Kenshin Gaiden

Nebyl to nějak extrémně speciální den. Ptáci nezpívali, ale to už se tak v zimě prostě někdy stává. Lidé chodili do práce, z práce, na mise a z nich, Konoze se dařilo tak, jak mělo, a dokonce i slunce se objevilo na několik hodin naprosto jasné. Byl to den bílé barvy sněhu. Ten den taky spousta lidí umřela, jako každý den, a další spousta se narodila, aby byl tenhle fakt nějak vybalancován ve světě. A byl to právě tenhle den, kdy se narodil Hyuuga Kenshin, další syn vládce klanu Ryobeho a jeho ženy Hanae. Byla to velká sláva pro celou rodinu, pro všechny známé, a kdo ví, třeba se to jednou stane dnem, který si bude pamatovat Konoha samotná. V tu chvíli ale bylo důležité, že to byl zdravý chlapec. Nebyl to dědic, nebo tak něco – ne.. Ale Hyuuga Kano, který už dědicem byl, se alespoň mohl těšit na to, že bude mít sourozence. Na takový den, aby se už necítil osamělý v celém velkém zlém světě, čekal už dobrých 12 let. Hyuuga Kano totiž nebyl dobrý v dělání kamarádů – už od narození ho tížilo břemeno dědictví, které jednou bude muset převzít. Kenshin se narodil bez jakékoli podobné váhy na ramenou. Narodil se nejen zdravý, ale také s méně očekáváním napsaným na jeho malé postýlce – a to je věc, kterou si může užívat do dne přítomného.



Stejně tak jako pro většinu Hyuugů, i pro Kenshina byla otevřená jedna jasná cesta budoucí kariéry – shinobi. Kenshin se narodil s jednou velkou předností, kterou velká část jeho rodu postrádá – s hlavou plnou vlastních nápadů, kreativního přemýšlení a s humorem a nadhledem. Ale i přesto se téhle kariéře, pro jeho klan tolik typické, nebránil. Nikdo by ho nemohl přemluvit, kdyby si to sám nepřál, ale Kenshinovi se ta cesta líbila. Jeho bratr se těšil, až bude mít sourozence celé roky, nakonec musel zklamaně zjistit, že Kenshin je člověkem, se kterým si možná rozumí úplně nejméně na celé planetě. Nenarodil se totiž jako další poslušný voják připraven sloužit klanu všude a všemi možnými způsoby. Narodil se jako Kenshin. A často to bratrovi dával najevo. Ale.. protože byl Kenshin budoucím shinobi, musel také chodit do takové shinobi školy! Díkybohu se narodil se spoustou talentu, takže jeho lehkovážnost a úsměv ho nedokázaly zbrzdit.

"Klasickej Kenshin, zase čumí z okna." pronesla Kimura Manami hlasem se znakem otrávení v hlase a koukala na něj. Seděla hned o místo vedle něho.. a přímo vedle něj seděl.. "Zas o něčem přemejšlí. Klasickej Kenshin." To byl Ozawa Tadao. Oba dva byli jeho spolužáky, a dobrými přáteli. Ale takhle prostě někdy vypadala jejich konverzace. "Zrovna mě napadlo, jak by to na světě bylo, kdyby jste vy dva měli mozky.." pronesl Kenshin, a nafilmoval velmi zasněný úsměv. Dostal symbolického lepáka od Tadaa, a pak se všichni začali smát. Takhle nějak to tam vypadalo každým dnem. Ještěže už brzy bude školy konec.. Kenshin se už nemohl dočkat, až zase půjde k řece dělat nějaké blbosti. "Dojdete dneska?" zeptal se, a myslel, že i ta otázka byla jasně symbolická... kam jinam by totiž taky přece šli?! "Já nemůžu. Musím trénovat.." ozval se ale Tadao smutně, a Kenshin vykulil oči. "Ty? Blázníš, kašli na to, pojď!" snažil se přesvědčovat, u čehož omylem zvedl hlas. Sensei se na něj velmi ošklivě podíval... tak Kenshin zmlkl, a pak se znovu dramaticky na Tadaa podíval. Ten si smutně oddechl. "Já vím, je to na prd, ale... už minule jsem skoro zkoušku nedal. Za chvilku budeme už shinobi, a co já udělám, když vy to dáte a já ne.." poznamenal smutně. Kenshin si povzdechl. "Tak ale alespoň zítra." nahodil. Do toho konečně vkročila Manami, která byla celou dobu předtím ticho. Její zrzavé vlnité vlasy se zhouply, když se její obličej objevil v zorném poli obou chlapců. "Jo, to zní dobře! Půjdeš taky, žejo, Tadao?!" zeptala se, ale otázka v tom nebyla. Tadao jen smutně oddychl, ale přikývl. Nic jiného mu už teď nezbývalo.

Kenshin se nikdy nic přehnaně učit nemusel, a tak se školou nikdy neměl problémy. I, když přišly závěrečné testy, on to bral jenom jako ten otravný den předtím, než přijde ten hustý den, kdy se dostane do nějakého týmu. A taky to tak nakonec bylo. Prolétl testy s nejlepšími známkami, a dokázal bez nejmenších problémů projít, zatímco jinak to moc silný ročník nebyl. Manami to tak nějak zvládla, jako ona vždycky všechno "tak nějak" dokázala, a stejně tak Tadao, i když ten už to měl těsné. Nikdy moc talentu nepodědil, ale měl hodně jiskry v očích, a proto se stal Kenshinovi tak dobrým kamarádem za ty roky. V jejich třídě byli i nějací lidé z klanů a všechno, ale.. Kenshin si z nich většinou moc přáítele neudělal. Klanové politiky měl dost doma. Raději se soustředil na to, jaké blbosti bude dělat dál.. až přišel den, kdy konečně byli rozzřazeni do týmů.

"Hyuuga Kenshin. Sarutobi Kazuki a Kimura Manami." Když slyšel tahle jména jít z hlasu jednoho ze senseiů, nahlas se musel zasmát! Manami s ním bude v týmu! To bylo naprosto skvělé.. a navíc, co si pamatoval, tak ani ten Sarutobi nebyl nutně nějaký velký otravný šupák... tohle by mohlo fungovat! A navíc.. jejich senseiem měl být Senju Tetsuya, jeden z největších kandidátů na příštího Hokage a vůbec proslavený, známý a oblíbený shinobi.. to byl přecijen pořádně výborný začátek!
Manami se mu vrhla kolem krku. "Budu v týmu s Kenshou!" radovala se, a Kenshin jí protentokrát nechal. Ten den se taky museli rozloučit s Tadaem.. jejich budoucnost nešla stejným směrem. Kenshin ho ale nehodlal odejít jen tak. I Tadao dostal přecijen dobrý tým...
"Něco pro tebe mám. Podívej." pronesl Kenshin, a dal Tadaovi předmět. Byl to řetízek.. sám měl úplně stejný už na krku. "S tímhle jsme skoro bratři.. a je mi jasný, že někdy zase půjdeme na řeku." pronesl Kenshin s úsměvem, který pro něj byl koneckonců tak hrozně typický. Tadao ani nebyl smutný. S radostí vzal řetízek, s Kenshinem se rozloučil, a každý se vydal za svým týmem... ale měli něco, co jim pomůže zapamatovat si, jak dobře se vlastně znají. Kenshinovi bylo líto, že Tadao s nimi v týmu nebyl, ale tak už prostě věci dopadaly. Nemohlo to vždy být jen růžové.

"Bych se mu na to vykašlala... však nás Senju dře, že za chvilku z nás nic nezbude." odsekla otráveně Manami a pomocí svého jutsu odpálila dalšího cvičného panáka ohnivou koulí. Sarutobi Kazuki se zasmál. "Ale prosimtě..nepřeháněj. Nezapomínej, že za chvilku přijdou Chuuninské zkoušky. Měli bychom být připravení." pronesl. Byl to vážnější člověk, než Kenshin nebo Manami, ale byla pravda, že to byla jeho vážnost, co je také držela pohromadě. Kenshinův klid a inteligence, Sarutobiho vážnost a Manamino zapálení pro věc. Byl to výborně balancovaný tým. Už jim bylo 12, shinobi byli už nějakou tu dobu, a také už byli i na těžších misích. Pořád ale zůstávali v týmu, a pořád je nikdo ani nepustil na chuuninské zkoušky. Kenshina už to štvalo, ale... byla pravda, že nikam nespěchal. Bavil ho tenhle život. I on skočil na dalšíhzo paňáka, a z něj skoro nic nezbylo. Jeho hlava se po správné taijutsu ráně rozpadal na spoustu kusů. Další měl přijít trénink ofenzivních schopností jeho spolubojovníků. A jak takový trénink vypadal? Manami a Kazuki házeli po Kenshinovi různé techniky a tak, a on to blokoval kaitenem. Bylo to pro něj zatraceně jednoduché, co si budeme povídat. Ale Kenshinovi tenhle trénink nevadil.. věděl, že to pomáhá jeho kolegům, a pomáhat, to ho vždycky bavilo.

