Park

[morio_jmeno]

Kdyby byl Morio bystřejší, zkušenější, starší a hlavně silnější, povzechl by si nad tím, že se nechal nalákat do takové pasti. Ale Morio byl všechno jiné jen ne to, co zrovna potřeboval. Stuhl na místě, hned vedle Senseie. Zpozoroval divné, tmavé nitky na kuchyňské podlaze. Najednou ty zvláštní zvuky ze špajzky, ze které před málo chvílemi vylezl. No, člověk by se mohl divit, co všechno se v tu dobu honilo malému klučinovi hlavou. Tolik otázek, co se to děje, proč a jak. Co se stane? Všechno se to dalo hezky zabalit a vyvodit jediné - měl strach. Bál se, a to bylo něco, co zažil před velice dlouhou dobou. Začalo to přinášet nemilé myšlenky zpět na povrch.
Bum. Sice odignoroval všechna slova, co vyřkla ta neviditelná osoba, ale zpátky do reality ho dostal hlasitý zvuk vyvolaný dopadem Senseiova těla na zem. Postřehl něčí průhledný prst, ucítil ho na svém spánku a následoval jako další na zem.

[rec=morio]"Pšííííík,"[/rec] rozlehlo se po místnosti. Morio pomalu začal otevírat oči, nic moc neviděl a bylo mu chladno. Cítil se... omezeným. Ano, začal si uvědomovat, co se dělo. Nemohl pohnout svými končetinami. Zřejmě se nacházel v nějaké cele, která by se klidně mohla podobat té, co byla v Jáma a kyvadlo. Ale snad to nebude až tak moc jako tam...
Snažil se odtrhnout ruce od sebe, ale nešlo to. Bylo to lano nebo nějaké okovy? Byl v cele sám? Měl u sebe nějaké vybavení? A co jeho luk a toulec? A hlavně, kde byl Shikamune? [rec=morio]"Haló,"[/rec] zahulákal tak nahlas, aby to slyšel kdokoliv v cele, ale aby nepřilákal zbytečně nechtěnou pozornost. Bylo poměrně zvláštní, že už necítil strach jako předtím v domě. Dělala to tma? Who knows, možná byl ještě v polospánku. Co měl ale dělat?

[morio_jmeno]

Během pár chvil získal odpovědi na své otázky. Neměl u sebe žádné vybavení, které by bylo někde hozené kolem, a nenacházel se podle všeho v cele, jak se nejprve domníval, ale v nějaké velice tmavé a vlhké jeskyni. Ale bylo celkem pěkné zjištění, že ho svazovalo pouhé lano a ne žádná kovová klepeta. Protože každý by pochyboval, že by se mu povedlo někde vyhrabat šperhák či něco podobného.
Bohužel a zároveň díky bohu, nikdo na jeho zavolání nezareagoval. Znamenalo to tedy, že Shikamune je v nějaké jiné části jeskyně, ba dokonce možná v jiné jeskyni!? Nebo ho zrovna vyslýchali? Zatím nevěděl. A pokud nechtěl skončit nějak špatně a mít na svědomí ztrátu poradce Hokageho, musel začít nějak jednat! Však už byl čuník- tedy chūnin!!
Všiml si pár krápníků, ale co tak věděl, krápníky neměly povětšinou žádné ostré hrany, takže ty mu budou k ničemu. A zkusit si jeden utrhnout by bylo zbytečné ztrácení sil a poškozování životního prostředí... nebo něčeho takového. Musel tedy využít to, co měl okolo sebe. Rozhlédl se kolem sebe, zda neuvidí nějaký šutr, co by vypadal jako... eh... jako... nom, něco dlouhého... třeba... haha... okurka! Hledal prostě něco, co bylo dlouhé nebo nejlépe mělo hrot. Pokud ne, tak vzal jednoduše první šutr, co měl u sebe a zkusil to s ním. Well, netušil ale, zdali to bude fungovat, jenomže nic jiného ho moc nenapadlo. Nastal tedy čas konání! Vzal kámen do dlaní a pevně ho držel. Začal se soustředit a hromadit chakru v jeho plicích, přičemž se pomalu nadechoval a snažil se onu nahromaděnou chakru smísit s vdechovaným vzduchem. Nedělal to určitě poprvé, tuhle techniku trénoval už několikrát, takže tento krok by neměl být problematickým. [myslenky=morio]"Fūton: Shinkūjin!"[/myslenky] čistě pro efekt. Když cítil, že směs chakry a vzduchu byla ideální, začal ji vydechovat přímo na kámen a tvořit z ní čepel. Nejlépe na nějakou ostřejší hranu kamene, aby to bylo jednoduší.
Pokud se mu tento akt vskutku povedl a měl utvořenou čepel na kamínku, začal řezat do lana - ne do masa, prosím! -, a tak se snažit vysvobodit.

