Hikumo Gaiden Tue Sep 20, 2016 12:44 am

9. část

Hikumo stál v řadě úplně poslední. Nechával dešťové kapky stékat po tvářích a mísit se se slzami. V rukou držel květinu a čekal, než na něj přijde řada. Jen tam tak stál celý v černém a nepřítomně hleděl na zatažené nebe nad sebou. Snažil se nevzpomínat na ty krásné chvíle, které prožil se svou láskou. Věděl, že jakmile se do vzpomínek ponoří, nevyhrabe se ven. Věděl, že i po těch dvou dnech, které od toho dne uběhly, by se mohl zhroutit. Odmítal to dovolit právě teď a tady. Nevěděl, jak dlouho zde již stojí a bylo mu to jedno. Nakonec na něj přišla řada. Předstoupil před bílou rakev, na níž již bylo položeno několik bílých květů. Hikumo na ně položil květinu, kterou celou tu dobu svíral v ruce. Růžový karafiát mezi bílými květy svítil jako maják v bouři. To však nebyl jeho význam. Tím bylo “Nikdy nezapomenu“. To značil růžový karafiát v řeči květin a přesně to tím Hikumo chtěl říct. „Navždy…“ zašeptal a nechal slzy téct.

Od pohřbu uběhly další dva dny. Hikumo celý ten čas trávil zavřený doma. Tak také ostatně trávil ty dva dny před pohřbem. Připadal si ztracený a prázdný. Střídaly se u něj záchvaty pláče se stavy apatie, kdy jen seděl a zíral do prázdna. Nejedl. Nespal. Jen se utápěl v žalu a bolesti. Vzpomínal, ať už chtěl nebo nechtěl. Viděl ji všude. Cítil její vůni. Dokonce měl pocit, že ji i občas slyší. Na ulici to ovšem nebylo o moc lepší, jak zjistil již během cesty na pohřeb a zpět. Proto raději zůstával zavřený doma. Nechtěl, aby ho takhle lidé viděli. Nechtěl slyšet jejich „upřímnou“ soustrast. Chtěl jen klid a pokoj.

A do toho se ozvalo zaklepání na dveře. Hikumo vstal ze země, na které seděl a došel otevřít. Ani ho nepřekvapilo, že za dveřmi našel stát Akitoshiho s nákupní taškou. Neviděl ho od toho tragického dne. Potom, co odešel z úkrytu Hokageho, ho navštívil. Nevěděl, kam jinam by měl jít, tak se vydal za svým bratrem. Řekl mu o všem, co se stalo. Akitoshi ho nechal se vybrečet. Byl překvapený z toho, co mu Hikumo řekl. Bylo mu bratra líto. Avšak i v tomto stavu mu musel vysvětlit jednu určitou věc. Co byly ty žebra a černý plamen. Musel mu říci, že probudil Mangekyou Sharingan a věci, které se s ním pojí. Že, když ho nebude používat opatrně… oslepne. Řekl mu ohledně toho vše, včetně toho, že sám ho ovládá také. Teď toho byl součástí, musel to vědět. Jestli to Hikumo vnímal, už ale bylo něco jiného.

