Jezero v lese

Jezero bez jakéhokoli známého pojmenování, nedůležité a známé možná tak maximálně tím, že tam byla voda. A kolem byl les... i když, taky docela nepořádek. Bylo to totiž tréninkové místo bývalého Teamu Kohaku, a zrovna Kohaku sám se staral o víc dřevorubecké práce, než by se na jednoho shinobiho slušelo. Tak to ale už bylo.

Kageyama Rin

Konečně dorazil na místo svého tréninku, kde se s ním chtěl setkat Kohaku. V Rinovi to vřelo. Takhle naštvaný dlouho nebyl. Zastavil se přímo na místě, kde poprvé dokázal vytvořit Rasengan. Skála, co se tyčila před ním, bude na pořád odkazem toho, že to zvládl. Nebo ne? Rin složil pečeť, vedle něj se objevily dva klony. Natáhl před sebe ruku a s pomocí klonů vytvořil Rasengan. Oba dva klony zmizely a Rin s rotující koulí v ruce, se zlostně díval před sebe. "Uchihové. Hyuugové. Sarutobi." Vyjmenoval momentálně nejspíš nejsilnější a nejvlivnější klany v Listové. Všechny je nesnášel. Dřív to byla jen závist. Ale teď. Přešlo to v něco hrozného. Možná to Rin trochu přeháněl. Ale proč by neměl. Umřeli dva studenti v jeho věku. Měli celej život před sebou. A nikomu, kromě jejich týmu na tom nezáleželo. Nikomu. Pozastavil se nad tím někdy ten Uchiha, co se stal chuninem? Ta Hyuuga? To samozřejmě nemohl vědět, ale pochyboval o tom. Hlavně, že měli svoje nové hodnosti. Rin se rozběhl se zuřivým křikem. V tento moment byla všechna jeho dobrota kompletně pryč. Napřáhl se. Najednou se mu před očima zablesklo a uviděl Hitoshiho. Jako by mu jeho mysl chtěla ještě víc uškodit. Aniž by si to uvědomoval, švihl před sebe rukou, ve které držel Rasengan. K jeho vlastnímu překvapení se koule oddělila od ruky a dost velkou rychlostí zaletěla do skály před ním. Ozvala se hlasitá rána a díra, která tam byla, se ještě víc prohloubila. Rin nechápavě hleděl před sebe. Jak? Vždyť to ani nechtěl udělat. Bylo to vůbec možné?! Rin spadl na jedno koleno. Celé tělo ho rozbolelo. Hlavně břicho. Chytil se za něj oběma rukama. Bylo to jako by se v něm něco trhalo. Zakřičel bolestí.

Kohaku

A tak Rin i učinil. Trvalo to jen pár chvil. Z lesa se ozval zvuk nějaké techniky, pak byla vidět spousta ohně. Někdo tam byl dost naštvaný.
No, a jen o pár momentů déle se objevili z lesa dva lidé, které tu musel Rin čekal, resp. se kterými se tu vlastně setkat měl. Jeden z nich byl Hide. Měl červené oči, spálené rukávy a vypadal, že by něco zavraždil. Sedl si na kraj lesa a koukal se do nikam nenávistným pohledem.
Druhým byl Kohaku, pro jednou o něco klidnější než Hide, ale pořád hodně rozohněný. Otočil se k Rinovi. "Dík, žes přišel." přivítal ho. Nezněl příjemně, ale Rin věděl, že to není kvůli tomu, že přišel Rin, nýbrž kvůli tomu, co se stalo.
"Asi ti nic nemusím vysvětlovat. Jsem nasranej." odsekl. Pak se na Rina otočil doopravdy. V očích mu žhnul oheň. "Pozval jsem tě sem, protože tě chci pozvat do takové malé akce, co tady s Hidem děláme." dodal k tomu. Vypadal fakt naštvaně. Alespoň bylo vidět, že on nebude tím, co by mazal med kolem huby.

