Kapitola první - Příliš vysoká cena

Kapitola první - Příliš vysoká cena

Už od rána Itane cítil zvláštní pocit někde u žaludku. Jako by měl dnešek přinést něco opravdu zlého. A nebo se na něj možná prostě jenom chystalo nějaké střevní neštěstí. Vlastně by to ani nebylo žádné překvapení vzhledem k tomu, že ho včera Rikuto donutil sníst něco, co vůbec nevypadalo jako jídlo, které by měl člověk jíst. Prý to ale připravil sám právě pro Itaneho. Ten totiž slavil narozeniny, které měl před týdnem a rozhodl se, že pozve všechny svoje kamarády. Těžko říct, jestli to Rikuto myslel dobře a nebo to byla nějaká plánovaná sabotáž. Byl ale Rikuto dostatečně chytrý na to, aby dokázal přijít s něčím takovým? Spíš to jen myslel dobře a nebyl dostatečně schopný na to, aby nachystal něco, co se dá jíst. Byl to takový dobrý ňouma. Bylo to ale vážně jídlem a nebo něčím jiným?
Itane byl zrovna uprostřed tréninku. Na nádvoří sídla měl připravené terče a několik krabic se zbraněmi. Pro Uchihu by měla být hračka hodit dokonale kunai. Měli by v tom být mnohem lepší než obyčejný ninja. Dalo by se totiž říct, že se narodili s tím, že v tom budou lepší.
Itane si mezi prsty pravé ruky naskládal tři shurikeny a palcem s ukazováčkem chytil čtvrtý. Jeho černé oči změnily barvu na červenou. Jen zornice zůstala černá a okolo ní se objevily tři tomoe.
Sharingan. Vrozená schopnost klanu Uchiha. Mocná očiní technika, které se obávali všichni nepřátelé Konohy. Právě díky sharinganu dokáže Itane dělat spoustu věcí mnohem lépe než jeho kamarádi. Kopírovací schopnosti této oční techniky uživateli dovolují naučit se mnohem rychleji složité techniky, ale i různé pohyby. Itane toho spoustu odkoukal od svého strýce Hikuma. Samozřejmě na sobě tvrdě dřel i sám, ale strýc mu dost často vyšel vstříc a pomohl mu. Což z Itaneho ve výsledku udělalo mnohem schopnějšího ninju.
Itane se rozběhl, odrazil se od dřevěného špalku, který měl připravený několik metrů před sebou a udělal salto, během kterého hodil všechny čtyři shurikeny na různé cíle. Když dopadl na zem, hlasitě si oddechl. Všechny hvězdice trefily svůj cíl přímo do středu.
"Pěkná trefa." Ozvalo se z terasy. Itane se otočil a uviděl svého otce. Seděl na svém vozíčku s rukama opřenýma o kolena a s úsměvem sledoval svého syna. V posledních dnech na tom nebyl moc dobře. Jeho zdraví se s každým dalším ránem zhoršovalo. Právě proto jezdil na vozíku - neměl dost sil na to, aby sám chodil. Jeho duch ale zůstával stále silný.
Itane se tvářil trochu kysele. Nelíbilo se mu, že otec neleží v posteli a neléčí se. Nebylo moc hezké počasí a foukal zrádný vítr. Navíc na sobě jeho otec ani neměl boty! Kdyby ho vítr nějak ofoukl, klidně by se to ještě mohlo zhoršit. Už se otci chystal vynadat, ale byl přerušen.
"Co ten výraz, Itane? Usměj se trochu." Řekl Itanemu celkem povzbudivým hlasem.
"Měl bys ležet." Odpověděl Itane. Pořád se na otce mračil. Akitoshi hlasitě vzdychl a podíval se nahoru jako by doslova říkal - yare, yare.
"Vrátím se do postele. Jen jsem do sebe chtěl dostat trochu čerstvého vzduchu. A navíc pohyb je důležitý. I když ho ze sebe teď moc nedostanu." Řekl a narovnal se ve své pojizdné židli.
"Jedl jsi něco?" Zeptal se Itane a přišel k otci blíž. "Jestli ne, tak ti můžu donést nějaké zbytky z oběda. Zůstalo tam toho celkem dost. Sám jsem hlad moc neměl."
"Nemám hlad, díky Itane." Odpověděl otec a zahleděl se svému synovi do očí. Vypadalo to, že chvíli nad něčím přemýšlí. Itane si toho všimnul. Nedělalo mu to moc dobře, tak uhnul pohledem někam pryč.
"Tvůj sharingan. Vypadá hodně silně, Itane." Řekl Akitoshi. Itane nějak nevěděl, co na to říct. Vlastně si ani neuvědomil, že má svojí oční techniku pořád aktivní. Zavřel na chvíli oči a když je otevřel, byly zpět v normálu. "Jak to myslíš? Jak jako silný?" Zeptal se.