Dnes však Hikumo neměl náladu na nikoho, ostatně jako posledních několik dní. Dokonce ani na svého bratra. „Jdi pryč, Akitoshi…“ řekl a chystal se zavřít dveře, ale jeho bratr tam strčil nohu. „Jak dlouho se tu chceš schovávat před světem? Podívej se na sebe. Vypadáš jako zombie.“ pronesl Akitoshi a odmítal dát nohu pryč. Hikumo ho probodával vražedným pohledem. S těma kruhama pod očima, bledou kůží a vychrtlou postavou, působil opravdu jak nějaká příšera z hororu. „Jdi pryč.“ zavrčel na něj. „Ne. Neodejdu, dokud si se svým bratrem a synovcem nesníš alespoň pět misek mého domácího rámenu.“ odvětil odhodlaně Akitoshi. Po těchto slovech si Hikumo teprve uvědomil, že zpoza jeho bratra vykukuje Itane a tváří se zmateně. „No tak strejdo… přece mě v tom nenecháš samotnýho…“ ozval se nejmladší Uchiha. Hikumo ještě jednou probodl pohledem Akitoshiho, za to, že ho tu vydírá skrze vlastního syna. Pak si jen povzdychl a otevřel dveře, aby mohli projít. Akitoshi se tvářil spokojeně, což Hikuma iritovalo a Itane byl pořád trochu zmatený. „Co to tu smrdí?“ zeptal se najednou Itane a chytl se za nos. „Zatuchlina.“ odpověděl mu Aktoshi mezitím, co roztahoval závěsy a otevíral okna, aby se tam trochu vyvětralo. To, že je tu kromě zatuchliny cítit i alkohol, raději vynechal. Pak se pustil do přípravy rámenu. Itane si zvědavě prohlížel byt. Zdálo se mu, že je tu něco jinak. Hikumo seděl u jídelního stolu a rukama si podepíral hlavu. „Neměl bys mu místo rámenu radši udělat kuřecí polívku?“ nadnesl najednou Itane. Zdálo se mu, že strejdovi není dobře a že je asi nemocný. „I když radši ne… to by ho spíš poslalo do hrobu…“ dodal následovně zamyšleně. Nevšiml si při tom jak Hikumo zatnul zuby a ani jeho výrazu. Za to si všiml, jak ho jeho otec probodl pohledem, aby si takovéhle poznámky odpustil. „Kde je vůbec Yume nee-chan?“ zeptal se po další chvíli. Akitoshi už se chystal zasáhnout, když v tom promluvil Hikumo. „Je pryč.“ řekl jen s klidem. Stálo ho to dost sebeovládání, ale zvládl to. „Někde na misi?“ položil desetiletý chlapec další zvědavou otázku. „Itane, běž si umýt ruce.“ houkl na něj jeho otec. Itane jen otráveně protočil očima a vydal se do koupelny. „A pořádně!“ zavolal za ním ještě. Pak si povzdechl a sedl si naproti Hikumovi. Ten jen zíral do desky stolu.

Akitoshi už se nadechoval, že něco řekne, ale byl přerušen. „Chtěl jsem jí požádat o ruku.“ pronesl Hikumo. Akitoshi nic neříkal. „Ten den, hned jak bych se vrátil z té… mise. Chtěl jsem jí říct, že skončím a dát jí… tenhle zatracenej prsten…“ rozpovídal se Hikumo a s lehce naštvaným tónem při slovech o prstenu, právě onen prsten položil na stůl. „A místo toho… jsem jí zabil…“ dodal a to už mu zase začaly téct slzy. Vyčítal si to dnem i nocí. Vinil Aiko s Hiroshim, že jí lépe nehlídali a že nepřišli dříve. Vinil Hokageho z toho, že Noboru šel po něm a je využil jako loutky. Ale ze všeho nejvíce vinil sám sebe. To jeho meč proťal její tělo. To on neviděl, co se s Yume dělo. Měl si všimnout, že Seishiro není Seishiro. Měl sharingan a přesto byl tak slepý. „Hikumo… není to tvoje vina. Jediný, kdo je za to zodpovědný, je mrtvý. Zabil jsi ho a pomstil tak Yume. Myslíš, že by chtěla, aby ses tu vinil a topil se ve smutku? Nebyl jsi to ty, kdo mi říkal, že mám být silný pro ty, kteří mě potřebují? Že tu jsou lidé, kterým na mně záleží?“ promlouval k němu Akitoshi a Hikumo na něj jen překvapeně zíral. „Musím ti snad připomínat, že máš přátele, kteří si o tebe dělají starosti… že máš synovce, který se těší na každou chvíli s tebou… nebo že máš bratra, který tě má rád?“ mluvil dál. „Vím, že truchlíš. Znám to. Ale nesmíš se kvůli tomu uzamykat před světem.“ Hikumo se překvapeně díval na svého bratra. „Pálí se ti to, tati.“ ozval se náhle Itane, který se zrovna vrátil. Akitoshi se na něj nechápavě podíval, než mu došlo, že vaří rámen. „Tohle je pro tebe, strejdo.“ řekl ještě Itane a podal Hikumovi jakousi obálku s jeho jménem. Hikumo ten rukopis znal. Byl Yume. „Kdes to našel?“ zeptal se ho okamžitě. „V téhle manze.“ Odpověděl mu a ukázal mangu Karasu. Hikumo na ní chvíli hleděl.