Už tou dobou jsem věděl, že kdyby mě na ty zkoušky pustili, dal bych je i sám. Netušil jsem, proč nás Tetsuya prostě nepřihlásil tak dlouho, ale dneska už vím, že to bylo kvůli trpělivosti. Já bych to zvládl, ale ti dva se mnou ne, a dneska jsem rád, že nás tam nenahnal hned. Tetsuya byl celkově vždycky skvělým učitelem, a já mu za mnoho dlužím. Nebál se zjistit, jak se dělají Hyuuga techniky, a já nemusel trénovat ani s otcem, ani s bratrem. Jestli jsem někdy něco nesnášel, tak to byl trénink s těmahle dvěma.

Chuuninské zkoušky se ten rok konaly v Kumogakure, a byly ještě jednodušší, než by snad Kenshin kdy mohl tušit. Všichni prolétli inteligenčními testy jako nic (i když Manami semtam musela dostat nápovědu, ale to nebyl tak velký problém), a teď je čekal boj o přežití. A víte, co je zatraceně jednoduché? Boj o přežití, když víte, co se v celé té velké aréně děje. A Kenshin to věděl. Jeho Byakugan byl více než připravený, a v těch zkouškách ho bavilo i sledovat, co dělají zkoušející. Vyloženě to pro něj nebyla naprosto žádná obtíž, procházet něčím takovým. Ale držel vážnou tvář. Aby Sarutobi nevyšiloval.
"Už jdou?" zeptala se Manami nedočkavě. "Yop." odpověděl s lehkým úsměvem. Byli skrytí technikou, kterou se naučil Kazuki.. vypadali jako kameny. "A určitě půjdou tudy?" "Yop."...."A mají ten svitek, co potřebujem..?" Kenshin se na ní už zadíval otráveným pohledem, i když si nebyl jistý, jestli to v jeho kamenné formě je vidět. "Přísahám Manami, ještě jednu otázku a budeš vypadat jako kámen navždycky." odsekl jí Kazuki. Nemohli je sice pořádně vidět, ale slyšet by mohli, a tak už zbytek cesty nepřátelského týmu zůstali ticho. Tohle byl dlouhodobý plán. Našli si jeskyni na místě, kde věděli, že někdo určitě bude chtít zůstat na noc. Vyhlídli si i tým, a pomocí stop, které naschvál nechali, je navedli právě do téhle jeskyně. Tenhle tým byl vyhlédnutý už od začátku téhle zkoušky, se správným svitkem, a akorát nedostatečnými schopnostmi na to, aby tým Tetsuya nějak ohrozil. A za chvilku si to řítili domácí shinobi z Kumogakure přímo do jejich pasti. Kenshin jen lehce přikývl, a Tým Tetsuya vyskočili ze svých míst. Manami zakřičela nějakou techniku a ohnivá koule letěla na prvního, mezitímco Sarutobi se rozhodl pro kunaie. Kenshin jen v klidu popošel dopředu. Na tváři měl úsměv a ruce v kapsách, jakoby právě nebyl uprostřed bitvy. Někdo, kdo jasně vypadal jako kapitán týmu z Kume na něj ukázal, a Kenshin jen mrkl a už na něj letěla série kunaiů ze všech stran. Kenshin se usmál ještě o něco širočeji.. tohle bylo marné. Zatočil se, a kunaie odpadly tak, jak měly. Tým soupeře zůstal šokovaný. A to byla chvíle, kterou Kenshin využil. Podíval se na jejich vůdce. "Hakke Hyaku Nijūhachi Shō." zkonstatoval, a udělal to, co zkonstatoval. Trvalo to jen sekundu.. ale jejich vůdce už nestál. Ležel. A Kenshin si byl jistý, že se rozhodně nemůže hýbat.. a že už v tomhle boji nijak nepřispěje. Než se nadáli soupeř, mladý Hyuuga stál u dalšího. "Hakke Hasangeki.." pronesl znovu, a opět to netrvalo nic, než udělal, co řekl. Tenhle chudák dostal ránu ještě mnohem, mnohem horší, a odletěl daleko pryč. I on byl mimo bitvu.. a pravděpodobně neschopný dělat cokoliv dalších pár dní, ne-li týdnů. A pak už se jen Kenshin podíval na dívku. Věděl, že má u sebe ten svitek co potřebovali. Natáhl k ní ruku.. a ona se rozklepala strachy, když viděla, co Kenshin udělal s jejími spolubojovníky, kterým ona určitě důvěřovala a znala jejich schopnosti. Škoda, že nikdy neměli šanci je v téhle bitce ani použít.. ale takové to prostě bylo, bojovat proti Kenshinovi. "Davaj svitek a mazej se postarat o ostatní." pronesla Manami sebevědomě, koukajíc na dívku. Kenshin jen přikývl. Do své natáhnuté ruky dostal svitek naprosto hned. "Dostaň je odsud. Budou potřebovat pomoc doktora." pronesl Kenshin klidně, a pak se mu na tváři objevil trochu smutný úsměv. "Mrzí mě to." dodal, schoval svitek a společně odešli.

V těch zkouškách jsem i vyhrál ten turnaj, který bývá na konci zkoušek. Nebylo to ani dvakrát složité, i když ve finále jsem už nějaké problémy měl.. musel jsem se snažit. To finále mi ale pomohlo, věděl jsem, že nejsem všemocný, ani vždycky v bezpečí, a že mám na čem rpacovat. Taky mi bylo líto, co jsem tehdy udělal těm z Kumo, ale.. vždycky jsem raději řešil souboje rychle. Když to uděláte takhle, máte mnohem menší šanci, že se jim podaří zranit nějakého vašeho spolubojovníka, a to bylo něco, co bych si nikdy neodpustil.

"Heh.. tady jsem dlouho nebyl." poznamenal Kenshin, když vešel znovu do té školy, kde předtím zažil spoustu let. Rozhodli se s týmem, že ještě zajdou na tohle posvátné místo vzpomínek, a pak zajdou spolu na společnou večeři. Všichni se stali chuuniny po zkouškách, a všichni měli už rozličné mise různě po Zemi ohně.. a tak chtěli jako doopravdový tým ještě uchopit vzpomínky společně. Zažili spolu spoustu dobrého.. a byla by škoda to nechat jen tak. Kenshinovi to už teď bylo trochu líto.. ale co, věděl, že se zase potkají na nějakých těch misích. Tak to prostě většinou fungovalo.  Ale teď stáli před svojí bývalou třídou.. a nemohli se dočkat. Kenshin se dal do pomalého otevírání dveří.. a dveře byly otevřené.
Uvnitř byla nějaká děcka. Celá třída. Před židlí učitele klečela dívka a něco tam tvořila, mezitímco učitel tam ještě nebyl. U toho se šíleně chechtala.. když v tom si všimla vrzání dveří. Otočila svoji hlavu tím směrem, s velmi, velmi dramatickým pohledem v očích. Bylo vidět, že právě prošla infarktem. "Vy....VY NEJSTE REN-SENSEI!" pronesla, praštila se do hlavy a otřela si z čela pot. Celá třída na ně koukala, jakoby právě měla vejít armáda spásy a oni byli hříšníci.. a celá třída si jedním dechem oddechla, když zjistili, že nejsou Ren-sensei. "Ne...to ještě ne?" pronesl trochu pochybovačně Kazuki, koukajíc na celou tu třídu. "Co tady sakra děláte?!" zeptal se ještě, mezitímco vešel víc do třídy. Tyhle děcka.. nebyla o nijak moc mladší, než Kenshinův tým. Jen nějaké dva, tři roky.. nic moc převratného. Než Kazuki dostal nějakou odpověď, Kenshin už stál nad židlí učitele a nad dívkou, která tam něco tropila. "Vážně... špendlíky..?" zeptal se s takovým tím ztrapněným pohledem, koukajíc na tu dívku. Ta se začervenala vztekem. "Máš snad nějakej lepší způsob?!" zavztekala se s ohněm v očích. "Že se nestydíš! Takhle trápit učitele, vždyť je to ten, co ti všechno dává! Napráskám tě, tohle není hodné shinobiho!" vztekal se zatím Kazuki. Kenshin se podíval na dívku, s naštvaným výrazem...
"Co takhle projímadlo do kafe. Ren-sensei pije kafe.. to vás nikdy nenapadlo? Pfft.." pronesl. Kazuki se na Kenshina vyděšeně podíval, pak mávl rukou a otočil se na Manami. "Pomohla bys mi s tímhle....?" zeptal se jí naštvaně. Manami doběhla naštvaně ke Kenshinovi a dívce. "JÁ VÁM.... můžu projímadlo půjčit, ale musíme si pospíšit, sensei tady za chvilku bude!" pronesla Manami, zachechtala se, a z kapes vytáhla jakousi tabletku. Kenshin se spokojeně usmál, a dívce se rozlil oheň po očích, který ještě neviděla. "Jdem na to!" řekla, chytila tabletku a šup, už byla v kafi chudáka nic netušícího senseie, co je tam za chvilku přijde učit. Kazuki se mezitím opíral o rám dveří, naprosto poražen životem a nad ním byl mráček smutné energie.. "Už jde..." pronesl odevzdaně, smířen s osudem, že pracoval tak dlouho s dvěma idioty, co si možná až moc užívají života. Kenshin se zasmál a přikývl. "Dobrá, tak padáme. Užijte si to.." dodal k tomu, postavil se od té židle, kde mimochodem pořád byly ty špendlíky, a mávl na Manami, že už by měli jít.. "Jak se jmenuješ?" zeptala se ho ještě dívka ostře, ale s tím stejným spokojeným ohněm v hlase. "Hyuuga Kenshin.. a ty?" odpověděl s úsměvem a už stojíc u dveří očekával její odpověď. "Erika.." odpověděla mu. Pak na něj vyplázla jazyk, otočila svojí hlavu plnou modrých vlasů, a vydala se sprintem do svojí lavice.
Kenshin ještě podržel senseiovi dveře, pozdravil ho, a jeho vysmátá skupina se vydali ven.
Než vyšli, sensei je znovu předběhl, ale nijak si jich nevšímal. Spěchal na záchody.