Akitoshi se jenom tajemně usmál. Klasika. Vždycky něco začal a nedokončil to. Ale teď na tom asi nezáleželo. Itaneho napadlo, že otec asi nebude úplně při smyslech, takže to nehodlal řešit. Však on to z něj jednou dostane.
"Hele, půjdu ještě trénovat. Jsem skoro ani nezačal. Ty si jdi lehnout, ať načerpáš nějaké síly. Pořád tě ještě potřebujeme!" Otočil se k otci zády a zamával mu.

Akitoshi byl pořád hlavou klanu Uchiha. Byl důležitou postavou v hierarchii vesnice. Nemohl si dovolit celé dny ležet v posteli a pomalu umírat. Potřeboval se postavit na nohy a ukázat, že má v sobě pořád ten silný plamen, který z Uchihů dělá obávaný a mocný klan. Ačkoliv mezi pěti velkými vesnicemi přetrvávala aliance, Konoha měla nepřátele. A kdyby věděli o tom, že jeden z nejmocnějších rodů ve vesnici nemá vůdce, který je připraven vyrazit do bitvy, mohli by toho využít. Právě proto se Itane tolik snažil angažovat se v uzdravování svého otce. Měl občas ale pocit, že samotný Akitoshi o to moc nestojí. Vždycky když se ho na to zeptal, tak mu otec řekl, že je to nesmysl, ale Itane v něm viděl něco, co ho nutilo myslet si opak.
Itane znovu hrábl do krabice se shurikeny.


Itane se zrovna vracel z nákupu zpět do sídla. V pravé ruce držel papírovou tašku, její obsah byl poměrně zdravý. On takový ninja by si měl udržovat relativně rozumný jídelníček. Dobrá zpráva pro Itaneho byla, že v samošce měli za polovinu balení dvou velkých kusů tuňáka. Ryby měl moc rád, takže už se viděl doma u stolu s hůlkama v ruce. Nakoupil si k tomu i nějakou zeleninu, aby ta chuť nebyla moc nudná. Nebylo nic lepšího, než si po tvrdém tréninku dát nějaké dobré jídlo a relaxovat.  

Už se chystal projít bránou, když ho někdo zastavil. Teda, spíš se skoro srazili, ale Itane byl dost na pozoru, aby tomu dokázal předejít. Zvedl hlavu, aby se podíval, kdo se mu postavil do cesty. Byl to vysoký chlap s dlouhými černými vlasy v culíku. Na čele měl čelenku se znakem listové vesnice. A v obličeji dost překvapený výraz.

