Ichiraku Ramen

Starý dobrý Ichiraku, který se za ty dlouhé roky prakticky nijak nezměnil. A přitom je navštěvovanější víc jak kdy dřív. Jen na jedné zdi teď visí mnoho fotek historických osobností, které tu jedli. Největší je samozřejmě ta Narutova.

Uchiha Itane

Itane měl vcelku nelehký úkol, naleznout Hikuma! Měl na něj asi tak sto otázek plus pár dalších dotazů a hlavně pár úkolů pro něj. Jak ho znal, určitě se toulal někde na cestě životem. A jelikož bylo právě kolem poledne, tak nejpříhodnější místo, kde by tak asi mohl být, byl Ichiraku. Mladý Uchiha tedy šel kolem a doufal, že ho tam najde. Pokud ne, bude to trošku problém. Pak by musel zase domů a otravovat tátu, aby mu ho zavolal. A to je moc velká nuda.

Kagami Hikumo

Hikumo si hezky v pohodičce seděl u baru v Ichiraku a pomalu pojídal svou misku. Čtvrtou. Ne, že by tak miloval rámen..on měl radši dango...ale to neprodávala tak hezká slečna, jako tady. Právě si s ní povídal o chuuninských zkouškách a o tom, jak to jeho tým zmáknul, také proti komu budou bojovat a tak...No a pak se objevil Itane...

Uchiha Itane

"Projídáš se životem, strýčku?" pronesl Itane, když vlezl dovnitř a uviděl tam blonďatého Uchihu, který vlastně nebyl někdy oficiálně Uchiha, ale vlastně byl. No, složitý. "Potřebuji tvojí pomoc," pronesl pak s vážným tónem. Od dne druhé zkoušky byl Itane celkově nějak mimo svojí obvyklou náladu. Měl toho teď v hlavě moc. Chtěl trénovat a dokázat všem, že je dobrý, ale zároveň nechtěl bojovat proti své parťačce, pro kterou by položil vlastní život. Tohle bylo pěkně na pytel. A k tomu si musel hledat vlastního senseie.

Kagami Hikumo

No a objevil se tam Itane...takže totálně zkazil atmosféru...skrček jeden. "Obědvám, jako každej normální člověk touhle dobou." odvětil mu na to lehce nabručeně, že se projídá životem. Sice tu seděl už asi dvě hodiny, ale nevadí. No a mladej po něm chtěl pomoct..Hikumo přesně věděl, co po něm určitě chce. "Nechci." řekl mu na to. Počítal s tím, že po něm budou chtít pomoct Taiyo s Yumiko...A trénovat tři...pff...by neměl pořádně čas na odpočinek.

Uchiha Itane

Itane si povzdechl, přičemž mu zakručelo v břiše. On ani nesnídal, natož obědval. Místo toho prostě čučel na Hikuma... jak ho odmítl? Dělal si srandu! V této chvíli nejvyšší nouze?! "Dělej! Táta nemůže, protože prý by bylo nefér, aby mě trénoval zkoušející a ty jsi jedinej, komu z klanu pořádně věřím!" dupl si mladý Uchiha, který se začal tvářit mírně naštvaně. "Nemluvě o tom, že jsi na tom s elementem stejně špatně jako já!" dodal ještě, aby obměkčil srdce toho blonďáka. "A nedělej, že máš na práci něco jiného než svého jediného synovce!" přidal ještě.

Kagami Hikumo

No a Itane se začal rozčilovat, když mu Hikumo nechtěl dát bonbon...teda trénink. Choval se doslova jako rozmazlenej spratek. To Hikuma ještě víc nutilo, ho odmítnout. "Ani nápad. A přestaň se chovat jako spratek. Všechno se netočí jen kolem tebe." pronesl k němu naprosto v klidu. Pak dojedl svůj rámen. "Mám na trénování i jiné lidi, abys věděl. A Raiton není špatnej. Jestli se ti nelíbí, tak ho nepoužívej." dodal ještě, když ho tam nařkl z toho, že nemá co na práci. Pak se prostě zvedl, zaplatil a vydal se k sobě domů.

Uchiha Itane

Itane si trochu povzdechl. Vypadalo to, že plán milovaný synovec nevyšel, nebylo se ani čemu divit. Takže to budou muset vzít tím lepším způsobem. Mladý Uchiha skočil před Hikuma ještě než stačil někam dál poodejít a podíval se mu přímo do očí. "Tak jinak, čeká mě náročný souboj a vím, že jen ty jsi schopný mě připravit, víš, že se obvykle pomoci takto nedomáhám, ale tentokrát tě prosím! Nejvíce rozumíš mým schopnostem," tentokrát nehodlal jen tak ustoupit, takže kam se Hikumo pohnul, tam skočil taky.