To doopravdy byly nejlepší roky mého života. Roky, kde jsem se jenom smál, kde jsem si užíval lidi kolem mě, kdy i moje kariéra šla hrozně jednoduše. Netrvalo to dlouho, jen pár misí a asi rok, a povýšili mě na jounina, jednoho z těch nejmladších v Konoze. Taky jsem dostal nabídku na místo v ANBU, ale po nějakém přemýšlení jsem se rozhodl jí odmítnout. Nebyla to práce pro mě... nebylo to to, co mám rád, i když je to velká služba Konoze a Konoha je pro mě důležitá. Každopádně.. věděl jsem, že život není jen karamel, to jo. Byl jsem připraven, že brzy přijde skok, a všechno přestane být jednoduché. Rodina se do mě furt snažila namlátit nějaké jejich myšlení, ale to se mi dařilo nádherně ignorovat, jako vždycky. A tak to nevypadalo, že by se mělo něco v mém životě měnit.. naopak.. vypadalo to, že všechno bude ještě lepší!

Kenshin stál opřený o zeď a s úsměvem a pohledem do oblak čekal. Tuhle zimu mu bylo už 17, už byl tak nějak dospělým mužem, a skoro zhotovenou osobností..určitě byl také excelentním shinobi. Za ty roky vytvořil vlastní styl, vlastní techniky, našel sílu ve věcech, které nepovažoval za silné kdy předtím, dokázal vést i následovat, a vůbec.. a teď konečně se mu mělo splnit přání, které měl už od té doby, co byli tehdy rozřazeni do těch týmů před nějakými šesti, sedmi lety. Vlastně to nebyla ani tak nic jiného, než prostě mise. Vyšetřit nějaké podezřelé únosy několika lidí, shinobi i normálních. Nebylo to nic nijak neobvyklého pro někoho, jako byl Kenshin... ale přeci jen tam byl jeden faktor, který nepřichází každý den a jeden takový, na který se Kenshin hrozně těšil. Netrvalo to dlouho, a právě tenhle faktor se za chvilku objevil za rohem. Byl to vysmátý faktor.. a teď už byl vysmátý i Kenshin sám, když ho takhle viděl. "Tadao!" zahulákal Kenshin už docela hlubokým hlasem, kterým teď oplýval.. a stejně tak i Tadao zvlolal jméno svého skoro bratra. Jasně, vídali se semtam, semtam zašli na jídlo, ale nebyla to žádná častá možnost.. oba měli spoustu práce. Ale přecijen se jednou snad Hokage sám slitoval a poslal tyhle dva na jednu společnou misi. Kenshin pořádně svého přítele objal, a stejně tak mu to oplatil i on sám. "Zatraceně, to se nemůžu dočkat. Pak bychom mohli jít na tu řeku.. zavzpomínat na starý časy." oznámil radostně Tadao. Kenshin s širokým úsměvem přikývl.. to znělo výborně, už teď se nemohl dočkat. Jen dodělat tuhle misi, a budou se moct dát do nějaké té společné srandy.. třeba i udělat zase nějakou neplechárnu. Ren-sensei si určitě užíval až zbytečně mnoho klidu uvnitř v té své škole.. měli by ho tam zajít navštívit a potrápit! "Nojo, nechte toho bratrování... až po misi." ozval se třetí hlas. Yashira Fujio. Byl to přistěhovalec ze Suny, podle všeho docela schopný shinobi, s trochu tajemnou minulostí, ale asi zářnou budoucností. Byl o rok mladší než Tadao nebo Kenshin ale taky byl pořád sakra mladý na to, aby to byl Jounin. Inu..Konoha měla generaci doopravdy silných shinobi v posledních několika letech.

"Zdravím..Hyuuga Kenshin.." představil se Kenshin, a za ním i Tadao, a oběma se představil Fujio, i když bylo jasné, že stejně ta jména a tváře znali navzájem.. ale tak hej, když se nikdy nepotkali, tak alespoň drželi nějaké kodexy slušnosti. I Fujio vypadal jako docela příjemný týpek.. a tak se Kenshin vlastně docela těšil i na misi, a ne jenom na to, co přijde po ní.. jasné, bylo to nepříjemné, ale jestli najdou, co se děje, alespoň tím pomůžou nějakému tomu počtu lidí. A to dělal Kenshin hrozně rád. Pomáhání lidem.
A tak šli po cestě ven z Konohy.. a na místo, kam byli posláni anonymním dopisem. Typ, že právě tam by se mohlo něco dít, nějaký opuštěný přístřešek, či co. Tadao se mezitím dal s Kenshinem do řeči. "Slyšel jsem, že teď máš sestru.." poznamenal s úsměvem. "Jo.. jestli se Kano těšil na to, že konečně dostane sourozence jemu podobnějšího, tak to je teď ještě smutnější. Ta holka je ďábel.." odpověděl Kenshin pobaveně, a pak dodal. "Ale Kano sám má už teď syna..zatím vypadá na trochu nešiku, ale kdo ví.." dodal k tomu Kenshin. Doufal, že Kano na svého syna nebude takový, jako tušil, že na něj bude, ale pravděpodobně tomu malý chudák neuteče. Bude to další následník klanu..další nepříjemný příbuzný v domě. Ale to až vyroste. Teď to byl sotva shinobi.. a ještě podle všeho docela špatný shinobi, zatím. "Tak to je docela jako táta, ne?" zeptal se Tadao. Kenshin se rozesmál, a Tadao se k němu přidal. Fujio se jen nenápadně usmíval, aby to vypadalo, že jejich konverzaci neslyší.. ale byl taky jasnej. Kenshin si už teď připadal jako za "starých" časů, a to mu jeho úsměv ještě rozšířilo. Tohle byla mnohem víc cesta minulostí a pamětí, než to byla cesta ven z Konohy.. a Kenshinovi to vůbec nevadilo, ba dokonce přesně naopak.

Trvalo to jen několik hodin, dokud už nebyli velmi blízko od místa, kam měli dojít.. a te´d z křoví všichni sledovali situaci. Kenshin to obhlížel Byakuganem.. a doopravdy viděl, co viděl. Několik zajatců... vypadalo to, že jsou připoutáni a všechno, ale.. v pořádku. Také mezi nimi chodilo pár lidí, co jasně nebyli zajatci, ale ti, co zajatce hlídali.. a na konci seděl člověk na dost ozdobné židli. Bylo jasné, že právě tohle bude jejich boss, také že házel různé příkazy a všechno. Kenshin toho člověka vůbec neznal, a nikdy o něm snad ani neslyšel.. každopádně, ta budova, co viděli před sebou, to byla jenom zástěra. Byl tam vchod do komplexu podzemního.. co žbylo právě to místo se zajatci. Normální člověk by na to nepřišel.. Jen buďto hodně, hodně všímavý shinobi, a nebo nějaký Hyuuga. Ale i na to, že bez něj by to nešlo, si Kenshin už tak nějak zvykl. Byl na spoustě takových misí.. tady se ale jasně dělo něco, co bylo velmi, velmi nekalé, a jejich mise byla to zastavit. Sdělil svým bojovníkům ve zbrani, co se tam všechno dělo. Fujio vypadal překvapeně.. koneckonců, nebyl nijak moc zkušený, a asi ještě neslyšel o takovéhle laboratoři. Bylo to hrozně nepříjemné, takováhle věc, ale...někdy se to stalo. A o to dřív bylo potřeba se o takovéhle hrůzy postarat. "Připraveni?" zeptal se Tadao, a Kenshin i s Fujiem přikývli. Fujio vypadal dost napjatě, ale to Kenshina nijak nepřekvapovalo.. nejen, že byl nezkušený, taky ještě nikdy neviděl Kenshina v akci. S ním byla každá mise o třídu pro ostatní jednodušší... ale Kenshin naštěstí nikdy neměl potřebu to někomu říkat nebo vtírat do obličeje. Nerad se vytahoval... nebyl to jeho styl. Každopádně, vydali se tedy do budovy.. takové staré, docela nanicovité chatky. Spadla by, kdyby se o ní nikdo nestaral.. ale ti, co jí drželi, se jen snažili, aby to vypadalo, že se o ní nikdo nestará. Pravda byla jiná, a v detailech to bylo docela dobře vidět.