[morio_jmeno]

Zrazen. Zrazen a stále svázán, kdo ví v jaké vůbec jeskyni. Jak ho mohl zradit materiál kamene? Prostě jak? Morio byl celkem zklamán, že si nemohl udělat takový nožík s kamennou rukojetí, ale aspoň lano lehce nařízl. Bohužel, ale ne dostatečně. Z dlaní se mu sypaly malé kamínky různých velikostí dosti podobné jakémusi štěrku někde u silnice. Naštěstí tam nebylo zas tak moc vidět, takže možná byl rád, že neviděl jeho super nápad rozpadlý na milión kousíčků... kdyby byl Morio možná víc namyšlený a arogantní, možná by mohl pronést něco ve stylu "Ha, ten šutr nemohl ustát moji drtivou sílu ninjutsu!" či něco takového. Jenomže... co teď?
Morio se porozhlédl po dalším šutru, podle všeho měl celkem na výběr, takže se chopil nějakého, co vypadal, že má nejostřejší hranu. Musí se ale podotknout, že vybíral z tupých předmětů, žádná kalená čepel se zřejmě kolem nepovalovala, tím pádem musel vybírat nejlepší z nejhorších. No, a jde se znova. Chopil onen kámen s ostrou hranou znova do dlaní, pevně ho chytil a začal znova řezat - už bez fuutonu. Teď ale s větší přesností, protože si všiml, jak si při svém nepovedeném pokusu prořízl kalhoty. Nerad by nějakou nechtěnou ránu. Zatím to vypadalo, že ho nikdo nebude rušit, mohl tedy usoudit, že měl poměrně dost času... i když, kolik měl vůbec času Shikamura-sensei? Nemohl se tu flákat, musel si pohnout!

[morio_jmeno]

Ruce volné. Konečně. Zřejmě také přeřízl lano, které mu svazovalo nohy, ale tentokrát rychleji, takže možná to nestálo ani za zmínku. Sečteno, podtrženo, byl volný! Jenomže s tím se toho moc nevyřešilo, protože přišly další problémy. Přesněji dva. První: neměl stále šajna, kde že se to nachází - věděl, že je v jeskyni, ale to je celkem široký pojem - a druhý: neměl žádné světlo, takže viděl docela velký prd.
Málem okamžitě uklouzl po povrchu jeskyně, když se zvedal, protože podle všeho tam bylo dost vlhko. Yep, cítil to i na zadku. A jakože... mohl si stěžovat, že, ale jaksi neměl komu. Krápník mu zřejmě nedá nějakou kompenzaci.
Pomalu se dal do pohybu, našlapoval s opatrností, aby neskončil na zemi, a snažil se najít východ ven. Jeskyně zřejmě nebyla nijak moc prostorově rozsáhlá, neměla žádné odbočky, postranní cesty nebo propasti, šel stále za nosem a vypadalo to tak, že možná jde i správně. Morio rozhodně nebyl typem člověka, co by se začal hroutit nad bezedností situace. Moc dobře věděl, že to nic nepřinese a v podobných situací musí mít hlavu čistou. Proto už nepociťoval takový strach jako zpočátku. Snažil se být klidný a nevyšilovat. Vzpomněl si na jednu z mnoha poučení, která kolovala na Akademii. Ninja vždy musí být koncentrovaný a několik kroků napřed. Netušil, kdo ho do jeskyně hodil, kdo ho svázal, kdo je napadl v tom opuštěně vypadajícím domě. Netušil zatím nic. Ale dost sázel na to, že si myslí, že nebude dělat starosti. Proč by také měl? Byl to novopečený Genin, co zrovna dokončil druhou etapu svého života. A to mu hrálo do karet. Měl onu šanci překvapení.
První priorita byla dostat se pryč z jeskyně. A tak druhá priorita byla o to jasnější. Musel získat vybavení. Nom, pokud se mu poštěstí potkat se s nějakým hezky špičatým a ostrým stalagmitem nebo stalaktitem, zřejmě by z něj mohl udělat svoji provizorní zbraň. Aspoň něco aby se necítil tak bezmocně.