Kageyama Rin

Rin byl v bolestech. Ale ti dva nejspíš taky. V jiném druhu, ale na tom nezáleželo. Jakmile je uviděl, postavil se. Tělo ho bolelo, ale tohle bylo důležitější. "Poslouchám." Řekl jen. Nic víc snad ani nebylo třeba. Rin chvíli přemýšlel, jestli by měl Kohaku-senseiovi říct o tom, že před chvílí hodil rasengan, ale asi se to teď nehodilo. Řekne mu to později.

Kohaku

"Zkouška zrušená, kvůli strachu. Chunniny se stali přesně ti, který jsme tušili. Všechno je to bordel." zanadával nahlas, a lehce kopnul do nějakého kamínku. Ten se rozletěl na dva a pokračoval daleko do lesa.
"Takhle nemůžeme vystoupit. Víme co víme, ale potřebujem důkaz." vysvětlil rychle celkový důvod toho, co tady Kohaku plánoval. "Něco přímo, co budem moct ukázat lidem. Něco, co toho zmrda z toho jeho křesla vykopne. A pak bude šance na nějakej lepší řád." odsekával naštvaně slova. Nešetřil nadávkami. "A to je, do čeho se s Hidem chceme pustit. Jseš s námi?" zeptal se a natáhl ruku. Vypadalo to, že má pár nápadů a že to nebude jenom nějaké náhodné, bezponětné hledání.

Kageyama Rin

"To jsem." Odpověděl bez rozmýšlení. "Už ale nechci, aby se se mnou zacházelo jako s tím třetím. Budeme tým. Já o ten svůj přišel stejně jako vy." Rin mluvil silným hlasem. Bylo to pořád já a Hide. Já a Hide. Chtěl být pevnou součástí toho, co se tu dělo.
"A jak něco takového chceme udělat? Když najdeme důkazy, komu je předáme? Uchihům? Hyuugům? Všichni jsou stejná havěť." Máchl naštvaně rukou.

Kohaku

"To je přesně to, co ti tady nabízím. Tohle je založení týmu novýho. Týmu za spravedlností." pronesl naprosto pevným hlasem. Hide na Rina pohlédl. Vypadal méně naštvaně, ale bylo jasné, že tohle se ho taky jen tak nepustí.
"Půjde to rovnou lidu. Hodíme to Hokagemu do tváře. Pak mu nezbyde, než si buďto udržet svojí hrdost a odstoupit, a nebo ho i s křeslem vyhodí celá Konoha. Když bude pravda na naší straně, ani klany s tím nebudou moct co dělat." vypadal ještě víc odhodlaně, než ho kdy předtím Rin viděl, a v očích měl doslova oheň.

Kageyama Rin

"Mluvíme tady o revoluci." Řekl Rin a podíval se Kohaku-senseiovi do očí. "Pokud na to příjdou budou se nás chtít zbavit. A pokud se to kompletně posere, udělají z nás ty zlý. Budeme nepřátelé vesnice. Zničí naše jména." Jméno, které bylo Rinovi nadevše drahé. Kageyama. Riskoval tu všechno. Svůj život. Svůj sen. Svoji budoucnost. Ale kdyby to nedělal. Ztratil by svoji duši.
"Jenže lidi se mají dobře. Je jim jedno, jestli umřel další shinobi. Berou nás jako samozřejmost. A není důvod, aby nám věřili, i když budeme mít důkazy." Rin se zamyslel. Moc často si nevzpomínal na věci, které se učili ve škole. Ale tentokrát, ať to bylo sebevíc hodící se, si na jednu věc vzpomněl. "Feudální pán." Byla to jediná možnost. Pokud někdo mohl ovlivnit to, co se děje ve vesnici, byl to právě feudální pán.

Kohaku

"Nejdeme zabít Hokageho, Rine. Jdeme sehnat páku na to, aby přišel o moc." dodal k tomu. V jejich aktivitě zatím nebylo nic nelegálního, i když se to mohlo jednodušše změnit. I přesto, jak byla ale Kohaku rozohněný, poslouchal Rina dál. "Podceňuješ sílu lidu, co se dozvěděl pravdu.. ale máš pravdu. Feudální pán bude taky silný spojenec. Pojistka." pronesl, a rychle kýval hlavou. Jo, byl to dobrý nápad, opřít se o něj. Kohaku věděl, proč Rina pozvat.