Kagami Hikumo

Ani se nestačil dostat ven a už stál Itane před ním a zkusil to tentokrát jinak. Hikumo zkusil ustoupit doprava a obejít ho, jenže on skočil před něj. Tak to zkusil doleva a zase Itane skočil před něj. Šupák malej. Mezitím na něj Itane mluvil. Hikumo ještě párkrát nějak zkusil Itaneho obejít a už se chystal, prostě udělat puff a zmizet...ale pak se mu mladého Uchihy zželelo. Povzdychl si... "Fajn. Co chceš?" zeptal se ho.

Uchiha Itane

"Co potřebuji? Sílu k ochraně mých blízkých," řekl zkráceně, aniž by nad tím vůbec přemýšlel. Prostě to vypálil jako okamžitou odpověď na tuto otázku. Možná by to měl trochu vysvětlit nebo tak něco. "Prostě, věc se má tak, že mi Kenshin-sensei oznámil, že mě není schopen trénovat v takovém rozsahu, jaký bych potřeboval," vysvětlil jeho současnou situaci, která byla vlastně důvodem, proč tu Hikuma otravoval. Tedy, on by ho otravoval asi i tak, protože kdo jiný by mu mohl tak dobře pomoci se sharinganem, že ano? "A navíc, byl bych nerad, kdyby mě někdo u toho tréninku rušil. A kdo jiný může znát nějaké dobré místo na soukromý trénink než student Hatake Kakashiho, který učil i našeho předka?" zahrál na tu citlivou strunu, protože moc dobře věděl, jak měl Hikumo Kakashiho rád.

Kagami Hikumo

Nad Itaneho první větou protočil očima. To mu vůbec nepomůže si udělat nějaký obrázek, co by ho měl učit. No...jeho další věta ho potěšila...Kenshin přiznal, že něco nezvládne...hehe....najednou si Hikumo připadal důležitě. Jenže...když to Hyuuga děvče jeho synovce vymlátí..tak to sice bude vtipný, ale pak zase on prohraje s Kenshinem a to by bylo na pytel. No a pak mu zkusil lichotit....na tohle mu Hikumo neskočil...ale oceňoval, že se klučina tak snaží. Povzdychl si. "Pojď." řekl a zkusil ho znovu obejít. tentokrát snad bez problémů. Pak se vydal pryč z Konohy.
---->Tréninková místnost

Uchiha Itane

Vypadalo to, že to doopravdy vyšlo. Což bylo velmi pozitivní, protože tím Itane nemusel řešit další milion starostí s tím, kdo ho bude cvičit. Teď jen vymyslet, co ho vlastně bude mět naučit. To byla ta těžší část a upřímně, ani Itane nevěděl ještě, co chtěl. Musel to promyslet nějak prakticky. Naštěstí na to měl celou cestu kamsi.
"Jdu," přitakal a šel za ním.

>>> Trénink

__________________________________________

Kageyama Rin

Po cestě domů z tréninku procházel kolem Ichiraku Ramen. A nedokázal prostě odolat. Nějaké peníze sebou měl, takže si mohl dovolit povečeřet tu. S hlasitým pozdravem tedy vešel dovnitř a usmál se na obsluhu. "Jeden velký ramen, prosím!" Ukázal na ruce jeden prst a druhou rukou už lovil peníze, které pak vysypal na pult.

Jen chvíli po Rinovi do Ichiraku vešla ještě jedna osoba. Ne příliš odlišná od Rina samotného. Vlasy to mělo stejně barevné..no dobře možná maličko tmavší, ale to nevadí..Oči to mělo stejné barvy jako on a dokonce to mělo i namalované oči jako on...akorát ne modře, ale červeně. "Ah, Rintaro..jak jde trénink?" zeptal se právě příchozí muž a sedl si vedle své malé kopie. Ukázal na servírku jeden prst a obědnal si tak také misku rámenu. Pak se naklonil blíž k Rinovi a ještě,než mu stačil Rin odpovědět, jak mu jde trénink zeptal se na další otázku. "Naučil ses nějakou cool super ultra badass techniku?"
Ano, byl to Rinův otec, Kageyama Ranmaru.

Kageyama Rin

Rina popravdě ani moc nepřekvapilo, když se tu objevil jeho otec. Chodil do Ichiraku celkem často. "Čau, tati," pozdravil. "Už jsem skončil." Usmál se na tátu a přikývl. "Uvidíš na zkouškách! Myslím, že budeš hodně překvapanej." Rin si myslel, že by jeho táta mohl znát rasengan, když mu vyprávěl tolik příběhů o sedmém hokagem. O rasenganu Rinovi přímo nikdy nic neřekl nebo si to Rin aspoň nepamatoval. Možná že zmiňoval nějakou super techniku, ale to mohl kecat. Navíc to byl hokage, takže bylo jasné, že uměl desítky takových parád. "Nejspíš to ještě budu chvíli pilovat k dokonalosti. Ale musím říct, že jsem na sebe docela dost hrdej! Doufám, že s mámou budete taky."