[morio_jmeno]

Musel se při svém postupu zastavit, protože se přímočará cesta začala rozdvojovat a dostal se do bodu, kdy se musel rozhodnout kudy. Věděl prdlajs o tom, kde byl a kam cesty vedly, měl jenom pouze jediné vodítko. Krev na zemi vedoucí z místa odkud zrovna přišel. Nemělo moc smysl dumat nad tím, co za krev to bylo, protože by rozhodně nic nezjistil. Otázkou spíš bylo, jednalo se o jeho krev? Doteď necítil žádnou bolest, která by vypovídala o krvácejícím zranění... ale nemohl to tušit jistě. Proto se ohledal, ale dost pochyboval o tom, že něco najde.
Jak už ale bylo řečeno, nesměl ztrácet čas. Musel se hnout a dostat se tak ven z toho zpropadeného místa. Jestliže se neukázalo nic jiného, co by mu dalo nějaký ten hint, např. průvan či vánek, rozhodl se jít doprava. Cestička krve sice vypadala lákavě, ale smrdělo to úmyslnou pastí. Nemohli očekávat, že tam bude spinkat věčně. A nebo se mýlil a past se nacházela napravo. Ať už to bylo jakkoliv, skutečně nemělo smysl nad tím víc přemýšlet. Neměl moc na výběr, takže se naposled rozhodl a vydal se doprava. Pravá jako... pravá cesta?

[morio_jmeno]

Nakonec krev nebyla jeho. Mohl si prozatím lehce oddechnout, protože to znamenalo, že se nenacházel v žádné nevýhodě, kdyby přišlo na nějaké ty fighty - nepočítám do toho, že je bez vybavení, to se snad nějak pořeší. No, ale pokud krev nebyla jeho, musela být určitě někoho jiného, a pokud to vezmeme z pozitivního hlediska, mohlo tamtudy projít nějaké zraněné zvířátko a udělat krvavou cestičku. Ah, někdy by se hodilo býti naivním.
Šel dál a dál přímo za nosem, šel tak dlouho, že se nakonec černá temnota začala rozplývat v žlutých žilkách neznámého svitu. Vypadalo to čím dál tím víc jako v té povídce od Poea... ta sirnatá barva. Ale naštěstí pro Moria se tak nekonalo. Světlo, které mu umožnilo znova vidět, pocházelo z obřího, žlutého krystalu visícího na stropě velké místnosti jeskynního původu - not that sure. Spadla mu brada až ke kolenům, když uviděl tu přírodní krásu, která se před ním rozléhala. Všechny ty květy, opečovávané záhonky a třešnička na tom všem, zlatokvětá sakura, byly dech beroucí. Nikdy by nesnil o tom, že ve svém životě uvidí něco takového. Bylo to vskutku působivé.
Jak procházel dál zcela unesen, musel se zarazit. Na lavičce, která se nacházelo pod tou nádhernou sakurou, někdo seděl. Osoba malého vzrůstu a zcela zahalená v plášti působila tajemně a hlavně... nebezpečně. Morio se musel vrátit do reality. Nacházel se na území, o kterém nic nevěděl, byl tam vzat proti své vůli a odtrhnut od svého senseie, nemohlo to znamenat nic jiného než to, že se rozhodně nacházel na nepřátelské půdě. Avšak, i když nebyl zraněný, nacházel se stále v té samé veliké nevýhodě. Neměl žádné vybavení, což rapidně snižovalo jeho bojeschopnost.
Usoudil, že osoba sedící na lavičce o něm už dávno ví, pokud nebyla v nějakém transu či hlubokém spánku. Nemělo cenu se schovávat. Popravdě... nezbývalo mu nic jiného. Pokud by se rozhodl vrátit zpět a vzít to po té krvavé cestičce, udělal by jako by měl na zádech nápis "Zabij mě, nebudu se bránit". Dostalo by ho to ještě do větší nevýhody. Musel jednat jenom jedním způsobem. [rec=morio]"Ehm, zdravím..."[/rec] řekl dost nervózně a rozpačitě, když došel až k té zahalené osobě. Přijde rovnou o krk, nebo se bude vést velice bohatý a intelektuální rozhovor o tom, jak se vrátit do Listové vesnice? I s Shikamune-senseiem samozřejmě.