A když tedy vešli a našli docela malé padací dveře, které vedli pod zem, rozjelo se něco, co by bylo známo jako bitva. Různé techniky létaly z jedné strany na druhou. Tadao předvedl hned několik nových technik, takových, které se naučil.. a stejně tak Fujio jasně ukazoval, proč jako také tak mladý dostal místo Jounina. Bylo to trochu unavující, ale nikdo z týmu nebyl ani zraněn, když už je čekala jen poslední místnost s posledním člověkem v ní. Fujio i Tadao určitě byli velmi schopnými bojovníky, ale asi každému bylo jasné, díky komu všichni stojí bez problému přede dveřmi. Žádná technika, žádná zbraň, neprošla přes Kenshinův kaien. Kenshin znova využíval plně svojí strategii – vrhal se do bitvy první. Ne snad, že by byl nějak krvežíznivý nebo nedočkavý – ale prostě na sebe lákal pozornost soupeřů. A vždycky to fungovalo. Tihle šupáci nebyli žádnou výjimkou, a tak ležela spousta svázaných lidí v místnostech za nimi. Ano, svázaných.. bitva se nakonec stala tak jednoznačnou, že ani nebylo potřeba nepřátele zabíjet. Půjdou hezky před soud, a nebylo potřeba řešit žádné právní, ani morální oplétačky. Kenshin už musel několikrát zabít ve svém čase, ale většinou to šlo i bez toho.. a to ještě více právě s jeho schopnostmi. Každopádně.. nemělo cenu přemýšlet takhle přede dveřmi o tom, jaká byla bitva, protože nebyla u konce. Čekal je ještě jeden soupeř. Tadao vykopl dveře a Kenshin se vrhnul kupředu. Nebyl to soupeř jednoduchý.. používal taijutsu stejně jako Kenshin, a tak si vyměnili spoustu ran, ale už jen díky tomu, jak funguje Juken, měl Kenshin přecijen jasně navrch. Bojoval s plným soustředěním, a nakonec se mu povedlo trefit nohu tak, že se soupeř nemohl udržet na nohou. Až v tu chvíli si Kenshin všiml, že celou dobu bojoval sám. Otočil se, nechal ležícího nepřátelského shinobi ležet. Přímo v jeho obličeji stál Fujio. V jeho ruce byl kunai... "Fujio, co to..." chtěl se zeptat Kenshin, ale pak si všiml jiné věci. Neměl jen kunai v ruce. Měl i díru v krku. A právě v tu chvíli ucítil bodavou bolest ve svém vlastním boku. Nebyla to jen bolest.. Kenshin cítil, jak bylo jeho tělo zparalyzováno, a jak nemůže hnout ani svalem. Selhaly mu nohy.. a Kenshin spadl na zem. "Myslel jsem, že ta rána do nohy stačila.." pronesl Kenshin z poslední síly vůle, než se mu zparalyzuje i obličej. "Stačila. Dobrá práce." ozval se hlas, který Kenshin znal až bolestivě dobře. Poslední, co viděl než se mu zamlžila vize, byl Tadaův obličej, a jeho ruku. Měl v ní dýku a něco z ní kapalo.

Víte, proč zrada vždycky tak hrozně moc bolí? Protože to zdaleka není váš nepřítel, kdo vám bodl kudlu do zad, kdo vám způsobil bolest.. je to váš dobrý kamarád. Kamarád, kterému jste věřili dost na to, aby jste ho za svá záda vůbec pustili. V mém případě to byl můj bratr, kterého jsem považoval za víc vlastního, než toho bratra doopravdového. A stejně jako nikdy nesundám ten řetízek, nikdy nezapomenu na tu bolest, která se s tím řetízkem váže.

Kenshinovi se začala vracet vize.. opět začal získávat zrak. Připadalo mu, ajkoby se mu zdál nějaký doopravdy špatný sen.. a jeho hlava bolela víc, než by si kdy dokázal přiznat, že hlava může bolet. Až když zjistil, že se nemůže v posteli převalit na druhou stranu, pochopil, že to nebyl sen, nebo něco podobného.
Byl tam jako přibitý na křížy.. jeho ruce daleko od sebe, jeho nohy také. Nebyl tedy přibitý, ale byl připoutaný, a nemohl se hnout úplně stejně. Byl tam přivázaný zatraceně pevně, o tom nebylo žádného pochybu. Pak si i uvědomil, kde to vlastně zdobí zeď. Bylo to v místnosti před tou, která patřila tomu bossovi tohohle místo.. nebo... původnímu bossovi. Jeho mrtvola totiž ležela na stole před ním.. a hned za ní ležela mrtvola posledního člena jejich týmu, Fujia. Chudák. Takhle talentovaný mladý člověk, a objevil se přesně ve špatný čas na špatném místě. Kenshin ale na tom nebyl lépe... chtěl teďka použít svoje oči, aby zjistil, jak se dostane z tohohle bordelu. Nikdy nebyl v takhle nepříjemné situaci. Zkusil to, a.... nešlo to. Ta zatracená pouta musela nějak blokovat schopnosti, co shinobi mají, nebo celkově chakru, kdo ví.. ale Kenshin věděl jedno. Nemohl se podívat jinam, než by viděl normálně.. a byl to pro něj velmi klaustrofobický, nepříjemný pocit. Takhle se cítili normální lidé... a oni to považovali za normální? Kenshin si nepamatoval, jak to bez Byakuganu vypadá.. a teď už věděl, že si ani pamatovat nechtěl.

Přímo před ním chodila docela spousta lidí. Kenshin je poznal bez problémů.. byli to ti, které předtím porazil. No jasné.. teď už si mohli chodit v pohodě. Byli to vědci nějakého typu.. hrabali se v mrtvolách jeho spolubojovníka i soupeře, jakoby něco hledali. Kenshinovi se z toho dělalo zle, ale nemohl nijak odvrátit pohled. Zjistil, že tam byl připnutý i za krk..přemýšlel.. přemýšlel, jak uměl, jak se z tohohle dostat. Většinou přeci patřil mezi ty chytré lidi... proč ho teď sakra nic nenapadalo?! No.. a v tu chvíli slyšel znovu hlas. Hlas, který slyšet nechtěl. Teď už ne. "Tak co.. jaký to je být jednou ten, co nemůže s ničím nic udělat, co? Jaká je bezmoc?" zeptal se ho Tadao, který se objevil v jeho zorném poli. Kenshin se ošklivě zamračil. "Co ti kdo udělal?" zeptal se Kenshin naštvaně. "Dali mi sílu... dali mi schopnosti. Já pro ně musel dřít, a ty ses s nima narodil.. jaký to je, bejt ten, co žádný schopnosti teď nemá?" zeptal se. Kenshin mu neodpovídal. Neměl, co by mu teďka chtěl říct. "A všechno jen výměnou za tvůj Byakugan... to je přece dobrá výměna. Třeba tě nechají i žít.. i když nevím, jak by se zrovna tobě chtělo žít jako slepci... zlomenému slepci." Přecijen měl Kenshin jednu jedinou odpověď... a tou odpovědí byla otázka. Jediná, která ho zajímala v tuhle chvíli. "Kdo?" zeptal se slábnoucím hlasem. "To by tě zajímalo, viď? A tohle je právě na tobě problém.. myslíš si, že bych tohle sám nezvládl.. a i tak.. tady před tebou stojím, a byl jsem to já, kdo tě dostal na kolena..." spustil naštvaný Tadao. Kenshin viděl v jeho očích slzu.. asi musel dostávat nepříjemně potlačeno už dlouhou dobu. "Nejsem na kolenou.. a nedokázal bys to, kdybychom bojovali normálně." pronesl Kenshin, s ostrým pohledem na člověka, kterého se nikdy nebál nazývat bratrem. Dostal tvrdou ránu pěstí do obličeje. A další. Tadao vypadal naštvaněji, než kdy předtím, a Kenshin cítil v puse hodně krve.