Kageyama Rin

"A jak že seženeme nějaké důkazy?" zeptal se. "To, že chystáte něco takovýho mi došlo už napoprvý. Není to tak, že bychom mohli nakráčet hokagemu do pracovny a začít se mu hrabat ve skříni." Podíval se na Hideho, pak senseie. Čekal na odpověď.

Kohaku

"No.. nemůžeme. Technicky. A asi to ani nebude potřeba." pronesl zamyšleně. "Jsou jiná místa." dodal. Z ničeho nic se pak ozval hlas, který možná nemohl být čekán. "Místa, jako je ta věž uprostřed Lesu smrti. Ta budova kde jsme měli první zkoušku. Nebo akademie.. nebo pár jistých..domů a skladů." odpověděl Hide. Zněl dost..prázdně.
"Jsme shinobi, koneckonců. Ještě jsem Sherlock nebyl, ale vím, že najdeme nějaké stopy, listiny uplácení. Ať už něco od Kiri.. nebo třeba od Sonozaki rodiny. Ty lidi se máchají v penězích a co vím, ta jejich Yumiko se taky do akademie dostala až pozdě a za ne klasických okolností. Můžeme začít třeba tam." pronesl zamyšleně, a podíval na Rina. "Musíš mi věřit. Nebude to taková zábava jako Rasengan a dřiny to bude podobně moc, ale.. na konci.. na konci nás čeká vítězství." vydal zase jednou odhodlaně, oheň v oku zpátky.

Kageyama Rin

Rin si poslechl Hideho a Kohaku-senseie. Bude to vyžadovat hodně času. Zjistit nějaké informace. A pak je využít. Rin vzdychl. Co se dalo dělat? Nicméně jedna věc byla jistá. Otočil se na Kohakua a podíval se na něj docela strašidelným pohledem. Senseie to samozřejmě nejspíš nevyděsilo, ale viděl v Rinových očích něco, co tam nikdy dřív nebylo. Jeho nevinnost byla pryč. "Potřebuju zesílit." A bylo to tak. Revoluce vyžadovala silné bojovníky, za které se můžou postavit ostatní.

Kohaku

I výraz a oči Kohaka se staly.. tvrdším. "Nejen ty. Není to tak, že ti nabízím jen směr. Počítám s tím, že trénink bude pokračovat. Vždycky je cesta, jak se zlepšit.. a jestli chceme zastupovat spravedlnost, budeme muset jít i v tomhle příkladem." pronesl bez obalu to, jak to viděl on v této situaci. Jasně, že je čekalo spousta práce, jasně, že teď to budou oni, co budou dřít. To ale proto, aby se nakonec mohli postavit na vrchol.

Kageyama Rin

Rin vzdychl. "Mluvit s váma je občas dost těžký." Řekl a zachechtal se. "Umíte házet rasengan?" zeptal se Rin najednou. Co si chtěli říct, si řekli. Teď nadešel čas, aby se Rin informoval. "Je to vůbec možné?" Položil hned další otázku.

Kohaku

Musel se lehce usmát. "Nejsem řečník nebo diplomat. Jsem to co jsem, a jsem za to rád." odpověděl mu přímo, ale ne nijak uraženě, ale vážně s úsměvem. Pak se zatvářil trochu zamyšleně. "Ne, nepatří to do.. normální znalosti. Myslím, že to dokázal prývě sedmý Hokage, ale o nikom jiném nevím..Proč?" zeptal se zamyšleně. Pravda byla, že Rasengan nebyl jeho nejhlavnější technikou a nijak se na něj nespecializoval... takže to nikdy hodit vlastně ani nezkoušel.