„Myslíš, že se mu bude líbit?“ ptala se Yume Hikuma a strkala mu do obličeje něco papírového. „Hm?“ odvětil Hikumo a tu papírovou věc jí vzal. Byla to manga. Na přední obálce byl ninja s vysokým límcem a velkou vránou na rameni. Hikumo tu mangu poznal. Jednalo se o první díl nové série. Údajně by to měl být velký hit. Hikumo se usmál. „Jo, bude nadšený.“ odpověděl a políbil jí.

Hikumo zavrtěl hlavou, aby z ní vyhnal vzpomínku. „Ta manga je fakt parádní. Jsem sice teprve na straně deset, ale je to bomba.“ pronesl nadšeně Itane. „Klidně si jí nech.“ odvětil Hikumo. „Vážně?“ vyjekl nadšeně jeho synovec. „Ano. Stejně byla pro tebe k narozeninám.“ odpověděl a dokonce se na něj pokusil usmát. Nebylo to ještě ono, ale byl to začátek. Mezitím Akitoshi zachránil rámen… nebo alespoň to, co z něj zbylo, a postavil na stůl misky.

Když poté Akitoshi s Itanem konečně odešli, sedl si Hikumo zpět ke stolu a zadíval se na obálku se svým jménem. Uvnitř něj vládl osobní boj. Měl by to otevřít a přečíst si to? Nebo raději ne? Nakonec se však rozhodl dopis otevřít. Vytáhl z obálky složený papír a rozložil ho. Ucítil z něj její vůni a tak na chvilku jen zavřel oči a vnímal jen onu vůni. Poté se zhluboka nadechl, otevřel oči a začal číst.

Drahý Hikumo,

Pokud toto čteš, pravděpodobně jsme se Seishirem uskutečnili náš plán. Nemohu říci, jestli jsme na útěku, uvěznění nebo mrtví, ale jedno vím jistě. Zasloužíš si vysvětlení. Proč jsem musela udělat to, co jsem udělala. Seishiro mi otevřel oči. Řekl mi, co se stalo na misi, po které jsme ho měli všichni za mrtvého. Hokage je tam poslal zemřít. Měli se jen zbavit malé skupiny banditů. Místo nich však narazili na skupinu zkušených shinobi a všichni zemřeli, až na Seishira. Otevřelo mi to oči. Nepřipomíná ti to něco, Hikumo? To kvůli Hokagemu zemřelo naše dítě. To kvůli němu musela zemřít Tsume s mými žáky. Někdo to musí zastavit, aby již dále neumírali ti, na kterých nám záleží. Dřív, než přijdu i o tebe. Miluji tě, Hikumo, celým svým srdce. Žij a buď šťastný. I kdyby to mělo být s někým jiným. Nikdy na tebe ani na vše, co jsme spolu prožili, nezapomenu. Sbohem, Hikumo.