[morio_jmeno]

Ze zahalené osoby se vyklubal viditelně starý děda s pořádnou holí a pár vlasy na hlavě. Nemohl si pomoct, ale hlavou mu proběhlo, že nevypadá vůbec nebezpečně. Jenomže Morio se nehodlal tak lehce vzdát! I když to vypadalo na pouhého starého človíčka, určitě musel mít pořádně pod čepicí, nebo pod kapucí. Snažil se být tedy stále ostražitý.
[rec=morio]"Vy víte kde to jsem?"[/rec] zeptal se prostě a rovnou k věci. Bylo fajn vědět, že je v nějaké jeskyni s překrásnou zahradou, ale doma je doma. Navíc ty provazy... stále je cítil okolo svých zápěstí. Musel se přitom podívat na díru v kalhotách, kterou si tak nešikovně udělal.

[morio_jmeno]

Morio neměl být v té zahradě? Popravdě řečeno, zpočátku neměl vůbec tušení, co se mu děda snažil říct. Mohl být kdekoliv, ale "tam" ne? No, pokud tomu dal dalších pár minut, napadlo ho maximálně to, že se neměl dostat z té jeskyně kde byl svázaný. Ale nač mu to říkat, určitě by bylo efektivnější ho praštit tou palicí rovnou po hlavě a bez keců.
Avšak děda začal povídat něco víc zajímavějšího a v tom momentě zbystřil. Když seskočil z lavičky, on se narovnal jak pravítko, přičemž mu jednotlivé prameny vlasů nepatrně naskočily. Na slova o zahradě jenom dvakrát přikývl, nemusel mu říkat, jak ta zahrada byla úžasná. No, ale potom začala slova o předcích. O jeho předcích. Morio zůstal jako mramorový sloup stát na místě a v jeho mysli se začal roztáčet vír, který pomalu vyléval potlačené vzpomínky. Vzpomínky na jeho rodinu.
Nevěděl nic o svém rodokmenu, nevěděl, zda patří k nějakému klanu nebo k rodině s nějakou tou historií. Svým způsobem byl cizincem ve svém životě, proto bylo pochopitelné, že ho něco takového mohlo rozhodit. Stiskl ruce v pěstičky a nasucho polkl. Upřel svůj modrý kukuč na postavičku dědy, který se v tu dobu dotékal kmene sakury. [rec=morio]"Já... myslím si, že jsem poslední,"[/rec] odpověděl nervózním tónem. Netušil, zda se jednalo o "správnou" odpověď, ale dokonale to vystihovalo jeho pocity o sobě a o své minulosti. I když by se v tom dobrovolně nešťoural a raději by na to zapomněl... stejně jako ostatní, co z vesnice odešli.

[morio_jmeno]