Chvíli váhal, ale nakonec promluvil. "Nejsi ty náhodou Itane?" zeptal se trochu nejistě. Itane vůbec netušil, kdo tenhle chlapík byl, ale vypadal dost povědomě. A hlavně vypadal jako Uchiha.
"Jo. Známe se?" Zeptal se Itane.
"Jo, známe! Teda, když jsem tě viděl naposledy, tak jsi byl takhle malej." Ukázal rukou někde k Itaneho pasu. "Jsem Haruki. Vyrůstal jsem s tvým taťkou."
Itanemu to jméno bylo hodně povědomé. Rozhodně ho už slyšel. Dost možná právě od svého otce, ale nedokázal si to spojit s obličejem tohoto chlápka.
"Byl jsem dlouho pryč. Na přísně tajné misi!" Řekl takovým samolibým tónem. "Teda ty jsi vyrostl. Skoro jsem tě ani nepoznal. Takovej chlapák. Skoro dospělej, hm! Vsadím se, že už jsi silnější jak tvůj táta!" Plácl Itaneho po rameni. "Jak se vlastně má? Přišel jsem se na něj podívat."

Itane na chvíli sklopil hlavu a pro sebe si povzdychl. Nakonec se na Harukiho ale znovu podíval.
"Není mu moc dobře. Je nemocný. Ale pokud jste vážně přátelé, tak vás určitě rád uvidí." Řekl Itane. Nebyl si tím ale moc jistý. Nechtělo se mu k otci pouštět nějakého cizince. Na druhou stranu byl ale dost unavený a chtěl se najíst. Rozhodl se, že Harukiho doprovodí k otci, a pokud se ukáže, že lhal, tak ho prostě zničí. Navíc v sídle bylo určitě víc lidí, co by mu s ním pomohlo.
"Pojďte se mnou." Řekl Itane a prošel bránou. "Cestu znám. Neboj se." Zasmál se Haruki a bránu zase zavřel.
Haruki se na chvíli zastavil na cestě, opřel si ruce v bok a zhluboka se nadechl. "Vypadá to tu pořád stejně. Je dost fajn být konečně doma. Byl jsem na hodně místech, ale na Konohu nic nemá."
Itane nevěděl, co na to říct, tak prostě mlčel a jen pokrčil rameny. Haruki se tam kochal prostředím a Itane už ho chtěl popohnat, ale v tom se otevřely dveře z vedlejšího domu a na terasu vyšel Itaneho strýc - Hikumo.

"Čau, Itane." Pozdravil synovce. No a pak si všiml Harukiho. Hikumův pohled se na něm zasekl. Haruki se zase díval na něj.
"Šálí mě zrak nebo ještě pořád žiješ?" Řekl Haruki trochu nepřátelským tónem. Hikumo sešel těch pár schodů z terasy a mířil k němu. Itane si všiml toho, že se strýc mračí. "Doufal jsem, že už tě tu nikdy neuvidím." Řekl Hikumo docela vážně. Itanemu z toho naběhla husí kůže. Bylo jasné, že tenhle Haruki tu nějakou minulost skutečné má, ale nevypadalo to, že odešel v přátelském duchu. Hikumo k němu mířil a vypadalo to, že budou bojovat.
No a potom si oba podali ruce a objali se. Itane tam sebou málem jebl o zem, když to viděl.
"Kde jsi byl tak dlouho?" Zeptal se Hikumo.
"Hokageho rozkazy. Nic se nedalo dělat." Odpověděl Haruki, když se dostal z Hikumova objetí. Pořád blonďatého Uchihu ale držel za ramena.
No, vypadalo to, že Itane tady už nemusí být. Hikumo se o to postará, takže nenápadně zmizel a konečně si šel nachystat tu večeři, na kterou se tolik těšil!

"Mělo by to stačit k tomu, aby Itane ovládl skutečnou moc sharinganu. Nebude to s ním ale lehké. Tahle síla... Pohltí ho zloba a touha po pomstě. Nebude se mu líbit nic z toho, co chystáš. Půjde po tobě a věř mi, když ti řeknu, že tě bude chtít zabít. A udělá pro to všechno. Bude si myslet, že na to má právo.
Bojím se, že z toho udělá smysl svého života. Chtěl bych, aby to bylo jinak. Nechci, aby se můj syn ztratil v temnotě. Nenech ho. To je moje poslední přání."