Kageyama Rin

Ukázal na skálu, kde byla nová díra. "Předtím, než jste přišli. Jsem.. No, řekněme, že jsem se snažil nějakým způsobem dostat ze sebe svůj vztek. Udělal jsem rasengan. A pak. Asi jsem ho hodil. Nějak si to nepamatuju. Ale najednou jsem ho neměl v ruce a stalo se tamto." Ukazoval pořád na díru ve skále. "Nebylo to schválně. A vůbec netuším, jak se to povedlo. Navíc mě pak hrozně rozbolelo tělo. Jako by ze mě někdo trhal svaly zaživa. Možná se mi to jen zdálo, ale... Nezdálo. Určitě ne." Poslední tři slova řekl dost sebejistě. Narovnal se. "Hodil jsem rasengan."

Kohaku

Kohaku drbal hodnou chvíli svoje rudé vousy, prohlížel si díru ve skále a vypadal zamyšleně. Až pak konečně svoje vousy pustil. "Hmm, hádám, že možný to je." pronesl konečně, a odtrhl pohled od té díry ve skále. "Nejsem si jistej, jak to ovládat, ale jestli je to další věc, kterou chceš zkusit při trénincích.. určitě to zkusit můžem." nakonec vynesl rozsudek. Byla to svobodná Rinova volba jako vždycky. "Jestlis to dal jednou, proč ne.." dodal potichu a zamyšleně, mezitím co už si zase drbal vous. Bylo vidět, že přemýšlí, jak se mu to podařilo, ale nebylo to tak, že by mu nevěřil.

Kageyama Rin

"Časem. Nejdřív potřebuju zesílit jinak. Super silný ninjutsu je mi k ničemu, když nemám tělo, který mi dovolí použít ho několikrát za boj. Neumím žádnou zázračnou techniku, kterou bych se někomu objevil za zády, abych ho překvapil, takže musím mít víc pokusů na probourání jejich obrany." Protáhl se. Bolest těla už byla skoro pryč. Rin musel zjistit, proč ho to tak moc bolelo, když se rasengan oddělil od jeho ruky. Možná by nebylo od věci promluvit si s nějakým doktorem. "No. Půjdu chvíli trénovat, a pak vyrazím domů. Kdybyste něco potřebovali, víte, kde mě najít."
Třeba jít lovit nejmenované šermíře z Mlžné vesnice. Nebo tak něco. Rin si začal zout boty a sundal si ponožky. Pak si přes hlavu přetáhl triko a vkročil na hladinu jezera. Šel zhruba do středu, kde se položil na břicho a začal dělat kliky. Fyzický trénink + trénink kontroly a ovládání chakry. Ideální kombinace.

[rintaro_jmeno]

Jo, rozhodně to mohlo jít líp. Výsledek konverzace s Taiyo se Rinovi nezamlouval ani trochu. Akorát se dozvěděl, že všechno čeho se bál, je skutečně pravda. [myslenky=rintaro]"Nejsi sám, to si zapamatuj."[/myslenky] Přehrával si v hlavě poslední slova, která mu řekla. [rec=rintaro]"Co ty o tom víš?"[/rec] zeptal se nahlas a pomalu si to mířil směrem ke skále, do které tenkrát udeřil svým prvním rasenganem. Pamatoval si to, jako by to bylo včera. Ten pocit hrdosti, který cítil, když ve své ruce poprvé držel tu obrovskou destruktivní sílu. Cítil se jako by byl neporazitelný a mohl si dovolit cokoliv. Možná právě to byl ten moment, kdy mu konečně došlo, že může skutečně něco změnit. Zastavil se a zavřel oči. Jak moc od té doby zesílil? Dokázal teď vytvořit rasengan bez pomocí klonů. Dokonce uměl udržet dva naráz. Co by na to řekl Kohaku-sensei? Co se s ním vlastně stalo? Naposledy říkal, že má nějakou důležitou misi a od té doby o něm neslyšel ani slovo. Hide se taky někam vypařil. Rina napadlo, že se o nich možná dozvěděl hokage a nechal je prostě zmizet, ale to nemohl dokázat, i kdyby to byla pravda.
Ačkoliv už nebyli součástí jeho plánu, rád by je ještě někdy viděl. Kohaku byl přece jen někdo, kdo ho v podstatě postavil na startovní čáru. Bez něj by se na ní mohl koukat maximálně tak z dálky.
Rin otevřel oči. Stál přímo před dírou ve skále. Natáhl ruku a přiložil jí ke stěně.