Navždy,
tvá Yume

Hikumo dopis dočetl a opřel se o opěradlo židle tak, až zaklonil hlavu. Pravou rukou měl přikryté oči, ze kterých tekly slzy. Trápilo ho, proč Yume chtěla zabít Hokageho a teď už věděl proč. Nejprve zapřemýšlel, jestli na tom může být něco pravda. Nakonec však skončil s tím, že jí jen Sakai Noboru naplnil mysl nesmysly. Využil toho, jak byla Yume zničená vším tím, co se přihodilo. Dokonce k tomu zneužil Seishirovo tělo. Nad tím před tím také přemýšlel. Jak to, že si nikdo nevšiml, že to není Seishiro. Ani Inuzuka klan se svými ninja psy. Odpověď na to mu dal Saru. Který mu den po smrti Yume přinesl jejich ANBU masky. Hikumo je nechtěl. Dokonce s nimi hodil o zem. Až moc mu připomínaly, o co kvůli téhle práci přišel. Následně mu Saru sdělil zprávu, že Noboru nepoužíval běžné Henge, ale že by uživatelem Kekkei Genkai. Dokázal se proměnit v kohokoliv a stačila mu k tomu jen kapka krve toho, v koho se chtěl proměnit. Hikumovi tak nějak došlo, že jeho krev získal, když byl u nich falešný Seishiro pár dní před oním dnem na večeři. Rušil Hikuma při vaření tak, až se blonďák řízl, po čemž ho Yume odtáhla do koupelny, aby mu to zalepila. Falešný Seishiro mezitím uklidil kuchyni. Tehdy se to muselo stát. Jenže… to už bylo jedno. Noboru byl mrtvý a stejně tak Yume i část Hikumovy duše.

Trvalo to několik týdnů, než se Hikumo rozhodl vrátit k tomu být ninjou. Myslel si, že by ho to mohlo rozptýlit, aby zapomněl. Aby se vrátil do starých kolejí. Nevrátil se do ANBU. Místo toho plnil mise jako obyčejný jounin. Mise plnil dokonale, avšak necítil v tom žádné uspokojení. Pořád byl spíše jen schránkou bez duše. Z toho důvodu mu Hokage nepřiděloval tolik misí. Hikumo tak měl spoustu volného času, kdy se jen toulal vesnicí, dohlížel na Hibikiho, trávil čas s Itanem a Akitoshim či zašel na hřbitov, kde trávil spoustu času u hrobů Yume a svého senseie. Takhle to šlo víc jak rok až do toho dne.

Vrátil se zrovna z mise. Utahaný a hladový. Neměl náladu ani sílu něco vařit. Stejně neměl ani z čeho. Proto si zašel do Ichiraku. Dlouho tam nebyl. Naposledy s Itanem, když si chtěli spravit chuť po jednom Akitoshiho obědu. Vešel do stánku a slušně pozdravil. Poté si sedl k baru a objednal si jednu misku. Ani ho nepřekvapilo, když ve své misce našel naruto ve tvaru srdíček. I tohle byl jeden z důvodů, proč měl dnes špatnou náladu. Byl Valentýn. Hikumo se ve svém rámenu šťoural. Vypadalo to, že zírá do misky, avšak myšlenkami byl někde úplně jinde. Ponořený hluboko ve vzpomínkách a v tom, co by mohlo být, kdyby se jim do života nepřipletl jeden parchant. „Děje se něco, pane? Máte to studené, tvrdé nebo dokonce rozvařené?“ vyrušil ho ze zamyšlení čísi hlas. Hikumo zvedl lehce zaraženě hlavu a podíval se tak do zelených očí černovlasé slečny, která na něj starostlivě hleděla. Hikumo si jí pamatoval. Pracovala tu. Pomalu mu docházela její slova. Sklopil zrak ke své misce a hned na to se vrátil zase k ní. V tom mu padl pohled na knihu, kterou držela v ruce. „Všechno je v pohodě…“ zamumlal, než byl opět vtáhnut do říše vzpomínek.