Lehce až nepatrně pokýval hlavou. Popravdě, když se to vzalo z více širokého spektra a myslelo se více do budoucna, tak Morio by rozhodně nevypadl jako poslední. Přeci jenom nikdo zatím netuší, jak se bude jeho charakter development bude posouvat a zdali neumře někde po cestě. Ale prozatím to vypadalo tak, že se nachází na nějakém tom side questu, než na main story line. A tam snad nemůže umřít, ne?
Modrá očka se mu změnila do takových těch velice ostrých závorek, tzv. "menších/větších než" symbolů, když ho děda praštil tou holí do čela. Prej hůlka. No, chytl se prsty za bolavé místo a skrz mezery se díval na dědu. Vůbec nechápal o čem to mluví a zřejmě by to chtělo nějakého Naru, aby mu to přeložil to normální řeči. Počkat. Co tam vlastně zrovna dělá? Však musí zachránit svého sensei!
[rec=morio]"Ninjou... no, odmalička jsem se ním snažil stát, měl jsem k tomu pár vlohů, ale..."[/rec] ruce mu opadly. Dalo by se říct, že Morio neměl jednoduše moc na výběr. Krom Ninjutsu a svého luku nic jiného neznal. Možná by se mohl stát lovcem jako jeho rodina, ale měl by skutečně na něco takového? [rec=morio]"Nevím,"[/rec] řekl zklamaně. [rec=morio]"Ale chtěl bych pomáhat ostatním, být k nějakému užitku a abych mohl své schopnosti využít,"[/rec] což ninjovství všechny tyto složky obsahuje. Podíval se dědovi přímo do očí a čekal, co se bude dít... rozhodně ho zajímalo, co tím měl děda všechno na mysli, ale nemohl se tam moc dlouho zdržet, páč kdo ví kolik ještě Shikamunemu zbývá času.

[morio_jmeno]

Nástroj. Ano, vskutku. Morio nepociťoval nijak velké pouto ke svému životu, nevěděl jakým směrem by se měl vybrat a rozhodně netušil, zdali jeho předešlá rozhodnutí byla ta správná. Žil, a tak tu i nadále je. Sice se dalo polemizovat, zda jeho život měl nějaký hlubší smysl nebo jasnější cíl, ale zažil si to, co si zažil. Na dvanáct roků toho nebylo málo. Jenomže... mělo smysl se v něčem měnit? Nestačí, když budou mít svůj sen ostatní? Nikdy nikomu nezáviděl, vždy sdílel jejich radost z úspěchu.
Hlava mu opadla stejně jako ruce, bradou se dotýkal své hrudi a nevydal ani hlásku. I když to nebylo na jeho tváři nijak poznat, cítil se šťastný. Děda nebyl špatný člověk. Byl rád, že s ním mohl mluvit... i za takových podmínek. Ah, všechno se zdálo jako sen. Perfektní zahrada, majestátní krystal a ta překrásná sakura. Všechno bylo až moc růžové a... studené. Co to-

Pomalu se probouzel, v divné poloze a znova s pocitem spoutanosti. Navíc cítil nepříjemný chlad na svém krku. Opětovně viděl tmu, jenomže teď i s nějakou postavou, která mu něco lila na hlavu. [myslenky=morio]"寒さ"[/myslenky]
Lehce kývl na svého sensei, avšak ten byl okamžitě umlčen dotykem na spánek než stihl jakkoliv zareagovat nazpátek. Světlo! Všechno se dělo strašně tak rychle... Morio nebyl ještě pořádně při smyslech, takže si neuvědomoval moc, co se zrovna děje. Avšak z tupé ospalosti ho vyvedl náhlý ženský výkřik. Spatřil kohoutí masku a zároveň obalenou ženu v černé chakře. Ve stejném momentě ucítil, jak se mu uvolnila pouta. Okamžitě si všiml svého vybavení, takže po něm doslova skočil. Konečně měl zpět ve svých rukou svůj milovaný luk, avšak nemohl se nad slastným pocitem rozplývat navěky, protože přišel čas jednat.
[rec=morio]"Fūton: Tobidasu,"[/rec] nahromadil chakru kolem svých nohou jak nejrychleji to dokázal a vyskočil. Netušil jak moc velká místnost byla, ale pokud uvažoval nad tím, že se nacházel v nějaké cele, tak většinou v tak zaměřených místnostech moc prostoru nebývalo, takže by měl dosahem dostačit jen tak tak. Proletěl skrz KFC ženu, která se proměnila na fialový dým, a pokud mu to vyšlo, měl by dát celkem pořádnou šlupku tomu, kdo nesl onu pochodeň/zdroj světla. Šlupka = pravá Moriova pěst. A samozřejmě, že se předem podíval, kde to světlo bylo.
Těch dvou zbylých v místnosti si nevšiml, ale sensei by se o ně měl postarat. Však to byl sensei, Nara a samotný zástupce Hokageho! Zvládnout dva šupáky by mu nemělo dělat problém. Na druhou stranu se obával, aby nezaletěl do té studny...