[rec=rintaro]"Myslím, že už jsem na to přišel, sensei. Tohle. Je to přesně ta síla, kterou potřebuju, abych mohl změnit svět. Ukážu vám to!"[/rec]

Nebylo to ani tak dávno, ale i tak měl Rin pocit, že byl teď úplně jiným člověkem. Měl tenkrát jasný cíl, ale cesta k němu byla zamlžená. V životě měl pořád nějaké jistoty a ano, měl je vlastně i teď, ale začínal si uvědomovat, že jestli má skutečně přeběhnout celou trať až k cílové čáře, možná se jich bude muset zbavit. Možná bude muset udělat ten velký skok, kterého se tolik bojí. Nechat ostatní být. Nepouštět si je k tělu. Rin byl vždycky dost citově založený. Když mu někdo ublížil, bolelo ho to víc, prožíval věci, nad kterými by ostatní mávli rukou. Často si za to mohl sám, protože svoje emoce neuměl moc dobře dávat najevo. Nechtěl znova prožít to, co právě prožil s Taiyo. Cítil se zrazený a nevěděl, co má dělat. Jako by ho někdo postavil do malé místnosti, ze které nevedly žádné dveře ven.
Zároveň to ale bylo trochu ironické, protože i přesto co cítil, skutečnost byla taková, že před ním byly dvoje dveře. Jedna cesta byla v tomhle poměrně jednoduchá. Nemusel by se bát, že mu někdo ublíží. Byl na to ale připravený? Chtěl věřit tomu, že by to dokázal, ale při myšlence na to se mu rozbušilo srdce.
Ta druhá cesta by byla mnohem těžší. Znovu by se musel stavět do pozice, ve které se může stát terčem zrady a ublížení. A sám by mohl být prostředkem tohoto všeho pro někoho jiného.

[rec=rintaro]"Tak co to bude, Rine?"[/rec] zeptal se nahlas sám sebe. [rec=rintaro]"Hm?"[/rec] Dlaň, kterou se dotýkal stěny, sevřel v pěst. Proč se pořád nemohl rozhodnout? Neustále to odkládal. Ono se dá říct, že už začal dávno, jenže aby se mohl naplno věnovat naplnění svého cíle, musel se skutečně vydat jedním směrem a pevně si za tím stát. A to zatím nedokázal.
Ta frustrace se už nedala vydržet. Rin zakřičel a s tím udeřil pěstí do skály. A znovu a znovu. Cítil, jak mu krvácí klouby. Práskl s ní ještě jednou a s dalším napřáhnutím v ruce vytvořil rasengan. Už ho chtěl narvat do kamene, jenže místo toho spadl na zadek, nechal sféru zmizet a jen tam prostě seděl. Levou rukou se chytil za dlaň pravačky, která ho teď děsně bolela.
[rec=rintaro]"Nechci odejít,"[/rec] přiznal nahlas konečně to, co mu na srdci leželo už dlouho.