Kageyama Ranmaru

Ran se na syna ušklíbl. "Tak to jsi dobrej, to já ve tvém věku skončil trénink na zkoušky už první týden." pronesl hrdě další z jeho historek. "Ha, to určitě. Není nic, co by takového zkušeného ninju jako mě, překvapilo. Už jsem ti vyprávěl, jak jsme šli na misi hledat šťastné spoďáry samotného sedmého Hokage?" rýpl si do něj, když řekl, že bude překvapenej a zároveň načal další z jeho "životních" příběhů. Mezitím vám přinesli rámen, takže jste se mohli pustit do jídla. "Uvidíme, synku. Schválně, jestli nám budou muset sbírat čelist z podlahy jako dědovi při mých zkouškách...ale je fakt, že já jí nemám umělou..." zamyslel se a nacpal si pusu rámenem.

Kageyama Rin

"Zrovna tuhle jsem ještě neslyšel," řekl Rin a znuděně zamával hůlkou ve vzduchu. "Ale určitě je to zajímavé. Jen mi řekni, jak se mohly ztratit Hokageho šťastné trenky?" zeptal se provokativně otce. Rinovi bylo jedno, jestli si to jeho otec vymýšlí. Měl ty historky rád stejně jako jeho. Byl to jeho otec. Respektoval ho tak, i jako ninju. I když nepatřil k elitním jouninům Konohy. "Škoda, že děda nemůže být i na těch mých." Řekl a podíval se na misku s ramenem. "Určitě by mi fandil." Vzpomněl si na svého dědečka. Byly to dva roky, co odešel z Konohy, protože FUCK THAT NENÍ MRTVEJ. "Co máma? Nebude naštvaná, že jsi odešel těsně před večeří? Já to chápu, občas se to žrát nedá, ale možná je to lepší, než ten její vztek." Zasmál se.

Kageyama Ranmaru

Ran se už nadechoval, že začne vyprávět, když mu Rin položil otázku. "No..to víš..Hinata-sama je věšela venku na šňůře, když se náhle objevili ninjové ze skryté travnaté a sprostě je ukradli, aby jejich kage získal jejich štěstí a vzali travnatou mezi 5 velkých vesnic. My na to ale přišli a po krátkém boji nám je vydali, aby jim Konoha nevyhlásila válku. Pak jsme ale zjistili, že se při boji roztrhli, takže jsme se museli vypravit do země Nití, kde nám je sešili dohromady tak dobře, že to ani Hokage nepoznal...Pak mu je ještě zabalené roztrhal asi minutu po tom, co je dostal zpátky, pes..." zavzpomínal Ran.
"Jo, je to škoda. Vsadil se se mnou, že neprojdeš ani prvním kolem." řekl a vyplázl na Rina jazyk. Chtěl ho přimět myslet na něco jiného. Pak se ale Rin zeptal na mámu. Ran zvážněl. "Rintaro, ženy jsou nebezpečná stvoření, to už jistě víš...úlohou chlapa je mít je i tak rád, a vždy sníst to, co navaří, i kdyby to bylo sebe nechutnější a ty nažranej k prasknutí. Pamatuj si to, Rintaro, jinak dlouho nepřežiješ." pronesl a položil mu ruku na rameno. "Navíc jsem jí řekl, že tě jdu nakoupit sůl, došla...zase." dodal ještě a zacukalo mu u toho oko. To, že sůl došla i včera zmiňovat nemusel.

Kageyama Rin

Historce s trenkama se jen zasmál. Když otec zmínil, že se s dědečkem vsadil, že Rin neprojde ani prvním kolem, ozval se jen provokativní smích. "Nezapomínej, že mluvíš s prvním Kageyamou, co to dotáhne na jounina." Plácl se do prsou a pak na sebe ukázal palcem pravé ruky. Odjakživa to bylo Rinovo přání. Jeho výraz se ale změnil. Za poslední měsíc se dozvěděl tolik věcí. A navíc to co viděl na zkouškách. Svět nebyl takový, jaký si ho představoval. A nebyl si jistý, jestli chce pořád naplnit svůj sen. Tohle všechno se ale snažil skrýt pod falešným úsměvem, kterým reagoval na otcovu poznámku o ženách.