„Co to čteš?“ zeptal se Hikumo mezitím, co si ručníkem sušil vlasy. Zrovna se vrátil ze sprchy. „Knížku. Půjčila jsem si jí v knihovně a zítra jí musím vrátit.“ odpověděla mu Yume sedící na posteli. Vypadala, že je do té knihy opravdu ponořená. Hikumo si sedl vedle ní a nakukoval jí přes rameno. „Proč je ten ninja v bílém, když se ta knížka jmenuje ninja v rudém?“ zeptal se zvědavě. „To je krví nepřátel. Raizo hledá vrahy svého otce a určitě si umíš představit, co s nimi udělá, až je najde…“ vysvětlila mu Yume a otočila na další stránku. „Nechceš toho čtení na chvilku nechat?“ položil jí další otázku mezitím, co jí dal trochu stranou vlasy, jemně políbil na šíji a následně i na krku, zatím co jí rukama zezadu objal kolem pasu. Yume se ošila, ale knížku neodložila. „Zítra tu knihu musím vrátit… tebe jsem taky nechala číst tu sérii, co ti odkázal Kakashi-sensei, v klidu...“ pronesla. „Myslíš Icha Icha? Vždycky mě zajímalo, co na těch knihách sensei měl. Četl je pořád dokola. Ani po jejich přečtení to nevím. Nebylo to nic pro mě.“ Odvětil a znovu jí políbil na krk se stejným výsledkem jako před tím. V duchu si však pomyslel, že pár věcí z těch knih odchytil a vyzkoušel v praxi. A to poměrně úspěšně. No a pak se Hikumo snažil dál získat její pozornost, dokud Yume knihu opravdu nezaklapla a nezačala se plně věnovat jen jemu.

„Také máte rád ninju v rudém?“ vytrhl ho znovu hlas servírky, která se na něj usmívala. Hikumo na ní chvíli jen zaraženě koukal. „Nikdy jsem to nečetl, ale přemýšlím o tom.“ odpověděl jí. Dívka se úplně rozzářila. „Jestli chcete, tak Vám tu knihu půjčím, až jí dočtu. Je naprosto úžasná.“ nabídla mu nadšeně. Hikuma to dost překvapilo. „Heh… dobře.“ řekl. „Já jsem Ayumi mimochodem.“ představila se mu následovně. Hikumo se na ni pousmál. „Hikumo.“ odvětil.
Několik dalších dní se v Ichiraku neukázal. Mohla za to hlavně mise a také to, že měl rámenu docela plné zuby. Kéž by se Akitoshi naučil i něco jiného. Ležel na posteli a rukou si zakrýval oči. Poslouchal tikání hodin a čekal, než bude večer. Měl ten den večeřet u bratra. Náhle se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Hikumo se s pozvednutým obočím podíval směrem ke dveřím. Kdo to mohl být? Nikoho nečekal. Vstal tedy a došel ke dveřím, které následně otevřel. Překvapeně zůstal hledět na osobu, kterou za nimi spatřil. „Ayumi?“ Kde ta se tu brala? Kde vzala jeho adresu? Byla snad stalker? Na to vše se hned dozvěděl odpovědi. „Já… eto... přinesla jsem Vám tu knihu.“ začala vysvětlovat Ayumi a trochu se u toho červenala. To bylo možná tím, že si Hikumo neoblékl tričko a šel otevřít jen v kalhotách. „Potkala jsem v Ichiraku jednoho muže a on mi dal Vaší adresu… byl tam s tím chlapcem, se kterým… občas přijdete na rámen.“ vysvětlovala dál a zadívala se někam do země. Hikumo se na okamžik zamračil. Zatracenej Akitoshi, takhle rozdávat jeho adresu. „Takže… tady… a omlouvám se, že jsem vyrušovala…“ dodala, podala Hikumovi taštičku s knihou a vydala se k odchodu. Hikumo pořád jaksi nemohl zpracovat, že se mu Ayumi objevila na prahu, proto mu chvíli trvalo, než nějak vůbec zareagoval. „Počkej, Ayumi. Nedáš si čaj?“ zavolal za ní. Dívka se zastavila a otočila. Byla překvapená. Pak se ale jen usmála a souhlasně přikývla. Od toho dne z nich byli přátelé a Hikumo jakoby znovu ožil. Avšak začal častěji… spíš až nezdravě často navštěvovat Ichiraku.