"Nikdo tě k tomu nenutí. Ani nutit nikdy nebude." poznamenal hlas za Rinem, který tam teďka seděl na zadeli, jako kdyby ho někdo pořádně položil už teď. "Je to cesta osamění. Teď nejsi sám. Dokud budeš v Konoze, vždycky se najde někdo, kdo ti bude stát po boku. To si pamatuj." přidal k tomu, a pořádně nahlas si vzdechl. Bylo slyšet, jak si sedá na nějaký jiný kámen. "Jakmile jí ale opustíš, pouta společnosti se to rozvážou, dokud se sám zase nerozhodneš svázat. Jakmile odejdeš z cesty hodnýho vesničana, zavře se jedna cesta, a otevře se mnoho dalších. Cesty, který maj stejně tolik překážek...ale mnohem míň lidí, který ti přes ty překážky pomůžou. Vlastně bys byl rád, kdyby nějaký takový lidi byli. I když ty takový máš." pokračoval, klidným a bezvýrazným hlasem.
"Tvoje otázka by měla bejt jiná. Různý cesty vedou k různým cílům. Řekni mi, Rine, místo toho, jakou cestu hledáš..." zeptal se pak Hideyori. V ruce měl čelenku Konohy s rozříznutým znakem. Rin moc dobře věděl, co to znamenalo. "Jakej CÍL cesty hledáš ty?"

[rintaro_jmeno]

Málem vyskočil z kůže, když se za ním ozval hlas. Jeho prvotní reakce byla asi taková, jaká se dala u emocionálně vyčerpaného mladého ninji, který nečekal žádnou společnost, čekat. Pravačkou hrábl do taštičky s vybavením, které doma doplnil a hodil směrem k osobě jeden kunai. Nemířil ale na něj. Bylo to spíš výstražné, takže jen kousek před něj do země. Když mu došlo, kdo na něj mluví, uklidnil se.
[rec=rintaro]"Hide."[/rec] Byl vážně překvapený, že ho tady vidí. Na druhou stranu, pokud tady někdo měl být, tak buď on nebo Kohaku. [rec=rintaro]"Jak dlouho jsi tu byl?"[/rec] zeptal se trošičku dotčeně. Ale asi na tom nezáleželo. Stejně toho zase tolik neřekl a i kdyby, zrovna u tohoto kluka to tolik nevadilo.
Bylo dost zřejmé, že pohled na Hideyoriho čelenku, Rina zaskočil. Chvíli jí pozoroval, než se znovu podíval na Hideho.
[rec=rintaro]"Se tu prostě objevíš jen tak po takový době a hned chceš vědět, čeho chci dosáhnout? Neviděl jsem tě od toho úkolu, co jsme dostali od Kohaka. Kde jsi byl?"[/rec] Trochu ho to štvalo. [rec=rintaro]"Co se s ním stalo, hm?"[/rec] zeptal se.
[rec=rintaro]"Můj cíl se zase až tolik nezměnil. Pořád chci dosáhnout změny k lepšímu. Nebudu to ale dělat přes letáky."[/rec] Nebyla to zrovna podrobná odpověď, ale Rin neměl pocit, že by Hidemu něco dlužil a musel se mu tu zpovídat.

Mitarashi Hideyori

"Rine." pozdravil ho i on, s lehkým pokývnutím hlavy. "Viděl jsem tě mlátit do toho kamene. To jsem přišel." odpověděl prostě pravdivě, bez nějakého uhýbání nebo dělání si srandy. Ale tak, nebyl to Rikuto, ale Hideyori, a ten si moc srandy nedělal, po tom, co se stalo jeho týmu. "Kde jsem byl?" zopakoval otázku Hideyori, a zatvářil se o něco vážněji. "Na misi. Když jsem se vrátil, Kohaku-sensei pořád nebyl zpátky. Požádal jsem o šanci ho hledat a zjistit, co se s ním stalo, ale zakázali mi to. Tak jsem ten zákaz zahodil. Stejně jako tohle." poznamenal, a u "tohle" ukázal na znak Konohy, který na té čelence pořád byl matně vidět, jak už to bývalo. "Co se s ním stalo? Nevím. Nenašel jsem ho. Zatím." odpověděl na další otázku. "Vím ale, že žije. Po tom, co umřeli moji kamarádi, jediná moje chuť k žití plynula z jeho, měl jsem ještě něj. Pořád mám chuť k životu. Takže pořád žije." řekl pak tvrdohlavě, ale vážně. "Změna k lepšímu. Slyšel jsem, že bude další chuuninská zkouška. Zajímalo by mě, o kolik asi bude lepší." poznamenal lehce kysele.