"Zítra si pro tebe přijedou, a pak teprve uvidíš.. pak konečně bude spravedlnost ve světě." odpověděl mu Tadao, a přesunul se pryč z toho místa zpátky do hlavní místnosti. Kenshin se pokusil usnout, jak rychle to jen šlo. Věděl, že brzy bude noc.. nebo, nevěděl, ale odhadnul. Musel pozorovat, jak se "vědci" hrabají v lidech, a to mu fakt nebylo příjemné..ale taky to byl důvod, proč pro něj bylo tak strašně těžké usnout. A ani se mu to nepovedlo. Všichni z místnosti odešli, a Kenshin tam zůstal sám, jen se společností dvou mrtvol. Měl chuť nadávat, snad plakat, křičet... ale věděl, že to bylo to, co by si Tadao přál. Přál by si, aby zlomil Kenshina, když už se dal na takovouhle cestu.. A Kenshin to velmi, velmi striktně odmítal. Držel hrdě hlavu ve vzduchu.. jen několikrát musel odplivnout, aby se zbavil té krve z pusy. Musel si skousknout jazyk, nebo tak něco.. bylo to nepříjemné, ať to bylo cokoli, ale byla to jediná věc, kterou tak nějak tady mohl dělat. Tušil, že ho tady nikdo nenajde... a nepředpokládal to. Prostě tak nějak zůstal odevzdaný svému osudu.. jen si slíbil, že svojí hlavu udrží nahoře. Tohle vítězství jim nenechá totální.
Probudil ho zvuk něčeho, co hodně připomínalo alarm. Nechápal, jak, nebo kdy se mu konečně tedy podařilo usnout, ale věděl, že teď nespí. Určitě to byl alarm... všude blikala červená a stín, a jeden z "vědců" i přiběhl, aby zkontroloval Kenshina. Viděl, že tam jen je.. a tak zase odběhl. Kenshin slyšel, jak se všichni hýbou, jak všichni běhají, a slyšel, že se přeci jen děje něco.. a neměl ponětí, co. Byla v té místnosti tma.  Pokusil se znova protáhnout a dostat se ven, jakoby v psoledním pokusu něco udělat.. ale neudělalo to nic. Všechno, co se ozvalo, byl jen bolestivý vzdech z jeho vlastních úst. Silně a hlasitě si i povzdechl. Nemělo to cenu.. byl tu odsouzen ke smrti.

"Jestli tam blbečku umíráš, tak budu pěkně naštvaná." ozval se hlas z temnoty a Kenshin se zatraceně lekl, až by z toho poskočil, kdyby to jen šlo. "P..pardon?" dostal nakonec ze sebe. Před ním se objevila ohnivá koule, a tvář, kterou úplnou náhodou dokázal poznat. Byla to tvář jiná, než jak jí pamatoval, a rozhodně netušil, proč si jí tehdy zapamatoval tak dobře, ale věděl, že je to ta správná tvář.

"Eriko?" zeptal se nevěřícně. "Umřel jsi a já jsem anděl. Teď buď chvilku ticho než zjistím, jak se tohle odpoutává." pronesla naštvaně a začala se sápat na pouta na jedné z jeho rukou... "Zatraceně.. jak se tohle oddělává?" klela, mezitímco tahala... a v tu chvíli se otevřeli dveře.
"Sakra." hlesla Erika, když to viděla. Nemělo cenu utíkat. Pustila se toho pouta a mávla rukou. Z té ruky vystřelila úzká vlna ohně, a trefila svůj cíl přesně. Do vědce to udělalo díru.. ale zakřičel, dost nahlas, a bylo slyšet, jak už do místnosti utíká spousta dalších lidí.

"Jestli někomu řekneš to, co tady teď uvidíš, tak tě upeču taky.. a jestli tě upeču taky už předtím, tak se omlouvám. To se mi stává." pronesla Erika ke Kenshinovi, mezitím, co si prokřupávala prsty. Pak se podívala na Kenshina samotného, a mrkla na něj. Mezitím někdo rozsvítil světla, a ohnivá koule byla první věc, co vylétlo na neřády, co se valili dveřmi. Určitě ale ne poslední. Erika...začala tancovat. Vypadalo to celé.. tak zvláštně.. úchvatně. Byly to pohyby ostré, a přesto nádherně plynulé, každý z pohybů se napojoval na ten další a utvářelo to nádhernou symfonii pohybu. Ale nebylo to proto, že by se snad snažila Erika okouzlit svoje soupeře, i když to by se jí určitě povedlo taky. Především, každým tím pohybem, objevila se vlna ohně, a byla vyslána tam, kam zrovna Erika švihla. Bylo vidět, že to není technika myšlená na bojování v takhle těsném prostoru. Oheň létal všude, a náhodná místa v laboratoři začínala pomalu hořet.. hlavně ale trefovala nepřátele. A ti hořeli.. a křičeli.. a celé to bylo zvláštní. Celý ten agresivní tanec.. bylo to nádherné, a zároveň..strašlivé. Nemělo to hudbu. Jediný zvuk byl praskání způsobené ohněm, a křik těch, kteří se do toho ohně chytili také. A přesto.. ty pohyby byly něco, na co by se podíval rád každý, a způsob, jak z toho létaly vlny ohně..Kenshin zjistil, že to s naprostým úžasem sleduje. Nikdy neviděl nic podobného... A taky mu teď hořela noha. Cítil to.. bylo to nepříjemné. Erika byla jako v transu, tancovala dál, a další vědci  a mezi nimi i shinobi, co to tu měli bránit, dostávali ohněm. Vypadalo to, že přeci jen uvaří i Kenshina.. a pak přišel pohyb rukou Eriky jeho směrem.. a vlna ohně.. Kenshin už se rozloučil se životem, když si všiml, že nemířila přesně na něj, ale na jeho ruku. Nevěděl, jestli to bylo štěstí a nebo jestli to byl Eričin záměr, ale pásek, co držel Kenshina, chytil plamenem.. a za další okamžik povolil. Kenshin zatáhl vší silou, která mu ještě zůstala, a podařilo se mu vytáhnout ruku z toho řemene.

V tu chvíli se mu vrátila schopnost vidět byakuganem, a stejně tak využívat všechno ostatní. Viděl, že shinobi moc nezbývá.. viděl, že Erika to skoro celé zvládla. Teď, když viděl její tanec hned z několika úhlů, bylo to ještě pohlednější, ale na to teď Kenshin myslet nemohl. Pomocí chakry se dostal okamžitě z ostatních pout, a rychle uhasil pomocí proudu vody svojí nohu. Mezitím, vedle něj... znova se ozvala Erika. "Chyť mě, ať se nepraštím." pronesla... a doopravdy, začala padat. Kenshin přispěchal, a chytil jí do náruče. Všude kolem všechno hořelo, a jak se Kenshin dlouho nehýbal, nejen, že ho všechno bolelo, ještě si málem nabyl obličej taky, a dopadli by špatně oba, ale... přecijen to dokázal a teď jí držel. Už jí chtěl taky něco říct, když v tu chvíli se ozvala rána. Do hořící místnosti přišel i poslední člověk, jediný, co nebyl chycen do téhle laviny ohně a destrukce, kterou Erika dokázala spustit svým tancem. Kenshin se znovu díval z očí do očí Tadaovi. Měl v očích směs nenávisti, překvapení a strachu. Erika se znova ozvala, když to Kenshin vůbec nečekal. "Kdyby se někdo ptal, tak toho jsem ti nechala." pronesla unaveně a s lehkým úsměvem. "Říkala jsi ,že se to nikdo nesmí dozvědět... jak by se teda někdo mohl ptát?" zeptal se Kenshin a usmál se na ní. "Drž hubu." odpověděla mu ona, a vyplázla jazyk. Kenshin se usmál. Bohužel, pořád byl v místnosti někdo, kdo doopravdy nesdílel tuhle radost dvou lidí..Zakřičel něco, čemu Kenshin nerozuměl, a ani tomu zdaleka rozumět nechtěl. Chtěl už být odsud pryč. Posadil Eriku, která zatím získala trochu síly. Usmívala se... i když svět kolem ní hořel a měli jen pár minut.. usmívala se. Její modré vlasy, jakoby ještě zvýrazněly ve všem tom ohni. Mrkla na Kenshina, ten se znovu usmál, a s tím úsměvem se otočil na svého teď už soupeře. "Mrzí mě to. Ale Tadao, kterého jsem znal by byl rád, že jsem tohle přerušil.." pronesl Kenshin. Nevěřil si až tolik. Proti němu stál člověk, o jehož momentálních schopnostech neměl ponětí. A sám Kenshin byl zatraceně unavený a rozbolavělý.. ale teď nemohl ukázat jakoukoli slabost. Ne..naopak. Jestli byla chvíle, kdy ukázat sílu, byla teď.

"Nikdy jsi mě neznal! A já tebe nikdy neměl rád!" zahulákal Tadao, a vystřelil rychlostí, kterou zaznamenal jen sám Kenshin, na svého nového soupeře. Ale Kenshin rozhodně nebyl bábovka, a i když byl takhle oslabený, rány padaly na obě strany. Tadao zkusil nějaké vlastní ohnivé techniky, dokonce k tomu přidal i nějaký vzdušný element, aby je posílil, ale Kenshin dokázal s Kaitenem vždycky reagovat včas. Byl to vlastně taky tanec.. ale tenhle tanec už trval moc dlouho. Kenshin potřeboval něco...
.. všiml si, že Tadao už je blíž Erice než jemu samotnému. Jak tak bojovali. Sám si toho Kenshin ani nevšiml, ale museli si ve víru boje prohodit místa.. "Nezabiju tebe.." pronesl Tadao, s temným podhlasem. Vypadal zničeně. Nedokázal Kenshina porazit ani takhle oslabeného, a věděl o tom."Ale zabiju tvou duši uvnitř." pronesl, otočil se, a rukou připravil novou, rychlou techniku.
"RASENGAN!" zahučel, a s koulí energie v ruce se otočil, že jí napálí Erice přímo do obličeje.