[morio_jmeno]

Myslím si, že Morio by si zasloužil nějakou cenu, za největší trdlo, co kdy možná i bylo. A nebo to mohl jednoduše svalit na sakra veliké neštěstí. Komu by se podařilo zhasnout pochodeň hozením na zem? Morio zřejmě musel být expertem.
Nuže, vrazil týpkovi ránu v podobě 1.000.000% Delaware Detroit Smashu - pochopitelně ne tak účinnou - a ten to ustál. Což pochopil okamžitě poté, co zahlédl stavbu těla onoho jedince. Musel si v duchu oddechnout. Avšak snažil se zachovat co největší klid, nemohlo ho přece rozhodit to, že zamezil jedinému zdroji světla dělat to co mělo a že nesrazil týpka jednou ranou. Nebo... mělo?
Letěla na něj poměrně velká rána, jenomže Morio nebyl žádný šupák. Jeho velikost mu dodávala hbitost a rychlost. Vyhnul se ráně kratším krokem levou nohou dozadu, přičemž se dostal do kolmé pozice k tělu jeho oponenta. Ale tam to nekončilo! Pokračoval v pohybu, přičemž se dostal až na těsný kontakt. Svá záda opřel o jeho hruď a hbitým pohybem dostal svou pravou ruku pod podpaždí chlápka a zároveň levačkou chytil jeho zápěstí. V momentě si vybavil všechno ze svého výcviku na Akademii. Lehce se pokrčil v kolenou, trhl chlápkovou rukou kupředu a aby dodal kýženého efektu, zapojil své boky tak, aby bylo jednodušší ho vyzdvihnout do vzduchu. Pokud si dobře pamatoval, tak by se mělo jednat o techniku v judu, avšak na jméno si nevzpomínal.
Jestliže vše vyšlo jak mělo, mohl by dokonce týpka hodit do té studny, která byla uprostřed místnosti, což by ulehčilo celou situaci pro Moria mnohonásobně. A aby byl i nějak více užitečný, popadl svůj toulec se šípy a luk, který opustil při úhybu rány - jinak by se mu nepovedlo ho tak dobře chytit - a vystřelil dva šípy za sebou po těch ostatních dvou v místnosti. Sice tam nebylo už světlo, ale předtím viděl aspoň ty obrysy postav, takže lokalizování by nemělo být problémem. Navíc aby nedošlo k tomu, že by trefil svého sensei, zkontroloval ruce postav. Rozhodně by nestřílel po někom, kdo by měl ruce za zády.

[morio_jmeno]

A jeden byl dole, za což se musel Morio v duchu poplácat na zádech, protože ani já jsem nevěřil, že mu to prošlo tak hladce. Chlápka jak horu zkrotil stejně fikaně jako David Goliáše, avšak použití takové techniky tělo na tělo bylo víc cool než nějaký šutr a prak, že? Asi záleželo na preferencích.
Jeden ze tří byl dole a po něm šel druhý stejně rychle jako listí na podzim, jenomže poslední byl záludnější, ten se onomu šípu vyhnul a ještě si dovolil otřít svoji zaprášenou podrážku o samotného zástupce Hokageho! Jaká to drzost! Morio si i přes onen fakt zachoval klidnou hlavu - většinu z toho neviděl, takže - a sledoval onu siluetu, jak se k němu náhle blíží. Vtom samém okamžiku se skrčil k zemi, hodil si toulec na rameno tak, aby měl šípy pod podpaždím a zaplul rukou šmátralkou do svého menšího batohu, ve kterém schovával většinu sekundárního vybavení, ale než stihl cokoliv vytáhnout, letěla na něj nebezpečně vypadající čepel. Nejsvižněji odskočil do boku a lehce dozadu, aby si vytvořil nějakou vzdálenost.
Avšak vtom momentě už měl z batohu přesně to, co potřeboval. Ve své pravé ruce držel hrst čehosi, co z větší části představovalo bouchací kuličky. Ony bouchací kuličky hodil okamžitě směrem na toho zbývajícího týpka a doufal, že ho to dostatečně omráčí, aby měl šanci na protiútok. Jenomže pokud by to moc nevyvedlo, už měl svoji pravou ruku připravenou v toulci na vytažení šípu.