Někdy v té době také vzniklo jeho rivalství s Hyuugou Kenshinem. Ani sám Hikumo neví přesně proč nebo jak. Štvalo ho, jak byl Kenshin dokonalý. Jak sypal moudra z rukávu. Dokonce ho štval i ten jeho věčně přítomný úsměv. Trochu to v Hikumovi probouzelo pocit, jakoby se mu mladý Hyuuga vysmíval. A nebo to bylo jen tím, že jednoho Hyuugu znal až moc dobře. Toho vlastně brával také jako rivala. Avšak tam to bylo hlavně rivalství v lásce Yume. Tak jako tak si Hikumo všiml, že i Kenshin ho bere za rivala. Nebyli na sebe nijak nepříjemní. Jen se tak mírně popichovali. Dalo by se tedy říci, že šlo o zdravou a přátelskou rivalitu, i přes to, že by se přáteli pravděpodobně nikdy nenazvali.

„Strejdo, nauč mě něco! Brzy budou závěrečné zkoušky.“ zvolal náhle černovlasý chlapec a upíral svůj zrak na blonďáka sedícího na verandě. „He? Proč bych měl… řekni si tátovi.“ odvětil lehce nabručeně. Rád svého synovce škádlil. A hlavně se mu nelíbilo, když se mu tenhle skrček pokoušel rozkazovat. Zavzpomínal, kolikrát ho odbyl. Hlavně za ten tón nebo, když se trefil zrovna do doby, kdy už něco měl. Třeba jako tehdy.

Hikumo byl zrovna na odchodu z Akitoshiho domu. Měl schůzku s Yume, na kterou nechtěl přijít pozdě. „Strejdo, strejdo. Pomož mi s tréninkem!“ ozvalo se za ním. Blonďák se otočil a spatřil svého tou dobou šestiletého synovce. Hikumo se na něj pousmál a klekl si na jedno koleno, aby byl v podobné výšce jako Itane. Ukazováčkem a prostředníčkem ho lehce šťouchl do čela. „Promiň, Itane. Možná někdy příště.“ řekl a zase vstal. „Dneska už něco mám.“ zazubil se na chlapce, který na něj jen nechápavě hleděl a mnul si čelo.

Nebo jako tehdy.

„Nauč mě chidori! Praděda ho uměl, ne? Tím bych ve třídě určitě všem vytřel zrak. Hlavně Hibikimu. Ten šupák se vytahuje, že umí katon… s chidori bych ho ale určitě převálcoval.“ škemral malý Uchiha, kterému se celkem rozjela pusa. Hikumo si nemohl pomoci a vzpomněl si na slova svého senseie, když učil chidori jeho. „Chidori slouží k ochraně našich milovaných. Je to technika, která zabíjí a nikdy, opakuju nikdy, by se neměla použít proti kamarádům. Pamatuj si to, Itane.“ odvětil Hikumo zcela vážně a se stejně vážným výrazem i pohledem se chlapci podíval přímo do očí. Ten na něj překvapeně zíral. Moc často ho neviděl tvářit se takhle vážně. Proto pouze přikývl. “Navíc… na chidori máš ještě spoustu času. Pořád jsi ještě moc velkej šupák na takovou techniku.“ Dodal blonďák a vyplázl na Itaneho jazyk. To chlapce probralo z překvapení a zamračil se. „Tak mě nauč něco jinýho.“ Pronesl malý Uchiha. Hikumo se jen pousmál a šťouchl ho do čela. „Možná někdy jindy. Čeká mě mise.“ Odvětil a vstal. Teprve až teď Itanemu došlo, že měl na sobě ANBU uniformu. Ale ani to mu nezabránilo tvářit se smutně a uraženě zároveň.