Kenshin jen mrkl. Neměl ponětí, jak se na druhou stranu najednou dostal tak rychle, ale byl tam. Nechtěl ta slova říct. Nechtěl to udělat. Ale seděla tam jeho zachránkyně, bezbranná, a cokoli Kenshin udělal... cítil, že pokud ji ztratí, ztratí sám sebe. Nikdy v životě nechtěl ta slova říct, ale teď to udělal. "Juuken, Shitatchi!" zahulákal, prstem mu proběhla raiton podstata.. a Kenshin tím prstem bodnul, nebo se spíš jen dotknul, zad Tadaa. Tadao zamrzl. Nedokázal se pohnout. Kenshin ho oběhl, chytil Eriku za ruku a postavil jí. "Musíme pryč." pronesl. Ona jen zmateně koukala. "Co se mu stalo?" zeptala se překvapeně. "Zastavil jsem všechny jeho svaly v těle." pronesl Kenshin, když jí táhl ven z místnosti. "Ale..nedostane se nějak ven?"
"Srdce je taky sval." dodal k tomu. Když proběhl dveřmi, slyšel, jak Tadao, dříve jeho bratr, spadl na zem. Byl mrtvý dříve, než celá laboratoř spadla kvůli tomu ohni všude.


"Chtěl jsem tě pozvat na večeři.. za to, jak jsi mě zachránila." řekl Kenshin. Byl hezký den, a on už se dostal ze svých zranění a popálenin, stejně tak, jako Erika, ke které teď mluvil. Žila v malé garsonce na kraji Konohy, sama. "Ouuuw, jsi sladkej." odpověděla k tomu a znova na něj vyplázla jazyk. Kenshin to s úsměvem odignoroval. "Jo, sladkýho tam bude spousta." dodal, a mrkl na ní. "V sedm tam budu." odpověděla ona se stejným mrknutím, a když šel Kenshin domů, objevil se mu na tváři doopravdový úsměv poprvé, co zabil svého nejlepšího kamaráda. A jak slíbila, tak Erika vykonala... přišla. Chvíli si povídali, a pak přinesli desert. Kenshin nešetřil na tomhle kousku.. a Erika nešetřila na Kenshinovi. Ládovala se vším sladkým, co tam jenom bylo. "Eriko?" zeptal se překvapeně Kenshin. "Hmf, tcho je, potchebuju hodne energie." odpověděla mu s plnou pusou. Kenshin se na ní dál překvapeně díval. "Bude ti špatně.." Erika se na něj podívala zpátky pobaveně. "Ze sladkýho? Už, aby to bylo." odpověděla, a pokračovala v ládování se. Kenshin se neudržel. Začal se smát. Od srdce, doopravdy, smát. A pak už se smáli celý večer spolu.



"Proč se tak mračíš, Kensho?" zeptala se Erika. Seděli spolu venku, drželi se za ruce. "Jen mi je líto, že jsem ho nemohl zachránit. Že musel Tadao umřít." odpověděl Kenshin, koukajíc někam do nebe. "Víš... někdy, jakkoli moc se snažíme a jakkoli to chceme.. některé příběhy prostě nemají štastný konec." odpověděla mu. Kenshin byl překvapený, že takhle vážně ona dokáže mluvit. Přitáhnul si jí blíž k sobě, a zbytek noci už byli ticho.
Nad hlavami jim svítily hvězdy a zářil měsíc. Byla to krásná noc.

Byl to další z těch hezkých dnů. Kenshin šel navštívit svojí neteř, malinkou Hinami. Ještě když nedokázala ani mluvit, ani chodit, už se dokázala smát, a to bylo podle Kenshina nejdůležitější. Viděl jí poprvé, a hned jí byl okouzlen..jasně, Kenshin byl ten typ, co má děti rád a připadají mu roztomilé, ale Hinami byla i v tomhle ohledu speciální. Teď už běhala i povídala, a povídala docela ráda. Hrál si s ní většinu rána.
"Měl by sis pomalu taky najít nějakou slečnu." začal jeho bratr, mezitímco si Kenshin s Hinami hrál. Dělal nějaké blbosti, plazil na ní jazyk, schovával strýčka do rukou, a vůbec. A Hinami se od srdce smála, protože takhle malé děti to ani nijak neumí. "Prosímtě, dej mi pokoj." odpověděl pobaveně Kenshin a dál dělal blbosti. Vůbec si nevšiml, že výraz jeho bratra zatím dost potemněl. "Nebo, raději.. my bychom ti měli najít nějakou slečnu. Dobrou, diplomatickou volbu." pronesl znovu, mnohem vážnějším hlasem. Kenshin věděl, že už je čas přestat dělat blbosti. Tohle poslouchat nechtěl. "Jsem tvůj bratr, ne nástroj. Vezmu si někoho koho budu chtít, ve chvíli, kdy budu chtít." pronesl ostře, a se stejným pohledem se podíval na Kana. Tušil, že tohle nebude dobré... no, vlastně mu to bylo celkem jasné. Bylo mu i jasné, kam Kano nakonec zamíří. "Přece by ses nechtěl flákat s nějakou..." rozjel dál Kano, ale Kenshin ho ostře zastavil. "Je moje věc, s kým chci trávit svoji budoucnost." odsekl mu dost nepříjemně. Pak si povzdechl a otočil.. moc dobře věděl, že teď, pokud tady zůstane, bude to jenom horší a horší.. a Kano už se vařil. Viděl mu to na očích, viděl mu to na tvářích, takhle vypadal vždycky, když se naštval. Chystala se bouře, a Kenshin ji nechtěl v tak hezkém dni mít. Nebyl důvod. A tak se rychle zabalil.. ale už bylo pozdě.

"Ještě jednou uvidím tu flundru tady v sídle, a vyhodím vás oba!" zakřičel rozzuřený Kano směrem ke Kenshinovi. Kenshin se zastavil. "Nemá rodiče, nemá pořádně domov, dokonce ani nemá jméno! Někdo takovej se nehodí ani, aby se Hyuugy někdy dotknul, natož aby.." rozjel Kano svojí bouři, ale Kenshin ho už ani neposlouchal. "Jak jsi jí nazval?" zeptal se bez toho, aby se na něj vůbec podíval. "PŘESTANEŠ MI UŽ SKÁKAT DO ŘEČI?!" zaburácel Kano, bez sebe vzteky. Kenshin se konečně otočil. V jeho Byakuganu, tak známém tím, že vlastně pořádně nemá barvy, hořel takový oheň, za který by se žádný Uchiha nemusel stydět. "Jak...jsi...jí..nazval..?" zeptal se znovu, a dal každému slovu důležitost samu o sobě, jakoby říkal celá dlouhá souvětí. "Flundrou. A nazvu jí tak znova, pokud.." Svoji větu už nedořekl. V tu chvíli byl Kenshin u něj a praštil ho do břicha tak silně, že Kano ztratil nejen řeč a dech, ale rovnou i všechnu půdu pod nohama. Odletěl o kus dál až narazil zády o zeď. Pomalu se začal zvedat. Byl to muž v nejlepších letech, Kenshin pořád jen mladý muž. "Tos přehnal, bratříčku." vyplivl ze sebe Kano, a vyhrnul si rukávy. Kenshin by si na to, aby se to dostalo až takhle daleko, normálně dával setsakra pozor, ale tohle už jeho bratr prostě přetáhl. Erice takhle nebude říkat nikdo, a bylo jedno, jestli je to náhodný člověk na ulici, král světa, hokage, a nebo třeba jeho bratr. Rozjela se tvrdá bitva. Oba dva z nich byli velmi dobře schopní využívat všeho, čeho by Hyuuga měl, a tak to vypadalo jako dva lidé, ladní, jak to jen jde, jak jeden mlátí druhého. Jeden z nich byl přeci ale jen rychlejší. Jeden z nich byl přeci ale jen přesnější, schopnější, talentovanější... silnější. A i když si to Kano nechtěl v boji připustit za žádnou cenu, on to rozhodně nebyl. A než se taky Kano nadál, měl Kenshinovu ruku přímo před svým krkem. Kenshin nepraštil... ale bitva se zastavila. Kdyby tady zasáhl, nejen, že by ukončil jejich malý souboj, ale taky by klidně mohl ukončit Kanův život. Naštěstí se pořád ovládal dost an to, aby něco takového neudělal. Nechtěl svého bratra zabít.. chtěl mu dát lekci, a to se mu povedlo. "Pamatuj si. Jsem členem téhle rodiny. Ale nejsem tady, protože musím, ale proto, že chci. A taky můžu kdykoli odejít. Pamatuj si, že nejsem jen nástroj k tomu, abys ho ovládal, a že takovej není ani Hayato. A taková nebude ani Hinami. Jsou to lidi. Ne nástroje." vypálil mu větu po větě jeho lekci, a ruku odtáhl od jeho krku. Protáhl si ruku, která byla několikrát zasažena Kanem, a dal se na odchod. "Ale alespoň ses zapotil.." pronesl Kano k odcházejícímu Kenshinovi. Kenshin už nechtěl víc ranit pýchu svého bratra, a tak prostě s úsměvem odešel.