Kageyama Ranmaru

"Si povíme, až a jestli jím budeš." rýpnul si Ran a zase si naplnil pusu rámenem. "Hm? Stalo se něco, Rintaro?" zeptal se ho, když si všiml, jak se změnil jeho výraz. Znal svého syna už dvanáct let, viděl mu až do žaludku. Nejprve si říkal, že to nechá bít, když se na něj Rin usmál po poznámce o ženách, ale nakonec mu to nedalo, tak se zeptal. 
"Vlastně...vůbec jsi mi nevyprávěl o tom, co se dělo po čas zkoušek..." nadhodil pak další téma.

Kageyama Rin

Když se ho otec zeptal, jestli se něco stalo, Rin radši zabořil pusu do ramenu. Chvíli jen v tichosti jedl, pak se nakonec otočil k otci. "Někdo ve druhé zkoušce umřel. Teda. Zabili je. Ninjové z Kiri. Jmenovali se Isamu a Hana. Osobně jsem je teda neznal. Vlastně o nich nevím víc, než jejich jména, ale znám lidi, pro které byli důležití." Řekl Rin. "Nevím, kdy přesně se to stalo. Jestli to bylo předtím, než jsme je potkali nebo ne. Myslím ty šermíře. Ale jestli to bylo před tím, tak jsme je mohli zastavit. Kdybychom. Prostě něco udělali." Rin se opět vrátil k ramenu a zase trochu ujedl. "Nicméně si od konce druhé zkoušku pokládám otázku, jestli vůbec stojí za to stát se chuninem. Má pitomá hodnost větší hodnotu než život?" zeptal se.

Kageyama Ranmaru

Ran si vyslechl svého syna. "Hm...to se už dlouho nestalo...Běžně tam hlídá tým, který by měl zasáhnout, kdyby něco..." zamumlal si pro sebe Ran. Pak mu ale Rin položil otázku. Ran se na něj podíval. "Nemá. Ovšem...sami se rozhodli podepsat papír a vstoupit na bojiště, byla to jejich volba. Poslouchej, Rintaro. Obětovat život při honbě za vyšší hodností či slávou je k ničemu. Sláva a hodnost jsou fajn, ale jsou ti k ničemu, když při tom zemřeš ty nebo někdo z tvých blízkých. Tak jako tak...stalo se něco strašného, co nejde již změnit. Avšak můžeš alespoň uctít jejich památku tím, že vymlátíš z těch Kiri duši." pronesl a při tom se rýpal ve svém rámenu.

Kageyama Rin

Rin byl rád, že se k tomu jeho otec vyjádřil. Navíc měl pravdu. Isamu i Hana do toho šli s tím, že mohli umřít. Stejně jako všichni ostatní. Problém byl, že Rin měl tenkrát pocit, že je to jen na zastrašení. Nenapadlo ho, že to bude skutečné. Třeba si to Hana a Isamu mysleli taky.
"To bude těžký. Abych měl aspoň malou možnost se k nim dostat, budu muset přes jednoho ze svých nejlepších kamarádů. Víš, že jsem jich nikdy moc neměl. Častečně taky proto, že se umím chovat jako naprosto smyslů zbavenej kokot." Takhle by asi neměl mluvit před rodiči. Nicméně nejspíš to jeho otce nepřekvapilo. Rin byl taková držka skoro od chvíle, kdy se naučil mluvit. "Nejhorší je, že ve chvíli, kdy se dozvěděl, že budem proti sobě, začal být takovej nepřátelskej. Nevím, jestli se jen snaží o to, abych do toho dal taky vše a tak mě tím svým způsobem motivuje a nebo mu prostě hráblo."

Kageyama Ranmaru

Ran poslouchal svého syna. "Jojo, něco na tom bude..." přitakal na to, že se umí chovat jako smyslů zbavenej člověk označen hanebným slovem na k... pak poslouchal dál. "Kdybych měl hádat, řekl bych, že se tě jen snaží motivovat, abys to bral vážně a šel na něj se vším co máš. Abys zapomněl, že jsi jeho přítel a mohli jste si tak pořádně rozbít hubu. Ale tak já ho neznám, takže nemůžu soudit. Třeba bu fakt hráblo..." odvětil a naplnil si pusu rámenem.

Kageyama Rin

Mezitím, co jeho otec mluvil, Rin dojedl ramen. "Snad je to tak, jak říkáš." Vzhledem k tomu, že už zaplatil předem, tak jen odložil misku a už se chystal na odchod. "Přijdu trochu později. Ještě se potřebuju někam zastavit." Mávl pravou rukou na otce. "Tak zatím, tati! Nezapomeň sůl." S těmito slovy Rin odešel z Ichiraku.