[rintaro_jmeno]

[rec=rintaro]"Fuuuu,"[/rec] oddechl si a posadil se na nejbližší kámen. Bylo na něm vidět, že se mu ulevilo. Začal před sebou gestikulovat rukama. [rec=rintaro]"Ses tu objevil tak záhadně a to co jsi říkal. Vypadalo to skoro, jako bys na mě chtěl skočit s zničit mě nebo tak něco."[/rec] Přiznal nahlas svoje prvotní pocity z Hideyoriho návratu. [rec=rintaro]"Samozřejmě, že ti to zakázali,"[/rec] zakroutil hlavou. Rin to pochopil tak, že Hide má jen pocit, že Kohaku žije a ve skutečnosti to může být úplně jinak. Nechtěl mu to ale kazit, tak radši nic neříkal. Místo toho v tichosti litoval toho, že si nezabalil nějaký obvaz nebo něco.
[rec=rintaro]"Bude. Ale moc o ní nestojím. Je mi jedno, jestli jsem genin, chunin nebo nikdo. Neodmítnu to jen kvůli jednomu kamarádovi. Je to pro něj všechno a já mu nehodlám stát v cestě. Udělám maximum pro to, aby se mohl přiblížit svýmu snu."[/rec] Kdyby se dokázal rozhodnout stejně jako Rikuto. Ten si šel za svým a nikdy se nenechal odradit. I když mu někdo hází klacky pod nohy, pořád si je jistý tím, že se jednou stane hokagem.
[rec=rintaro]"Takže jsi odešel z vesnice, co?"[/rec] Nebyla to ani tak otázka, když už znal odpověď. [rec=rintaro]"Víš, problém je v tom, že sice mám všechny tyhle lidi. Nebo aspoň myslím, že je mám, ale nedokážu snést to, co přichází s nima. Záleží mi na nich a mám strach, že je svým chováním postavím proti sobě. Že mě neuvidí jako někoho, kdo se snaží udělat dobrou věc, ale jako někoho, kdo se staví proti tomu, co je celej život učili. Pro ně je tohle všechno normální. Někdo umřel na misi? Je to život ninji. Dalo se tomu předejít? Jo, určitě, ale je to život ninji. Je to sračka a nelíbí se mi, že to ostatním připadá oukej."[/rec] Postěžoval si trochu.
[rec=rintaro]"Je tady jedna holka, kterou mám fakt rád,[/rec] začal. [rec=rintaro]"A tohle je to nejhorší ze všeho. Ona se nějak dala dohromady s jedním z těch kokotů, co zabili tvoje kamarády. Tvrdila mi, že on nikomu nic neudělal,"[/rec] rozhodil rukama. [rec=rintaro]"Není to sranda, Hide? Frustruje a rozčiluje mě to mnohem víc, než si chci přiznat. Je mi jedno, jestli ten kluk nic neudělal. Pokud je to fakt takovej dobrák, jak tvrdí, tak je měl zastavit. Z mýho pohledu je stejně na vině jako ti dva další."[/rec] Položil se z kamene na zem na záda a zhluboka se nadechl předtím, než z plných plic zakřičel - [rec=rintaro]"Všechno mě sere!"[/rec]