Neodešel ale vůbec nikam daleko. "Kenshine." pozdravil ho hluboký hlas už docela starého muže. "Otče.." pozdravil ho i Kenshin, a lehce pokývl hlavou na znak úcty. Nevěděl, že je v okolí i hlava klanu Hyuuga. "Zrovna jsem za tebou chtěl zajít.. o něco tě požádat." svěřil se Hyuuga Ryobe, a Kenshinovi trochu vyskočilo obočí překvapením. Bylo to velmi, velmi málokdy, aby se jeho otec, hlava klanu samotná, rozhodla zeptat se o pomoc svého mladšího, rebelujícího, spíš otravného syna, co stejně doma trávil tak málo času. Ale byla to i zvědavost, co ho zklidnila z boje předtím a donutila poslouchat. "Ano, otče?" zeptal se ho zvědavě.
"Potřebuju, abys učil mého vnuka, Hayateho." Kenshinovi se rozzářila tvář úsměvem. Jeho bratr právě dostal další, velmi, velmi tvrdou ránu.

"Ale táta říkal, že když praštím takhle.. " rozjel Hayato, ale byl přerušen dříve, než vůbec začal. "Tak tě bude bolet ruka. Já vím. Ale chceš vědět pravdu? V boji někdy ruce bolí. A teď, jeď." pronesl Kenshin, když ukazoval Hayatovi, jak správně bušit do panáka. Netušil, že juuken mladého Hyuugy bude tak špatný, naprosto nezvládal ani základy.. ale co se dalo dělat. Za těch pár hodin, co ho Kenshin už měl, viděl spoustu zlepšení. Hayato se učil rychle, když byl učen správně.. a to se mu teď konečně dostávalo. Při té myšlence se Kenshin spokojeně usmál.
"A jak je to teda s tím kaitenem?" zeptal se Hayato sklesle. Jen nedávno prošel akademii, byl mezi horšími žáky školy. To se prý nikdo nesměl dozvědět. To, jak je špatný teď, se prý taky nikdo nikdy nesměl dozvědět. Kenshinovi bylo malého Hayata docela líto. Vždyť se snažil.. jen prostě nevěděl, jak na to, a stejně jako jeho bratr, i on se narodil se zády bolavými od velké spousty očekávání, a to bylo pro každé dítě nepříjemné. "No, to je docela složitá technika. Podívej.. musíš se dostat do rotace. Vidíš.. rychlá, a musí vydržet dlouho.. a pak.. pak musíš vypouštět stejné množství reiatsu ze všech míst na svém těle.. no, a až se tohle naučíš, tak dokážeš spojit tyhle dvě věci, a vznikne kaiten, dokonalá obrana." vysvětlil Kenshin, i s ukázkami. "Cože?" zeptal se překvapený a pomalý, ale zatraceně fascinovaný mladý Hayato.. "Eh...to je jedno.. pojď, vezmeme si to krok po kroku." rozhodl se Kenshin, a tak učil svého synovce, co jen dokázal. Trvalo to měsíce sházení se nad řekou, než se Hayato doopravdy něco naučil. Mezitím tam na tom místě postavili i most. Bylo to právě to místo, kam chodívali dělat blbosti s Manami a s Tadaem, a tak to vždycky přineslo spoustu vzpomínek, když se tam Kenshin vrátil. Byl rád, že tam může vycvičit další generaci. Hayato nebyl dvakrát šikovný, ale byl pracovitý, byl dobrým žákem, a nebyl rozhodně hloupý. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec mohl vlétnout mezi kvalitní shinobi.. a Kenshin se jednoho rána, po všem tom tréninku, ocitl na mostě sám. Vzpomněl si na to, jak tady cvičili kunaie se svými dvěmi nejlepšími přáteli. "Víš, Tadao... ne každý Hyuuga se musí rodit jako borec. I my musíme pracovat." řekl Kenshin mostu, jakoby se nic nedělo. S úsměvem meditoval, a koukal všude po lese, co se kde dělo, mezitímco oči doopravdy nechával zavřené. Erika už byla na cestě za ním. Čas zase otevřít oči, a užít si zbytek tohohle dne..

Kenshin měl namířeno do hor. Bylo to daleko od Konohy, a docela decentně daleko od samotné Země ohně. Určitě to nebylo normální místo, kam by se takový shinobi z Konohy bez mise vydával, ale on tam přecijen šel, a byl zvědavý tak, jako málokdy předtím. V kaspe měl schovaný dopis, co dostal, a v sobě víc energie, než kdy. Nejen, že tyhle hory vždycky chtěl vidět, ještě tu byl na misi. Misi za vlastním účelem, ne pro Konohu.. to pro něj taky bylo poprvé!
Dopis, který měl v kapse, byl jednoduchý:

Hyuuga Kenshine,

Již dlouho tě sledujeme, a rozhodli jsme se, že jsem v tobě zainterestováni. Přijď na sever, na horu, kde mi jsme, a popovídáme si, jako by si někdo naší inteligence a síly popovídat mohl.

Král havranů,
Shun.

A ano, to byl doopravdy celý dopis. Kenshin nikdy neslyšel o tom, že mají havrani krále, ale nepřekvapovalo ho to až tolik. Věděl, že existuje spousta summonů, a že se všichni někde nacházejí, a bylo mu i jasné, s jakou nabídkou by mohl takový havran vyrukovat. Ale také mu bylo jasné, že sám bude muset zaplatit nějakou cenu, a jeho zajímalo, co to bude. Také očekával hodně otázek a mysterií, a proto nebyl překvapen, když se nedočetl nikde doopravdové jméno nebo umístění toho, kam měl vlastně zajít. Ale v archivech přecijen místo našel – něco, co se jmenovalo Havraní hora, protože tam vždy havranů byla spousta, a nikdy nikdo moc nechodil nahoru. Kdokoli, kdo se jí pokusil zdolat, dostal od havranů lekci. Někteří, kteří se dostali daleko se šplháním, dokonce svoji lekci ani nepřežili. A právě o tolik víc byl Kenshin zvědavý. Co havrani chtěli zrovna teď, a co chtěli zrovna po něm?
Došel až ke značce, kde se právě vyjímalo jméno celého toho místa. "Havraní hora". Na té značce samotné jeden takový černý pták seděl, a zvědavě po Kenshinovi koukal. Byla tam zima, ale to nijak mladého Hyuugu neodrazovalo – věděl navíc, že ani nebdue muset šplhat. Viděl odsud až skoro na vrcholek prostě.. cestu. Jasně, strmou v nějakých místech, ale byla to pořád docela cesta. Havraní hora ani nebyla nijak vysoká, ani ničím jiným zajímavá, což Kenshina docela překvapilo, ale co se dalo dělat. Havran ze značky odletěl, a Kenshin se vydal právě po té cestě, kterou před sebou viděl.
Spousta havranů ho pozorně a překvapeně sledovalo, ale žádný z nich se nijak nepřiblížil. Vypadalo to, že přecijen je hostem, a né výtržníkem, ale když tak šel tam nahoru, tak bylo Kenshinovi jasné, jak se může stát, že se odsud jen tak někdo nevrátí. Byli všude, a vypadali..silní. Mazaní. Kdyby vyletěli všichni, i Kenshin by se musel dát na ústup. Šel takhle hodný kus cesty, když potkal jednoho mnohem většího, než byli všichni ostatní. Blokoval cestu.
"Zdravím. Ty jsi Kenshin, viď?" zeptal se ho pták skřaplavým hlasem. "Jo.. jsem to já. Váš král mi poslal dopis. Že sem mám jít." odpověděl mu Kenshin, trochu opatrně. Vůbec nevěděl, co má vlastně čekat. Navíc, tohle byl první havran, který na něho mluvil. "Jsem zástupce krále. Mám tě k němu dovést." pronesl havran jakoby nic, zvědavě natočil hlavu a podíval se na Kenshina svým prozíravým, vševidoucím okem. Kenshin viděl všechno v okolí velmi širokém, ale havran samotný se zdál, jakoby viděl... dovnitř. Jakoby viděl duši Kenshina, jakoby viděl jeho myšlenky. Kenshin si před ním působil celý nesvůj. I když byl havran pořád dost malý na to, aby mu přistál na rameni, což také udělal, Kenshin si před ním připadal hrozivě... malý. A havran na rameni byl pořádná váha. "Pojď dál... musíš jít. Když král volá, mělo by se ho poslouchat." pokračoval havran svým skřiplavým hlasem. Tenhle jeho.. posel Kenshina dostal do fáze ještě mnohem větší zvědavosti. A tak šel dál.