Itane otevřel oči a rychle se posadil. Byl celý zpocený a blbě se mu dýchalo. Chytil se za hrudník. Srdce mu bušilo o sto šest. Něco nebylo v pořádku. Vyskočil z postele, rozrazil dveře a vyběhl na chodbu. Jeho instink jako by ho sám od sebe vedl k otcově ložnici. Za několik vteřin byl u dveří. Otevřel je a vběhl dovnitř.
Akitoshi ležel na zádech na své posteli. Ruce měl položené na břiše. Už ode dveří bylo vidět, že nedýchá. V posledních době měl s dýcháním problémy. Nemohl ležet na zádech a když už na nich ležel, tak hlasitě sípal. V pokoji bylo dost světla, aby Itane viděl, že od otcových zavřených víček mu stékala krev po tvářích.

Mladému Uchihovi se ještě rychleji rozbušilo srdce. Nedokázal popadnout dech. Chtěl křičet, ale nedokázal ze sebe nic dostat. Byl v úplném šoku. Podařilo se mu udělat krok dopředu. A právě v ten moment si všiml pohybu u okna. Někdo tam s ním v místnosti byl. Byl zahalený v tmavém plášti a proskočil ladně oknem ven. Itaneho v ten moment napadla jen jediná věc. Ten někdo určtiě zabil jeho otce. Muselo to tak být. Jeho tělo se najednou začalo hýbat samo. Proskočil oknem za tím člověkem a rozběhl se za ním. Zahalený si toho všiml. Sáhl do kapsy, ze které vytáhl kouřové bomby a hodil je na zem. Potom se odrazil a vyskočil na střechu, ze které pokračoval dál do vesnice.
Itane se zuřivým křikem proskočil kouřem. Chvíli mu to trvalo, než uviděl pohyb na střeše. Okamžitě ho následoval.

Ten člověk v plášti byl určitě ninja. Pohyboval se hodně rychle, přesně a věděl, co dělá. Navíc podle všeho znal tyhle střechy. Vypadalo to, že Itanemu uteče. Jenže mladý Uchiha byl plný vzteku a odhodlání toho pachatele dostat.
Celé jeho tělo pokryla elektřina a s jedním odrazem pravé nohy od střechy se doslova teleportoval za záda toho týpka. Na otevřené dlaní Itane vytvořil chidori a chystal se chlápka (teď už na něj viděl lépe. A podle postavy bylo jasné, že je to chlap) projet skrz na skrz.

Jenže ten se otočil, Itanemu uhnul a kopačkou s otočkou mladého Uchihu poslal na protější střechu. Byl to dost předvídatelný pohyb, ale Itane byl plný vzteku a nedokázal přemýšlet úplně rozumně. Za normálních okolností by se dokázal ubránit. Dost očkliě si narazil nohu a už teď věděl, že ho dál nebude schopný pronásledovat.
"Je mi to líto. Vážně." Řekl chlápek. Itane si všiml, že má na obličeji masku, takže nemohl poznat, kdo to je. Z jeho hlasu ale slyšel upřímnost. A skutečnou lítost. Pravda ale byla taková, že ho to vůbec nezajímalo.
"Proč jsi to udělal?!!" Zakřičel za ním Itane. Jenže to už si maskovaný hodil další kouřovou bombu pod nohy a zmizel.
"PROČ JSI TO UDĚLAL?!!!" Křičel znovu Itane. Ale odpovědi se mu nedostalo. Několikrát po sobě práskl pěstí do střechy a nahlas zařval. Z očí se mu spustilo několik slz. Z rudých očí. Itaneho sharingan změnil tvar. Všechny tři tomoe se proměnily na něco úplně jiného. Jeho oči byly jiné. Nové. Lepší.
Lehl si na záda a ještě jednou hlasitě zakřičel.

"Slibuju, Akitoshi-sama."