Mitarashi Hideyori

"Nemám ve zvyku útočit na kamarády." vysvětlil prostě, a v klídku si tam seděl dál. "Samozřejmě. To jo. Hlučný lidi se pak nehledaj." odpověděl. Vypadalo to, že to ho pořád štve, protože to už s takovým klidem neříkal. Pak poslouchal, co mu má Rin vlastně na srdci. Na první jeho část neodpovídal nijak, věděl, že bude druhá. Počkal si na ní. A pak si s klidnýma očima vyslechl dokonce i tu třetí, se kterou už úplně nepočítal, ale Hideyori byl vždycky dobrým posluchačem. "Nebude pro mě těžký ti shrnout moje pocity, Rine. Taky jsem měl holku, co jsem měl rád. Možná jsem ji nemiloval, možná jo. Co já o tom vím. Měl jsem kamaráda, co jí miloval určitě. Jednou jsem je nechal chvilku o samotě v době zkoušky, protože jsem věřil, že tak udělám správně... a vrátil jsem se mezi krev. Nic než krev. Co mi ve vesnici zbývalo je můj sensei, a ten zmizel a jeho existenci zakopali pod nejtvrdší prkno podlahy v archivech." poznamenal Hideyori, a uchechtl se. "Tohle není poslední chvíle, kdy si můžeš vybrat cestu, Rine. Máš za co bojovat? Máš toho..kamaráda, co má sen? Tak se postarej o to, aby s tím snem přežil. Protože ti něco řeknu. Ti moji těch snů měli spoustu." vysvětlil, a smutně se usmál. "K vesnici můžeš záda obrátit kdykoli, ale musíš si uvědomit, že jakmile to jednou uděláš, cesta zpátky nejde jinak než se štěstím. Možná se jednou rozhodneš, že už trpělivost nemáš, a opustíš jí, stejně, jako já. Ale nedělej to s horkou hlavou. Já to udělal, protože jsem tím nic neztratil. Naopak." dokončil svoje povídání.

[rintaro_jmeno]

Rinovi bylo jasné, že pro Hideho ti dva nebyli jen jména jako pro něj. Byli tým. Kamarádi. A podle toho, co tu říkal, možná i víc. Přál si, aby je mohl poznat, ale realita byla občas bohužel krutá. Bylo navíc možné, že kdyby ti dva neumřeli, mohli pro něj být maximálně tak nějací náhodní kolemjdoucí na chodníku. To co se jim stalo, bylo pro Rina symbolem toho, co je ve vesnici skutečně špatně. Nedělal to samozřejmě jenom pro ně. Byli tu další, kteří se stali obětmi pravidel tohoto světa. Světa, ve kterém velká síla a zodpovědnost často nešly ruku v ruce. Někteří to chápali, někteří ne. Rin doufal, že patří do té první kategorie. Sám ale před chvílí poznal, že ne vždycky se člověk dokáže ovládat. Měl by v tomhle ohledu být lepší.
Když Hide domluvil, Rina něco najednou trklo. [rec=rintaro]"Víš, je celkem sranda, že jsem si to předtím neuvědomil, ale tenhle kluk by nakonec mohl být tím, kdo všechno změní."[/rec] Rikuto byl správný kluk. Byl hodný a věděl, co je špatné a co ne. Pokud zrovna nemluvíme o pravopisu nebo počítání.
Vážně moc potřeboval, aby si s ním o tomhle všem někdo promluvil a pomohl mu srovnat si všechno v palici. A naštěstí to byl právě Hide. Hlavně mu pomohl uvědomit si tu nejdůležitější věc ze všech. Rin už byl dávno rozhodnutý o své cestě. Jediné, co mu bránilo přiznat si to, byla nejistota. Na tu už ale nebyl čas. Musel jít dopředu a posunout se zase o kus dál.
[rec=rintaro]"Proč jsem takovej idiot, Hide?"[/rec] zeptal se a plácl se levačkou do čela. [rec=rintaro]"Jen tu sedím a lituju se,"[/rec] sevřel pěst. [rec=rintaro]"Potřeboval jsem, aby mě někdo vrátil do reality. Díky."[/rec] Usmál se na něj. [rec=rintaro]"Nevzdám se. Nenechám nějakýho pitomýho kripla z Mlžný, aby mi ničil budoucnost."[/rec] V podstatě tím nepřímo řekl, že s Taiyo ještě neskončil. [rec=rintaro]"Nebudu utíkat. Z vesnice, z boje. Odnikud. Postavím se všemu čelem a ukážu všem, co je správný. Oni to pochopí. A neboj se. Až ta budoucnost příjde, tak se budeš moct vrátit. Udělám z Konohy vesnici, který budeš rád říkat domov."[/rec]