Ušel docela pořádný kus, když si uvědomil, že pomocí Byakuganu něco vidí. Byli to shinobi.. kteří šli z cesty zezdola. Na jejich ramenech byli orli. Utíkali směrem nahoru, a havrani hlídající spodek rychle ulétali. Orlí síly některé chytili.. a ti nedopadli dobře. Orel nebyl pták tak chytrý, ale byl silnější. "Myslím, že dole máte problém, havrane." pověděl mu Kenshin, koukajíc na to, jak umíral jeden z havraních hlídačů. Chudák. "Já vím." odpověděl mu havran skřiplavě. Kenshina ta odpověď velmi překvapila.
"Řekni mi, Hyuugo Kenshine. Co uděláš, když tohle vidíš?" zeptal se ho havran. Kenshinovi se nelíbilo dívat se na to, jak několik orlů trhá jednoho jediného havrana. "Zaženu je. Udělám dobrý skutek." poznamenal Kenshin... a otočil se. "Ale havraní král už je jenom kousek odtud, Kenshine. Jsi si jistý, že se chceš otočit a jít zpátky?" zeptal se havran překvapivě. "Jsem. Je mi jedno, jestli to udělá moji cestu delší nebo složitější. Havrani jsou krásná zvířata. Nenechám je umírat jen kvůli vlastní lenosti." odpověděl mu rozhodně Kenshin, a vydal se tedy zpátky dolů. "Dobrá." slyšel až sebou ještě havrana, který tam zůstal. Kenshin se dal do rychlochůze, až běžel. Nechtěl, aby ta zvířata dál trpěla. To byla taky nevýhoda Byakuganu, viděli jste, když někdo trpí, když někdo nedokáže dál, nedokáže se bránit. Ale taky to byla výhoda. Mohli jste jim jít pomoct. A tam právě šel i Kenshin.
Upřímně řečeno, cesta zpátky dolů byla mnohem delší, než bitva samotná. Shinobi vůbec nečekali, že by tam havrany někdo mohl kdy bránit, a když tedy seběhl Kenshin do jejich zorných polí, někteří to se svými orly zabalili hned. Ti další byli rychle poraženi, a za chvilku byla hora zase prázdná od lidí. Od všech, až na Kenshina.. ale den už byl skoro u konce. Kenshin byl unavený.. co se dalo dělat. Otočil se, že půjde dál. Stál tam před ním znovu havraní posel, větší, než ostatní.
"Jsi chytrý. Jsi silný." pronesl svým skřípavým hlasem, a Kenshinovi se zdálo, že v tom slyší nějaké uznání. "Stejně tak jste vy, havrani. Jste moudří. Vidíte toho spoustu." uznal jim také trochu dobré slávy Kenshin s úsměvem.
"Já jsem Shun. Jsem král havranů. Tvoje cesta je zajímavá, Kenshine. Viděl jsi spoustu míst, viděl jsi spoustu lidí, spoustu různých charakterů. Havrani dlouho seděli na svojí hoře, ale pravda je, že jsme zvědavá zvířata. Chceme také vidět něco ze světa, když se začíná formovat historie, a cítíme, že teď je právě ten správný čas, ten správný bod. A myslíme, že jsi ten správný člověk." vysvětlil havran. Tak tohle byl jejich král. Celou tu dobu to byl jenom test, celá cesta nahoru a pak dolů, byl to test, aby viděli, jestli je Kenshin na jejich spojenectví ten pravý. A asi byl, podle toho, jak Shun sám mluvil. Shun vytáhl z pařátů jakýsi svitek, a Kenshin ho rozdělal.
"Je to smlouva. Slibuji ti, že ti havrani budou pomáhat, že budeme tvými věrnými společníky i přátely, pozorovately i bojovníky. A ty nám slib, že nás necháš vidět, jak se formuje svět, že nás přivedeš na svoje vlastní cesty, a ukojíš tím naší zvědavost." Kenshin dlouho nečekal, a podepsal vlastní krví. Byl vůbec první, jehož jméno na tom svitku bylo.

Část sedmá - Epilog

Kenshin se už nemohl dočkat, až se zase vydá do školy. A ne, nešel tam, aby se dneska učil.. šel tam, aby vzal svoje vlastní studenty. Nebyl to pro něj náhodný rok, se kterým začít s učením nových shinobi, to vůbec ne. Hinami tenhle rok prošla školením, a Kenshin věděl, že by ji musel trénovat tak jako tak, ač by chtěl, nebo nechtěl. Stejně by za ním jednou Ryobe došel, a požádal by ho, aby Hinami učil stejně tak, jako učil Hayata, A Kenshin to věděl. Věděl ale taky, že jednou by si přál vést svůj vlastní tým, tak jak to dělal starý Senju. Tetsuya by na něj určitě byl hrdý, kdyby ho teď viděl. Umřel teprve nedávno.. jejich dobrý, starý mistr. Jeho jméno už stálo napsané na mostě nad Nakou. Na tom, kde učil Hayata, na tom, kde si hráli s Manami a s Tadaem. Byla tam už jména dvě. Tadaovo, a Senju-senseie. A bude to místo, kde bude jednou chtít být Kenshin pochován. Nepatřil mezi staré lidi, rozhodně ne, a život měl ještě před sebou z většiny, ale i tak..Věděl, že právě to je to místo, které zůstane v jeho srdci a mysli jako taková jeho.. kaplička. Kaplička pro jeho vlastní mysl. Pro jeho vlastní víru, že všechno se dá vyřešit. Že možná ne každý příběh může mít dobrý konec, ale že každý příběh alespoň stojí za vyprávění. To byla Kenshinova víra. Vyšel konečně ven. Musel Hinami učit, ať už chtěl, nebo ne, ale pravda byla, že si to přál víc, než většinu jiných věcí na světě. Hinami byla jako on. Druhé dítě, sestra budoucího dědice, dítě, od kterého nikdo nic nečeká, a přesto očekávají, že tak nějak bude dělat dobré jméno. Hinami se stejně jako on velmi často a ráda smála, Hinami stejně jako on trochu vybočovala z řady. Kenshin v ní viděl sám sebe, když byl mladý. Dobrá, možná zrovna nenosila s sebou projímadlo na každou hodinu, kdyby náhodou sensei odešel z hodiny a oni dostali příležitost, ale to nebylo to důležité. Důležité bylo, že se konečně zase narodil Hyuuga, který měl vlastní hlavu, a vlastní názory. A Kenshin se nemohl dočkat, až nějaké ty svoje názory dostane i k Hinami. Stejně jako Shun... byl zvědavý, jak se ona, a i jeho další studenti, budou vyvíjet, nejen jako shinobi, ale i jako lidé.

Jo, a navíc se prý chtěl vůdce týmu stát i Hikumo. A to by bohdá nebylo, aby Kenshin svého rivala, kterého taky po cestě dokázal chytit, s něčím nechal utéct. Kenshin nikdy necítil k Hikumovi zášť. Věděl, že jeho příběh je mnohem tragičtější než ten Kenshinův, a vždy Hikuma respektoval.. ale právě to byl jeden z důvodů, proč se rozhodl otevřít takhle tuhle rivalitu. Aby měl Hikumo možnost se na něco soustředit, když mu nebude dobře. A stejně tak, aby i Kenshin se měl o co opřít, kdyby to potřeboval.

Venku se setkal se svým starým týmem. "Manami. Kazuki." pozdravil oba dva, a oba dva pozdravili jeho. Kazuki byl už pravým mužem, měl vlastní dceru a milující manželku. Manami byla jouninem jak se patří, uměla hodně léčivých technik a dost možná byla nejpřipravenější ze všech na to, vést nějaký tým. Usmívala se. Za svůj život, za který viděla hodně umírajících shinobi, se kterými předtím byla na misi a nedokázala je vyléčit, se její neustálý smích a energie trochu přeformovaly ve více opatrnosti a ladnosti dospělé ženy, ale rozhodně to neznamenalo, že neměla stejnou jistku v očích, jakou nosila už před léty. A společně se vydali spolu do školy. Stejně, jako před dvaceti lety. Stejně, jako před nějakými..dvanácti, kde Kenshin poznal tehdy Eriku. I teď, když šli do školy... znamenalo to nový začátek pro jejich životy, uzavírala se tím jedna kapitola, a otevírala se druhá. A Kenshin se nemohl dočkat, až zjistí, co ho v téhle nové kapitole čeká.

Jmenuji se Hyuuga Kenshin. Jsem jounin z Konohagakure, je mi 25 let, a mám stejné jméno jako spousta dalších, kteří patří do jednoho z nejvlivnějších klanů v Konoze. Jsem si jistý, že každý příběh stojí za to, aby byl vyprávěn. I ten můj. Je teprve na začátku, doufám, že budu schopen napsat ještě spoustu dalších kapitol, ale tohle je místo, kde to musím teď ukončit. Jednu knihu sjem totiž už dopsal, a tím, jak jsem se vrátil do školy, možná jsem rozepsal druhou. Život shinobi je takový, že nikdy nevíte, kdy už bude konec vašeho příběhu. Může to být za sto kapitol, stejně tak to může být za kapitoly dvě. Můj příběh možná není tak uchvacující jako jiné, není tak šokující. Ale je to příběh, který je pro mě nejdůležitější. Ne proto, že v něm jsem já. Naopak.. proto, že by to byl krásný příběh i bez toho, abych tam já kdy vůbec byl. Tvoří ho Erika, Manami, Tadao, Tetsuya, Shun, Kazuki, Hinami, Rikuto, Itane, a dokonce i Kano a Ryobe. To jsou praví hrdinové mého příběhu, o kterých vám jsem chtěl povědět. A doufám, že ještě budu někdy moct.