Itane se zatvářil mírně naštvaně. Avšak jen na chvilku. „Mám mu rovnou i říct, že po jídle, které uvařil, chodíš do Ichiraku a aby ti proto dával větší porce?“ pronesl a vítězoslavně se u toho usmál. Hikumo se na něj podíval a zamračil se. „To bys neudělal…“ odvětil opatrně. Itane se zhluboka nadechl a zakřičel: „Taaati…!“
„Fajn, fajn. Něco tě naučím…“ povzdechl si blonďák a vytáhl kunai. „Házet kunaie už umím…“ postěžoval si malý Uchiha. „Zmlkni a dívej se.“ pronesl Hikumo a kunai obalila jiskřící chakra. Itane poznal, že jeho strejda do kunaie poslal raiton. Následně Hikumo hodil kunai do kmenu stromu, který stál na zahradě. Itane čekal, že se zabodne, avšak proletěl skrz. „Paráda!“ zvolal nadšeně a vytáhl vlastní kunai. „Nejprve se nauč do toho poslat svou chakru a obalit ho jí.“ instruoval klučinu. „Poté musíš svou chakru přeměnit na raiton. To bude ta těžší část. Představ si, jak ti jde z rukou elektřina.“ dal mu ještě pár rad. Itane se hned pustil do tréninku. „Mimochodem… táta tu není. Šel nakoupit.“ oznámil svému strýci chlapec a zmizel někde v domě, aby mohl zkoušet onu techniku. Hikumo se za ním jen díval a tvářil se zrazeně. Ten skrček byl pěkný šupák. Tak jako tak dal Hikumovi chvíli klidu, během které mohl přemýšlet nad tím, co se dozvěděl. Závěrečné zkoušky. Jestlipak ti dva projdou? A kdo asi bude jejich sensei? Honilo se mu hlavou, dokud se nerozhodl zajít za Hokagem.

„Vždy jsem k vám vzhlížel. Tolik jste mě a několik dalších toho naučili. Tolik trpělivosti, co vám to dalo a kolik času zabralo. A při tom jste to ani na chvíli nevzdali. Ani jednou jste nezaváhali. A proto půjdu ve vašich stopách. Převezmu váš odkaz a až nastane ten správný čas, předám ho dál další generaci. Pamatujete, sensei, na Vaše slova a na slib, který jsem Vám dal? Rozhodně ho splním. Dám na něj dobrý pozor a ochráním ho, i kdyby mě to mělo stát život. Přeci jen to on je Vaším odkazem.„ říkal blonďatý ninja se zakloněnou hlavou. Stál před hroby dvou lidí, kteří změnili jeho život. Lidí, kteří mu ukázali cestu, po které se vydal. Podíval se na hroby před sebou a usmál se. „Pozorně se dívejte. Yume. Kakashi-sensei. Nezklamu vás. Snad na mě budete oba pyšní.“ Dokončil svůj monolog a ještě chvíli tam jen tak stál a rozjímal nad tím, co ho čekalo, než se vydal vstříc svému osudu.

Nikam nespěchal i přes to, že moc dobře věděl, že má zpoždění. Sám nečekal, že se na hřbitově tolik zdrží. Avšak bral tohle čekání jako první lekci. Ninja musí být trpělivý. Po nějaké době došel až k akademii. Nebyl zde od doby… no, vlastně uvnitř nikdy nebyl. Jen párkrát vyzvedl Itaneho. Jak si s jeho synovcem asi Kenshin poradí? Mezitím, co nad tím přemýšlel, došel až ke dveřím do třídy. Jestlipak tam ještě jsou? Zajímalo ho, než dveře otevřel a strčil hlavu dovnitř…

KONEC

Ayumi:

Menší statistika:
9,5 kapitol
29 stran A4
20 000 slov
nejkratší kapitola: 5.5
nejdelší kapitola: 9.
13 let života jednoho ninji
3 dopisy ze záhrobí
43+ mrtvých
2 nezvěstní
20 OST songů

_________________

Hyūga Hinami

Kagami-Uchiha Hikumo

Hinami oblečení:

» Hikumo-sensei
» Kenshin Gaiden
» Itane Gaiden